MARIO PUZO

MARIO PUZO

RODINA

Prolog

Když se Evropou přehnala Černá smrt, morová epidemie, která zahubila polovinu obyvatel, mnozí v zoufalství obrátili zraky od nebes k zemi. A ti, kdo měli silnější sklon k filozofii, se v touze ovládnout hmotný svět snažili odhalit taje existence a vyjasnit velké záhady života, zatímco chudí nedoufali než v to, že přestojí všechno utrpení.

Tak se stalo, že Bůh padl na zem v podobě člověka, strnulá církevní doktrína středověku pozbyla na síle a byla nahrazena zkoumáním velkých civilizací starověku, Říma, Řecka a Egypta. Nutkání podnikat křížové výpravy sláblo, znovu se zrodili bohové olympští a znovu byly vybojovány olympské bitvy. Člověk postavil své srdce proti Bohu a nastolil rozum.

Byla to doba velikých činů ve filozofii, ve výtvarném umění, medicíně a hudbě. Kultura vzkvétala s přemírou pompy a obřadnosti. Nebylo to však snadné. Než byla vytvořena nová pravidla, bylo třeba porušit ta stará. Posun od přísného lpění na světě božím a na víře ve věčnou spásu k uctívání člověka a k uctívání hmotného světa, k humanismu, byl ve skutečnosti pozvolný a obtížný.

Řím tehdy nebyl svátým městem, ale místem, kde neplatí zákony. Na ulicích se loupilo, zloději vykrádali domy, prostituce se šířila a týden co týden byly zavražděny stovky lidí.

A co víc, země, kterou dnes známe jako Itálii, ještě neexistovala. Na území italské „boty“ se místo toho rozkládaly samostatné městské státečky, kde vládly staré rody, v jejichž čele stáli místní králové, knížata, vévodové či biskupové. Ve státě sousedé bojovali mezi sebou o území. A ti, kdo zvítězili, byli neustále ve střehu – neboť další útok mohl přijít každou chvíli.

Zvnějšku přicházela hrozba, protože cizí mocnosti toužily rozšířit svůj vliv. Vládci Francie a Španělska bojovali o území a do papežských států se hrnuli i „barbarští“, pohanští Turci.

Církev zápolila o nadvládu se státem. Po komedii velkého schizmatu, kdy ve dvou městech sídlili dva papeži, jejichž moc i příjmy byly rozděleny, dalo církevním knížatům novou naději utvoření nového papežského trůnu v Římě, s jedním jediným papežem. Duchovní vůdci křesťanstva, náhle silnější než dříve, si už jen museli vybojovat moc dočasně uchvácenou králi, královnami a vévody městeček a panství. Přesto byla svátá církev římskokatolická stále v chaosu, protože neúctu k zákonům zdaleka neprojevovali jen občané.

Kardinálové vysílali do ulic Říma své služebníky ozbrojené kameny a kušemi, aby se rvali s římskými mladíky, mužové s vysokými církevními funkcemi, svázaní celibátem, navštěvovali kurtizány a vydržovali si početné milenky, kněží i v těch nejvyšších funkcích ochotně brali peníze, za něž udělovali dispens, svaté papežské buly se sepisovaly jen proto, aby byly odpuštěny ty nejstrašlivější zločiny.

Nejeden občan, který ztratil iluze, říkával, že v Římě je na prodej všechno. Když máte dost peněz, můžete si koupit kostely, kněze, pardony, ba dokonce i odpuštění boží.

Muži vstupovali do řad církve a stávali se kněžími téměř bez výjimky proto, že byli druhorozenými syny, které k tomuto povolání cvičili od narození. Necítili žádné skutečné poslání sloužit církvi, ale protože církev si ponechávala právo potvrzovat krále a rozdělovat požehnání, všechny italské šlechtické rody se předháněly v úplatcích a darech, jen aby své syny dostaly do kolegia kardinálů.

Taková byla renesance. Doba kardinála Rodriga Borgii a jeho rodiny.

1. kapitola

Když kardinál Rodrigo Borgia svižně kráčel od Vatikánu k dvoupatrovému, světle omítnutému domu na Piazza de Merlo, zlaté paprsky letního slunce vyhřívaly dlažbu římských ulic. Přišel za svými třemi dětmi, syny Cesarem a Juanem a dcerou Lukrécií, tělem svého těla, krví své krve. Toho vcelku šťastného dne se papežův místokancléř, druhý nejmocnější muž římskokatolické církve, cítil být obzvláště požehnán.

Když vešel do domu jejich matky, Vanozzy Catanei, zjistil, že si spokojeně pohvizduje. Jako syn církve se nesměl oženit, ale jako člověk boží věděl naprosto jistě, že zná Pánovy úradky. Nestvořil snad nebeský otec Evu, aby Adam byl úplný, a to dokonce už v ráji? A nevyplývá z toho tedy, že na této zrádné zemi plné neštěstí potřebuje muž ženu, aby jej utěšovala, ještě mnohem více? Měl už předtím, v dobách, kdy byl mladým biskupem, jiné děti, ale tyhle poslední, které zplodil, ty Vanozziny, byly jeho srdci obzvlášť drahé. Jako by v něm zažehovaly plamen stejné lásky, co ona. Dokonce i teď, ačkoli byly ještě malé, si je představoval, jak mu stanou na ramenou, jak spolu vytvoří obra, jenž mu pomůže sjednotit papežské státy a rozšířit moc svaté církve římskokatolické daleko do světa.

Kdykoli sem za ta léta přišel na návštěvu, děti mu říkaly „tatínku“ a neviděly nic divného na tom, že svou věrnost dělí mezi ně a Svatou stolici. Nepřipadalo jim nic divného na tom, že je kardinálem a zároveň jejich otcem. No, copak se syn a dcera papeže Inocence při oslavách taky nenaparují na římských ulicích?

Kardinál Rodrigo Borgia žil se svou milenkou Vanozzou už přes deset let; usmál se, když jej napadlo, jak málo žen v něm vyvolalo tolik citu a udrželo jeho zájem natolik dlouho. Ne že by Vanozza byla jedinou ženou, kterou měl, byl naopak mužem se značnou zálibou v opačném pohlaví i ve všech světských radostech, ale ona byla zdaleka nejdůležitější. Byla inteligentní, podle jeho vkusu krásná – a mohl si s ní povídat o věcech pozemských i nebeských. Nejednou mu dala dobrou radu a on jí na oplátku byl štědrým milencem a pečlivým otcem jejich dětí.

Vanozza stála ve dveřích domu, hrdinně se usmívala a mávala všem třem dětem na rozloučenou.

Ted, když se dočkala čtyřicítky, bylo jednou z jejích výrazných výhod, že tomu muži v kardinálském oděvu dobře rozumí. Věděla, že jej spaluje ctižádost a že tenhle oheň v jeho útrobách nic neuhasí, že nosí v hlavě vojenskou strategii, která by rozšířila moc církve svaté, politická spojenectví, která by ji posílila, smlouvy, které by upevnily její pozici – a s ní i kardinálovu osobní moc. O všech těchto věcech s ní mluvil.

V jeho mysli se nápady přeskupovaly stejně neúnavně, jako jednou budou jeho vojska rázovat novými územími. Byl předurčen stát se jedním z velkých vůdců – a s jeho vzestupem půjdou nahoru i jejich děti. Vanozza se snažila utěšovat se vědomím toho, že jednoho dne budou mít jako kardinálovi právoplatní dědicové majetek, moc a spoustu příležitostí. A tak je nechala jít.

Teď se zuby nehty držela svého nejmladšího dítěte, Joffreho, jediného, který jí zbyl; ještě stále jej kojila, a tak jí ho vzít nemohli. Ale i on bude muset zanedlouho odejít. Dívala se, jak ostatní děti odcházejí, a černé oči se jí zaleskly slzami. Dcera Lukrécie se jen jedinkrát ohlédla, synové se ani neotočili.

Vanozza si všimla, jak kardinál, jako vždy elegantní a působivý, vzal za ruku mladšího ze synů, Juana, a za druhou tříletou Lukrécii. Na nejstaršího Cesareho ruka nezbyla; už teď se tvářil uraženě. Bude dělat potíže, pomyslela si matka, ale co, on se je Rodrigo časem naučí znát stejně dobře jako ona. Váhavě zavřela těžké dřevěné domovní dveře.

Ušli sotva pár kroků, když Cesare, který už přímo zuřil, strčil do Juana tak silně, až se bratr musel pustit otce, zapotácel se a div neupadl. Kardinál chlapce v pádu zachytil a otočil se. „Cesare, synku, to jsi nemohl říct, co chceš? Tos musel rovnou do bratra strkat?“

Juan, mladší jen o rok, ale o mnoho křehčí než sedmiletý Cesare, se tomu, že jej otec brání, nadutě zasmál, ale neslunil se v pocitu vítězství dlouho. Cesare došel k němu a pořádně mu dupl na nohu.

Juan vykřikl bolestí.

Kardinál chytil Cesareho jednou silnou rukou za límec košile, zvedl jej z dlažby a zatřásl jím tak silně, až se mu kaštanově hnědé kučery svezly do tváře. Pak syna zase postavil na nohy. Klekl si k němu a najednou měl v hnědých očích jemnější výraz. „Copak je, Cesare? Co se ti znelíbilo?“ Chlapcovy oči, temnější a pronikavější, se zaleskly jako uhlíky. „Nenávidím ho, tatínku,“ řekl procítěně a upřeně se podíval na otce. „Vždycky si vybereš jeho a –“

„Ale no tak, no tak, Cesare,“ opáčil kardinál pobaveně. „Síla rodiny je stejně jako síla vojska v tom, jak dokážeme být oddáni jeden druhému. A kromě toho, nenávidět bratra je smrtelný hřích a není dobré zatěžovat svou nesmrtelnou duši takovými výlevy.“ Zase vstal a tyčil se nad nimi. „A mě je rozhodně dost, aby zbylo na vás na všechny… nemám pravdu?“

Rodrigo Borgia byl chlap jako hora, dost vysoký, aby unesl vlastní nemalou váhu, a byl-li hezký, pak spíš jakýmsi drsným způsobem než jako šlechtic. Tmavé oči se často pobaveně leskly a plné a smyslné rty, na nichž obvykle pohrával úsměv, mu dodávaly výraz štědrosti. Jestliže se však všichni shodovali, že je jedním z nejpřitažlivějších mužů své doby, pak to bylo jeho osobním kouzlem, nehmatnou energií, kterou vyzařoval.

„Cesare, klidně ti dám svoje místo,“ ozvala se najednou Lukrécie hlasem tak pevným, až se k ní kardinál ohromeně obrátil. Jeho dcera stála s rukama založenýma na prsou, prstýnky dlouhých plavých vlasů jí visely přes ramena a na andělské tváři měla výraz nezviklatelného odhodlání.

„Ty se nechceš vést s tatínkem za ruku?“ zeptal se kardinál a předstíral rozmrzelost.

„Když mě nebudeš držet za ruku, nebudu brečet,“ opravila ho. „A nebudu zuřit.“

„Lukrécie,“ ozval se Cesare láskyplně. „Nebuď trouba. Juan si prostě jenom hraje na mimino, ale přitom se náramně dobře obejde sám.“ Znechuceně se podíval na bratra, který si svižně osoušel slzy jemným hedvábím rukávu.

Kardinál Juanovi pocuchal vlasy a ukonejšil jej. „Přestaň plakat. Můžeš se mě držet za ruku.“ Pak se otočil k Cesaremu. „A můj malý bojovníček zase za tu druhou.“ Potom se zadíval na Lukrécii a usmíval se u toho jako měsíček. „A co moje milá holčička? Co s tou tatínek udělá?“

Když děvčátko ani trochu nezměnilo výraz tváře a nedalo nic najevo, kardinál se mohl nadšením rozplynout. Vděčně se usmíval. „Ty jsi opravdu tatínkova holčička – a jako odměnu za to, že jsi tak šlechetná a odvážná, se můžeš posadit na čestné místo.“

Rodrigo Borgia se sklonil, rychle zvedl holčičku do výšky a vysadil si ji na koně. A když vykročil, elegantní šaty kolem něj ladně povlávaly a jeho dcera vypadala jako nějaká nová a nádherná koruna, kterou si pan kardinál posadil na hlavu.

Ještě téhož dne přestěhoval Rodrigo Borgia své děti do paláce Orsiniů, který stál ve Vatikánu přímo proti jeho domu. Rodrigova ovdovělá sestřenka Adriana Orsini se o ně starala, převzala úlohu guvemantky a pečovala o jejich vzdělávání. Když bylo Adrianinu synovi Orsovi třináct, zasnoubil se a jeho patnáctiletá snoubenka Giulia Farnese se přistěhovala do paláce. S péčí o děti Adrianě pomáhala.

Kardinál měl teď sice neustále děti na zodpovědnosti, ale přesto dál navštěvovaly matku, která se provdala už za třetího manžela, Carla Canaleho. Rodrigo Borgia Vanozze zvolil předchozí dva manžely, a tak nyní vybral i toho třetího, protože věděl, že vdova potřebuje muže, jenž by ji chránil a poskytoval výhody ctihodné rodiny. Kardinál k ní byl štědrý – a co nedostala do něj, to zdědila po dvou předchozích chotích. Na rozdíl od krásných, leč přihlouplých kurtizán některých aristokratů byla Vanozza praktická žena, za což ji Rodrigo obdivoval. Patřilo jí několik velice dobře spravovaných hostinců a statek na venkově, z něhož plynuly nemalé příjmy; a protože byla zbožná, dala postavit kapli zasvěcenou Panně Marii, kde se denně modlila.

Po deseti letech se však začalo zdát, že jejich vášeň slábne, a tak se z nich stali dobří přátelé.

Vanozza byla nucena do pouhých několika týdnů vydat i Joffreho, protože plakal po bratrech a sestře a nešlo ho utišit. A tak se stalo, že se všechny Borgiovy děti ocitly pohromadě a v péči jeho sestřenice.

Jak se na kardinálovy potomky slušelo a patřilo, vzdělávali je v několika následujících letech nejnadanější soukromí učitelé z celého Říma. Děti se učily klasické filologii, astronomii a astrologii, starším dějinám a také několika jazykům, k nimž kromě španělštiny, francouzštiny a angličtiny patřila samozřejmě i řeč církve, latina. Cesare si vedl znamenitě, protože byl inteligentní a měl soupeřivou povahu, ale nejslibněji se přesto jevila Lukrécie, která nad ostatní vynikala především charakterem a nefalšovanou ctností.

Mnohé dívky posílaly na vychování do klášterů, kde se zasvětily zbožnosti, ale Lukrécie byla na Adrianinu radu a s kardinálovým svolením zasvěcena múzám, takže ji vyučovali titíž nadaní učitelé jako její bratry. Protože milovala umění, naučila se hrát na loutnu, tančit a kreslit. Skvěle se jí dařilo vyšívání stříbrem a zlatem.

A Lukrécie také svědomitě rozvíjela všechno kouzlo a nadání, které zvětší její hodnotu při sňatkové politice, jež v budoucnu poslouží rodu Borgiů. K dívčiným nejoblíbenějším zábavám patřilo psaní poezie; trávila dlouhé hodiny skládáním básní o vášnivé lásce k Bohu, ale i o té světské. Obzvláště ji inspirovali světci a její srdce často slovy přetékalo až příliš.

Giulia Famese brala Lukrécii jako mladší sestru a kardinál i Adriana ji zahrnovali pozorností, takže dívka vyrůstala ve štěstí a s mnohými přísliby. Byla zvídavá, snadno vycházela s lidmi, nesnášela rozmíšky a ze všech sil se snažila udržovat v rodině mír.

Jedné nádherné neděle kardinál Borgia odsloužil mši svatou v bazilice svátého Petra a pak si k sobě do Vatikánu pozval děti. Byl to neobvyklý a odvážný skutek, protože až do dob papeže Inocence kněží vydávali své potomky za synovce a neteře. Přiznat otcovství tak otevřeně, to by mohlo ohrozit vyhlídky na vyšší církevní úřady. Lidé samozřejmě věděli, že kardinálové, ba dokonce i papežové děti mají – všichni věděli o jejich hříších –, ale pokud se poklesky ukrývaly do rodinného hávu a pravda o příbuzenských vztazích vycházela najevo jen na tajných listinách, čest úřadu nebyla poskvrněna. Každý si může myslet, co chce – ale pan kardinál měl pramálo shovívavosti s pokrytectvím. Samozřejmě se stávalo, že i on sám byl přinucen pravdu pozměňovat nebo přikrašlovat. To ale bylo pochopitelné, protože byl koneckonců diplomatem.

Adriana pro tu sváteční příležitost navlékla děti do nejpěknějších šatů. Cesare byl v černém saténu a Juan v bílém hedvábí, dvouletý Joffre měl na sobě modré saténové šatičky s hojnými výšivkami. Lukrécii oblékla Adriana do dlouhých krajkových šatů broskvové barvy a na plavé kučery nasadila děvčátku malou čelenku s drahokamy.

Kardinál právě dočetl úřední listinu, kterou mu přivezl z Florencie jeho hlavní poradce Duarte Brandao. Dokument se týkal jistého dominikánského mnicha, který se jmenoval Savonarola. Šuškalo se, že je to prorok, že v něm sídlí Duch svátý, ale kardinálovi se zdálo podstatně nebezpečnější, že všichni obyčejní obyvatelé Florencie se jen hrnou na prorokova kázání a nadšeně se jimi řídí. Byl to uznávaný vizionář a výmluvný kazatel, jehož zapálené proslovy často mířily proti tělesným i finančním výstřelkům papežské správy.

„Musíme si na toho mnicha dávat pozor,“ říkal právě Rodrigo Borgia. „I velké dynastie často svrhli prostí mužové, kteří byli přesvědčeni, že s nimi je boží pravda.“

Brandao byl vysoký a hubený, měl dlouhé černé vlasy a elegantní rysy. Choval se vždy mírně a přívětivě, ale po Římě se povídalo, že když u někoho narazí na neloajálnost nebo nevychovanost, jeho zuřivosti se nic nevyrovná. A všichni se shodovali, že jen blázen by si z něj dělal nepřítele. Duarte si ukazováčkem přičísl knír a přemýšlel, co pro něj z kardinálova výroku plyne.

„Proslýchá se,“ oznámil pak nadřízenému, „že ten mnich také napadá z kazatelny Medicejské a obyvatelé Florencie mu za to tleskají.“

Když do soukromých komnat Rodriga Borgii vešly děti, hovor ustal. Duarte Brandao je pozdravil úsměvem a pak poodstoupil.

Lukrécie se kardinálovi nadšeně vrhla do náruče, ale hoši zůstali stát a ruce schovávali za záda. „Tak pojďte, synáčci,“ vyzval je Rodrigo, i když ještě stále objímal Lukrécii. „Pojďte políbit tatínka.“ Mávnutím ruky si je k sobě přivolal a láskyplně se usmíval.

Cesare se k otci dostal první. Rodrigo Borgia postavil Lukrécii na zlacenou stoličku a objal syna. Byl to silný chlapec, vysoký a svalnatý. Tohohle syna se rád dotýkal, protože z něj čerpal jistotu, co se týče vlastní budoucnosti. Rodrigo chlapce pustil a pak si jej přidržel na délku paží, aby si jej mohl prohlédnout. „Cesare,“ řekl hrdě, „den co den děkuji modlitbou Matce Boží za to, že pokaždé, když tě objímám, potěšíš moje srdce.“ Cesare, kterého otcova chvála nadchla, se spokojeně usmíval.

Pak ustoupil, aby mohl projít Juan. Snad to bylo tím, jak rychle chlapci tlouklo srdce, jak sebou zmítalo, až to cítil na prsou, možná i zrychleným dětským dechem, který prozrazoval nervozitu – každopádně v sobě Rodrigo nacházel cosi, co reagovalo na hochovu křehkost. Když kardinál syna objímal, tiskl ho jemněji a držel o něco déle.

Když kardinál jídal ve svých pokojích sám, obyčejně se spokojoval jen s chlebem, ovocem a sýrem, ale dnes nakázal sloužícím, aby stůl vrchovatě pokryli těstovinami a drůbeží, hovězím, cukrovinkami a mohylkami kandovaných kaštanů.

Děti, Adriana, její syn Orso a krásná a okouzlující Giulia se posadili ke stolu, smáli se a povídali si. Rodrigo Borgia cítil, že je šťastný muž. Má kolem sebe příbuzné a přátele a pozemský život se zdá být jen a jen dobrý. Odříkal v duchu děkovnou modlitbu. Ještě stále mu bylo skvěle, když mu sloužící nalil do stříbrného poháru červené víno. Proto láskyplně nabídl nejprve Juanovi, který seděl nejblíž.

Juan však víno ochutnal a zkřivil obličej. „Je to moc hořké, tatínku,“ stěžoval si. „Nechutná mi to.“

Vždy opatrný Rodrigo Borgia okamžitě strnul hrůzou. Víno mělo být sladké, určitě nemůže chutnat hořce…

Chlapec si téměř okamžitě začal stěžovat, že mu je zle, a od bolesti v břiše se celý zkroutil. Otec i Adriana se jej snažili ukonejšit, ale chvilku nato Juan začal dávivě zvracet. Kardinál zvedl chlapce ze židle, odnesl ho do předpokoje a položil na brokátovou pohovku.

Okamžitě zavolali vatikánského lékaře, ale než se dostal do kardinálových komnat, Juan ztratil vědomí.

„Jed,“ prohlásil lékař, jen co dítě vyšetřil.

Juan byl bledý jako smrt, už měl i horečku a ze rtů mu stékal tenký tmavý pramínek žluči. Vypadal maličký a bezbranný.

Rodrigo Borgia ztratil svou velebnost. Začal zuřit. „Ten jed byl pro mě…“ vyrážel.

Duarte Brandao stál opodál s taseným mečem a dával pozor, jestli nedojde k nějakým dalším pokusům ohrozit život kardinála nebo jeho příbuzných.

Kardinál se k němu otočil. „Uvnitř paláce je nepřítel. Ať se všichni shromáždí v hlavním sále. Všem nalijte do poháru vína a trvejte na tom, aby je vypili. Pak mi přiveďte toho, kdo odmítne.“

„Důstojnosti… bratranče, chápu tvůj zármutek, ale tak ztratíš nejvěrnější služebníky, protože mnohým se udělá zle a někteří i zemřou,“ zašeptala mu ustaraně Adriana.

Rodrigo se k ní otočil. „Nedám jim nalít víno, kterého se napil můj ubohý syn. Víno, které dostanou, bude čisté. Jen pachatel ale odmítne pít, protože strach mu ucpe hrdlo dřív, než zvedne pohár k ústům.“

Duarte okamžitě odešel vykonat kardinálovy rozkazy.

Juan stále ležel bez hnutí a bledý jako stěna. Adriana, Giulia a Lukrécie mu seděli po boku, otírali mu čelo navlhčenou látkou a pomazávali jej hojivými mastmi.

Kardinál Borgia uchopil synovu bezvládnou ručku a políbil ji, pak odešel do své osobní kaple, poklekl před sochou Panny Marie a modlil se. Rozmlouval s ní, protože věděl, že ona ví, co je to ztratit syna, jaká je to bolest. A nešetřil sliby. „Udělám vše, co je v mé moci, vše, co je v lidských silách, abych dovedl nesmrtelné duše tisíců lidí do lůna pravé církve. Tvé církve, Matko Boží. Dohlédnu na to, aby uctívali tvého syna, jen když ušetříš život toho mého…“

Mladý Cesare stál ve dveřích kaple, a když se kardinál otočil a uviděl jej tam, měl slzy v očích. „Pojď sem, Cesare. Pojď, synku. Pomodli se za bratra,“ vyzval jej kardinál. A Cesare šel a poklekl vedle otce.

V kardinálových pokojích všichni seděli mlčky, dokud se nevrátil Duarte. „Našli jsme viníka,“ oznámil rádce. „Je to jen pomocník v kuchyni a dříve sloužil rodu Rimini.“

Rimini bylo nevelké léno na východním pobřeží Itálie a jeho vládce, místní vévoda Gaspare Malatesta, byl zaníceným nepřítelem Říma a papežství. Byl to veliký chlap, v jeho obřím těle by mohly sídlit klidně i dvě duše, a širokou tvář měl samý důlek a vrásku. Jestliže se mu ale říkalo Lev, pak jistě kvůli divoce zvlněné a rudé hřívě vlasů.

Kardinál Borgia se odtrhl od svého trpícího syna. „Zeptej se toho kuchtíka, proč chová Jeho svatost v takové nenávisti,“ zašeptal Duartemu. „A pak dohlédni, aby vypil láhev vína z našeho stolu. Ať ji určitě vypije celou.“

Duarte přikývl. „A co s ním máme udělat pak, až víno zapůsobí?“ zeptal se.

Kardinálovi se blýskalo v očích a tvář měl zarudlou. „Posaďte ho na osla, pevně jej přivažte a pošlete jej Lvu z Rimini se vzkazem. Se vzkazem, ať se modlí za odpuštění a usmiřuje s Bohem.“

Juan ležel několik týdnů, jako by tvrdě spal, a kardinál nedal jinak, než že ho musí nechat v paláci ve Vatikánu, kde se o něj bude starat Rodrigův osobní lékař. Adriana u hocha vysedávala a o péči se dělila s několika služebnými, ale sám Rodrigo Borgia trávil dlouhé hodiny v kapli a modlil se k Panně Marii. „Přivedu tisíce do lůna jediné pravé církve,“ sliboval horečně. „Jen se přimluv u Krista, aby ušetřil život mého syna.“ Když byly jeho modlitby vyslyšeny a Juan se zotavil, kardinál se stal ještě oddanějším církvi svaté i vlastní rodině.

Rodrigo Borgia však věděl, že jen sama nebesa nadále nemohou bezpečí jeho blízkých střežit. A tak pochopil, že bez jakýchkoli otázek či pochybností je třeba učinit jedno opatření navíc…

Kardinál neměl na výběr – musel poslat do Španělska pro Miguela, kterému později říkali Don Michelotto…

Nemanželský synovec kardinála Rodriga Borgii se cítil povolán osudem už od časného dětství. Jako chlapec, ještě ve Valencii, se nechoval ani zle, ani násilnicky, ale často zjišťoval, že se vrhá na obranu těch, které prozřetelnost učinila zranitelnými a vystavila je tak tyranským sklonům druhých. Neboť lidé si dobrotu často pletou se slabostí.

Miguel Corello svůj osud přijímal už odmala: bude chránit ty, kdo nesou pochodeň boží a světlo církve svaté do světa.

Byl to silný chlapec, ve skutcích stejně divoký jako ve své oddanosti. Vykládalo se, že jako ramenatý mladík se postavil nejdivočejšímu výtržníkovi z celé vesnice, aby ochránil dům své matky, kardinálovy sestry.

Miguelovi bylo jen šestnáct, když se vůdce party lupičů s několika dalšími výtržníky vhrnul do domu a pokusil se chlapec sundat z truhly, v níž matka ukrývala vzácné relikvie a šaty. Když Miguel, který toho namluvil dost málo, lupiče proklel a odmítl z truhly slézt, vůdce bandy jej sekl do obličeje dýkou, až se ostří zabodlo skrz tvář do úst. Chlapci začala krev proudem stékat po tváři a pak na prsa, matka vykřikla a sestry začaly hlasitě vzlykat, ale Miguel se ani nehnul.

Konečně se na ulici seběhli sousedé, dali se do křiku a lupič i s bandou utekli ve strachu, aby nebyli polapeni, do vršků za vesnicí.

Když se tatáž banda pokusila několik dnů nato znovu vstoupit do vsi, postavili se jí místní na odpor; většina lotrů utekla, ale Miguel jejich vůdce zajal. Ráno našli nešťastného lupiče, jak se houpe na stromě na návsi, oběšený na silném provaze.

Od toho dne se pověst o ráznosti Miguela Corella šířila po celém valencijském knížectví a nikdo se ze strachu z odplaty neodvažoval ubližovat ani jemu, ani jeho přátelům a příbuzným. Obličej se mu uzdravil, kvůli jizvě měl na tváři neustále škleb, ale jinak se mu nic nestalo. U jiného by takový úšklebek mohl působit děsivě, ale o Miguelovi všichni věděli, že je poctivý, a navíc mu ze zlatohnědých očí zářilo milosrdenství, a tak každý, kdo jej potkal, pochopil, že má dobré srdce. Tou dobou se mu ve vesnici začalo říkat Don Michelotto a proslavil se jako muž, kterého je třeba si vážit.

Kardinál Borgia uvažoval tak, že v každé rodině jsou ti, kdo vystoupají až do světla, stanou v prvních řadách a budou kázat slovo boží. Za nimi však je třeba dalších, kteří jim budou zajišťovat bezpečí a budou pracovat na tom, aby jejich svaté snažení skončilo úspěšně. Soudil, že ti, kteří se posadí na trůn církve, se nebudou moct chránit před zlem druhých bez pomoci, protože taková je povaha světa, v němž žijeme.

To, že k úloze zlého muže byl povolán Don Michelotto, nepřekvapilo ani jednu stranu, neboť to byl ušlechtilý muž. Jeho lásku k Svatému otci a Svaté stolici, natož jeho věrnost k nim, nikdo nikdy nezpochybnil, ať už nepřátelé šířili jakékoli řeči o vadách jeho povahy. Rodrigo Borgia nepochyboval, že Don Michelotto vždy podřídí svou vůli přáním Svatého otce a ochotně bude jednat dle příkazů matky církve.

A stejně jako kardinál byl přesvědčen o tom, že jeho skutky řídí božská vnuknutí, ani Don Michelotto nepochyboval, že jeho ruce vede tatáž nebeská síla, a tak se nedalo mluvit o žádném hříchu. Cožpak pokaždé, když utratil život nepřítele kardinálova či nepřítele církve, vlastně jen nevracel jejich duše nebeskému otci, aby je soudil?

A tak se stalo, že krátce po Juanově zotavení Rodrigo Borgia, který sám vyrostl nedaleko Valencie a dobře věděl, jaká krev proudí Španělovými žilami, povolal svého synovce do Říma. Uvědomoval si, kolik hrozeb v této cizí zemi číhá, a svěřil jedenadvacetiletému Donu Michelottovi, aby bděl nad blahem jeho rodiny. Jak kardinálovy děti rostly, málokdy se jim stávalo, aby se důkladněji rozhlédly a nespatřily přitom diskrétní stín Dona Michelotta.

Kdykoli byl kardinál v Římě a místokancléřské povinnosti jej nenutily odjet, denně své děti navštěvoval, povídal si s nimi, hrál si s nimi, a Don Michelotto mu často stával po boku. Při každé příležitosti však Rodrigo prchal před páchnoucím a dusivým letním horkem Říma, před úzkými a přelidněnými uličkami města, a utíkal do svého nádherného venkovského sídla uprostřed zeleně.

2. kapitola

Den jízdy daleko od Říma, skrytý v podhůří Apenin leží rozlehlý pás země, kde nádherné lesy cedrů a pinií obklopují čisté jezírko. Rodrigo Borgia statek získal jako dar od svého strýce, papeže Kalixta III., a v posledních letech jej přebudoval na luxusní venkovské sídlo pro sebe a svou rodinu.

Stříbrné jezero bylo kouzelným místem. Přetékalo zvuky přírody a barvami z palety Stvořitelovy; pro Rodriga to byl ráj na zemi. Před ránem a znovu po soumraku, když z nebe zmizela modř, povrch jezera získával stříbřitě šedou barvu. Kardinál tomuto místu propadl od prvního okamžiku, kdy je spatřil. Těšil se nadějí, že on i jeho děti tu prožijí ty nejšťastnější chvilky.

Za horkých letních dnů, jež měly barvu citronu, děti plavaly v jezeře, aby se ochladily, a běhaly jako smyslů zbavené po zelených loukách; zato kardinál se procházíval mezi řadami vzrostlých citrusů a propouštěl mezi prsty zlaté korálky růžence. V těch poklidných chvílích jej život ohromoval svou krásou, obzvláště tedy jeho vlastní život. Bezpochyby tvrdě pracoval a od dob, kdy býval mladým biskupem, urazil pořádný kus cesty, ale jak moc právě tohle rozhoduje o něčím štěstí? Vždyť kolik nešťastníků se také lopotí, a přitom k nim není štědrá ani země, ani nebesa? Kardinálovo srdce bylo plné vděku; vzhlížel k jasnému modrému nebi, vysílal k němu modlitbu a prosil o požehnání. Pod povrchem pevné víry však po všech těch letech, jež mu byla milostiva, zůstávala skrytá hrůza z toho, že po životě, jako byl jeho, musí člověk jednoho dne zaplatit vysokou cenu. Nedalo se pochybovat o tom, že Bůh mu št
ědře naděluje, ale má-li být duchovním vůdcem církve svaté, musí být upřímnost jeho duše vystavena zkoušce. Jak jinak by nebeský otec posoudil, zda je toho hoden? Kardinál doufal, že v takové zkoušce obstojí.

Jednoho večera po báječné večeři u jezera nechal pro děti uspořádat okázalý ohňostroj. Malého Joffreho měl v náručí a Juan se otce držel za šaty jako klíště.

Stříbrné hvězdice osvětlovaly nebe rozmáchlými světelnými oblouky a jiskřícími kaskádami veselých barev. Cesare držel sestru za ruku, cítil, jak se chvěje, slyšel ji, jak vykřikuje, když se ozývaly rány od prachových náloží a když nebe nad jejich hlavami zalévaly veliké výtrysky světla.

Sotva ale kardinál spatřil, že jeho dcera se bojí, podal malého Cesaremu, napřáhl ruku a objal Lukrécii. „Tatínek tě bude držet,“ oznámil jí. „U tatínka se ti nic nemůže stát.“

Cesare stál blízko otce, držel malého Joffreho a poslouchal, jak kardinál s rozmáchlými gesty a velice výmluvně vykládá o souhvězdích. Zjistil, že zvuk otcova hlasu jej nesmírně uklidňuje, a už tehdy pochopil, že tuhle chvíli u Stříbrného jezera si navždy uchová jako poklad. Té noci totiž byl nejšťastnějším dítětem na světě a náhle věděl, že vše je možné.

Kardinál Rodrigo Borgia se vším, co dělal, dobře bavil. Byl jedním z těch vzácných lidí, nadšených natolik, že do víru svého zápalu strhávají i všechny kolem. Jak děti rostly a jejich vědomosti byly čím dál členitější, bavíval se s nimi značně dopodrobna o náboženství, politice a filozofii; dlouhé hodiny poučoval Cesareho i Juana o umění diplomacie a o významu strategie v životě církevním a politickém. Cesareho ty intelektuální výboje bavily, ale Juan se často nudil. Kardinál jej vinou svého někdejšího strachu zahrnoval takovou péčí, až se z toho stala nevýhoda a chlapec začal být paličatý a rozmazlený. Otec však největší naděje vkládal do Cesareho, právě od něho toho očekával opravdu hodně.

Rodrigo měl návštěvy v paláci Orsiniů velice rád, protože jeho sestřenka Adriana i mladá Giulia jej obdivovaly a zahrnovaly jej pozornostmi. Giulia rostla ve velice krásnou ženu, vlasy měla ještě zlatavější než Lukrécie a sahaly jí div ne až na zem. Měla velké modré oči a plné rty, a tak se nebylo co divit, že jí po celém Římě začali říkat „La Bella“. Kardinál cítil, že má pro ni obzvláštní slabost.

Giulia Famese pocházela z nižší šlechty a jako věno si při zasnoubení za o několik let mladšího Orsiniho přinesla jen tři sta florénů. Z Rodrigových návštěv se už neradovaly jen jeho děti – i Giulia se na ně začala těšit. Když se objevil, zčervenaly jí tváře, stejně jako většině žen, které za svůj život poznal. Často pomáhala Lukrécii s mytím vlasů a oblékáním do toho nejlepšího, když měla přivítat otce, a při tom se i sama Giulia snažila vypadat co nejpřitažlivěji. A Rodriga Borgiu mladá žena i přes značný věkový rozdíl okouzlovala.

Když nastal čas světit sňatek jeho synovce Orsa a Giulie Famese, z úcty k sestřence Adrianě a z lásky k mladé nevěstě se nabídl, že bude svatební obřad řídit v Hvězdné komnatě vlastního paláce.

Toho dne se mu zdálo, že se Giulia, oblečená do svatebních šatů z bílého saténu a se stříbrným perličkovým závojem na krásné tváři, proměnila z dítěte v nejnádhernější ženu, jakou kdy poznal. Byla tak čerstvá, tak plná života, že v kardinálovi vzbuzovala touhu a on se musel krotit.

Netrvalo dlouho a mladý Orso byl vyslán i se svými preceptory na kardinálův venkovský statek v Basanellu, kde se bude zdokonalovat v umění, jak velet vojsku. A co se týče Giulie Farnese, ochotně se ocitla nejprve v kardinálově náruči a poté i v jeho loži.

Když Cesare a Juan překročili desítku, poslali je oba, aby naplnili své osudy. Juan však s učením těžce bojoval, a tak kardinál usoudil, že život kněze či vědce pro něj nebude tím pravým. Ať je spíš vojákem. Zato Cesare se díky své pozoruhodné inteligenci ocitl na škole v Perugii. Po dvou letech, během nichž zvládl látku a prokázal značné nadání, jej poslali na univerzitu do Pisy, aby se zdokonalil v teologii a v církevním právu. Kardinál doufal, že Cesare půjde v jeho šlépějích a vystoupá k význačnému místu v církevní hierarchii.

Rodrigo Borgia nijak nešetřil přízní ani pro své starší děti: Pedro Luis se stal vévodou v Gandii, ale záhy zemřel, Isabella a Girolamo se provdali do nižší italské šlechty. Co se budoucnosti týče, vkládal však naděje jen do Cesareho, Juana a Lukrécie. Kardinál nikdy nenavázal k nejmladšímu Joffremu tak silný citový vztah, jaký měl ke starším třem Vanozziným dětem. Hluboko v mysli choval podezření, jestli tenhle syn je vůbec jeho, protože kdo může opravdu vědět, jaké tajnosti se skrývají v srdci ženy?

Kardinál Borgia sloužil jako místokancléř, tedy jako nejvyšší odborník na právo, hned několika papežům. Tomu poslednímu, Inocenci, osm let – a za tu dobu udělal vše možné pro to, aby posílil moc a legitimitu papežského úřadu.

Když ale nebožák papež Inocenc ulehl a umíral, nedokázali mu zachránit život ani čerstvým mateřským mlékem, ani transfuzemi krve od tří chlapců. Hochům zaplatili po dukátu, ovšem když nepovedený lékařský experiment skončil katastrofou, dostalo se jim okázalých pohřbů a rodinám vyplatili po čtyřiceti dukátech.

Naneštěstí zanechal Inocenc pokladnici prázdnou a církev svatou bezmocně vystavenou urážkám katolických králů Španělska a křesťanského krále francouzského. Papežské finance byly v takovém zmatku, že sám Svatý otec musel dát svou mitru do zástavy, aby bylo na palmové ratolesti, které se rozdávají o Květné neděli. Navzdory radám Rodriga Borgii dovolil papež vládcům Milána, Neapole, Benátek, Florencie a dalších městských států a panství, aby oddálily platbu svých příspěvků do církevní pokladnice, a sám rozházel obrovské sumy přípravami na křížové výpravy, na něž se nikomu vypravit nechtělo.

Jen mistr stratég a geniální finančník mohl svatou církev katolickou přivést k někdejší slávě. Kdo to však bude? přemítali všichni. Rozhodnutí ovšem zůstane jedině na svátém kolegiu, sboru kardinálů, které povede Duch svátý a boží vnuknutí. Papežem totiž nemůže být obyčejný člověk – ten musí být seslán nebesy.

6. srpna 1492 se ve velkém sále Sixtinské kaple sešlo kolegium kardinálů na konkláve, jež se dá do práce nad volbou nového papeže; nad jejich ochranou před vnějšími vlivy či vetřelci bděla švýcarská garda, římští šlechtici a zahraniční vyslanci. K volbě bylo třeba dvoutřetinové většiny.

Podle tradice se poté, co papež Inocenc zemřel, sešla všechna církevní knížata, všech třiadvacet členů svátého kolegia kardinálů, k volbě nového papeže: muže božího, jenž bude strážcem klíčů Petrových, následníka svátého Petra, náměstka Kristova za zemi. Ten nebude jen duchovním vůdcem svaté církve římskokatolické, ale také pozemským vůdcem papežských států. Takový muž musí vládnout obrovskou inteligencí, schopností vést zástupy i vojska a nadáním jednat s vládci místních provincií i zahraničními králi a knížaty k výhodě Svaté stolice.

S tiárou bude vložena na papežovu hlavu vyhlídka na nezměrné bohatství, ale také odpovědnost za to, zda bude slepenec feudálních městských států a provincií, jež tvoří střed Apeninského poloostrova, jenž ještě není znám jako Itálie, sjednocen, nebo se ještě více rozpadne. Proto se dřív, než papež Inocenc zesnul, obchodovalo, slibovaly se majetky a tituly, jednalo se o oddanosti tomu či tomu, jež zaručí, že ten či onen kardinál bude zvolen.

Uvnitř vybrané skupinky kardinálů, o nichž se soudilo, že jsou „papabile“, tedy volitelní za papeže, bylo jen několik, kteří si to zasloužili, a jeden z nich bude zvolen. Byli tu kardinál Ascanio Sforza z Milána, kardinál Cibo z Benátek, kardinál della Rovere z Neapole a kardinál Borgia z Valencie. Jenže to byl cizinec, jeho provincie ležela ve Španělsku, a tak jeho šance byly pramalé. Jeho největší nevýhodou bylo, že jej brali jako Katalánce. A i když si změnil jméno ze španělského Boija na italsky znějící Borgia, příznivější hodnocení starých a zavedených rodin z italských států mu to nepřineslo.

Přesto jej tak docela vyloučit nešlo, protože byl v úřadě už přes třicet let a sloužil církvi skvěle. Jako papežův právník vyřešil jednáním nejednu obtížnou diplomatickou situaci ku prospěchu předcházejících papežů, i když je pravda, že každé jeho vítězství pro Vatikán také zvýšilo bohatství a statky jeho rodiny. Mnohé příbuzné rozmístil do významných úřadů a zajistil jim majetky, o nichž se starší italské rody domnívaly, že na ně nemají žádné právo. Španělský papež? Nesmysl. Svatá stolice a s ní i oficiální sídlo papeže je v Římě, a tak dá přece rozum, že papež musí pocházet z některé z italských provincií.

Konkláve zahalené utajováním se dalo do díla božího. Kardinálové ubytovaní v celách pro jednoho, uvěznění v obrovské a chladné kapli, se nesměli stýkat mezi sebou ani s okolním světem. K rozhodnutí měli dospět každý zvlášť, díky modlitbě a vnuknutí božímu, pokud možno vkleče před oltáříky, jejichž jedinými ozdobami byly krucifix a hořící svíčka. Ve vlhkých, zešeřelých místnůstkách byla i lůžka pro ty, kdo se chtěli občerstvit spánkem, nočníky na výměšky a moč – a co se proviantu týče, několik skříněk se sladkostmi, miska s mandlemi v cukru, marcipán, sladké sušenky, třtinový cukr, džbán s vodou a sůl. Protože tu nebyla žádná kuchyně, jídlo jim museli chystat v jejich vlastních palácích, nosit v dřevěných mísách a prostrkovat špehýrkami ve dveřích. Mezitím museli kardinálové bojovat se svým svědomím a rozhodnout se, kdo by nejlépe sloužil své rodině, své provincii a svaté matc
e církvi. Protože když si člověk nedává pozor, snadno si může uchovat pozemské statky, ale ztratit nesmrtelnou duši.

Plýtvat časem nebylo dobré, protože po týdnu ustane přísun potravin. Pak už budou kardinálům nosit jen chléb, víno a vodu. Po papežově smrti totiž nastal chaos. Římské ulice byly bez vůdce v naprostém zmatku. Docházelo k rabování obchodů, plenění zámků, stovky obyvatel se staly oběťmi vražd. A to nebylo všechno. Dokud totiž nesedí tiára pevně na něčí hlavě, stále hrozilo, že se někdo pokusí Řím dobýt.

Se začátkem volby se na náměstí před kaplí shromáždily tisíce občanů. Postávali, nahlas se modlili, vyzpěvovali hymny a doufali, že nový papež se přimluví na nebesích, aby pouliční peklo ustalo. Mávali prapory a třímali zástavy. A čekali, kdy už na balkon vyjde hlasatel a oznámí jejich spásu.

První kolo trvalo tři dny, ale potřebné dvě třetiny nikdo z kardinálů nedostal. Hlasy se rozdělily mezi kardinála Ascania Sforzu z Milána a kardinála della Rovereho z Neapole. Každý měl osm hlasů. Hned za nimi následoval Rodrigo Borgia se sedmi hlasy od zbylých kardinálů. Když bylo po volbě a nevyšel z ní jasný vítěz, hlasovací lístky byly obřadně spáleny.

To ráno se dav na náměstí s očekáváním díval na komín, z něhož stoupal dým, jenž jako by na jasném modrém nebi nad Sixtinskou kaplí vytvářel temně šedý otazník. Vzali to jako znamení, přežehnávali se a zdvihali k nebesům ručně zhotovené dřevěné kříže. Když z Vatikánu nepřišlo žádné oznámení, lidé se začali modlit ještě zapáleněji a prozpěvovat ještě hlasitěji.

Kardinálové se znovu rozešli do cel, zvážit svá rozhodnutí.

Druhé kolo, jež proběhlo po dvou dnech, nebylo o mnoho jiné, nedošlo k žádným významnějším ústupkům, a když tentokrát klidně stoupal z komína černý kouř, který nezměnil barvu, a když ani teď nepřišlo oznámení, modlení zesláblo a zpěv začal odumírat. Piazza vypadala ve tmě ozářené jen několika lucernami a poblikávajícími lampami přízračné.

Po Římě začaly kolovat divoké zvěsti. Lidé se zaklínali, že když se druhého dne rozednilo, objevila se na nebi tři naprosto stejná slunce; ohromený dav si to vyložil tak, že příští papež přinese rovnováhu mezi třemi silami papežství: světskou, duchovní a nebeskou. Zdálo se, že to je dobré znamení.

Téhož večera však prý vysoko na věži paláce kardinála Giuliana della Rovereho, kam nikdo nesměl vstupovat, samo od sebe vzplálo šestnáct pochodní, a jak se davy nejprve s očekáváním a pak s úzkostí dívaly, všechny až na jednu pohasly. Zlé znamení! Jaká moc papežství zůstane? Na piazze zavládlo děsivé ticho.

Uvnitř na konkláve se vše beznadějně zauzlovalo. Místnosti v kapli byly stále chladnější a vlhčí, než jaké se zdály být na začátku. Mnozí starší kardinálové začínali být velice napjatí. Bude to nesnesitelné, a vůbec, jak může člověk patřičně přemýšlet, když má žaludek na vodě a obolená kolena?

Toho večera se někteří kardinálové jeden po druhém kradli ze svých cel a navštěvovali se. Vyjednávání začalo znovu, handrkovalo se s majetky a úřady. Padaly sliby. Za jediný hlas se lákalo na bohatství, výhodná působiště, příležitosti. Utvářely se zbrusu nové úzké vazby. Jenže mysli i srdce lidí jsou vratké a může dojít k potížím. Neboť když člověk je s to prodat duši jednomu čertu, proč ne i druhému?

Davy na náměstí řídly. Mnozí obyvatelé podlehli únavě, malomyslnosti a starosti o vlastní bezpečí a o bezpečnost svých domovů, a odešli z piazzy zpět k rodinám. A tak v šest ráno, když z komína konečně vyšel bílý kouř a ze zabarikádovaných oken Vatikánu začaly mizet kameny, aby se mohla novina vyhlásit, lidí, kteří si zprávu vyslechli, bylo jen málo.

Nad jejich hlavami se k požehnání zdvihl kříž. „Jsem tu, abych vám s radostí velikou oznámil, že máme nového papeže,“ prohlásila sotva rozeznatelná postavička oblečená v přepychovém šatu.

Ti, kdo věděli, do jaké patové situace se volba dostala, přemítali, který ze dvou upřednostňovaných kardinálů byl zvolen. Je to kardinál Ascanio Sforza, anebo kardinál della Rovere? Pak ale oknem ven vyšla jiná postava, větší, majestátnější, a tento muž propouštěl mezi prsty kousky papíru podobné konfetám, na nichž drobným písmem stálo: „Papežem jest kardinál Rodrigo Borgia z Valencie, nyní papež Alexandr VI. Jsme spaseni!“

3. kapitola

Když se kardinál Rodrigo Borgia stal papežem Alexandrem VI., věděl, že nejdříve ze všeho musí na římských ulicích zavést pořádek. V době mezi smrtí papeže Inocence a jeho korunovací došlo ve městě k více než dvěma stům vražd. Ta nezákonnost musí ustat! Svatý otec musí hříšníky exemplárně potrestat, protože jak jinak by se dobří lidé mohli v míru vrátit k modlitbám?

Prvního vraha polapili a po krátkém procesu pověsili. Ba co víc, oběsili i jeho bratra. A uchýlili se i k největší potupě pro každého Římana, totiž dali jeho dům stihnout, vypálit, srovnat se zemí, aby rodina zůstala bez střechy nad hlavou.

V pouhých několika týdnech se na římské ulice vrátil pořádek a obyvatelé byli rádi, že tiára spočinula na hlavě muže tak silného a moudrého. Teď už byla volba kardinálů také volbou lidu.

Alexandra však čekala i jiná rozhodnutí. A ze dvou nejdůležitějších problémů, jež musel řešit, ani jeden nebyl duchovní povahy. Především bylo třeba vytvořit vojsko, jež z církve katolické učiní světskou mocnost, takže bude mít větší vládu nad italskými papežskými státy. Za druhé potřeboval zvětšit a upevnit majetky svých dětí.

Jak tak seděl na svém trůně v Sále víry ve Vatikánském paláci, přemítal o cestách božích, o světě, o národech a o rodech, o okamžitých potížích, jež je třeba vyřešit. Není snad neomylným božím náměstkem tady na zemi? A není tedy jeho povinností vypořádávat se s celým světem, s národy a jejich králi, se všemi nezávislými městy italskými, s republikami a oligarchiemi? Ano, a není jeho povinnosti teď, když byla objevena Západní Indie, poskytovat skvělé rady i jí? A představují nové kolonie hrozbu vládě boží nebo ne?

A co jeho rodina, Borgiové, včetně nesčetných příbuzných, o něž bylo potřeba se starat, a jeho vlastních synů a dcer, kteří jsou k němu připoutáni krví, ale kteří jsou neovladatelní, protože s nimi lomcují nezkrotitelné vášně, co s těmi? Která jeho povinnost je nejpřednější? A půjde uskutečnit oba cíle, aniž by jeden byl obětován pro ten druhý?

Nato Alexander zvážil, co je jeho povinností k Bohu. To bylo jasné. Musí zajistit, že církev bude silná. Vzpomínky na doby schizmatu, kdy byli dva papežové, dvě církve a obě slabé, jeho odhodlání posilovaly.

Města v Itálii, jež patřila církvi, nyní ovládali tyrani, kteří mysleli více na to, jak naplnit truhlice svých rodů, než jak zaplatit příspěvek církvi svaté, jež jim vládu umožňovala. Králové používali církev jako nástroj k posilování vlastní moci. Na spásu nesmrtelné lidské duše se pozapomnělo. Dokonce i bohatí králové Španělska a Francie pozdržovali platbu příspěvků církvi, když se jim papež znelíbil. Jak si mohli dovolit! Co kdyby církev svátá odňala jejich vládě požehnání? Vždyť lidé krále poslouchají jen proto, že je považují za Bohem pomazané, a toto požehnání může potvrdit jedině papež jakožto zástupce církve a náměstek Kristův. Musí nadále vytvářet protiváhu moci francouzských a španělských králů. Z toho plyne, že už nikdy nesmí dojít ke svolání obávané Velké rady králů. A také to, že církev a papež musejí mít odpovídající světskou sílu. Krátce řečeno: velké v ojsko. Alexandr opatrně zvažoval, kolik moci jako papež má. A vymýšlel plány.

Okamžitě po korunovaci ustanovil svého syna Cesareho kardinálem. Ještě jako dítě dostal Cesare požehnání církve a stal se biskupem s tisícidukátovým příjmem. Ted, ačkoli mu bylo teprve sedmnáct a cloumaly jím všechny tělesné vášně a nectnosti mládí, byl tělesně i duševně vzato dospělý. Měl tituly z práva i teologie z univerzit v Perugii a Pise a jeho disputace prý byla jednou z nejskvělejších studentských prací, jaké tu kdy viděli. Nejvíce ze všeho ale miloval studium vojenských dějin a strategie. Ba co víc, sám bojoval v několika menších bitvách a v jedné se mu povedlo se i vyznamenat. Výsledkem bylo, že byl dobře zběhlý v umění války.

Bůh obdařil tohoto Alexandrova syna bystrým rozumem, pevnou cílevědomostí a přirozenou divokostí, bez jaké je v tomto zkaženém světě těžké přežít.

Zprávu o tom, že byl ustanoven kardinálem Svaté církve římskokatolické, obdržel Cesare Borgia v době, kdy byl ještě studentem církevního práva na univerzitě v Pise. Protože byl synem nového papeže, jmenování nebylo až tak nečekané. Cesare z toho však nadšen nebyl. Je pravda, že na tom zbohatne, ale on byl už teď v srdci vojákem, přál si vést pluky do bitev, přál si dobývat útokem hrady a přemáhat odpor pevností a měst. A chtěl se oženit a mít děti, které nebudou nemanželské jako on. Kromě toho se ještě nepřestal zlobit, že jej otec nepozval do Říma na svou korunovaci.

Jeho dva nejbližší přátelé, spolužáci Gio Medici a Tila Baglioni, mu pogratulovali, a hned na ten večer přichystali oslavu, protože příští týden musel odjet do Říma k investituře.

Gio byl jmenován kardinálem, už když mu bylo třináct, a to díky moci svého otce, vládce Florencie, velikého Lorenza Nádherného. Tila Baglioni jako jediný z nich neměl žádný církevní úřad, ale byl jedním z dědiců vévodství perugijského.

Tady na univerzitě byli ti tři jen rozvernými studenty se sloužícími a tělesnými strážci, ačkoli byli do jednoho víc než schopni se ubránit sami. Cesare vynikal v šermu, v boji se sekyrou i s píkou, i když ještě nevlastnil úplnou válečnou výstroj. Měl ohromnou tělesnou sílu a byl vyšší než většina mužů. Ve studiu exceloval a byl pýchou vychovatelů. Ale to se u papežova syna dalo očekávat.

Gio byl dobrý student, ale fyzicky nijak nevynikal. Byl chytrý, ale na své dva přátele štiplavými duchaplnostmi z opatrnosti neplýtval. Cesare byl už v sedmnácti náchylný hned vybuchnout a Tila Baglioni byl učiněný paličák, který, když měl pocit, že mu někdo ublížil, propadal záchvatům zuřivého vzteku.

Ten večer slavili ve vile patřící rodu Medici, kousek za Pisou. Kvůli tomu, že Cesare měl zanedlouho dostat červený klobouk, slavili diskrétně a pozvali jen šest kurtizán. Dali si skromnou večeři – beránka, víno, nějaké ty sladkosti, to vše provázeno lehkou a přátelskou konverzací.

Na kutě šli brzy, protože se rozhodli, že než nazítří vyrazí domů – Gio de Medici do Florencie a Cesare Borgia do Říma – zajedou všichni s Tilou Baglionim do Perugie, kde se koná velká slavnost. Provdávají Tilovu sestřenici a teta, vévodkyně Atalanta Baglioni, poslala naléhavou prosbu, ať se Tila obřadu účastní. Tila vycítil v její žádosti jisté napětí, a tak se rozhodl jet.

Druhý den ráno vyrazili do Perugie. Cesare jel na svém nejlepším koni, kterého dostal darem od Alfonsa, vévody z Ferrary. Gio Medici nasedl na bílou mulu, protože nebyl dobrý jezdec. Tila Baglioni jel po svém paličáckém způsobu na válečném oři, kterému přistřihli uši, aby vypadal děsivěji. Vyhlížel na něm velice působivě. Brnění na sobě neměl nikdo z těch tří, ale všichni měli u sebe meče a dýky. Provázela je rota třiceti ozbrojených mužů v lehkých brněních, které zaměstnával Cesare; všichni nosili jeho osobní barvy, žlutou a šarlatovou.

Když se jede z Pisy, Perugia je směrem do Říma, jen pořádný kus dál do vnitrozemí. Baglioniové a město samo si zaníceně střežili nezávislost, i když papežský stolec považoval Perugii za jeden ze svých států. Kvůli tomuto napětí by se ji Cesare nikdy neodvážil navštívit, nebýt Tilovy ochrany. Také důvěřoval vlastní obratnosti a tělesné zdatnosti. Teď se těšil, jak si předtím, než v Římě převezme úřad, užije svatebního veselí.

Perugia byla hrozivá i krásná. Její pevnost, již vybudovali na strmém kopci, byla téměř nedobytná.

Už když mladíci vjížděli do města, povšimli si, že kostely i paláce jsou vyzdobené ke svatbě a sochy jsou oblečené do zlatých hávů. Cesare si vesele povídal s přáteli, ba dokonce žertoval, ale v duchu si dělal podrobné poznámky o opevnění a bavil se plány na to, jak by se město dalo dobýt.

Ve městě vládla vdova, vévodkyně Atalanta Baglioni. Byla stále krásná, ale proslavila se především krutostí při panování; jako vojenského vůdce používala svého syna Netta. Bylo jejím vroucím přáním, aby se manželi stali Torino, její synovec, a Lavina, jedna z jejích nejoblíbenějších dvorních dam. Vévodkyně vycítila, že na Torina se dá spoléhat: bude podporovat vládu rodu Baglioniů.

Na hradě se shromáždily všechny různorodé větve obrovsky rozkošatělého rodinného klanu Baglioniů. Gio, Cesare a Tila se sešli v Tilových pokojích, že spolu naposledy popijí.

Blížila se půlnoc a oni byli už od vína ospalí, když uslyšeli, jak se celým hradem nese křik a řev. Tila okamžitě vyplašeně vyskočil a chtěl se vyřítit z bytu s mečem v ruce, ale Cesare jej zadržel. „Počkej,“ řekl mu, „nejdřív se podívám, co se děje. Tobě může něco hrozit. Jsem tu za chvilku.“

Cesare ihned, jak zaslechl křik, věděl, že došlo k nějaké velké zradě. Měl na to instinkt od přírody. Odešel z Tilových komnat a meč si držel spuštěný při těle. Věděl, že i když je rodový klan Baglioniů proslulý častými vraždami, zabít papežova syna by si nedovolili. Cesare tiše kráčel chodbami hradu ke zdroji křiku, který stále neustával. Najednou se ocitl před komnatou novomanželů.

Všude samá krev. I sochy Panny Marie, i obraz Jezulátka, bílé povlečení a polštáře, dokonce i baldachýn nad postelí byl potřísněný krví. A na podlaze ležela těla ženicha a nevěsty, Laviny a Torina, s doruda nasáklými nočními košilemi, v látce i v těle zely rány od mečů, na hlavách a v srdcích mokvaly smrtelné rány.

Nad nimi stál Netto se čtyřmi ozbrojenci, kteří měli meče rudé krví. Dívali se na Nettovu matku, vévodkyni Atalantu, která na milovaného syna křičela a zasypávala jej kletbami. Netto seji pokoušel uklidnit. Cesare stál a poslouchal.

Syn vysvětloval matce, že Torino spával s jeho, Nettovou ženou. Že Torino byl příliš mocný a že jeho rodina spřádala plány, jak svrhnout ji a její vládu. A že už dal vybít všechny členy Torinova klanu. Ujišťoval však matku, že i když ji bude muset svrhnout a převzít vládu sám, bude na jeho dvoře vždy mít to nejčestnější místo.

„Synovská zrada!“ ječela na něj.

„Kam dalas oči, matko. S tou kurvou, mou ženou, nespal jen Torino, ale taky bratranec Tila,“ naléhal Netto.

To Cesaremu stačilo. Vypařil se a rychle se vrátil do Tilova bytu.

Když Tila uslyšel, co se stalo, popadl jej vztek. „Klepy, klepy, jen samé klepy!“ křičel. „Ten parchant, můj bratranec Netto, se snaží matce ukrást korunu. A vymyslel plán, jak zavraždit i mě.“

Pak Cesare, Tila a Gio zabarikádovali dveře a vylezli oknem ven, po vystupujících kamenech zdí na střechu paláce. Cesare a Tila seskočili ve tmě na zadní dvůr a pak pomohli Giovi, který neměl tolik síly. Jakmile byli na zemi, musel Cesare držet Tilu, aby se nepokusil vrátit do hradu a bojovat s Nettem. Konečně se mu podařilo ty dva vyvést na pole, kde se utábořil jeho průvod, a díky třicítce ozbrojenců měl pocit bezpečí. Jediným problémem byl Tila. Má Cesare bojovat, aby přítele zachránil, anebo jej odvézt do Říma a mimo nebezpečí? Jistě je budou pronásledovat a čeká je boj.

Cesare Tilovi vysvětli, jaké možnosti se jim nabízejí, ale Tila odmítl a žádal je jen o to, aby mu poskytli doprovod do Palazzo Publico ve středu Perugie, kde shromáždí přívržence, aby mohl hájit svou čest a vrátit hrad právoplatné vládkyni.

Cesare souhlasil, ale nejprve poručil deseti ze svých ozbrojenců, aby doprovodili Gia de Medici bezpečně do Florencie. Pak se zbytkem mužů odjeli s Tilou Baglionim do Palazzo Publico.

Tam našli čtyři ozbrojené muže, Tilovy neochvějné přívržence, kteří čekali a snažili se přijít na to, co by měli podniknout. Tila je okamžitě vyslal se vzkazy a do úsvitu měl pod svým velením přes stovku vojáků.

Když vyšlo slunce, spatřili, jak po náměstí jede Netto v čele jednotky ozbrojenců. Cesare varoval své muže, že se nesmějí účastnit boje jindy, než když bude třeba bránit jej. Pak se dívali, jak Tila dal náměstí obklíčit svými lidmi a vyjel sám se utkat s Nettem.

Bitva byla rychle u konce. Tila udeřil přímo na Netta, chytil mu ruku s mečem a druhou jej bodl dýkou do stehna. Netto padl z koně. Tila sesedl, a než mohl Netto vstát, probodl jej mečem. Nettovi lidé se pokusili utéct, ale zajali je. Pak Tila naskočil na svého válečného koně s přistřiženýma ušima a poručil, ať zajatce předvedou k němu.

Živých jich zbylo jen šestnáct. Většinou byli raněni a sotva byli s to udržet se na nohou.

Cesare se díval, jak je Tila poručil stít, jejich hlavy nabodnout na kopí a vystavit na pilířích katedrály. Ohromilo jej, jak se Tila změnil, jak se paličatý a rošťácký student v jediném dni proměnil ve válečníka a i nemilosrdného popravčího. Sedmnáctiletý Tila Baglioni se stal známým jako „tyran z Perugie“.

Když Cesare dorazil do Říma a setkal se s otcem, papežem Alexandrem, všechno mu vylíčil. „Panna Marie je v Perugii nejmilovanější světicí,“ utrousil pak. „Jak to, že jsou tedy tak nemilosrdní?“

Papež Alexandr se usmál, jako by jej příběh víc pobavil, než vyděsil. „Baglioniové jsou poctiví věřící,“ opáčil. „Věří v ráj. Úžasný dar. Jak jinak by člověk mohl snést život pozemský? Naneštěstí tím zlí lidé dostávají odvahu páchat veliké zločiny ve jménu dobra a ve jménu božím.“

Papež Alexandr nemiloval luxus jen pro něj samotný. Jeho palác ve Vatikánu měl působit dojmem všeobjímajících rozkoší, v nichž se zrcadlí nebesa. Chápal, že dokonce i duchovně vyspělí lidé podléhají působivosti bohatství a pozemské okázalosti, jakou se pyšní svátá církev katolická. Prostí lidé přijímají papeže jako náměstka božího, jako osobu neomylnou a ctěnou, ale králové a knížata bývají ve své víře slabší.

Lidi vznešeného rodu je třeba přesvědčovat zlatem a drahokamy, hedvábím a brokátem; velikou mitrou, jež spočívá na papežově hlavě, nádherou papežských oděvů, zlatými a stříbrnými výšivkami na všech hávech a pláštích, jež jsou sto let staré, ale s láskou zachované a nade všechno pomyšlení cenné.

Byl tu obrovský Papežský sál, jehož nesmírnou rozlohu lemovaly zdobené stěny a skvělými malbami opatřené stropy, na nichž se slibovalo, jaké slasti čekají poctivé duše v posmrtném životě.

Právě v tomto sále papež přijímal poutníky z celé Evropy, kteří přicházeli s dukátem v ruce a prosili o úplné odpustky. Tady visely obrazy, na nichž proslulí papežové korunovali význačné krále, jako byl Karel Veliký, a na nichž také papežové stáli v čele křížových výprav a prosili Matku Boží, aby orodovala za lidstvo.

Ze všech těch obrazů bylo víc než jasné, že oni význační králové vděčí za veškerou svou moc papeži, jenž je pomazává. Je to jejich pozemský spasitel. Králové skláněli hlavy a poklekali před papeži, kteří pozdvihali zrak k nebesům.

Syna Juana si však nyní dal Alexandr povolat do svých soukromých místnosti v předpokoji Velkého sálu. Bylo na čase dát mu najevo, že naplnění jeho osudu jako příslušníka španělské šlechty je na dosah ruky.

Juan Borgia byl téměř tak vysoký jako Cesare, ale štíhlejší. Stejně jako bratr a otec to byl přitažlivý muž, ale s jistým drobným rozdílem. Juan měl mírně sešikmené oči a vystupující líce, které upomínaly na jeho španělské předky, konkvistadory. Strávil mnoho času jízdou na koni a lovem a tak měl do bronzova opálenou pokožku, ale protože se mu v široko posazených tmavých očích často objevoval podezřívavý výraz, neměl to kouzlo, jakým vládli Cesare a Alexandr. Tmavé rty se nezřídka stáčely do cynického úsměšku, ale teď, když klečel před otcem, tomu tak samozřejmě nebylo.

„Jak vám mohu posloužit, otče?“ zeptal se.

Alexandr se na svého syna mile usmál. Právě tenhle mladík přece potřebuje jeho vedení nejvíce, jako všechny ztracené a bloudící duše. „Přišel čas, abys převzal odpovědnost, která ti připadla, když zemřel tvůj nevlastní bratr Pedro Luis. Jak ti už řekli, odkázal ti své vévodství a titul vévody z Gandie. Když zemřel, byl zasnouben s Marií Enriquezovou, sestřenicí španělského krále Ferdinanda, a já jsem jako tvůj otec – a také Svatý otec – rozhodl, že tento závazek je třeba dodržet, aby bylo zajištěno spojenectví s nově sjednoceným Španělskem, a aby byli Aragonští ujištěni o našem přátelství. Proto vbrzku pojedeš do Španělska žádat o svou královskou nevěstu. Rozumíš?“

„Ano, otče,“ přikývl Juan, ale zakabonil se.

„Není ti moje rozhodnutí po vůli?“ chtěl vědět papež. „Je to pro naše dobro, synu, a pro tvoje také. Rodina má bohatství a postavení a z tohoto spojení bude politicky těžit. A také ti bude patřit velký hrad v Gandii s mnoha bohatými pozemky.“

„Mám si bohatství odvézt s sebou, aby všichni viděli, že mě mají mít v úctě?“ zeptal se Juan.

Alexandr se zamračil. „Když chceš být vážen, musíš být zbožný a bohabojný. Musíš věrně sloužit králi, ctít svou manželku a vyhýbat se karbanu a hazardním hrám.“

„To je vše, otče?“ optal se Juan ironicky.

„Až toho bude víc, znovu si tě zavolám,“ prohlásil papež Alexandr stroze. Tenhle syn jej vyváděl z míry málokdy, ale nyní cítil, že jej nadmíru rozčiluje. Pokoušel se připomínat si, že Juan je mladý a nemá nadání pro diplomacii. Proto znovu promluvil s nucenou vřelostí. „Mezitím si užívej života, synu. Bude to veliké dobrodružství, jestli je patřičně pojmeš.“

Toho dne, kdy měl být Cesare Borgia vysvěcen na kardinála Svaté církve římskokatolické, byla veliká kaple baziliky svátého Petra přeplněna šlechtou oblečenou podle nejnovější módy. Dostavili se zástupci všech největších aristokratických rodů Itálie.

Z Milána přijel uhrovitý Ludovicio Sforza zvaný „Il Moro“ a jeho bratr Ascanio. Ascanio, nyní Alexandrův místokancléř, měl na sobě kněžský oděv, bohatě zdobený slonovinově žlutým brokátem, a červený kardinálský klobouk. Všichni, kdo v přeplněné bazilice byli, si při pohledu na to šeptali.

Z Ferrary se dostavili členové jedné z nejkrálovštějších a nejkonzervativnějších starých rodin v Itálii, rodu ďEste. Měli na sobě prosté černé a šedé šaty, na nichž se o to lépe vyjímaly záplavy úžasných šperků, které nesli na hrdlech. Obtížnou cestu nepodnikli jen proto, aby projevili úctu, ale také aby zapůsobili na papeže a tohoto nového kardinála – budou jeho přízeň potřebovat.

Po nikom se ale neotáčelo tolik hlav jako po mladém muži, který kráčel za nimi. Piero Medici z proslaveného města Florencie, vážný a autokratický, měl na sobě smaragdově zelený kabátec posetý úžasnými větrníčky z dvaadvacetikarátového zlata, které mu vrhaly jasné odlesky na obličej, takže vypadal div ne jako světec. Vedl prostředkem dlouhé středové lodi sedm svých pyšných příbuzných, mezi nimiž byl i Cesareho dobrý přítel Gio Medici. Piero byl teď ve Florencii u moci, ale kolovaly řeči, že se smrtí jeho otce, Lorenza Nádherného, vláda Medicejských nad městem v podstatě skončila. Šuškalo se, že nebude dlouho trvat, než bude tenhle mladý kníže svržen a vláda Medicejských skončí.

Z Říma se dostavili Orsiniové i Colonnové. Oba rody se po mnoho desetiletí zuřivě nesnášely, ale teď zrovna mezi nimi panoval mír. Dali si nicméně záležet, aby seděli na opačných koncích baziliky. A z dobrých důvodů. Nebylo to tak dávno, co vysvěcení jednoho kardinála narušila krvavá rvačka mezi nimi.

V první řadě si Guido Feltra, mocný vévoda z Urbina, tiše povídal s nejprohnanějším papežovým nepřítelem, kardinálem Giulianem della Roverem, synovcem zesnulého papeže Sixta IV. a nyní papežským vyslancem v Paříži.

Feltra se ke kardinálovi naklonil. „Mám tušení,“ zašeptal mu, „že Cesare je víc voják než učenec. Z toho kluka by jednoho dne byl veliký generál, kdyby nebyl předurčen stát se papežem.“

Della Rovere se naježil. „Nic lidského mu není cizí, jako jeho otci,“ odpověděl. „A je pěkný flamendr i v mnoha jiných ohledech. Zápasí s býky, pere se na vesnických trzích s místními siláky. Neslýchané…“

Feltra přikývl. „Slyšel jsem, že jeho kůň nedávno vyhrál v Sieně Palio.“

Kardinál della Rovere se zatvářil otráveně. „Ale spíš podvodem než poctivě. Před cílem shodil jezdce, takže byl přirozeně lehčí a rychlejší. Proti výsledku se samozřejmě protestovalo. Jenže mamě.“

„Pozoruhodně,“ usmíval se Feltra.

Della Rovere se však zamračil. „Dejte na mě, Guido,“ opáčil. „Varuji vás, tenhle syn církve má v těle ďábla.“ Giuliano della Rovere byl teď zapáleným nepřítelem Borgiů. A jestli jeho vztek něco přiživovalo ještě víc než prohra ve volbě, pak tedy množství proborgiovských kardinálů, které papež Alexandr nedávno jmenoval. Nepřijít na tento obřad by však bylo nemyslitelné, a tak se della Rovere neochvějně zaměřoval na vzdálenější budoucnost.

U oltáře stál papež Alexandr VI., ba spíš se tyčil jako zjevení, byl vysoký, měl rozložitá ramena a uhrančivý zjev. Kontrast mezi bílým oděvem a šarlatovou a zlatou štolou „opus anglicanum“ mu dodával impozantní vzezření. Oči se mu leskly hrdostí a sebejistotou, protože si naprosto uvědomoval, že je opravdu náměstkem Kristovým na zemi. Že vládne samojediný a neochvějně z tohoto velikého příbytku božího, jenž byl před staletími vybudován nad hrobem svátého Petra.

Když veliké varhany zaburácely Te Deum, hymnus k oslavě Boha, Alexandr předstoupil, zvedl oběma rukama červený kardinálský klobouk vysoko nad hlavu, zanotoval latinsky požehnání a slavnostně jej posadil na hlavu syna, který klečel před ním.

Cesare Borgia dlouho jen upíral oči dolů a přijímal svaté požehnání. Pak vstal, hrdě jako vládce se vztyčil a dva postarší kardinálové mu přehodili přes široká ramena purpurový kardinálský plášť. Když s tím byli hotovi, vykročil kupředu k papeži. Oba svatí muži teď stáli tvářemi ke shromáždění.

Cesare byl tmavý, hezký a urostlý. Byl dokonce ještě vyšší než jeho ramenatý otec, měl hranatou tvář a vystupující lícní kosti. Dlouhý orlí nos elegancí připomínal mramorovou sochu a z tmavě hnědých očí zářila inteligence. Davem proběhlo zašumění.

Ve stínu poslední řady v bazilice seděl sám v celé lavici velice tělnatý muž oblečený v okázalém stříbrném a bílém oděvu: dostavil se i Gaspare Malatesta, „Lev z Rimini“. Byl velice rozzloben a díky tomu také bezhlavě odvážný. Měl s tímhle španělským papežem své účty – šlo o jistého chlapce, který mrtvý a svázaný přijel k jeho branám. Co mu sešlo na papeži a jeho hrozbách? Nic. Co mu sešlo na tom jejich Bohu? Pranic. Lev na tyhle věci nevěřil. Alexandr je jen člověk – a lidé jsou smrtelní. Při téhle slavnostní příležitosti si představoval, jak znovu, jako to udělal při postu, lije do křtitelnice inkoust, aby si kardinál a jeho hosté pocákali a pošpinili hávy a trochu jim spadl hřebínek. Ta myšlenka jej lákala. Teď jej ale čekala důležitější záležitost. Zapřel se v lavici a usmál se.

Za ním, ukrytý ve stínu, stál a vyčkával Don Michelotto. A když se poslední velebné tóny velkého Te Dea valily k ohlušujícímu crescendu, menší, velice ramenatý muž nepozorovaně vklouzl do stísněného a neosvětleného prostoru za Gasparem Malatestou. Nehlučně mu přehodil garottu přes hlavu a jedním plynulým pohybem utáhl tlustému muži smrtící smyčku pevně na krku.

Lev z Rimini zalapal po dechu, protože sevření šňůrky mu v hrdle zastavilo přívod vzduchu. Snažil se bojovat, ale svaly mamě toužící po krvi a kyslíku sebou jen mrzácky škubaly.

Všechny myšlenky mu v hlavě přemazala tma a on uslyšel poslední slova, která mu kdosi zašeptal do ucha. „Vzkaz od Svatého otce.“ Pak škrtič vyklouzl do davu stejně svižně, jako přišel. Vražda netrvala ani minutu a nikdo si ničeho nevšiml.

Papež Alexandr VI. kráčel střední lodí baziliky a za ním šli Cesare Borgia, jeho matka Vanozza, sestra Lukrécie a bratři Juan a Joffre. 21a nimi pak další členové rodiny. Všichni prošli kolem lavice v zadní řadě bez jediné poznámky. Gaspare Malatesta měl bradu sklopenou až na objemné břicho, jako by spal.

Konečně se několik žen zastavilo a ukazovalo si na tu legrační podívanou; Gaspareho švagrová, kterou jeho chování pohoršilo a která si myslela, že to je od něj zase nějaký trapný vtip, se k němu naklonila, že ho vzbudí. Když Gaspareho těžké tělo padlo do uličky a vypoulené oči se nevidoucně upřely na nádherný strop baziliky, vykřikla.

4. kapitola

Touha pomstít se Alexandrovi přerostla u kardinála Giuliana della Rovereho v posedlost. Často se v nočním chladu probouzíval celý roztřesený, protože papež pronikl do jeho snů. A i když se každé ráno modlil, i když klečel v kapli sledován pozornýma očima titánských mramorových soch milosrdných světců a bohatě zdobenými obrazy svátých mučedníků, neustále spřádal plány, jak papeže zničit.

Jeho odpor k Alexandrovi byl nesmírně silný. Papežův nenucený šarm a osobní kouzlo jako by způsobovaly, že všichni kolem něj zapomínali na to, jak důležité je snažit se spasit lidské duše, a byli bezmocní proti tomu, že nastrkuje do nejvyšších církevních úřadů svoje děti. Mnozí kardinálové a většina králů, o obyvatelích Říma nemluvě, mu odpouštěli výstřelky a podle všeho se jen radovali z jeho obrovských procesí a plesů, banketů a podívaných a rafinovaných oslav, na něž bylo plýtváno penězi, jež mohly lépe posloužit k obraně papežských států a tomu, aby vojska církve postoupila na nová území.

Tyto pocity nepramenily jen z toho, že della Rovere byl na konkláve poražen při volbě papeže, ale i z jeho přesvědčení, že Alexandr je do hloubi duše nemravný. Vypadalo to, jako by jeho úsudek ani v nejmenším neměnila skutečnost, že sám se dopustil mnoha stejných hříchů, z nichž vinil Alexandra.

Ve srovnání s přátelským papežem Alexandrem byl della Rovere netrpělivý chlapík, který trpěl výbuchy vzteku a nebyl zřejmě nikdy zcela spokojen, kromě doby, kdy zrovna lovil nebo válčil. Neúnavně pracoval a nesnášel pouhou hru v jakékoli podobě. Právě díky téhle své povahové vadě považoval sám sebe za ctnostného muže. Ačkoli zplodil tři dcery, na hmotných záležitostech mu mnoho nesešlo. A za celý svůj život se jen jednou jedinkrát doopravdy zamiloval.

Kardinál della Rovere se nosíval s určitou vznešeností, jež by mohla působit jako jistota, nebýt ovšem fanatického lesku ve velkých tmavých očích. Masivní hlavu se silnými a hranatými lícemi držel tak strnule, až vypadala jako obraz ze samých přímých čar a pravých úhlů. Málokdy se usmíval, aby vynikly pěkné a rovné zuby, a celkový dojem změkčovala snad jedině brada s dolíčkem. Jeho obličej jako by byl pevně zakořeněn ve středověku, jako by to byl portrét soudce posledního soudu. Dokonce i kamenná hranatost jeho těla spíš než sílu jako by prozrazovala postojovou strnulost. Nikdo mu neupíral, že má odvahu a inteligenci. Lidé jej však neměli moc v lásce, protože mluvil hrubě a urážlivě; větší protiklad s papežovou nedbalou elegancí už snad ani nemohl být. Přesto byl della Rovere obávaný protivník.

V početných listech adresovaných francouzskému králi Karlovi, Ferrantemu Neapolskému a jiným vládcům kardinál neustále obviňoval Alexandra z toho, že provozuje svatokupectví, že kupčil i s papežským úřadem, že podvádí, uplácí, protežuje příbuzné, je hrabivý, nenasytný a vůbec se oddává všem hříchům tělesným.

A některá z těchto obvinění byla pravdivá. Po volbě předal Alexandr výnosné hrady a statky kardinálům, kteří jej podpořili, a přesunul na ně i nejvýznamnější funkce ve vatikánské hierarchii. Ascanio Sforza obdržel úřad místokancléře, protože při posledním hlasování upevnil pozici nového papeže. Také dostal hrad, kostely a několik panství. Povídalo se, že za temné noci těsně před volbou lidé viděli dva osly, jak nesou z paláce kardinála Rodriga Borgii do paláce kardinála Ascania Sforzy těžké pytle se stříbrem. Kardinálu Orsinimu jeho hlas vynesl dvě města s výnosy mnoha tisíc dukátů, a jiní kardinálové dostali církevní úřady, prebendy a statky. Sám Giuliano della Rovere dostal záruku, že bude působit jako papežský legát v Avignonu, pevnost v Ostii, Senigallii, hrad a další úřady včetně kapituly ve Florencii. A to se velice dobře vědělo, že hlasoval sám pro sebe.

Na tom, že se takhle rozdělovaly prebendy a panství, nebylo nic nového. Bylo obvyklé, že papež po své volbě obdařil ostatní majetkem, protože jinak by jejich zámky a další majetky obyvatelé Říma okamžitě vyplenili. A koho by bylo logičtější odměnit než toho, kdo projevil svou oddanost a odevzdal mu hlas? Vznášet ale obvinění ze svatokupectví? Kardinál della Rovere pocházel z bohatší rodiny a měl význačnější styky než Rodrigo Borgia. Kdyby se papežský úřad dal koupit a kdyby ve volbě rozhodly pouze štědré dary, della Rovere by mohl výdaji Alexandra dalece překonat a vše by dopadlo jinak.

Jenže Giulianovi della Rovere teď žluč stoupla do hlavy a přemohla hlas rozumu i politickou rozvahu, a tak s dalšími odbojnými kardinály spřádal plány na to, že požádají francouzského krále Karla, aby svolal všeobecný koncil.

Koncil byl shromážděním kardinálů, biskupů a světských vůdců; už posledně jej použili, aby vytvořil protiváhu papežově moci a omezil jeho svrchovanost. Mohl totiž papeži přikazovat, ba i jej sesadit. Před třiceti lety mu však Pius II. zasadil smrtelný úder a nyní z něj byla už jen neúčinná zbraň.

Poté, co papež nasadil červený kardinálský klobouk svému synovi Cesaremu, byl ale della Rovere tak uražen, že se svými spojenci přemýšlel o tom, jak by vdechli myšlence všeobecného koncilu jako prostředku k Alexandrově zničení nový život.

Della Rovere se chtěl vzdálit, a tak ihned po Cesareho uvedení do úřadu odjel z Říma; nejprve do svého oficiálního sídla v Ostii, kde začal s pomlouvačnou kampaní proti Alexandrovi. Až s tím bude hotov, odcestuje do Francie a uchýlí se pod ochranu krále Karla.

Když papež Alexandr VI. uvedl do pohybu životní osudy svých synů, věděl, že teď musí ve svém velkém plánu najít místo i pro dceru. Opatrně zvažoval, co má udělat. Lukrécie ještě nebyla ženou, bylo jí jen třináct, ale on už čekat nemohl. Musel ji zaslíbit Giovannimu Sforzovi z Pesara, ačkoli už předtím, jako kardinál, slíbil její ruku dvěma mladým Španělům. Jakmile se ale stal papežem, jeho politické postavení se změnilo, a tak musel pečlivě plánovat, aby si zajistil přízeň Milána. Starší sliby těm dvěma mladíkům ze Španělska bude třeba porušit, jak jen nejzdvořileji to půjde.

Lukrécie byla nejcennějším artiklem, který ve své výbavě pro svazky utvořené sňatkem měl. Zvolit šestadvacetiletého Giovanniho, který právě ovdověl, protože jeho žena zemřela při porodu, bylo víc než přirozené. Musí ale jednat rychle, protože Giovanniho strýc, „Il Moro“, je nejmocnějším mužem v Miláně. Je třeba si z něj udělat přítele, než se spojí s cizími králi, bud španělským nebo francouzským.

Alexandr věděl, že jestli se mu nezdaří sjednotit početné městské státy do jediné Itálie ovládané zákony Svaté stolice, pak je nevěřící turečtí barbaři jistě dobudou. Jestli tuhle šanci dostanou, namíří si to na území patřící Římu. Bude zmařen nespočet duší a jediná pravá církev přijde o mnohé příjmy. Co však je nejdůležitější, pokud si neudrží věrnost lidu a neochrání Řím před útokem cizinců, pokud neužije svého papežského úřadu k tomu, aby posílil moc církve svaté, pak by jeho místo mohl zaujmout jiný kardinál, bezpochyby Giuliano della Rovere, a celá Alexandrova rodina by se ocitla ve vážném ohrožení. Bezpochyby by je obvinili z kacířství a mučili, aby se jich mohli zbavit. Majetek, pro který tolik let tak tvrdě pracoval, by jim ukradli a jim by nezbylo nic. To by byl podstatně horší osud než ten, který musí snést jeho dcera.

Po bezesné noci, kdy rázoval ve svých komnatách sem a tam, kdy klekal k oltáři a modlil se za božskou radu a znovu a znovu probíral svůj plán, si předvolal děti: Cesareho, Juana a Lukrécii. Joffre byl stále příliš malý a navíc nebyl z chlapců právě nejchytřejší. Takovéhle strategické tahy by ho jen mátly.

Když byli v přítomnosti cizích, Lukrécie se před otcem ukláněla, líbala jeho prsten a poklekala na důkaz úcty, ale kdykoli se ocitli sami, běžela k němu, vrhala se mu kolem krku a láskyplně jej líbala. Jak jen mu tohle milé dítě přirostlo k srdci!

Dnes ji ale papež Alexandr objetí neoplatil, místo toho ji odtáhl a podržel za paže, dokud před ním nestála zpříma.

„Co se stalo, tatínku?“ vyptávala se s překvapeným výrazem. Vždycky, když si myslela, že s ní je otec nespokojen, byla z toho celá zdeptaná. Ve třinácti už byla na děvče dost vysoká a opravdu krásná; pokožku měla bledou jako z porcelánu a rysy tak jemné, až vypadaly, jako by je namaloval sám Rafael. Ve světlých očích se blýskala inteligence; vždy se pohybovala velice elegantně. Lukrécie byla světlem otcova života, a když byla nablízku, vždy se papeži obtížněji myslelo na Písmo svaté a na mocenskou strategii.

„Tatínku?“ zopakovala Lukrécie netrpělivě. „Stalo se něco? Něčím jsem se ti znelíbila?“

„Musíš se brzy provdat,“ oznámil jí prostě.

„Ale tatínku,“ padla Lukrécie na kolena. „Ještě od tebe nemůžu pryč. Nepřežiju to.“

Alexandr vstal, zvedl klečící dceru na nohy, přitiskl si ji k sobě a utěšoval ji, aby neplakala. „Pšššt, pšššt. Lukrécie, musím tohle spojenectví uzavřít, ale to neznamená, že budeš muset odjet hned. Osuš si slzy a nech tatínka, ať ti to vysvětlí.“

Posadila se mu k nohám na zlatý polštář a naslouchala mu.

„Rodina Sforzů z Milána,“ začal otec, „Je velice mocná, a Morův synovec, mladý Giovanni, právě ztratil ženu při porodu. Souhlasí, že uzavřeme spojenectví skrze sňatek. Však víš, že tatínek chce pro nás všechny jen to nejlepší. A jsi už dost stará, abys chápala, že bez těchhle spojenectví s velkými, mocnými a starobylými rody by moje papežská vláda nepřežila. Pak bychom se všichni ocitli v nebezpečí – a to nemůžu připustit.“

Lukrécie sklopila hlavu a chápavě přikývla. Vypadala v tu chvíli velice dětsky.

Alexandr domluvil, pak vstal a začal chodit po rozlehlé místnosti; přemítal, jak novou otázku položit co nejohleduplněji.

Konečně se otočil ke dceři. „Víš, jak se chovat v loži s mužem?“ zeptal se potom. „Vysvětlil ti to někdo?“

„Ne, tatínku,“ pípla, ale poprvé se na něj šibalsky usmála, jako to vídal u nejedné kurtizány…

Potřásl nad tímhle svým dítětem užasle hlavou. Je to takové klubíčko citů, jako její matka, a přitom dovede už v tomhle věku být tak chytrá a hravá.

Pokývl svým dvěma synům, Cesaremu a Juanovi. Oba k němu došli, poklekli a uctivě sklonili hlavy. „Vstaňte, chlapci,“ nakázal jim. „Musíme si promluvit. Čekají nás důležitá rozhodnutí, protože budoucnost nás všech závisí na tom, co dnes probereme.“

Cesare byl zamyšlený a obrácený do sebe, vůbec ne tak lehkovážný a milý jako jeho sestra. Už od raného dětství byl zuřivě soutěživý a nedal jinak, než že musí ve všem vítězit, ať už bude muset použít jakékoli prostředky. Naproti tomu Juan byl citlivější na křivdy způsobené jemu, i když naprosto necitlivý ke křivdám páchaným na druhých. Byl v něm náznak krutosti; na tváři měl většinou sardonický úsměv. Neměl vůbec nic z Lukréciiny grácie a už zhola nic z osobního kouzla staršího bratra. Přesto k němu Alexandr cítil značnou náklonnost, protože v něm vyciťoval zranitelnost, kterou Cesare ani Lukrécie neměli.

„Proč sis nás dal zavolat, tatínku?“ zeptal se Cesare a díval se u toho z okna. Cítil, že je plný energie, a navíc byl krásný den. Nejraději by byl venku, za městem. „Dneska v poledne se na náměstí koná báječný karneval a my bychom –“

Alexandr se přesunul na své oblíbené křeslo v rohu velké místnosti. „Posaďte se, děti, poseďte se mnou,“ vybídl je laskavě. Všichni tři se usadili k jeho nohám na veliké hedvábné polštáře.

Usmál se a mávl nad nimi paží. „Tohle je největší rodina z celého křesťanstva,“ usmíval se. „A ještě roste velkými činy, které vykonáme pro blaho církve svaté; spasíme mnoho duší a dokud budeme odvádět práci boží, bude se nám dobře dařit. Všichni ale víte, že to si vyžaduje oběti. Jak víme podle života mnoha světců… velké skutky vyžadují velké oběti.“ Překřižoval se.

Podíval se na Lukrécii, která seděla na koberci u jeho nohou a opírala se Cesaremu o rameno. Juan seděl poblíž, ale odděleně, a leštil si novou dýku, kterou nedávno dostal. „Cesare? Juane? Předpokládám, že oba jste už byli v posteli se ženou.“

Juan se zašklebil. „Samozřejmě, tatínku. Proč se na to vlastně ptáš?“

„Než člověk dospěje k důležitému rozhodnutí, měl by mít co nejvíce informací,“ vysvětlil otec. Pak se obrátil k nejstaršímu synovi. „A ty, Cesare? Spal jsi už se ženou?“

„S mnoha,“ odpověděl Cesare krátce.

„A měly z toho potěšení?“ optal se papež obou synů.

Juan se netrpělivě ošil. „Jak to mám vědět?“ nadhodil výsměšně. „Nikdy jsem se neobtěžoval ptát.“

Papež sklonil hlavu. „Cesare, měly z toho potěšení… ty ženy, se kterými jsi spal?“

Cesare se viditelně držel, ale dovolil si jen mírný úsměv. „Domýšlím si, že ano, otče,“ prohlásil. „Všechny totiž prosily, ať se s nimi sejdu znovu.“

Pak se Alexandr podíval na svou dceru, která jej sledovala se směsí zvědavosti a očekávání. Nato obrátil pohled znovu k synům. „Který z vás by byl s to spát se svou sestrou?“ Juan se najednou tvářil znuděně. „Tatínku, to bych raději vstoupil do kláštera,“ odtušil.

Alexandr se usmál. „Jsi pošetilý kluk,“ opáčil však. Lukrécie se už ale mračila. „Proč ses ptal bratrů a ne nejdřív mě?“ vyzvídala. „Jestli má jeden z nich se mnou spát, neměla bych si vybrat já?“

Cesare ji konejšivě poplácal po ruce. „Tatínku, k čemu tohle všechno?“ chtěl vědět. „Proč se něčeho takového dožaduješ? A nedělá ti starost, že by nás za něco takového čekalo věčné zatracení?“

Papež Alexandr vstal a přešel přes místnost až ke zdobenému vchodu do vedlejší komnaty. Ukázal na pět deskových obrazů ve velkých obloucích. „Copak jste se při studiu nic nenaučili o velkých egyptských dynastiích, kde si bratři brali sestry, aby udrželi krev rodu čistou?“ zeptal se. „Nevíte nic o mladé Ísidě, která se provdala za svého bratra, Osirida, nejstaršího syna nebes i země? Ísis a Osiris měli syna jménem Hórus a společně vytvořili velkou trojici, tu, která předcházela křesťanské svaté trojici Otce, Syna a Ducha svátého. Pomáhali lidem unikat před nástrahami ďábla a zajišťovali, že dobré duše se budou znovu rodit na věčnosti. Jediný rozdíl mezi jejich svatou trojicí a tou naší je v tom, že v té jejich byl jeden člen rodu ženského.“ V tom okamžiku se usmál na Lukrécii. „Egypt,“ dodal, „byl jednou z nejpokročilejších civilizací v dějinách – a my bychom si z něj měli brát příklad. “

„To nemůže být jediný důvod, otče,“ namítl Cesare. „Oni byli pohané a měli pohanské bohy. Rozhodl ses kvůli něčemu jinému, co jsi nám neřekl.“

Alexandr došel k Lukrécii, pohladil ji po dlouhých plavých vlasech a pocítil bodnutí výčitek svědomí. Skutečné důvody svého rozhodnutí nikomu z nich – říct nemohl – šlo o to, že dobře znal ženské srdce. Věděl, že muž, kterému se oddá jako prvnímu, je tím mužem, který bude obdařen její láskou a věrností. Protože jakmile se jednou odevzdá muži, nabídne mu zároveň klíče ke svému srdci a duši. On však musí dohlédnout i na to, aby s nimi nedala i klíče ke branám království. Z toho plynulo, že Alexandr nikdy nesmí dovolit cizinci, aby, až k tomu uzraje pravý okamžik, požadoval nejlepší díl jeho území.

Nahlas však řekl něco jiného. „Jsme rodina. A v rodině musí být oddanost nade vše a přede vším. Musíme se jeden od druhého učit, jeden druhého chránit, být k sobě a především k sobě připoutáni. Protože pokud tuto věrnost dodržíme, nikdy nebudeme poraženi, a pokud v ní zklameme, jsme odsouzeni k záhubě.“ Papež se obrátil k Lukrécii. „A ty máš pravdu, dítě. V tomhle okamžiku je volba tvoje. Nemůžeš si zvolit, za koho budeš zasnoubena, ale zato si teď můžeš vybrat, s kým budeš poprvé spát.“

Lukrécie se podívala na Juana a upejpavé sklonila hlavu ke straně. „Radši bych šla do kláštera, než abych spala s Juanem,“ prohlásila. Pak se obrátila na Cesareho. „Musíš mi slíbit, že budeš mírný, bratříčku, protože teď jdeme do lásky, ne do války.“

Cesare se usmál a hravě se uklonil. „Máš moje slovo. A ty, sestro, mě můžeš naučit víc o lásce a věrnosti, než jsem se naučil dosud, a to mi dobře poslouží.“

„Tatínku?“ oslovila otce s rozšířenýma očima. „Budeš u toho, abys měl jistotu, že všechno jde správně? Bez tebe nebudu mít dost odvahy. Už jsem od Giulie i od služebných slyšela lecjaké povídačky.“

Alexandr se na ni podíval. „Budu tam,“ slíbil. „A také budu u toho tu noc, kdy se provdáš. Smlouva není platná, není-li u toho svědek…“

„Děkuji, tatínku,“ prohlásila. Pak vyskočila a objala ho. „Dostanu na oslavu jako dárek pěkné nové šaty a prsten s rubínem?“ ujišťovala se.

„Samozřejmě,“ kývl. „Třeba i dva…“

Týden nato seděl Alexandr na svém trůně zahalen do nádherného oděvu z bílého atlasu, bez váhy těžké tiáry. Na hlavě měl jen atlasovou čepičku. Vyvýšený stupínek naproti posteli obklopovala vybraná krása nově zrestaurovaných komnat Borgiů. Dostavili se Cesare a Lukrécie, zato sloužící dostali pokyn, aby se nevraceli, dokud je Alexandr nezavolá.

Papež se díval, jak se jeho syn a dcera svlékají. Když Cesare konečně vyklouzl ze šatů, Lukrécie se zahihňala.

Zvedl hlavu a usmál se na ni. Alexandra napadlo, jak zvláštní a svým způsobem dojemné je, že skutečnou něhu vídá na obličeji svého syna jedině tehdy, když je Cesare se sestrou. V každé jiné situaci to byl útočník, ale když byl s ní, dokonce i tady, jako by se ocitl pod její mocí.

Lukrécie je zkrátka poklad, a ne jen kvůli své kráse, ačkoli žádné hedvábí není jemnější než zlaté prstýnky, které jí lemují tvář. Oči se jí blýskají, jako by neustále měla nějaké tajemství. Papež se teď zamyslel, čím to je, že v nich je takový lesk. Lukrécie měla dokonalou postavu, i když stále ještě trochu hubenou, s pučícími ňadry a hladkou, neposkvrněnou pokožkou. Jaká radost, vidět ji, a jaký dokonalý sen pro každého muže, kterému bude patřit.

A jeho syn Cesare? Žádný pradávný olympský bůh neměl tak obdivuhodnou postavu. Vysoký a šlachovitý, vzor síly, mládí a mužnosti. Rozhodně má i jiné přednosti, které mu poslouží účinněji než jeho nutkavá ctižádost. Teď ale jeho tvář zněžněla; díval se na sestru, která stála proti němu.

„Jsem krásná?“ zeptala se bratra. A když přikývl, obrátila hlavu k otci. „Jsem, tatínku? Myslíš, že jsem tak pěkná jako ty nejhezčí dívky, cos kdy viděl?“

Papež přikývl a pousmál se. „Jsi nádherná, děvčátko. Opravdu, jedno z nejvzácnějších stvoření božích.“ Zdvihl pravici, pomalu vykreslil ve vzduchu znamení kříže a požehnal jim. Pak jim nakázal, aby začali.

Srdce měl přeplněné radostí a vděčností k dětem, které tolik miloval… Bůh otec musel cítit něco velice podobného, když sledoval Adama a Evu v Zahradě. Na chvilku jej to pobavilo, ale pak se té myšlenky polekal. Není to snad právě ta pýcha, na kterou doplatilo tolik pohanských hrdinů? pomyslel si a rychle se přežehnal a poprosil o odpuštění. Jenže jeho děti vypadaly tolik nevinně, byly tak prosté vší viny a tváře jim tak hořely zvídavostí a radostí, že jistě už nikdy podobný ráj, jako je tenhle, nenavštíví. A není snad právě to účelem existence muže a ženy? Aby cítili boží radost? Náboženství způsobilo mnoho utrpení – je to snad jediný způsob, jak uctít Stvořitele? Svět lidí je tak zaplněn zradou, že jeho děti se mohou cítit v bezpečí jedině tady, v otcově paláci, u svaté stolice Kristovy. Je jeho povinností na to dohlédnout. Vždyť tyhle okamžiky veliké radosti jim pomohou přenést se přes prot ivenství a námahu, jež je posléze musejí potkat.

Veliká péřová postel byla pokrytá hedvábnými prostěradly a jemným povlečením, takže když na ni Lukrécie padla, potěšeně vypískla. Cesare, který už byl vzrušen, na ni rychle vyskočil a vylekal ji. „Tatínku?“ vykřikla nahlas. „Tatínku, Cesare mi ubližuje…“

Papež Alexandr vstal. „Cesare, takhle ses naučil spát se ženami? Žalostné. Jistě jsem u tebe zklamal, protože kdo jiný než já by tě měl naučit, jak přinést nebe na zem?“

Cesare vyskočil, stál u postele a v očích se mu blýskalo. Sestřino odmítnutí a otcovy výčitky se jej dotkly, ale byl mladý a jeho zápal nevychladl.

Alexandr došel k loži a Cesare ustoupil. „Pojď sem, synu,“ vyzval jej otec. „Pojď sem. Lukrécie, blíž ke kraji.“ Pokývl na ni a ona se k nim neochotně přisunula. On pak vzal synovu ruku a začal jí pomalu a něžně hladit dceřino tělo. Nejprve obličej, pak dolů po šíji a přes malé a pevné prsy… „Nespěchej tolik, synu,“ poučoval. „Dej si na čas, vychutnávej si krásu. Nic na světě není tak báječného jako ženské tělo, jako vůně ženy, když se ochotně odevzdává. Když ale příliš spěcháš, uteče ti to nejpodstatnější na milování a tu nešťastnou jen vylekáš…“

Lukrécie nehybně ležela, oči měla přivřené, dech se jí zrychloval; cítila potěšení, jak ji bratrovy ruce hladily po těle. Když dospěl k břichu a sunul se dolů, otevřela oči a pokusila se vykřiknout, ale chvěla se tolik, že z ní nevyšlo ani hlásku, a rozkoš jí, vlna za vlnou, otřásala až do hloubi duše. „Tatínku?“ zašeptala. „Tatínku? Není to hřích, cítit tolik potěšení? Neskončím v pekle, že ne?“

„Ohrozil by snad tatínek tvou nesmrtelnou duši?“ odpověděl otázkou.

Papež Alexandr vedl Cesareho ruku a byl dost blízko Lukrécii, aby cítil na tváři teplo jejího dechu; překvapilo ho, jak silně to na něj působí. Najednou Cesareho pustil. „Teď si ji vezmi,“ oslovil jej chraplavě, „ale vezmi si ji pomalu. Jemně. Buď milenec, bud muž, cti ji… ale vezmi si ji.“

Celý rozechvělý se rychle otočil, přešel přes místnost a znovu se usadil na trůně. Když ale uslyšel, jak jeho dcera rozkoší sténá, když s tím nepřestávala, najednou dostal strach sám ze sebe. Srdce mu tlouklo jako divé a až příliš rychle; cítil, že začíná být malátný. Ještě nikdy dřív nezažil něco tak silného, tak velké vzrušení jen z toho, že je svědkem aktu tělesné lásky, a v jediné kratičké chvilce vše pochopil. Dokonale pochopil. Cesare to možná přestojí, možná bude i přes tohle spasen, ale on sám, náměstek Kristův na zemi, právě zahlédl hada ze zahrady rajské. A poznal pokušení. Roztočila se mu z toho hlava. Kdyby se toho dítěte někdy znovu dotkl, bude zatracen navždy. Potěšení, které cítil, totiž nebylo pozemského původu a bez nejmenších pochyb by způsobilo jeho pád.

Toho dne se modlil, modlil se k Otci, Synu i Duchu svátému, aby jej už nikdy neuváděli v takové pokušení. „Osvoboď mě od všeho zlého,“ šeptal upřímně, a když znovu vzhlédl, jeho děti ležely nahé a vyčerpané na posteli.

„Děti,“ pravil hlasem zbaveným vší síly. „Oblečte se a pojďte ke mně…“

Když před ním poklekli, Lukrécie měla slzy v očích. „Děkuji, otče. Nedokážu si představit, že bych se takhle oddala jinému, kdybych nejdřív nepoznala tohle. Měla bych tak hrozný strach, a přece jsem dnes cítila potěšení.“ Pak se obrátila k bratrovi. „Cesare, bratře,“ oslovila jej. „Tobě děkuji také. Nedokážu si představit, že bych někoho milovala tak, jako tebe miluji v tuhle chvíli.“

Cesare se usmál, ale nic neřekl.

A když se papež Alexandr na děti podíval, spatřil v Cesareho očích výraz, který jej znepokojil. Nenapadlo jej varovat syna před tím, jakou past straží opravdová láska: před tím, že dává ženě sílu a muže uvádí v nebezpečí. A teď chápal, že i když dnešní den může být požehnáním pro jeho dceru a posílit dynastii Borgiů, jednoho dne se může ukázat, že pro jeho syna byl prokletím.

5. kapitola

Toho dne, kdy měl do Říma dorazit Lukréciin budoucí manžel, Giovanni Sforza, vévoda z Pesara, uspořádal papež Alexandr na oslavu veliké procesí. Věděl totiž, že Giovanniho strýc, „Il Moro“, to bude brát jako doklad úcty a skutečnosti, že Alexandr to se spojenectvím s Milánem myslí upřímně.

Alexandr však myslel i na něco jiného. Jako Svatý otec rozuměl srdcím i duším svého lidu a věděl, že Římané pompu milují. Ujišťovala je o jeho shovívavosti a stejně tak i o shovívavosti otce nebeského – a také zpestřovala jejich únavné, nudné životy. Každá příležitost k oslavě přinášela městu novou naději, ba oslavy leckdy těm nejzoufalejším i bránily vraždit se navzájem kvůli kdejakým malicherným sporům.

Životy jeho méně šťastných krajanů byly prosté vší radosti, a tak papež cítil, že je zodpovědný za to, aby jim jako potravu pro duši poskytl aspoň trošku štěstí, protože jak jinak by si zajistil, že budou podporovat svatou stolici? Kdyby byla do životů těch, kdo byli stvořeni, jen aby sledovali, jak si užívají jiní, méně počestní, ale zámožnější, opakovaně zasévána semínka žárlivosti, jak by po nich mohl vládce žádat oddanost? O potěšení je třeba se dělit, vždyť jedině tak je možné udržet zoufalství chudých na uzdě.

A právě toho teplého, provoněného dne, dne naplněného vůní růží, Cesare, Juan a Joffre Borgiové projeli vysokými kamennými branami Říma přivítat vévodu z Pesara. Doprovázel je celý římský senát a královsky nastrojení vyslanci Florencie, Neapole, Benátek a Milána, nemluvě o zástupcích Francie a Španělska.

Procesí se pak vrátí s hostem zpět, k paláci jeho strýce, místokancléře Ascania Sforzy, kde mladý vévoda zůstane až do svatební noci. Nato bude průvod pokračovat dál až do Vatikánu. Alexandr nařídil synům, aby vedli procesí kolem Lukréciina paláce, ať si může svého budoucího manžela prohlédnout. Otec se sice snažil mírnit její obavy a sliboval jí, že i po svatbě bude moct zůstat ve svém paláci Santa Maria in Portico s Julií a Adrianou a že do Pesara nebude muset odjet ještě rok, ale Lukrécie se přesto stále bála. A Alexandr nebyl s to najít klid, když jeho dcera byla nešťastná.

Přípravy na procesí zabraly mnoho týdnů, ale teď už bylo všechno hotovo. Kejklíři se naparovali v zelených a jasně žlutých sametových oblecích, žongléři vyhazovali vysoko do vzduchu pestré činky a křiklavé papírové koule, početné kapely pištců a trubačů vlezlým rychlým tempem vyhrávaly, aby rozjařily davy Římanů, kteří se shlukovali po celé cestě, protože chtěli vidět toho vévodu z Pesara, který si má vzít papežovu dceru…

Cesare se však toho rána probudil brzy, v prachmizerné náladě a s bolestí, od které mu div nepukla hlava. Pokusil se zbavit se výmluvami té obtížné povinnosti, ale otec nechtěl slyšet ani slovo. „Jako zástupce Svatého otce nejsi zproštěn povinností nikdy, leda bys ležel na smrtelném loži s morem či malárií,“ prohlásil slavnostně. A pak zase odběhl.

Cesare by se býval hádal dál, nebýt toho, že jej k němu do pokoje přišla přemluvit sestra. Jakmile uslyšela, že mu není dobře, proběhla podzemní chodbou ze svého vlastního paláce. Teď seděla u něj na posteli a jemně mu třela čelo. „Cesare,“ snažila se, „kdo jiný než ty mi řekne pravdu o tom muži, kterého si mám vzít? Komu jinému můžu věřit?“

„A co na tom záleží?“ mračil se. „Tak jako tak jsi zaslíbená a já s tím nemůžu udělat nic.“

Lukrécie se na bratra usmála a pročísla mu vlasy prsty. Pak se k němu sklonila a něžně jej políbila na rty. „Je to snad pro tebe tolik těžké jako pro mě?“ nadhodila. „Děsím se představy, že budu spát s jiným mužem. Budu plakat a zakrývat si oči, a i když nemůžu té dohodě zabránit, odmítnu ho líbat. To ti přísahám, bratříčku.“

Cesare se zhluboka nadechl a rozhodl se, že sestře vyhoví. „Pro dobro nás obou doufám, že to není žádné zvíře,“ poznamenal. „Kdyby ano, musel bych ho zabít dřív, než se tě jen dotkne.“

Lukrécie se zasmála. „To bychom spolu vyvolali svatou válku,“ prohlásila, i když ji Cesareho prohlášení potěšilo. „Tatínek by toho měl na práci ještě víc, než má teď. Kdybys zabil Giovanniho, musel by zkrotit Milán, a pak by přišla škemrat o spojenectví Neapol. Il Moro by tě nechal chytit, zavřít u nich do hladomorny a mučit. A až by tatínek poslal papežskou armádu, ať se tě pokusí zachránit, určitě by něco vytáhly z rukávu Benátky, jen aby dobyly kus našeho území. A ve Florencii by nechali své nejlepší malíře, ať namalují hodně nelichotivě naše portréty, a jejich proroci by nás prokleli a přivolali by na nás věčné zatracení!“ Rozesmála se tak moc, až padla na záda na postel.

Cesare k smrti rád poslouchal její smích. Pomáhal mu zapomenout, že existují nějací jiní lidé, ba dokonce díky němu slábl jeho hněv k otci. Teď se mu zdálo, že ustupuje i bolest hlavy. A tak kývl, že tedy půjde…

Jakmile Lukrécie uslyšela hudbu a pochopila, že průvod se blíží, seběhla po schodech do druhého podlaží, do hlavního sálu paláce, jehož loggia se natahovala do ulice jako obrova ruka s pokřivenými prsty. Giulia Farnese, která teď byla papežovou milenkou už přes dva roky, pomohla Lukrécii vybrat šaty z tmavě zeleného atlasu se smetanovými rukávy a drahokamy zdobený korzet. Pak Lukrécii vyčesala vlasy tak, aby plavé kudrlinky držely nahoře a jen pár pramínků padalo do čela a na krk, takže to bude vypadat rafinovaněji.

Giulia se už měsíce snažila dělat Lukrécii přednášky o tom, co má očekávat o svatební noci, ale Lukrécie si toho moc nevšímala. Když jí Giulia do značných podrobností vykládala, jak potěšit muže, Lukrécie okamžitě začala myslet na Cesareho. Nikdy sice nikomu neprozradila slovo, ale láska k němu zaměstnávala její myšlenky den co den.

Vyšla na balkon a překvapilo ji, jak veliký dav na ni čeká. Otec poslal stráž, aby ji chránila, ta ale nemohla zabránit květům, aby pokryly ji i velký balkon. Usmála se a zamávala Římanům.

Sledovala po očku, jak se průvod blíží, ale také se smála šaškovi, který prošel kolem, a vesele tleskala trubačům a pištcům, kteří hráli její oblíbené písničky. A pak je z dálky spatřila.

První jel na bílém koni její bratr Cesare, hezký a vznešený, držel se rovně jako pravítko a měl vážný výraz. Zvedl hlavu, našel ji pohledem a usmál se. Pak jel Juan, který si jí ale ani nevšiml a raději se skláněl z koně a bral si květiny od žen, které na něj pokřikovaly. Mladší bratr Joffre jí zamával s přihlouplým, ale šťastným úsměvem.

A za nimi ho uviděla. Giovanni Sforza. Měl dlouhé tmavé vlasy a pěkně upravené vousy, drobný nos – a byl menší a podsaditější než všichni její bratři. Když jej poprvé spatřila, měla trochu trapný pocit a byla vyplašená, ale jakmile se podíval k balkonu, zarazil koně a pozdravil ji, odpověděla mu pukrletem, jak ji to učili.

Za tři dny bude vdaná; procesí ji minulo a zamířilo k sídlu jejího otce a ona se nemohla dočkat, až uslyší, co si o jejím ženichu myslí Adriana a Giulia. Adriana ji jistě bude jen utěšovat a říkat jí, že všechno bude dobré, ale Giulia jí poví pravdu.

Zeptala se jich hned, jakmile zase byly uvnitř paláce. „Tak co myslíte? Myslíte si, že je to zvíře?“

Giulia se zasmála. „Myslím, že vypadá docela dobře, i když je to dost velký chlap… možná na tebe až moc velký,“ pošťouchla ji a Lukrécie věděla přesně, co tím myslí. Pak ji ale Giulia objala. „Ale ono to půjde,“ prohlásila. „Provdat se musíš jen kvůli Svatému otci a kvůli otci nebeskému – a jinak to s tvým životem nemá dohromady co dělat.“

Jakmile se Alexandr usadil v papežském paláci, nechal z holých místností, které kdysi dávno vystavěli a nechali tak, udělat přepychové komnaty Borgiů. V jeho soukromé přijímací místnosti, Sala dei Misteři, byly nástěnné malby od jeho oblíbeného malíře Pinturicchia.

Na jedné z nich byl zachycen on sám, jak se účastní Nanebevstoupení… jeden z těch mála vyvolených, kdo jsou svědky Kristova odchodu na nebesa. Oděn do rozměrného pláště zdobeného drahokamy odložil zlatou tiáru vedle sebe na zem. Stojí s očima pozvednutýma vzhůru a blaženě pozoruje Spasitele stoupajícího k nebi.

Na jiných nástěnných malbách zase byly zvěčněny podoby dalších Borgiů jakožto dávno zemřelých světců, mučedníků a dalších církevních postav. Lukrécie tu je jako pozoruhodně krásná, štíhlá a plavovlasá svátá Kateřina, Cesare jako císař na zlatém trůně, Juan jako orientální monarcha a Joffre jako cherubín. A na mnoha místech na malbách je vidět útočící rudý býk, symbol rodu Borgiů.

Na dveře druhého pokoje Pinturicchio namaloval portrét Panny Marie, Madony ve vší její kráse. Madona byla nejoblíbenější Alexandrovou náboženskou postavou, a tak umělec jako model použil Giulii Farnese, aby uspokojil na jediném díle dvě papežovy vášně.

Je tu také nesmírně rozlehlý Sál víry. Má klenutý strop a v lunetách a medailonech na stropě jsou fresky. Jedna freska pro každého apoštola a všichni apoštolově předčítají ze svitku nadšeným prorokům, kteří pak budou šířit slova o Kristově božské podstatě. Apoštolům poskytli tváře Alexandr, Cesare, Juan a Joffre.

Všechny tyto pokoje byly hojně vyzdobeny složitými tapisériemi a zlatými rámy. V Sále víry stál papežský trůn, na kterém Alexandr sedal, když přijímal významnější osobnosti. Vedle trůnu byly zdobné stoličky, na které urození poklekali, když mu líbali prsten a nohy, a také divany, na kterých mocní mohli sedat při delších slyšeních a spřádat plány na budoucí křížová tažení nebo debatovat o tom, kdo by měl vládnout italským městům a jak.

Teď do papežských komnat uvedli Giovanniho Sforzu, vévodu z Pesara. Sklonil se, políbil svatou nohu a pak i posvátný prsten. Nádhera Vatikánu jej nesmírně ohromila, bohatství, jež mu brzy bude patřit, o to víc. Vždyť jeho mladičká nevěsta si přináší věno třicet tisíc dukátů, dost, aby za to mohl zkrášlit svůj dům v Pesaru a dopřát si ještě i jiný přepych.

Papež Alexandr jej vítal do rodiny, ale Giovanni myslel na Borgiovy bratry. Z těch starších ho to táhlo silněji ke Juanovi než k Cesaremu. Joffre byl příliš mladý, s tím nebylo třeba počítat. Cesare se nechoval vůbec vstřícně, zato Juan vévodovi slíbil, že se ještě před svatbou ve městě báječně pobaví, a tak Giovanni dospěl k názoru, že to nebude tak zlé, jak se mu předtím zdálo. Ale ať tak či onak, se strýcem se stejně nemůže hádat, protože jinak by si Milán vzal Pesaro zpět a on by přišel o vévodství tak rychle, jak jej nabyl.

To odpoledne všichni přišli do Vatikánu účastnit se začátku oslav, zato Cesare rychle zmizel. Odjel z paláce na koni a vyrazil tryskem za Řím, na venkov. Nestrávil se Sforzou mnoho času, ale i tak už toho parchanta nenáviděl. Je to hulvát, chvastoun a buran. A pokud to vůbec je možné, je ještě pitomější než Joffre a nadutější než Juan. Co si počne jeho miloučká sestřička s takovým manželem? Co má říct, až ji uvidí?

Juana to k budoucímu švagrovi přitahovalo stejně silně, jako jej Cesare nesnášel. Juan měl na dvoře pramálo přátel a jeho jediným stálým společníkem byl turecký princ Džam, kterého papež na žádost jeho bratra, vládnoucího sultána Bayezida II., držel jako rukojmí.

Sultán Bayezid uzavřel dohodu s papežem Inocencem, protože se obával, aby křesťané neuspořádali křížovou výpravu a nepokusili se jej svrhnout pod záminkou, že chtějí dosadit na trůn jeho bratra Džama. Za slib, že bude Džam držen ve Vatikánu jako rukojmí, dostával papež čtyřicet tisíc dukátů ročně. Když Inocenc zemřel, papež Alexandr slib dodržoval dál a s princem zacházel jako s váženým hostem. Jak také lépe zaplňovat truhlice církve svaté, než brát peníze od tureckých nevěřících?

Třicetiletý Džam, chlapík s tmavou pletí, obyvatele Říma nevrle přehlížel; nosil turban a zakroucený tmavý knír a nedal jinak, než že si i ve Vatikánu ponechá svůj východní oděv. A Juan se brzy začal oblékat podle něj, i když nikdy ne při oficiálních příležitostech. Ačkoli Turek byl téměř dvakrát starší, brzy začali všude chodit spolu a princ získal na zhýčkaného a nedotknutelného papežova syna značný vliv. Papež to netoleroval jen proto, že princ znamenal pro Vatikán značné příjmy, ale i proto, že jeho společnost jediná jako by vyvolávala na Juanově jinak zachmuřené tváři úsměv. Zato Cesaremu jejich přítomnost připadala nesnesitelná.

Večer před svatbou Juan pozval Giovanniho Sforzu, ať jde s ním a Džamem do Říma, že navštíví pár hospod a vyspí se s pár obratnými kurvami. Giovanni okamžitě souhlasil. Džam a vévoda z Pesara spolu podle všeho dobře vycházeli, vykládali si historky, přátelsky si povídali a hojně to zapíjeli. Obyvatelé Říma se od té trojky drželi co nejdále a nezvali ji do svých salonů a domů.

S prostitutkami to ovšem bylo jiné. Juan je velice dobře znal a mnohé se mezi sebou sázely o to, za kterou přijde častěji. Kolovaly drby o tom, že je i Džamovým milencem, ale kurtizány, které si vydělávaly na živobytí tím, že spaly s výše postavenými muži, si s tím hlavu nelámaly, protože když za nimi chodil kvůli rozkoši, platil štědře.

Jedna z dívek, které Juan navštěvoval nejčastěji, byla asi patnáctiletá a měla dlouhé černé vlasy a prohnuté obočí. Říkala si Avalona. Byla dcerou hospodského a v Juanovi našla opravdu zálibu. Jenže toho večera, kdy do města vyšli tři mladí mužové z Vatikánu, ji Juan nabídl nejprve svému švagrovi a pak Džamovi. Oba muži šli nahoru a spali s ní. Juan přihlížel, ale byl už příliš opilý, než aby přemýšlel, jak jí je. A když si k ní lehl a očekával důvěrně známou vřelost a náklonnost, odvrátila se od něj a odmítla jej políbit. Juan se svou obvyklou urážlivostí začal žárlit a myslel si, že švagr ji uspokojil lépe než on. Za tu urážku ji zfackoval a ona s ním přestala mluvit. Juan celou cestu zpátky do paláce trucoval. Giovanni Sforza i princ Džam se celý večer bavili skvěle a vůbec jim nedošlo, že Juan je uražený.

Svatební den přišel rychle; Lukrécie vypadala v šatech z rudého sametu lemovaných kožešinou, s jasně plavými vlasy protkanými zlatem a ozdobenými rubíny a diamanty jako královna. Giulia Famese na sobě měla prosté šaty z narůžovo obarveného atlasu, které zdůrazňovaly její bledou krásu. A Adriana zvolila tmavě modrý samet, bez ozdob, aby nesoupeřila s rubíny posázeným živůtkem Lukréciiných šatů. Jen ženich, Giovanni Sforza, jenž si oblékl půjčený silně zlacený límeček, bratr Juan a jeho turecký přítel na sobě měli nákladnější šaty než Lukrécie. Ti tři si totiž vybrali turbany z krémově světlého saténu a zlaté brokátové štóly, které zářily dost na to, aby přebily nejen lesk nevěstiných šatů, ale i lesk papežova církevního úboru.

K tomu, aby šel v čele svatebního průvodu a vedl ji středem kostela, vybral Alexandr Juana. Lukrécie věděla, že Cesare bude zuřit. Přesto si myslela, že to tak bude lepší, protože jí bylo jasné, že Cesare by ji nikdy ženichovi nepředal s úsměvem. Teď přemýšlela, jestli vůbec přišel, i když otcovy rozkazy mu nedávaly mnoho na vybranou, takže kdyby neposlechl, došlo by k ostrému sporu. Zase by tryskem odjel někam ven ze města. Modlila se, aby to tak tentokrát neskončilo, protože si jej tu přála mít ze všeho nejvíc; protože ho ze všeho nejvíc milovala.

I přes námitky církevních tradicionalistů a mnoha církevních knížat, lidí, kteří se domnívali, že svaté prostory by měly zůstat vyhrazeny mužům s oficiálním církevním posláním, se svatba konala ve velkém sále Vatikánu.

Papež prostě chtěl, aby se Lukrécie vdala ve Vatikánu, a proto to tak bylo. Na vyvýšeném podstavci v přední části sálu stál papežský trůn a po každé jeho straně pak šest vínově rudých sametových křesel pro dvanáct nově zvolených kardinálů.

V papežově soukromé kapli, která byla menší a skromnější než hlavni kaple ve svátém Petru, rozžehli početné řady stříbrných a zlatých pochodní, které ozařovaly obrovské mramorové sochy svátých po stranách oltáře.

Biskup ve splývavém obřadním oděvu a se stříbrnou mitrou na hlavě pronášel modlitby nahlas a latinsky a posléze nevěstě a ženichovi udělil svaté požehnání.

Kadidlo vonělo nezvykle pronikavě, protože dorazilo z východu jen před několika dny – poslal je jako dárek turecký sultán Bayezid II, bratr prince Džama.

Hustý bělavý kouř škrábal Lukrécii v hrdle a přinutil ji utlumit zakašlání krajkovým kapesníkem. Pohled na Krista ukřižovaného na velikém dřevěném kříži jí připadal stejně zlověstný jako meč, který jí biskup držel nad hlavou, když si přísahali.

Konečně zahlédla u vchodu do kaple koutkem oka Cesareho. Znepokojilo ji, že své místo před oltářem, vedle ostatních kardinálů, ponechal provokativně prázdné.

Předchozí večer strávila na kolenou, modlila se k Panně Marii a prosila o odpuštění, protože předtím proklouzla podzemní chodbou do pokoje svého bratra Cesareho a přiměla jej, aby si ji ještě jednou vzal. Přemýšlela, proč s ním cítí tolik radosti a proč má z pomyšlení na druhé takovou hrůzu. Vždyť toho muže, který má být jejím manželem, ani nezná. Viděla jej jen jedinkrát, z balkonu, a včera, když byli spolu v jedné místnosti, na ni nepromluvil ani slovo a vlastně nedal ani najevo, že by si všiml její přítomnosti.

Teď klečeli na zlacených stoličkách před oltářem. „Beru si tuto ženu za svou manželku…“ – to bylo první, co od svého nastávajícího chotě kdy slyšela. Napadlo ji, že jeho hlas jí zní hrubě a nepříjemně.

Jako u vytržení slíbila, že jej bude ctít co manžela, ale očima i srdcem se upírala na Cesareho, který byl oblečen v přísné kněžské černi a stál teď vedle Juana. Ani jednou se na ni nepodíval.

Když obřad skončil, seděla Lukrécie obklopena nádherou v jednom z největším sálů Vatikánu, v Sala Reále, kde zvlášť pro tuto příležitost rozestavili stoly. Seděla vedle svého ženicha Giovanniho, pěstounky Adriany a Giulie Famese, kterou si vybrala jako čestnou družičku. U stolu byla také vnučka zesnulého papeže Inocence Battesina a další družičky, ale Lukréciini tři bratři seděli u stolu na druhé straně místnosti. Mnozí hosté si posedali na početné polštáře rozložené po zemi. Po obvodu sálu byly veliké stoly zaplněné jídlem a sladkostmi, a jakmile se hosté dali do jídla, služebníci vyklidili střed místnosti, aby tam komedianti mohli začít hrát frašku. Po nich k pobavení hostů nastoupili tanečníci a zpěváci.

Lukrécie se nejednou zadívala na svého manžela, ale ten si jí nevšímal a většinou se cpal jídlem a naléval vínem. Znechuceně se odvrátila.

Toho dne, který měl být velkým svátkem, se Lukrécii stalo to, co se jí přihodilo za život jen párkrát: postrádala matku. Teď, když byla papežovou milenkou Giulia, nebylo totiž v paláci pro Vanozzu místa.

Dívka znovu střelila pohledem po svém manželovi a napadlo ji, jestli si kdy zvykne na jeho podmračený výraz. Myšlenka na to, že odjede z Říma a bude s ním žít v Pesaru, jí naplnila srdce beznadějí, a tak byla otci vděčná za slib, že ještě rok nebude muset odejit.

Lukrécie si vprostřed veselí a smíchu připadala nehorázně osamělá. Neměla hlad, a tak se jen napila dobrého, rubínově tmavorudého vína, které jí nalili do stříbrného poháru, a brzy se jí točila hlava. Začala si povídat s družičkami a nakonec se docela rozveselila. Koneckonců byla na oslavě a bylo jí třináct let. Později papež Alexandr oznámil, že večer pořádá ve svých soukromých komnatách večeři, kde budou nevěsta a ženich přijímat dary. Než odešel z Vatikánského sálu do vlastních pokojů, nařídil sloužícím, aby zbylé sladkosti rozházeli z balkonu do davu čekajícího na piazze, aby i ten dostal svůj podíl na oslavách.

Příležitost promluvit si s otcem se Lukrécii naskytla až nějaký čas po půlnoci. Seděl sám u svého psacího stolu, protože hosté skoro všichni odešli a v předpokoji už čekali jen Lukréciini bratři a několik kardinálů.

Lukrécie došla k papeži váhavě, protože jej nechtěla urazit; bylo to však příliš důležité, než aby vyčkávala. Poklekla před ním, sklonila hlavu a čekala, až jí dovolí promluvit.

Papež Alexandr se usmál. „Tak do toho, mé dítě,“ pobídl ji. „Pověz tatínkovi, co máš na srdci.“

Lukrécie zvedla hlavu; oči se jí leskly, ale tvář měla po rušném dni bledou únavou. „Tatínku,“ začala téměř neslyšně. „Tatínku, musím už tuhle noc s Giovannim do ložnice? Musíš dosvědčit uzavření smlouvy tak brzy?“

Papež pozdvihl oči k nebesům. I on už na ložnici myslel, a to po víc hodin, než by si dovolil přiznat. „A kdy, když ne teď?“ zeptal se dcery.

„Prostě o trošičku později,“ navrhla Lukrécie.

„Nepříjemnosti je nejlepší mít za sebou co nejdřív,“ namítl a mírně se na ni usmál. „Pak můžeš žít dál, aniž by ti nad hlavou visel meč.“

Lukrécie si zhluboka povzdychla. „Musí tu být i Cesare?“ zeptala se.

Papež Alexandr se zamračil. „Co na tom sejde? Hlavně, že tu je tvůj otec. Co se smlouvy týče, postačí jacíkoli tři svědci.“

Lukrécie přikývla. „Byla bych radši, aby tu nebyl,“ prohlásila pak odhodlaně.

„Pokud si to přeješ…“ pokrčil rameny papež. „Stane se tak.“

Do svatební ložnice se podle všeho vlekli s nechutí oba, jak Lukrécie, tak Giovanni. On proto, že mu stále ještě chyběla jeho zesnulá žena, a ona proto, že nesnášela, aby se jí dotýkal kdokoli kromě Cesareho, a bylo jí trapné, že se na to jiní budou dívat. Byla už ale tak malátná, že jako by na ničem nesešlo. Rozhlížela se po bratrovi, ale ten vyklouzl pryč, a tak do sebe rychle obrátila ještě tři poháry vína, než ji přejde odvaha udělat to, co, jak dobře věděla, udělat musí.

V ložnici se s Giovannim za pomoci sloužících svlékli, vklouzli pod bílé saténové povlečení a dávali si záležet, aby se jeden druhého nedotkli dřív, než dorazí svědkové.

Papež vešel a posadil se na sametové křeslo proti velikému gobelínu zachycujícímu křižáky; zadíval se upřeně na něj a modlil se. Druhé křeslo obsadil kardinál Ascanio Sforza a třetí Giuliin bratr, kardinál Famese, o jehož investituře rozhodl Alexandr a kterému k jeho velikému ponížení říkávali „spodničkový kardinál“.

Giovanni Sforza neřekl Lukrécii ani slovo, jen se převalil, až měl tvář až příliš blízko ní, hrubě ji chytil za rameno a přitáhl si ji. Pokusil se ji políbit, ale odvrátila hlavu a skryla ji na jeho krku. Páchl jako vůl. A když po ní začal přejíždět rukama, ucítila, jak se jí tělo roztřáslo odporem. Na chvilku dostala strach, že se jí žaludek převrátí naruby, a zadoufala, že někoho napadlo dát k posteli nočník. Najednou jí bylo k uzoufání smutno a měla pocit, že se už už rozpláče. Když na ni ale nalehl, necítila nic. Zavřela oči a přinutila se někam zmizet, odejít na místo ukryté v její mysli, kde bude utíkat polem vysokého rákosu a kutálet se po louce s měkkou zelenou trávou… ke Stříbrnému jezeru, na místo, kde se cítila volná.

Druhý den ráno se Lukrécie vyřítila naproti Cesaremu, který šel z Vatikánského paláce do stájí, a chtěla se s ním přivítat, ale byl nazlobený. Snažila se mu to vysvětlovat, ale nechtěl poslouchat. A tak strnula, mlčky a nehybně stála a dívala se, jak sedlá koně.

Vrátil se až za dva dny. Pověděl jí, že tu dobu strávil na venkově a že přemýšlel o své budoucnosti – a také o její. A tvrdil, že jí odpustil, ale to zase rozzlobilo ji. „Co mi máš co odpouštět? Pořád si jen stěžuješ, že jsi kardinál,“ rozohnila se. „Ale já bych byla radši kardinálem než ženou!“

„Musíme být tím, čím Svatý otec chce, abychom byli,“ odsekl Cesare. „Já bych také byl radši vojákem než kardinálem! Takže ani jeden z nás nemá to, co by mít chtěl!“

Cesare chápal, že nejdůležitější bitvou z těch, které musí vybojovat, je ta o vlastní svobodnou vůli. Láska totiž dokáže beze zbraní svobodnou vůli uloupit. A on otce miloval. Studoval jeho strategii dost dlouho, aby věděl, čeho je Alexandr schopen, a také věděl, že on sám by se nikdy k takové zrádnosti nesnížil. Co se Cesareho týkalo, vzít někomu majetek, statky, ba dokonce i život bylo zdaleka menším zločinem než jej okrást o svobodnou vůli, protože bez ní je člověk pouhou loutkou vlastních potřeb – bez života, bez možnosti volby tažným zvířetem lopotícím se, jak někdo jiný práská bičem. A on se zapřísahal, že takovým tažným zvířetem nebude.

Chápal sice, co otec zamýšlel tím, že jej požádal, aby se vyspal s Lukrécií, ale domníval se, že se s láskou k ní dokáže vypořádat. A potom oklamal sám sebe a uvěřil, že to bylo jeho svobodné rozhodnutí. Přesto tu ještě byl jeden trumf. Lukrécie milovala dostatečně zapáleně, aby zkrotila i to nejdivočejší zvíře, a tak se, aniž by to věděla, stala bičem v otcových rukou.

Lukrécie se dala do pláče a Cesare ji objal a snažil se ji ukonejšit. „Všechno bude dobré, Lukrécie,“ říkal. Dlouho jen stál, hladil ji po plavých kučerách a pevně ji držel. Pak jí osušil slzy. „Nedělej si se Sforzou, s tím strašákem do zelí, takovou hlavu,“ prohlásil. „Přes to všechno vždycky budeme mít jeden druhého.“

6. kapitola

Ludovicio Sforza, muž známý jako Il Moro, ovládal veliký městský stát Milán. Vládl, ačkoli vládcem nebyl, jen regentem. Dožadoval se tohoto práva v zastoupení svého slabého a duchem neobdařeného synovce Giana Galeazza Sforzy, který byl skutečným vévodou. Gian byl však nemohoucí muž, který většinu času věnoval přemítáním nad tím, proč jej Bůh tak postihuje a trestá, a pokusy zachránit se před chorobami lenivostí a přepychem.

I Moro získal i úctu svých poddaných, protože to byl vysoký elegantní muž se světle plavými vlasy a hezkým vzhledem Italů ze severu, inteligentní a citlivý k projevům ducha a rozumu. Dalo by se říct, že byl zamilovanější do starověkých mýtů než do náboženství; byl sebevědomý a jistý, dokud vše šlo dobře, méně už však v nepříznivých okamžicích. Byl poněkud nevybíravý v prostředcích a často zrádný v politickém paktování, ale zato to byl milosrdný vládce, který z daní vybraných od obyvatel stavěl domovy pro chudé a chudinské špitály. Tím, kdo jej ponoukl, aby se od svého mladého a nevýkonného synovce dožadoval koruny, však byla jeho krásná a ctižádostivá žena Beatrice ďEste z Ferrary. Jakmile totiž jednou porodila syna, dráždilo ji, že její dědicové nemají žádné skutečné právo na vládu.

Obyvatelé Milána, města objevů, přivítali novou kulturu humanismu s nadšením a Il Moro a Beatrice ďEste udělali mnohé, aby město vylepšili. Nechali obnovit a vyzdobit paláce, natřít ošumělé městské domy jasnými barvami nového umění, vyčistit ulice, aby se zbavily smradu a dalo se na nich dýchat bez citronem postříkaných rukavic nebo půlek pomerančů, které si urození přidržovali pod nosem. Il Moro zaplatil nejlepší učitele, aby přednášeli na univerzitách, protože chápal, jak důležité je vzdělání.

Ludovicio třináct let vládl, aniž by se tomu jeho synovec nějak vzpíral, a Milán vyrostl ve město umění a kultury. Pak si ale Gian Galeazzo vzal za manželku mladou, horkokrevnou a odhodlanou ženu, Isabellu Neapolskou, která byla Beatricinou sestřenicí a navíc byla žárlivá a rozmazlená. A co víc, byla také vnučkou obávaného krále Ferranteho.

Isabella byla i přes své mládí už značně ctižádostivá a nebyla ochotna déle snášet, že je zbavena titulu vévodkyně; měla dva syny a proklínala, že je nutí žít jako prosté lidi a upírají jim pocty a bohatství, jež jim patří, a to vše kvůli Ludoviciovi.

Nejdříve si stěžovala manželovi, Gianovi, ale ten neměl o vládu pražádný zájem a byl vcelku spokojen s tím, že kraj řídí jeho strýc. Isabella začala žalovat dědečkovi, králi Ferrantemu. Psala mu dopis za dopisem a den co den je posílala po poslech do Neapole. Konečně Ferrante usoudil, že jde o urážku. Že nemůže dále snášet, aby byla jeho vnučka takto ponižována. Rozhodl se proto vykonat na Milánu pomstu a vrátit této ženě právoplatné místo na trůnu.

Jenže Ludovicio Sforza měl dobré informace od svých tajných poradců, a protože se obával nelítostného postupu krále Ferranteho, zvážil svou pozici. Síla a obratnost neapolského vojska byly pověstné, a tak věděl, že Milán nemá šanci se bez pomoci ubránit.

A pak, jakoby z nebes, seslána jemu nakloněnými mocnostmi, přišla zpráva, že král Karel se chystá pro Francii požadovat neapolskou korunu. Il Moro se tedy uchýlil k drastickému prostředku, porušil tradici, podle níž nesměla do země cizí vojska, a poslal Karlovi pozvání, v němž mu nabídl i s armádou volný průchod Milánem při tažení za dobytím Neapole.

Ve Vatikánu papež Alexandr zvažoval svou politickou pozici a spřádal plány se svým synem Cesarem, když do jeho komnat vešel Duarte Brandao a informoval jej o nové hrozbě papežskému stolci.

„Doneslo se mi,“ vysvětloval, „že Ferrante Neapolský poslal list Ferdinandovi Španělskému, v němž píše, nakolik ho znepokojuje vaše spojenectví s Il Morem a také pozice Vatikánu vzhledem k Milánu, teď, když Francie šikuje jednotky.“ Cesare vědoucně přikývl. „Bezpochyby se doslechl o vdavkách mé sestry s Giovannim Sforzou. A spojenectví s Milánem mu dělá těžkou hlavu.“

Alexandr přikývl. „Také má proč; co ale odpověděl dobrý král Ferdinand?“ zeptal se Brandaa.

Duarte pokrčil rameny. „Odmítl se plést do vašich záležitostí… prozatím.“

Papež Alexandr se rozesmál. „Jak počestný muž. Dobře si pamatuje, kdo vydal papežskou bulu s dispensem, díky níž si mohl vzít za ženu svou sestřenku Isabellu Kastilskou.“

Právě díky tomuto dispensu se mohly sjednotit Španělsko s Kastílií, takže se aragonské panství rozšířilo.

„Možná by bylo moudré poslat do Neapole vyslance s nabídkou urovnání…“ nadhodil Duarte.

Alexandr souhlasil. „Nabídneme Ferrantemu také spojenectví sňatkem. Proč by měl Milán mít něco, co Neapol nemá?“ Nato se škodolibě ozval Cesare. „Otče, s nejvyšší lítostí ti musím připomenout, že v tomhle ti užitečný nebudu. Koneckonců jsem kardinálem Svaté církve římskokatolické.“

A papež urychleně vypravil vyslance do Neapole, aby si promluvil s králem Ferrantem.

Dokonce i v dobách, kdy zrada bývá zcela běžná, se ukazuje, že někteří mužové jsou ještě horší než druzí. Krutost místo krve koluje jejich srdci a žilami, probouzí je k životu a vzbuzuje jejich smysly. Když mučí své bližní, cítí stejné opojné vzrušení, jaké většina lidí zažívá při milování. Takoví se drží Boha mstivého a mocného, který je jedním z jejich vynálezů, a s pokřiveným náboženským zápalem sami sebe přetvářejí po vzoru této iluze. Král Ferrante z Neapole byl jedním z těchto mužů. Když se situace obracela proti jeho protivníkům, zjišťoval, že duševní mučení jej těší ještě sladčeji než tělesné.

Byl malý, podsaditý, měl olivově snědou pokožku a neposlušně ježaté obočí, husté tak, že mu zčásti ukrývalo oči, a ony tím vypadal ještě hrozivěji. Stejné ježaté chlupy mu pokrývaly celé tělo a často vykukovaly zpod jeho královských šatů na krku či na rukávech coby srst nějakého primitivního zvířete. Když byl mladý, dostal zánět, který se mu málem stal osudným, ale sám si vyrval dva přední zuby. Později z marnivosti nařídil královskému kovotepci, ať mu ze zlata vyrobí nové. Málokdy se usmíval, ale když na to došlo, vypadal pak obzvláště pochmurně. Po celé Itálii se šířily klepy o tom, že Ferrante nikdy u sebe neměl zbraň a vlastně ani nepotřebuje stráž, protože těmi zlatými zuby může rvát nepřátelům maso, kdyby se odvážili jej napadnout.

Jako vládce Neapole, nejmocnějšího území na italské pevnině, vyvolával ve všech nehorázný děs. Když mu jeho nepřátelé padli do rukou, dával je zakout do řetězů a zavřít do klecí; každý večer před spaním pak kráčíval svými kobkami a potěšeně si prohlížel tuto svou „menažerii“. A když ztrápená a zlomená těla jeho vězňů konečně vzdala boj a poručila duši nebi, Ferrante je nechal nabalzamovat a vrátit do klecí, aby těm, kdo ještě zůstali naživu, připomínala, že ukončí-li svůj život, neskončí tím jeho potěchu.

Králově hltavé zálibě v krutosti neunikli dokonce ani jeho nejvěrnější služebníci. Bral si od nich, co chtěl, a to ve službách i majetku, a někdy je dával podříznout ve spánku na ložích, takže dokud žili, neměli ani chvilku klidu.

A aby byla situace ještě nemožnější, byl skvělý a výkonný státník, takže se mu podařilo zabránit papežskému stolci i Milánu, aby mu vzali sebemenší kousek území. Ba co víc, za vlády papeže Inocence a předchozích papežů odmítal platit odvody církvi a posílal pouze tradiční dar, totiž jednoho bílého koně ročně pro papežské vojsko.

A právě ve své roli státníka, nikoli krutého válečníka, se Isabellin dědeček král Ferrante pokusil obrátit situaci ve svůj prospěch a usoudil, že uzavřít spojenectví s papežem bude lepší než vyhrožovat, že vyšle bojovnou armádu Neapole proti Římu. Čistě proto, aby se nedočkal žádných nemilých překvapení a aby se ujistil, že při dobývání Milána by dostal patřičnou podporu, však také odeslal další dopis a v něm oznamoval svému příbuznému, španělskému králi Ferdinandovi, toto: „Pokud se nebude papež chovat k mé spokojenosti, vyšleme vojska, aby dobyla Milán, a cestou také dobudeme Říma.“

Ferdinand, král španělský, osobně přicestoval do Říma, aby probral záležitost svého bratrance Ferranteho, a také aby uvědomil Alexandra o jiné důležité záležitosti, která jej začala zaměstnávat.

Ferdinand byl vysoký a urozeně vyhlížející muž, který své postavení španělského monarchy bral velice vážně. Byl králem křesťanským, o svém Bohu neměl stín pochybnosti, a proto se skláněl před neomylností papežovou bez otázek a pochyb. Jeho víra však nedospěla k evangelickému zápalu jeho ženy, královny Isabelly, a neměl nejmenší touhu pronásledovat ty, kdo nevěřili. V podstatě to byl velmi rozumný muž a doktríny se držel jen potud, pokud sloužila zájmům aragonské říše. S Alexandrem se navzájem ctili a považovali toho druhého za hodného důvěry – alespoň tolik, jak se vůbec smrtelníkovi důvěřovat dá.

Král Ferdinand měl na sobě prostý plášť z tmavě modrého atlasu s kožešinovým lemováním, seděl naproti papeži ve velké místnosti a vypadal velmi elegantně. Popíjel víno. „Ferrante mě požádal,“ začal, „abych vám jako projev dobré vůle oznámil cosi, co zjistil nedávno. Krátce po konkláve se jeho velící generál, Virginio Orsini, sešel s kardinálem Cibem, aby uzavřeli převod tří hradů severně od Říma, které kardinál Cibo zdědil po svém otci, papeži Inocenci.“

Papež Alexandr se zamračil, ale dál seděl mlčky; promluvil až za hodnou chvíli. „A k té transakci došlo, aniž by mě uvědomili? Aniž by to Svatá stolice povolila? Stalo se to za zády náměstka Kristova na zemi? K takové zradě se uchýlilo jedno z knížat církve svaté?“

Ve skutečnosti ta zrada Alexandra překvapila víc z Orsiniho než z kardinálovy strany. Virginio totiž byl nejen Adrianin švagr, ale papež jej vždy považoval za přítele, protože i za nejhorších časů jsou jistí lidé, kteří působí důvěryhodně, a Virginio Orsini jedním z nich bezpochyby byl.

Král Ferdinand mu chybějící dílek do skládačky poskytl toho večera u jídla. „Dohoda o prodeji hradů se uskutečnila v paláci Giuliana della Roverea.“

Teď to Alexandr chápal. Každý, kdo měl v moci hrady, jež byly nedobytnými pevnostmi, třímal v rukou bezpečí Říma.

„Odjedu teď do Neapole,“ pokračoval král Ferdinand, „a promluvím za vás s Ferrantem. Uvidíme, co se dá dělat…“ Před odchodem král políbil papeži prsten a ujistil jej, že k řešení problému nasadí všechen svůj vliv. A pak, jako by si na to vzpomněl teprve teď, dodal: „Je tu ještě jedna věc, Vaše svatosti. Panují spory o Nový svět a královna i já bychom velmi uvítali, kdybyste se pokusil o zprostředkování.“

A tak začali mezi Římem a Neapolí jezdit poslové. Jezdili ve dne v noci a posléze král Ferrante ujistil papeže Alexandra, že Virginio Orsini neměl v úmyslu jej nijak osobně urazit, ba naopak, snažil se Římu dodat na bezpečnosti – hrady, které zakoupil, byly hned za městem a mohly být užitečné při obraně, kdyby došlo ke francouzské invazi.

Dohodlo se tedy, že Virginio Orsini si hrady ponechá, ale bude povinován platit každoročně Vatikánu daň či desátek čtyřicet tisíc dukátů – jako důkaz své upřímnosti a loajality k papeži Alexandrovi.

Načež nevyhnutelně padla otázka, co hodlá papež nabídnout za podporu krále Ferdinanda a krále Ferranteho.

A papež Alexandr, zamotaný v sítích intrik, slíbil, že naváže spojenectví sňatkem; šlo o Sancii, jinou vnučku krále Ferranteho z Neapole.

Jenomže král Ferrante chtěl jako ženicha pro Sancii Cesareho Borgiu. Alexandr odmítl a připomněl Ferrantemu, že jeho syn má závazky vůči Svatému oficiu. Místo něj nabídl svého nejmladšího syna Joffreho. To ovšem odmítl Ferrante. Kdo by také chtěl mladšího syna místo staršího?

Většina předchozích papežů se bála odmítnout Ferrantemu cokoli, oč žádal, ale Alexandr stál pevně na svém. Měl s Cesarem jiné plány a nehodlal vyměnit své zlato za bezcenný kov.

Ferrante toho mnoho slyšel o Alexandrově zdatnosti a prohnanosti ve vyjednáváních a teď byl naprosto vyveden z míry. Věděl, že jestli nechá tuhle příležitost k navázání spojenectví být, Alexandr rychle naváže jiné, které Neapol ohrozí. Po složitých úvahách mu došlo, že zvítězit jinými způsoby má malou naději, a nabručeně přijal. Jen doufal, že dvanáctiletý Joffre bude s to spát s jeho šestnáctiletou vnučkou Sancii, a tak naplnit podle práva smlouvu dřív, než si Alexandr najde lepší řešení.

Jenomže pět měsíců po tom, co byla svatba, zatím v zastoupení, slavena, král Ferrante, nejobávanější muž z Neapole, zemřel. Jeho syn Mašino, zdaleka ne tak chytrý či krutý jako otec, byl náhle vydán papeži Alexandrovi na milost. Neapol byla papežským lénem a papež jejich lenním pánem, nikdo jiný mu korunu nemohl vsadit na hlavu – kdyby se papeži znelíbil, vybere si prostě jiného.

Zároveň se ale v nesnázích ocitl i Alexandr. Francouzský král Karel prohlašoval Neapol za svou a také chtěl její korunu. Jeho vyslanec vyhrožoval Alexandrovi, že když si zvolí Ferranteho dědice Mašina, zařídí, aby byl zbaven úřadu. Papež však věděl, že kdyby Francouzi ovládli Neapol, mělo by to pro nezávislost papežských států osudné následky.

Aby papežových trápení nebylo málo, značně narostl nepokoj mezi obyvateli Itálie nenávidějícími Španěly, a mezi tradičními nepřáteli papežství, což mohlo vést k porušení křehkého míru, jenž od jeho nástupu do funkce vládl na celém poloostrově.

A pak obdržel zprávu, která mu pomohla se rozhodnout. Duarte Brandao za ním přišel do jeho komnat. „Kolují řeči o novém francouzském vpádu,“ oznámil mu. „Mladý král Karel VIII. je celý žhavý a nadšený a bez váhání se rozhodl stát se největším křesťanským monarchou své doby. Má v úmyslu vést další křížovou výpravu a dobýt Jeruzalém.“ Alexandr pochopil. „Takže náš mladý král musí nejdříve dobýt Neapol, protože ta sousedí s územími patřícími bezvěrcům. Z toho ovšem plyne, že do Neapole se Karel musí dostat skrz papežské státy.“

Duarte přikývl. „Karel dal také jasně najevo, že si přeje reformovat papežství, a toho se dá dosáhnout jedním jediným způsobem, Vaše svatosti…“

Papež zvážil, co mu Duarte řekl. „Aby mohl udělat, co si udělat přeje, musí mě svrhnout…“

V tom okamžiku Alexandr pochopil, že nesmí zbavit Masina trůnu, protože potřebuje, aby neapolská vojska vyrazila na sever k Římu, takže budou s to odrazit jakýkoli útok krále Karla.

A vymyslel i další plán: věděl, že aby mohl upevnit postavení Vatikánu a ochránit Řím před cizím vpádem, musí sjednotit italské městské státy. Proto vytvořil Svatou ligu. Jestli je sjednotí a stane se vůdcem několika větších městských států, dodá to všem víc síly, než by měli každý zvlášť.

Byly tu však jisté potíže. Benátky jako obvykle zůstávaly neutrální, Milán už byl na straně Francouzů, Florencie byla vojensky slabá a měla proroka Savonarolu, který vládl dostatečným vlivem, aby přiměl Medicejské, ať se nepřidávají.

Alexandr to vše zvážil a dospěl k závěru, že musí korunovat Mašina, jinak bude svatou tiáru brzy nosit někdo jiný.

Masina korunovali v Neapoli čtyři dny před tím, než si Joffre oficiálně vzal za ženu jeho dceru Sancii.

Před oltářem kaple v Castel Nuovo stanul Joffre po boku šestnáctileté Sancie a pokoušel se vypadat starší, než je. Byl sice vyšší než ona, měl husté špinavě plavé vlasy a světlé oči a byl vcelku hezký, ale rozumu pobral málo a osobního kouzla ještě méně. Sancia byla krásná a rozumná dívka a otcovo rozhodnutí ji z duše otrávilo. Odmítla, aby jí ke svatbě opatřovali jakoukoli novou parádu, a při obřadu si netrpělivě prohlížela hosty v přeplněné kapli. Biskup se optal Joffreho, zda si bere tuto ženu… ale než stačil doříct, Joffre nadšeně a zajíkavě vyrazil „Ano!“

Hosté se nahlas zasmáli. Sancii to ponížilo a svou odpověď sotva slyšitelně šeptla. Co si počne s tímhle přihlouplým klučinou?

Při recepci jí ale ukázali, kolik zlatých mincí a šperků si do manželství přinesl, a ona nasadila přívětivější výraz. A když dovolil jejím družičkám, aby mu z kapes vydolovaly další zlaťáky, tmavovlasá Sancia se na něj dokonce usmála.

Toho večera v novomanželské ložnici Joffre Borgia za přítomnosti krále Masina a dalších dvou svědků nasedl na svou čerstvou manželku jako na nového poníka. Ležela paličatě jako mrtvola. Znovu a znovu, čtyřikrát na ni nalehl, až to král sám zarazil a prohlásil, že svatební smlouva platí.

Alexandr si povolal Cesareho a Juana, aby za ním přišli do Sálu víry; podle dohody o Neapoli s králem Ferdinandem tu měl přijmout vyslance Španělska a Portugalska a urovnat spor o nová zámořská území. „Z tohoto diplomatického cvičení,“ řekl svým synům, „se můžete mnohému přiučit, protože ve svých církevních funkcích se budete účastnit mnoha jednání.“ Nechal si však pro sebe, že Ferdinandova žádost o papežskou arbitráž není prázdným gestem, ale ve věku zámořských objevů odráží papežův vliv nejen na církevní záležitosti, ale i na velmocenskou politiku. Například teď získá papeži podporu Španělska, kterou by zoufale potřeboval, kdyby francouzského krále Karla napadlo vtrhnout na italská území.

Cesare a Juan vešli do zdobného sálu a prohlédli si otce: vypadal s mitrou a bohatě prošívaným rudým a zlatým pláštěm velice královsky. Alexandr k nim vzhlédl a oslovil vyslance. „Zřejmě znáte naše syny, kardinála Borgiu a vévodu z Gandie, že?“

„Ano, Svatý otče, známe,“ odpověděl Španěl, tělnatý kastilský grand v černé kazajce s bohatým vyšíváním. Pokývl Cesaremu i Juanovi a postarší portugalský vyslanec jej následoval.

Alexandr rozložil na velkém vykládaném stole mapu. On i oba vyslanci ukazovali na různá místa. „Milí synové, vyřešili jsme problém, který způsoboval mnoho nesvárů mezi národy těchto dvou hodnostářů.“

Vyslanci znovu přikývli. „Oba národy vysílají odvážné mořeplavce a objevitele až do nejzazších končin neprozkoumaných moří. Oba vznášejí nárok na bohatství Nového světa. Kalixtus III. vyhlásil, že Portugalskému království patří všechny nekřesťanské země na pobřeží Atlantského oceánu. Portugalsko tudíž tvrdí, že mu tím vzniká nárok na celý Nový svět. Naproti tomu Španělsko je toho názoru, že Kalixtus tím myslel jen kraje na východním pobřeží velkého oceánu, nikoli nově objevené země na západě.

Abychom se vyhnuli střetu mezi těmito dvěma velkými národy, požádal mne král Ferdinand, ať zprostředkuji urovnání rozmíšky. A oba státy ve víře v moudrost boží souhlasily, že naše rozhodnutí přijmou. Je tomu tak?“

Oba vyslanci přikývli.

„Dobrá tedy,“ pokračoval Alexandr. „Zvážili jsme záležitost pečlivě a dospěli jsme k rozhodnutí. Musíme Nový svět rozdělit, a to podle tohoto poledníku.“

Ukázal na čáru na mapě, která vedla zhruba sto mořských mil západně od Azor a Kapverdských ostrovů. „Všechny nekřesťanské kraje ležící východně od této čáry, včetně mnoha cenných ostrovů, budou patřit království portugalskému. Tudíž zde lidé budou mluvit portugalský. Všechny takové země na východ od čáry budou patřit Jejich katolickým veličenstvům Ferdinandovi a Isabelle.“

Alexandr s úsměvem vzhlédl. „Vydali jsme již bulu, Inter Caetera, kde je naše rozhodnutí sepsáno. Tajemník Plandini vám každému před odjezdem dá po jednom opisu. Doufám, že vás to uspokojí, a že díky naší smlouvě bude mnoho duší zachráněno, místo aby zahynulo.“ Vykouzlil svůj zářivý a charismatický úsměv, oba muži mu políbili prsten a on jim dovolil se vzdálit.

Když odešli, obrátil se na Cesareho. „Co si myslíš o mém rozhodnutí?“

„Myslím, otče, že Portugalci jsou na tom biti, protože dostali o mnoho méně území.“

Alexandrovi se na obličeji objevil dravčí úsměv. „Jistě, synku, ale o zprostředkování nás požádal Ferdinand Španělský a naše rodina v srdci je španělská. Musíme rovněž vzít v úvahu, že Španělsko je nyní zřejmě nejmocnější zemí světa. A když francouzský král Karel uvažuje o vpádu a na radu našeho nepřítele, kardinála della Rovereho, zamýšlí vyslat svá vojska přes Alpy, můžeme španělskou pomoc potřebovat. Kromě toho mají Portugalci skvělé a otužilé mořeplavce, ale nijak význačnou armádu.“

Než oba synové odešli, papež stiskl Juanovi rameno. „Synu,“ oslovil jej, „díky úspěšnému urovnání se pohnuly věci kolem tvého slibovaného zasnoubení s Marií Enriquezovou. Znovu tě vyzývám, aby ses přichystal. Neuraž našeho přítele krále Ferdinanda, protože navázat tato spojenectví nás stálo nemalou diplomatickou snahu. Den co den děkujeme Bohu, že obmýšlí naši rodinu takovým štěstím a dává jí možnost šířit slovo Kristovo po celém světě, to vše pro posílení papežského stolce a pro tělesné i duševní blaho věřících.“

Do týdne byl Juan s karavanou nesoucí značné bohatství na cestě do Španělska. Když tam dorazil, v Barceloně jej přivítala rodina Enriquezů.

Na ten večer si Alexandr přichystal nejlepší hedvábnou noční košili, protože si pozval svou mladou milenku, Giulii Farnese, aby strávila noc v jeho loži. Když jej sluha koupal a myl mu vlasy navoněným mýdlem, zjistil papež najednou, že se usmívá, protože pomyslel na to, jak se k němu její milá tvář bude obracet s obdivem a – snad, pevně tomu věřil – i s opravdovým citem.

Mátlo jej sice, jak to, že se tak nádherná, půvabná mladá žena nechala okouzlit mužem, jehož nejlepší roky jsou už pryč, ale přijímal to stejně jako jiné podivné věci, kterých byl jeho život plný. Byl samozřejmě dost moudrý, aby věděl, že jistou oddanost mohou vyvolávat i jeho moc a jeho projevy přízně. Navíc může vztah se Svatým otcem vylepšit postavení a zvětšit majetek celé její rodiny, a tudíž i postavení jí samotné. Jenže to nebylo všechno a on to v srdci chápal. Když se totiž s Giulií milovali, bylo to jako dar nevyčíslitelné hodnoty. Její nevinnost byla uchvacující – a touha učit se a zalíbit se, zvídavost, s níž se pouštěla do všemožného prozkoumávání smyslnosti, jí dodávaly zvláštní přitažlivost.

Alexandr poznal mnoho nádherných kurtizán, které ji zdaleka překonávaly zkušenostmi a které věděly, jak potěšit muže pouhou řemeslnou dovedností. Ale Giulia reagovala na tělesné potěšení nespoutané jako hravé dítě a jemu to přinášelo nesmírné uspokojení, i když nemohl tvrdit, že by to byl nejvášnivější vztah, jaký zažil.

Teď Giulii oblečenou do šatů z purpurového sametu zavedli k němu do ložnice. Zlaté vlasy jí padaly volně na záda a na krku měla prostý náhrdelník z drobných perel, který jí dal, když se poprvé milovali.

Posadila se na kraj jeho veliké postele a začala si rozvazovat šňůrky na šatech. Najednou se k němu otočila zády. „Má drahá Svatosti, mohl byste mi zvednout vlasy?“ zeptala se.

Alexandr vstal, přesunul mohutné tělo těsně za ni a nasál levandulovou vůni jejích vlasů. Podržel plavé lokny ve velikých rukou, které třímaly osudy tolika duší, a ona vyklouzla ze šatů a nechala je padnout na podlahu.

Když se k němu otočila pro polibek, musel se k ní sklonit. Nebyla ani tak velká jako Lukrécie a byla mnohem křehčí. Vložila mu ruce kolem krku a on ji zvedl z podlahy.

„Má krásná Giulie, tolik hodin jsem čekal, kdy přijdeš. Když tě držím v náručí, přináší mi to takovou radost, jako když sloužím mši – i když by byla svatokrádež, kdybych tuhle pravdu přiznal komukoli kromě tebe, má drahá.“

Giulia se na něj usmála a ulehla vedle něj pod saténové povlečení. „Dnes jsem dostala zprávu od Orsa,“ ohlásila. „Rád by se na nějakou dobu vrátil do Říma.“

Alexandr se pokusil nedat najevo nespokojenost, protože na to byl dnešní večer až příliš pěkný. „To je nemilé, ale já si myslím, že je důležité, aby tvůj manžel zůstal ještě nějakou dobu v Basanellu. Mohl bych ho potřebovat povolat, aby velel některé z mých jednotek.“

Giulia věděla, že papež žárlí i na vlastní stín. Aby jej ukonejšila, sklonila se a vášnivě ho políbila na rty. Měla jemné a chladné rty mladé a nezkušené dívky, ale on si dával záležet, aby s ní nakládal jemně, protože nejméně ze všeho si přál ji děsit. Milovali se už mnohokrát předtím, ale on nedbal tolik na vlastní potěšení, jen aby měl jistotu, že ona dosáhla toho svého. Nechtěl úplně ztratit hlavu a dopustit, aby mu vášeň dodala až příliš síly, protože pak by strnula a všechno potěšení by bylo pryč.

„Chtěl byste, abych si lehla na břicho?“ zeptala se. „A vy pak na mě?“

„Bojím se, abych ti neublížil,“ odpověděl jí. „Radši si já lehnu na záda a ty si mě osedláš podle libosti. Tak si budeš moct rozhodnout, kam až necháš dojít svoji vášeň, a získat tolik potěšeni, kolik sneseš.“

Nejednou už přemýšlel o Giuliině dětské nevinnosti, když před ním rozpustila vlasy jako ony bohyně z pradávných bájí a příběhů, ty pokušitelky, které uvěznily prince kouzlem a držely jej v zajetí navěky.

Pokaždé, když ležel na zádech a díval se vzhůru na její obličej, na oči přivřené rozkoší, na hlavu extaticky zvrácenou dozadu, cítil jistotu, že potěšení těla, jež zažívá, je darem odevzdání se nebeskému otci. Vždyť kdo jiný než milostivý otec by mohl člověku dát na zemi potěšení tak nebeské?

Ráno, než Giulia opustila jeho komnaty, jí dal zlatý křížek s filigránem, který si objednal u jednoho z nejlepších zlatníků ve Florencii. Posadila se nahá na posteli a nechala jej, aby jí křížek připnul. Vypadala jako ztělesněná ladnost a papež Alexandr byl krásou její tváře i jejího těla znovu ujištěn, že nebeský otec existuje, protože nikdo jiný na světě by nemohl stvořit takovou dokonalost.

7. kapitola

Papežský lékař se přiřítil do Vatikánu s naléhavou zprávou o tom, že ve městě vypukl mor. Alexandr seděl na svém trůně v Sále víry, a když se doslechl o příchodu černé smrti, poděsilo ho to. Okamžitě si dal zavolat dceru.

„Je na čase, abys odjela do Pesara a vyhledala útočiště u svého muže,“ oznámil jí přímočaře.

„Ale tatínku,“ rozplakala se, poklekla a objala mu nohy. „Jak bych tě mohla opustit? Jak bych mohla opustit svoje bratry a nejdražší Adrianu a naši Giulii? Jak bych mohla žít tak daleko od města, které miluji?“

I když podle smlouvy už přišel čas, aby Alexandr poslal Lukrécii s Giovannim Sforzou do Pesara, za běžných okolností by usmlouval ještě nějakou dobu, kterou by mohl strávit se svou nejmilejší dcerou; jenže teď, když se objevilo nebezpečí, naléhal, aby odešla.

Naklonil se k ní. „Tatínek s tebou do Pesara pošle paní Adrianu a naši milou Giulii,“ vemlouval se. „A bude ti psát každý den, takže se ani jeden nebudeme cítit sami, děťátko.“ Jenže Lukrécie byla k neutišení. Už vstala a v obvykle pokorných očích se jí vlhce lesklo. „Radši bych umřela v Římě na Černou smrt, než abych žila s Giovannim v Pesaru. Je k ničemu. Ani se na mě nepodívá, sotva na mě promluví, a když, vždycky jenom sám o sobě nebo aby mi přikázal udělat něco, co k smrti nesnáším.“

Papež Alexandr ji něžně objal a pokusil se ji ukonejšit. „Copak jsme o tomhle už nemluvili? O obětech, které musíme přinést, když chceme udržet blaho rodiny a moc boží na světě? Naše drahá Giulia mi pověděla, jak obdivuješ svatou Kateřinu. Pokud je tomu tak, ptám se, jestli by svátá Kateřina jako ty měla námitky proti povolání od otce nebeského? A není tvůj tatínek hlasem otce nebeského na zemi?“

Lukrécie poodstoupila a podívala se na papeže. Pořád měla nazlobeně ohrnutý ret. „Jenomže Kateřina Sienská je světice a já jsem jenom malé děvče. A dívky nemusejí nutně dělat to, co dělají světice. Jen proto, že má otce papeže, se člověk ještě nemusí stát mučedníkem.“

Papeži Alexandrovi se zablesklo v očích. Málokterý muž by odolal zapálenému naléhání jeho dcery – a on najednou zjistil, že její neochota opustit jej ho okouzluje a baví.

Sevřel její drobnou ruku. „Ale i tvůj tatínek se musí obětovat za otce nebeského,“ namítl, „protože nikoho na světě nemiluje víc než tebe, dceruško.“

Lukrécie se na otce zadívala s náhlou koketností. „Dokonce ani Giulii?“ chtěla vědět.

Papež se překřižoval na prsou. „Říkám to znovu a Pán je mým svědkem: nikoho nemiluji víc než tebe.“

„Ach, tatínku,“ vydechla Lukrécie, vrhla se mu kolem krku a nadechla se vůně kadidla z jeho zlacených šatů. „A slíbíš mi, že mi budeš posílat dopisy pořád a nikdy s tím nepřestaneš? Slíbíš mi, že pro mě pošleš, vždycky když to už nebudeš moct vydržet? Protože jestli ne, uschnu žalem a ty se na mě už nikdy nepodíváš.“

„Slibuji,“ přikývl. „Teď sežeň své služebné a já oznámím tvému manželovi, že okamžitě odjíždíte do Pesara.“

Na odchodu Lukrécie políbila papežský prsten, pak ale zvedla hlavu. „Mám to říct Giulii, nebo jí to povíš sám?“ zeptala se.

Papež se usmál. „Můžeš jí to říct,“ předstíral, že o tom vážně přemýšlí. „A už jdi…“

Posledního dne jejich pětidenního putování do Pesara se spustila hotová průtrž, takže Lukrécie, Giulia, Adriana i jejich služebnictvo a náklad promokli.

Lukrécii to zklamalo, protože doufala, že při příjezdu bude vypadat moc hezky… koneckonců, je vévodkyně. S pýchou a nadšením rozmařilého dítěte toužila po obdivu a zbožňování, jež doufala spatřit na tvářích lidí, kteří teď měli být jejími poddanými.

Jeli na koních a vzácný náklad se vezl za nimi na selských vozech po krásné, ale nerovné udusané cestě; navíc museli každý den zastavovat kvůli nebezpečí lupičů a zlodějů dlouho před tmou. Doprovázel je Don Michelotto s několika svými ozbrojenci. Na cestě z Říma do Pesara ale nebylo dost hostinců, a tak museli často rozbít tábor.

Několik hodin před příjezdem Lukrécie nakázala svému poslovi, aby vystavěl přístřešek, ať se s Giulií mohou přichystat. Byly na cestě pěkných pár dnů a její mladistvá tvář a čisté vlasy byly ochablé a ošlehané povětřím – nemluvě o tom, že na botách a šatech měla nalepené bláto. Požádala své služebné, aby jí rozčesaly vlasy, vysušily je čistými bavlněnými osuškami a natřely jí kadeře balzámem, který dodá jejich zlaté barvě zvláštní lesk. Když ale vysvlékla šaty, že se převlékne do jiných, najednou se jí udělalo mdlo. „Jsem celá roztřesená,“ řekla služebné a pak se jí chytila za rameno, aby se udržela na nohou.

Adriana se zatvářila ustaraně, protože Lukrécie měla tváře zardělé horečkou., Je ti špatně?“ zeptala se. Lukrécie se usmála, ale oči se jí leskly víc než obvykle. „Je mi dobře,“ zalhala, ale Adriana si všimla, že dívka má na pažích husí kůži. „Určitě to bude dobré, jen co budeme na místě a dám si horký čaj. A už vyrazíme, protože na nás čekají s oslavou a nechceme nechat věrné poddané čekat.“

Jeli dál k Pesaru a už několik mil před branami spatřili davy mužů, žen i dětí; některé skupinky si natáhly nad hlavy pruhy látky, aby se chránily před prudkým deštěm. Přesto jí však lidé zpívali na uvítanou a hlučně ji zdravili. Házeli na ni květiny a zdvihali děti, aby se jich dotkla.

Když dojeli ke bráně, Lukrécii se už točila hlava. Giovanni ji přivítal úsměvem. „Vítejte, vévodkyně,“ říkal, ale ona to sotva slyšela, pak omdlela slabostí a sklouzla ze sedla.

Jeden ze služebníků ji chytil do náruče a odnesl do paláce. Udivilo ho, jak málo váží, a ohromila jej její plavá krása; položil ji opatrně na péřovou postel ve velké ložnici, vrátil se zpátky a vyprávěl ostatním, jakou že to má vévoda novou ženu. Adriana a Giulia kolem ní začaly pobíhat, dožadovaly se čaje a polévky, aby se ohřála, ale Giovanni se vrátil k davům a oznámil, že vévodkyně se s nimi přivítá nazítří, až si odpočine a nabere znovu síly.

Toho večera ležela Lukrécie na posteli ve ztemnělém pokoji v cizím městě, modlila se a snažila se usnout. Strašně jí chyběl otec, ale ještě víc bratr Cesare…

Když odjížděla z Říma, Cesare slíbil, že ji v Pesaru navštíví, a že kdyby to z jakéhokoli důvodu nebylo možné, vyšle Dona Michelotta, aby ji doprovodil ke Stříbrnému jezeru, na půl cesty mezi Římem a Pesarem. Tam se setkají a stráví spolu nějaký čas. Budou si moct promluvit, aniž by je někdo poslouchal, hrát si na loukách, jak to dělávali jako děti, budou daleko od slídivých pohledů papeže a všech, kdo ho mají chránit.

Pomyšlení na Cesareho ji uklidnilo, a tak konečně zavřela oči, představila si, jak ji líbá, a propadla se do spánku.

Druhý den ráno po probuzení ještě stále cítila trochu horečku, ale odmítla zůstat na lůžku, protože nechtěla promarnit další den, neuvidět Pesaro a nepřivítat se s jeho obyvateli, o nichž věděla, že na ni čekají. Déšť ustal, do pokoje jí svítilo slunce, takže v něm bylo teplo a útulno. Někteří z Pesarských zůstali přes celou noc a ještě teď postávali venku na náměstí před palácem; slyšela otevřenými okny, jak si prozpěvují.

Giovanni jí slíbil, že pro ni uspořádá velké plesy a večírky. Musí se přichystat. S pomocí Adriany a Giulie a služebných se jí podařilo vybrat si šaty, které byly zároveň prosté i elegantní: růžové saténové, s živůtkem z jemné benátské krajky. Vyčesala si vlasy a svázala si je po stranách, vzadu je však nechala volně splývat. Na hlavě měla zlatou síťku s korálky a perlami. Ukázala se Giulii a rozpustile se zatočila. „Vypadám jako vévodkyně?“ dožadovala se.

Giulii se v modrých očích jen blýskalo. „Co se mě týče, spíš jako princezna.“

Adriana to schválila přikývnutím. „Úplný anděl.“ Lukrécie vyšla na balkon a zamávala lidem na náměstí. Tleskali a provolávali jí slávu, házeli jí věnečky z květin. Sklonila se, jeden zvedla ze země a posadila si jej na hlavu. Dav se rozjásal ještě hlučněji.

Pak se městem rozlehla hudba, po ulicích pobíhali žongléři a akrobati a šašci jako předtím v Římě, a ji znovu přemohlo štěstí z toho, kolik jí druzí věnují pozornosti. Vždycky se divila, proč mají otec a bratr tolik rádi průvody městem a moc plynoucí z postavení, ale teď měla pocit, že to chápe. Když se dívala do tváří těch mužů a žen a dětí, všech, kdo ji okukovali, cítila se mnohem méně osamělá. Možná i ona se narodila právě pro tohle.

Pesaro bylo velice krásné a jeho okolí poseté olivovými háji bylo bohaté a samá zeleň. Město se choulilo v náručí obrovských a nádherných Apenin, které je obklopovaly a chránily. Lukrécie poznala, že by tu opravdu mohla být šťastná – a ještě šťastnější, kdyby se jí podařilo najít způsob, jak snášet svého manžela Giovanniho.

Po celé Francii se vědělo, že král Karel kromě Svaté církve římskokatolické velice pevně věří také v konstelace hvězd na nebi. Žádný div, že ze svých poradců nejpevněji důvěřoval lékaři a astrologovi Šimonovi z Pavie.

Šimon o dni Karlova narození četl z mapy nebes a prohlásil, že budoucím osudem mladého krále je podniknout novou křížovou výpravu proti pohanům. Od útlého dětství Karel nepodnikl žádné významné rozhodnutí, aniž by si vyžádal radu svého astrologa.

Duarte Brandao se k této informaci dostal nejen díky nesmírné obratnosti, ale také za nesmírné sumy peněz. A vypracoval skvělou strategii. Byl z ní celý pryč a do papežových komnat na pohovor div nevběhl.

Papež Alexandr seděl u psacího stolu a podepisoval vysoký štos papežských dekretů a prohlášení, a když zvedl hlavu a podíval se na Duarteho, přátelsky se usmál a propustil všechny ostatní.

Pak vstal a došel ke svému oblíbenému křeslu. Když se však Duarte sklonil, že políbí prsten, papež netrpělivě odtáhl ruku. „Příteli,“ vyzval jej, „nech si tyhle obřadnosti pro veřejná slyšení nebo pro chvíle, kdy jsou u toho jiní; v soukromí rád přiznám, že právě tobě věřím ze všech nejvíce, dokonce i více než vlastním dětem. A z takové důvěry plyne i určitá větší rovnost, i když jde o náměstka Kristova. Protože já, Alexandr, si jako člověk Vážím tvé oddanosti a cením si tvého přátelství.“

Pokynul rukou ke křeslu naproti sobě, ale Duarte hořel netrpělivostí, aby papeži vysvětlil, co se dozvěděl, a nedokázal u toho sedět.

Papež Alexandr pozorně naslouchal. „A ty sám věříš ve vliv hvězd?“ zeptal se poté.

Duarte potřásl hlavou. „Vaše svatosti, na tom, čemu věřím, sotva záleží.“

„Snad přece,“ namítl papež.

„Věřím, že hvězdy ovlivňují život člověka, ale jeho skutečným vládcem není nikdo kromě člověka samotného a kromě otce nebeského.“

Papež sevřel prsty jantarový amulet, který měl neustále zavěšený na krku, a promnul jej. „Každý z nás věří, že jeho život ovlivňuje nějaké kouzlo, takže v tomhle se Karel tolik neodlišuje…“ Usmál se na Duarteho. „Ty ale jistě máš plán a přišel jsi mi jej vyložit, vidím ti to na obličeji, takže mluv.“

Duarte ztišil hlas div ne do šepotu. „Dovolte, abych za tím mužem, Šimonem z Pavie, zašel ještě před vpádem s jistou… zakázkou. Zcela důvěrně.“

„Zakázkou za kolik?“ zeptal se Alexandr.

Duarte na chvilku zaváhal, protože věděl, že v čemkoli kromě státních záležitostí a věcí rodiny je papež velice šetrný muž. „Nabídl bych mu dvacet tisíc dukátů…“ nadhodil pak.

Alexandr vytřeštil oči a snažil se nedat najevo překvapení. „Duarte? Dvacet tisíc, to není žádná zakázka, to je kolosální úplatek!“

Brandao se usmál. „Svatosti,“ vysvětloval, „nesmíme na pár zlaťácích škudlit. Musíme se ujistit, že ten lékař přečte poselství hvězd příznivě, protože má naprostou důvěru francouzského krále.“

Papež několik minut mlčky seděl, zvažoval to a posléze souhlasil. „Máš pravdu jako obvykle, Duarte. Dobrá, dottore má mít svou zakázku, jak navrhuješ. Astrologie sama v sobě popírá Bohem seslaný dar svobodné vůle, takže se tím nijak neprotivíme zásadám křesťanství. Zakazuje ji církevní právo, takže když do toho zasáhneme, nemůže to poskvrnit naši nesmrtelnou duši.“

Ještě té noci projel Duarte v přestrojení francouzskými liniemi. Jel několik dnů, než dosáhl cíle – nevelké chaty v lesích. Dorazil právě včas, aby přistihl Šimona z Pavie, jak skotačí v náručí nadmíru baculaté děvky. Vždy zdvořilý Brandao přesvědčil Šimona, aby se dámě omluvil a zašel s ním vedle, protože má pro něj zprávu značné důležitosti.

Pak už Duartemu netrvalo dlouho předložit nabídku, dospět k dohodě a lékaře vyplatit.

Brandao, přesvědčen o úspěchu poslání, stále v převleku nasedl na koně a okamžitě vyjel zpět do Říma.

Kdyby tak jen papež měl srdce a duši světce a ne pozemské touhy smrtelníkovy! Jenže ať už byl jakkoli po uši v politických pletichách, neustále jej teď rozptylovaly osobní záležitosti. Jeho mladá milenka, Giulia Farnese, která odcestovala s Lukrécii do Pesara, byla pryč déle, než čekal, protože Lukrécie onemocněla a ona musela zůstat a pečovat o ni. A když se Lukrécie zotavila dost na to, aby ji Giulia mohla s čistým svědomím opustit, z nějakých pro Alexandra nepochopitelných důvodů se jeho milenka zase rozhodla, že navštíví v Basanellu svého manžela, Orsa. Oznámila však papeži, že nejprve se zastaví v Capodimonte a navštíví matku a nemocného bratra.

Alexandr ale její žádost zamítl a trval na tom, že Orso je voják a má povinnosti vůči papežské správě. Mladá a tvrdohlavá Giulia se však vzepřela papežovu rozhodnutí, že se má okamžitě vrátit do Říma. Poslala mu druhý dopis a v něm prosila za odpuštění, že se nemůže hned vrátit. A aby její zrada byla úplná, vzala s sebou do Capodimonte i svou tchyni Adrianu.

Jen co Alexandr dopis dostal, rozzuřil se. Když on nemůže vydržet bez Giulie, jak to, že ona je s to vydržet bez něj? Nestydatá holka! Papež se vztekle utrhoval na všechny, kdo se připletli do jeho blízkosti. V noci ležel a nespal, ne snad ze strachu, že přijde o tiáru, ale protože mu chyběl dotyk Giuliiny ruky, vůně jejich vlasů a pohodlí jejího teplého těla. Když už to nedokázal déle snášet, poklekl k oltáři a modlil se za to, aby démon neuspokojitelných choutek prchl z jeho těla. Kardinál Famese se jej pokusil přivést k rozumu a vyložil mu, že jeho sestra neměla na vybranou, protože Orso pro ni poslal a Orso je přece jen jaksi její manžel, ale papež jej vyhnal s výkřikem „Ingrazia!“

Vztek v něm vřel celé dny. Rázoval po svých komnatách a opakoval si dlouhé seznamy prohřešků své milenky, jejího manžela a své oblíbené sestřenky. Exkomunikuje je. Za tuhle zradu přijdou jistojistě do pekla.

Papeže však nakonec osvobodil sám mladý Orso, protože když se doslechl, v jakém stavu Alexandr je, začal se bát o vlastní postavení a zakázal své ženě přijet do Basanella. Navíc jí i poručil, ať se okamžitě vrátí domů do Říma, protože s francouzským vpádem hrozilo na cestách víc nebezpečí. A jelikož byl jejím manželem, musela poslechnout.

Když král Karel vedl své mocné vojsko přes Alpy na italské území, zahořklý a uražený kardinál della Rovere mu byl po boku, naváděl jej a tvrdil, že útok na papeže z rodu Borgiů je chvályhodnějším podnikem než jakýkoli výpad proti tureckým pohanům.

Francouzské jednotky se vydaly na jih k Neapoli a nikdo, ani Milán, ani Bologna či Florencie, se nepokusil je zadržet.

Papež Alexandr se doslechl o jejich příchodu a připravoval se bránit Řím a Vatikán. Důvěru vložil na bedra vrchního vojevůdce zesnulého Ferranteho, Virginia Orsiniho, hlavy rodu Orsiniů, který byl teď, když Virginio přišel ke křížku a projevoval dobrou vůli placením odstupného za hrady, jeho hlavní oporou. Alexandr věděl, že Virginio může povolat do zbraně přes dvacet tisíc svých vazalů a že je ve své velké pevnosti Bracciano téměř neporazitelný.

Jenže semínka zrady a lakoty se mohou skrývat v srdcích i těch nejodvážnějších mužů a dokonce ani papež nemůže předpovědět, co se stane.

Do papežových komnat vtrhl Duarte Brandao. „Důstojnosti, donesly se mi zprávy, že váš někdejší přítel Virginio Orsini přešel na stranu Francouzů.“

„Ztratil snad rozum?“ opáčil na tu zprávu papež Alexandr.

Duarte, jehož sebeovládání bylo příslovečné, se ovšem tvářil vyděšeně.

„Copak, příteli?“ zeptal se jej papež. „Nepotřebujeme nic než změnu strategie. Místo abychom krále Karla porazili, musíme ho teď přechytračit…“

Duarte sklonil hlavu a ztišil hlas., Je tu ještě horši zpráva, Vaše svatosti. Francouzi zajali Giulii Famese a paní Adrianu, když se vracely z Capodimonte. Teď je drží na velitelství jezdectva.“

Papež Alexandr zbledl vzteky. Dlouho nedokázal vyrazit slovo a myšlenky mu zatemnily obavy a strach. „Duarte,“ vydechl konečně, „kdyby padl Řím, bylo by to neštěstí, ale jestli se něco stane mé drahé Giulii, bude to úplná tragédie. Musíš vyjednat její propuštění; určitě budou chtít výkupné.“

„Za jakých podmínek?“ chtěl vědět Duarte.

„Zaplať, co budeš muset,“ vzdychl si papež. „Karel teď drží v rukou moje srdce i oči.“

Francouzi byli nejen skvělí vojáci, ale také kavalíři. Když polapili Giulii Famese a Adrianu Orsini, propustili hned všechny služebné, které je doprovázely. A pak se snažili rozptýlit krásné dámy vybraným jídlem a zábavnými historkami. Když ale Karel přišel na to, co jsou dámy zač, okamžitě nařídil, aby je vrátili papeži.

„Za jaké výkupné?“ zeptal se jej velitel jezdectva.

Karel měl velkodušnou náladu. „Za tři tisíce dukátů,“ rozhodl.

„Papež Alexandr dá padesátkrát tolik,“ zaprotestoval velitel.

„Jenomže my,“ připomněl král generálovi, „jsme tu, abychom získali neapolskou korunu, což je mnohem cennější…“

Do tří dnů se Giulia a Adriana vrátily bez újmy do Říma v doprovodu čtyř set francouzských vojáků.

Až u bran je očekával Alexandr, rozradostněný a plný úlevy. Později se pomiloval s Giulii ve svých komnatách oblečený jako jezdec, s dýkou a mečem po boku, v nablýskaných jezdeckých holínkách z Valencie a v černém plášti s brokátem. A poprvé od té doby, co odjela, se cítil dobře.

Po urážlivé zradě Virginia Orsiniho věděl papež Alexandr, že bránit se Francouzům je beznadějné. Když nemá pevnosti, které by střežily přístupy k Římu, prostě Karla nezastaví.

Potřeboval čas, v němž vymyslí, jak mladého krále, kterého nemůže porazit v bitvě, přechytračit.

S pro něj příznačnou prozíravostí se na možnost cizího vpádu připravil hned poté, co byl zvolen papežem. Nechal vybudovat bezpečný průchod mezi vatikánskými komnatami a Andělským hradem, který mu mohl poskytnout ochranu. Hrad opatřil dostatečnými zásobami jídla a vody, aby vydržel přinejmenším jednu zimu; teď byl odhodlán se tak dlouho bránit, bude-li to třeba.

Sledován pozornými zraky Duarteho Brandaa a Dona Michelotta poručil za Cesareho přítomnosti sloužícím, aby zabalili všechno cenné – zlaté tiáry, papežské šperky, relikvie, postele, truhly a gobelíny, protože se stáhnou do nedobytné pevnosti Castel Sant Angelo. Vzali s sebou i rodiny, ba i Vanozza opustila kvůli bezpečí Andělského hradu svůj palác. A kardinál Famese dal velice moudře a citlivě odvézt svou sestru Giulii pryč z Říma, aby papeži nezpůsobovala rozpaky. Setkání minulé a nynější milenky by mohlo papeže rozladit víc než příchod krále Karla, protože Vanozza se sice s Giulii smiřovala a nebrala ji příliš vážně, ale zato Giulia na matku papežových dětí velice žárlila.

Na Vánoce nařídil papež všem neapolským vojskům, aby najednou opustila Řím. Nebylo jich dost, aby francouzské jednotky přemohli, a Alexandr se obával, že za jejich přítomnosti by se Řím mohl jevit jako nepřátelské město. Karel by pak mohl rozhodnout, že je vyplení, vydrancují a ukradnou všechno bohatství… anebo by v tom svým vojákům přinejmenším nezabránil.

„Pošli prosím vzkaz Karlovi,“ nakázal Duartemu. „Že si Jeho Svatost papež přeje se s ním setkat, až bude naše město míjet cestou do Neapole.“

Duarte se zamračil a přimhouřil oči. „Míjet?“

„Dá se to tak říct,“ kývl Alexandr, pak ale poněkud znepokojeněji dodal: „I když si nejsem jist, co přesně má král za lubem…“

V prosinci začal z nebe padat sníh a všechno zešedlo; zdeptaný papež Alexandr a jeho syn Cesare se dívali z okna pevnosti, jak branami vchází do Říma ve spořádaných řadách francouzské vojsko.

Do města se valili Švýcaři s vražednými dvouapůlmetrovými píkami, Gaskoňci s kušemi a arkebuzami nebo dlouhými puškami menší ráže, němečtí žoldnéři se sekyrami a kopími, lehká jízda. Doprovázeli je těžce obrnění muži v rukou s meči a železnými palcáty – a nakonec, jako zadní voj pochodovali řada po řadě francouzští dělostřelci s obrovskými bronzovými kanóny.

Alexandr se na Karlův příchod přichystal: dal vyklidit Palazzo Venezia, kde se o něj bude starat ten nejlepší kuchař, jakého dokázal sehnat, a kde budou francouzskému vládci stovky sloužících všemožně podstrojovat. Výměnou za papežovu pohostinnost vydal Karel svým vojákům jednoznačné rozkazy, že pod hrozbou trestu smrti se nebude konat žádné drancování ani jiné projevy násilí.

Karel si tedy svou návštěvu v Římě s chutí užíval a pocty, které mu papež prokázal, na něj zapůsobily. Zato della Rovere a další odpadlí kardinálové neustále varovali před papežovou vychytralostí a při každém rozhovoru, lhostejno, zda ve dne či pozdě večer, usilovněji než dřív naléhali na krále, aby svolal všeobecný koncil.

Alexandr z mnoha svých oddaných kardinálů vybral toho, který uměl nejpřesvědčivěji hovořit, a vyslal jej ke králi, aby jej hájil před obviněními della Rovereho ze svatokupectví. A když se argumenty Alexandrova vyslance dostaly ke královským uším, připadaly Karlovi přesvědčivější než della Rovereho zběsilý kolovrátek.

A tak žádný všeobecný koncil svolán nebyl.

Místo toho po několika dnech poslal král Karel papeži zapečetěný dopis.

Když Alexandr pergamen rozbaloval, raději zadržel dech.

Opatrně si dokument prohlížel a pokoušel se zjistit, v jaké náladě jeho pisatel byl. Byla to žádost. Karel chce, aby mu udělil audienci.

Papežovi se ulevilo. Dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl. Jeho strategie vycházela. Teď bylo možné, že jednáním obrátí téměř beznadějnou situaci ve svůj prospěch. I když okolnosti byly prachmizerné a Karlova žádost zdvořilá, věděl papež, že si před tímhle zbrklým francouzským králem musí udržet zdání nadřazenosti, a ačkoli se nechtěl stavět arogantním, pochopil, že nesmí dovolit, aby bylo hned jasné, jak se mu ulevilo.

Zařídil tedy setkání ve Vatikánských zahradách. Věděl však, že tam rozhodně nesmí být dřív, než král, a vypadat, jako že na něj čeká; zároveň ovšem nesměl přijít dřív a vypadat jako prosebník ani král. Tady se nabízela příležitost, aby papež naplno uplatnil svého taktického génia.

Z Andělského hradu jej přinesli na místo setkání v nosítkách. Poručil však nosičům, aby se ukryli za veliké křoví u jedné z kamenných budov. Tam v tichosti čekali asi dvacet minut. Pak, jakmile spatřili, že král Karel vešel do zahrad a kráčí po dlouhé cestě lemované Šarlatovými růžemi, vyrazili nosiči s Alexandrovými nosítky vpřed.

Papež si vybral jeden ze svých nejpůsobivějších oděvů, trojitá zlatá koruna na jeho mitře zářila jako maják a na prsou mu visel velký, drahokamy vykládaný krucifix.

Karel, mocný král Francie, vojensky nejsilnější křesťanské říše, proti muži, který vystoupil ven na botách s vysokým podpatkem a který jako by se v objemných šatech všech barev duhy ztrácel, vypadal titěrně, skoro jako trpaslík. Majestát papeže Alexandra jej viditelně poděsil, protože mu z koutku úst začaly vytékat sliny. A tak v zahradě plné svátých růží zahájil papež vyjednávání, jež mělo zachránit Řím.

Den poté se sešli znovu, aby dohodu dokončili. Tentokrát ve Vatikánském sále. Alexandr věděl, že tím získá výhodu. Karel to bude brát jako posvátné místo, stejně nedotknutelné, jako by se sešli v chrámu.

Alexandr trval na tom, aby už preambule hovořila jasně: Karel nikdy nesmí přistoupit k jeho sesazení. Doslova tam stálo, že „náš Svatý otec zůstane dobrotivým otcem krále francouzského a král francouzský zůstane oddaným synem našeho Svatého otce“.

Alexandr povolí francouzskému vojsku volný průchod všemi papežskými státy a dá jim zásoby. Krátce řečeno, pokud si Karel dobude Neapole zbraněmi, církev mu to Alexandrovým prostřednictvím schválí. Coby záruku vydá papež svého milovaného syna Cesareho Borgiu, kardinála církve svaté, králi Karlovi jako rukojmí. Cesare Borgia bude rovněž pověřen korunovat Karla za krále neapolského, až bude města dobyto.

Karlovi bude také předán princ Džam, sultánův bratr, který je papežovým zajatcem, ale papež si přesto bude smět ponechat čtyřicet tisíc dukátů, které mu za to turecký sultán každoročně platí. Karel použije Džama jako jednoho z vůdců křížové výpravy, aby otupil ostří odporu nevěřících.

Nejvíce ze všeho si král Karel přál, aby jej papež oficiálně jmenoval vůdcem křížových výprav. Alexandr s tím souhlasil, ale trval na tom, že mu Karel musí přísahat oddanost a uznat jej jako pravého náměstka Kristova na zemi.

Na tom všem se dohodli, jen s tou výjimkou, že Karel bude jmenován velitelem křižáků teprve poté, co dobude Neapole.

Karel se několikrát poklonil, jak se slušelo, a políbil Alexandrovi ruku. „Přísahám poslušnost a úctu Vaší svatosti jako všichni králové francouzští,“ pronesl. „Uznávám vás, Svatý otče, za pontifika všeho křesťanstva a následovníka apoštolů Petra a Pavla. Všechno, co mám, nabízím Svaté stolici.“

Alexandr vstal a sevřel Karla do náruče. „Poskytuji ti tři přání,“ prohlásil podle zvyku.

Než vazal odpřísáhl poslušnost a úctu novému pánu, měl právo se čehosi dožadovat. Aby se svaté ofičium neurazilo, rozumělo se samo sebou, že přání se dohodnou předem, takže to nebude vypadat jako handrkování.

Karel se vyslovil. „Prosím vás, abyste uznal mou rodinu ve všech jejích královských privilegiích a prohlásil, že vládneme z vůle boží. Za druhé, abyste požehnal mé výpravě do Neapole – a za třetí, abyste jmenoval tři muže, které určím, kardinály, a dovolil kardinálovi della Roveremu sídlit ve Francii.“

Papež Alexandr s podmínkami souhlasil, načež Karel velice rozradostněle povolal ze svého doprovodu vysokého, jako třtina hubeného muže s protáhlým obličejem a plačtivýma očima. „Vaše svatosti, rád bych vám představil svého lékaře a astrologa Šimona z Pavie. Měl byste mu být vděčen, Svatý otče. Vždyť to, co vyčetl z hvězd, mě více než jiné důvody dovedlo k tomu, abych odolal naléhání kardinála della Rovereho a vložil ve vás důvěru.“

Tak se stalo, že Alexandr v téměř beznadějné pozici vyjednal snesitelné příměří. Na druhou stranu by ovšem pro vládce bylo zoufalým prostředkem svrhnout papeže a podrylo by to celou stavbu víry v to, kdo je oprávněn vládnout a kdo ne.

Později téhož večera si k sobě Alexandr povolal Cesareho a vysvětlil mu, na čem se odpoledne s Karlem dohodl.

Cesare poslouchal a na chvíli se ho zmocnil hněv, ale sklonil hlavu. Věděl, že jako kardinál a papežův syn se pro úlohu rukojmího logicky nabízí. A že jeho mladší bratr, vévoda z Gandie, který se brzy stane vrchním velitelem papežských vojsk, by rukojmím být nemohl. Cesare se nehněval tolik proto, že situace byla nebezpečná, jako proto, že se stal zaměnitelnou figurkou ve hře druhých.

Alexandr se posadil na nádherně vyřezávanou truhlu, kterou měl při loži a jejíž víko rafinovaně pokryl Pinturicchio malbami. Uvnitř byly poháry, noční košile, vzácné voňavky a esence, prostě vše nezbytné pro případy, kdy si papež do ložnice v komnatách Borgiů vodil své milenky. Sedával na téhle truhle raději než na kterémkoli z křesel, která v pokojích měl.

„Hlavu vzhůru,“ pobídl Alexandr syna, protože si všiml, jak je nazlobený. „Karel si vyžádal jako rukojmí také Džama, takže budeš mít společnost. A Neapol je pro mladíka, jako jsi ty, zábavné město.“ Pak se Alexandr na chvilku odmlčel a v tmavých očích mu šibalsky jiskřilo. A pak, z toho zdánlivého veselí, přišel blesk: „Nemáš moc rád svého bratra Juana, vid.“

Jenže Cesare byl od svého otce na tyhle úskoky zvyklý. Žoviálnost vždycky skrývala vážný úmysl. „Je to můj bratr,“ odtušil Cesare uctivě. „Ctím ho tedy jako svého bratra.“ Cesare měl co skrývat – a byla to podstatně děsivější tajemství, než je nenávist k bratrovi. Tajemství taková, že by zcela zničila jeho život, vztahy s otcem, církví i přáteli. Proto se teď ani nijak zvlášť nesnažil svou nechuť k Juanovi halit. „Samozřejmě,“ prohlásil se smíchem, „kdyby to nebyl můj bratr, byl by to můj nepřítel.“

Alexandr se nespokojeně zamračil, protože pochopil, že mu uniklo cosi důležitého. „Tohle neříkej nikdy, ani v žertu. Borgiové mají mnoho nepřátel; přežít můžeme, jen když budeme jeden druhému důvěřovat.“ Vstal z truhly, došel k Cesaremu a objal jej. „Vím, že bys raději byl vojákem než knězem. Ale můžeš mi věřit, že v rodinných plánech hraješ významnější roli než Juan, a to víš, jak moc mám tvého bratra rád. Jenže kdybych zemřel a ty bys tu nebyl jako můj následovník, všechno se zhroutí. Jsi jediné z mých dětí, které to může dokázat. Máš na to rozum, odvahu i bojovnost. Už tu byli papeži válečníci – bezpochyby se takovým můžeš stát i ty.“

„Jsem moc mladý,“ odsekl Cesare netrpělivě. „To bys musel být naživu ještě dvacet let…“

Alexandr do něj strčil. „A proč ne?“ Usmál se na Cesareho a nasadil právě ten uličnický výraz, pro nějž jej jeho děti a milenky měli rádi. Pak se ozval naplno jeho hluboký baryton. „Kdo si užívá na oslavách víc než já? Kdo může lovit víc hodin denně než já? Kdo lépe miluje ženy? Kdyby nebylo tak přísně proti církevnímu právu, aby papež plodil děti, kolik levobočků bych už teď měl? Budu tu ještě dvacet let a ty budeš papežem. Tak jsem to naplánoval.“

„Radši bych bojoval, než se modlil,“ namítal Cesare. „Jsem prostě takový.“

„Tos už prokázal,“ vzdychl si papež. „Ale já ti tohle všechno říkám, abych ti dokázal, jak moc tě mám rád. Jsi můj milovaný syn a moje největší naděje. Jednoho dne dobudeš zpět Jeruzalém ty, a ne Karel.“ Na chvilku se odmlčel, přemožen dojetím.

Nejmocnější Alexandrovou zbraní byla jeho schopnost působit na druhé tak, že se v jeho přítomnosti cítili dobře; přesvědčil každého, že jeho blaho mu je nanejvýš důležité, a tak si získával důvěru druhých a oni v něj věřili víc než sami v sebe. To bylo skutečně zrádné.

Platilo to, když jednal s vládci, s dětmi i s poddanými, protože dokud byl papežem, celá země byla pod jeho mocí.

Alexandrovo kouzlo na chvíli uchvátilo i Cesareho. Zmínka o nové křížové výpravě však okouzlení prolomila. Papežové a králové si navykli používat naději na další kruciátu k tomu, aby z důvěřivých lidí vymačkali peníze; nebylo to nic než způsob, jak si opatřit příjem. Jenomže doby křižáků pominuly, protože islám až příliš zesílil. Ohrožoval celou Evropu, turecká vojska bez ustání hrozila Maďarsku, Benátky žily ve strachu, že je válka odřízne od obchodování s celým světem, ba že Turci napadnou jejich město. Francie a Španělsko si šly bez ustání po krku kvůli neapolské koruně a papež měl co dělat, aby v papežských státech Itálie udržel svou světskou moc. Jeho otec je až příliš chytrý, než aby si tohle vše neuvědomoval. Cesaremu také bylo jasné, že Juan je první v otcově srdci, a má také proč. Juan má licoměrnost zrádné ženy a srdce dvořana. Sem tam se mu dokonce podaří okouzlit i samo
tného Cesareho, i když ten jej nenávidí, protože jej má za zbabělce. Velitel papežských vojsk! Špatný vtip!

„Až povedu křížovou výpravu, nechám si ostříhat tonzuru,“ prohlásil. Byl to žert jen mezi nimi dvěma. Cesare si nikdy nenechal kněžskou tonzuru vystříhat.

Alexandr se zasmál. „Až povedeš křižáky, snad i přesvědčíš církev, aby opustila kněžský celibát a tonzuru. Možná mají pravdu a oba ty zvyky jsou zdravé, ale stejně jsou nepřirozené.“ Alexandr chvíli jen mlčel a přemítal. „Když dovolíš, připomenu ti jednu věc,“ ozval se poté. „Až budeš doprovázet francouzskou armádu do Neapole, musíš chránit život svého druha v zajetí, Džama. Nezapomeň, že je to turecký princ a sultán mi platí každý rok čtyřicet tisíc dukátů za to, že ho tu držím jako zajatce. Kdyby zemřel, je po penězích, a kdyby utekl, zrovna tak. A to vynáší víc než kardinálský klobouk.“

„Budu opatrovat jeho i sebe,“ slíbil Cesare. „A budu věřit, že budeš bratra Juana ve Španělsku držet na uzdě. Nesmí udělat nic, čím by rozzlobil krále Ferdinanda, aby tak neohrozil naši bezpečnost u francouzského krále.“

„Tvůj bratr vždy dělá jen to, co mu nakážu,“ přikývl Alexandr. „A já vydám jen takové rozkazy, aby tě ochránily. Koneckonců právě ty, můj synu, máš v rukou budoucnost Borgiů.“

„Vždycky budu dělat to, co bude pro tebe nejlepší,“ prohlásil Cesare. „A taky pro církev.“

Cesare věděl, že odpoledne nastoupí jako rukojmí a bude muset odjet z Říma, a tak opustil Vatikán ještě před úsvitem a vyjel daleko do kraje. Věděl velmi dobře, kam míří.

Jel nějakou dobu přes kopce a skrz lesy, kde se míhala podrostem zvířata a kde houkaly sovy, a pak, zrovna když slunce začínalo vycházet a zahánělo noční stíny, dorazil na kraj vesničky. Kůň už byl od rychlé jízdy zbrocený potem a unavený.

Cesare dojel ke kamennému domku a zavolal na ni. „Noni, Noni!“ Jenže nikdo se neozval. Pokud viděl dobře, nikdo nebyl ani na poli. Zajel dozadu.

Tam se o hlohovou hůl opírala stařena, kterou už věk div nezlomil v pase vedví. Šourala se po zahrádce a proutěný košík měla plný čerstvě natrhaných bylin a květů. Na okamžik se zastavila, stála s hlavou skloněnou tolik, že div nepřepadla dopředu, pak ji opatrně zvedla a rozhlížela se do všech stran, ale ochablýma očima jej nemohla uvidět. Položila košík na provlhlou zem, zvedla ještě jeden svazeček bylinek a položila jej navrch, na květiny. Pak se podívala vzhůru a překřižovala se. A nato, jako by ji něco zmátlo, se šourala dál, až sandály rozrývaly hlínu.

„Noni, Noni,“ zavolal na ni Cesare a popojel blíž.

Když jej spatřila, zarazila se a rychle zvedla hůl k ráně, ale pak jej mžourající oči poznaly. Teprve v tu chvíli se usmála. „Sesedni, chlapče,“ vybídla jej hlasem přiškrceným stářím i dojetím. „Sesedni, ať se tě můžu dotknout.“

Cesare seskočil z koně a objal ji, ale tiskl ji jen mírně, ze strachu, aby staré a křehké kosti nepolámal.

„Copak pro tebe můžu udělat, synku?“ optala se.

„Potřebuji, abys mi pomohla,“ oznámil. „Chci bylinu, která uspí dospělého muže na mnoho hodin, ale neuškodí mu. Musí být bez chuti a také bez barvy.“

Stařena se zahihňala a něžně Cesareho pohladila po tváři. „Hodný chlapec. Jsi hodný chlapec,“ zopakovala. „Takže ne jed? To tvůj otec, ten by…“ huhlala. Pak se znovu zasmála a tvář se jí zkroutila jako tenký hnědý pergamen.

Cesare znal Noni celý život. Po Římě se šuškalo, že ve Španělsku byla kojnou jeho otce a Alexandr k ní chová hlubokou lásku; proto ji nechal přivézt do Říma a dal jí domek na venkově a zahradu, kde může pěstovat své bylinky.

Až kam paměť sahala, žila Noni sama, ale přesto ji nikdo nerušil. Dokonce ani noční lupiči a party pouličních výtržníků, které čas od času vyrážely na venkov loupit a plenit u slabých a bezbranných rolníků. Byl to div, že vydržela naživu tak dlouho, ale jiní zase říkali, že Noni má mnohem lepší ochranu než sám Svatý otec.

Tvrdilo se totiž, že vprostřed noci je často z domu slýchat podivné vytí, a nejen když je úplněk. Pokud Cesare věděl, nikdy nemusela lovit nebo nakupovat, aby netrpěla hladem. Vypadalo to, že před jejím prahem či v její zahradě se objevují mrtví ptáci a menší zvířata, jen je strčit do hrnce.

Cesare málokdy slyšel otce, jak o ní hovoří, a když, tak s něhou a vřelosti, ale věděl, že Alexandr rok co rok jednou zajede k ní do domku a Noni jej obřadně vykoupe vzadu v malém čistém rybníčku. Ti, kteří jej doprovázeli, se drželi zpátky, ale všichni pak přísahali, že slyšeli, jak divoce dují větry a pleskají křídla, a viděli, jak dokola krouží hvězdy.

A kolovaly i jiné historky. Alexandr nosil na krku jantarový amulet, který mu Noni dala, když byl ještě mladým kardinálem, a když jej jednou někam založil, mohl vzteky puknout. A právě ten den odpoledne na lovu spadl z koně, udeřil se do hlavy a hodiny ležel v bezvědomí. Všichni si mysleli, že snad zemře.

Ten den všichni sloužící v jeho paláci a s nimi i mnozí kardinálové hledali ztracený amulet a po mnoha slibech a usilovných modlitbách jej také našli. Alexandr se zotavil a jak to jen šlo, nechal si od vatikánského zlatníka udělat silný a krátký řetízek, který se zavíral na zámek, a jantarový amulet si na něj pověsil. Později dokonce nechal zámek zatavit, aby řetízek nešel sundat. Přísahal, že jej amulet chrání před vším zlým, a nikdo mu to nevymluvil.

Noni pomaličku vešla dovnitř a Cesare šel za ní. Na mnoha hácích po stěnách zešeřelého domku visely stužkami svázané snopky všemožných bylinek. Z jednoho takového svazečku stařena opatrně otrhala pár lístků, sevřela pokroucené a sukovité prsty na kamenném tlouku, hodila listy do hmoždíře a roztloukla je na jemný prášek. Ten přesypala do malého sáčku, který podala Cesaremu. „Takové je velké tajemství rostliny horielzitel,“ pověděla mu. „Vyvolává spánek beze snů… Na jednoho muže potřebuješ jen špetku a já jsem ti dala dost na celé vojsko…“

Cesare stařeně poděkoval a znovu ji objal. Když ale nasedal na koně, sevřela mu rameno. „Ve tvém domě je smrt,“ varovala jej. „Někdo mladý. Chraň se, protože v nebezpečí jsi i ty sám.“

Cesare přikývl a pokusil se ji uklidnit. „Smrt je vždycky hned za rohem. Žijeme v nebezpečné době.“

8. kapitola

Cesare vyrazil s francouzskou jízdou a pozoroval, jak ukázněné jednotky překonávají značné vzdálenosti a zastavují se, jen když je třeba dobýt nepřátelské hrady; vynucovali si cestu k Neapoli s vojenskou precizností obrovské kosy.

I když byl rukojmím, chovali se k němu vojáci se značnou úctou a příliš jej nehlídali, dokonce ani v noci ne. Za dlouhých dnů mohl dát naplno průchod své zálibě v polních taženích a pozorovat, jak francouzští velitelé vytvářejí vojenské plány; studoval jejich strategii. Tady na bojištích nebyl kardinálem, ale vojákem, a poprvé v životě se někde cítil jako doma.

Kdyby Cesare neměl jiné zájmy než ty osobní, spokojeně by jel s Francouzi, dokud by nedobyli Neapol, ale jako syn a jako kníže církve svaté musel zvažovat i jiné věci. Věděl, že i když papež Alexandr uzavřel s králem Karlem smlouvu, nechce, aby Francouzi nebo kteříkoli jiní cizinci ovládli byť jen nejmenší léno v Itálii. Bylo mu jasné, že zatímco on jede přes pole k Neapoli, Alexandr jedná se zástupci Španělska, Benátek, Milána a císaře a snaží se dát dohromady Svatou ligu, díky níž budou městské státy odolávat vpádům cizinců do Itálie.

A také věděl, že zatímco on jede s Francouzi na Neapol, Španělé chystají lodě a jednotky, aby jim v tom zabránili. A i pokud by francouzské jednotky se štěstím do Neapole dorazily včas a pokud by se Karlově vojsku podařilo odolat náporu bojovné a po krvi prahnoucí neapolské armády, dobýt Neapol a svrhnout krále Mašina, pak by papež Alexandr s pomocí krále Ferdinanda a Benátek dokázal získat korunu zpět a přinutit Francouze, aby se stáhli.

Byl v tom však jeden velmi nepříjemný háček. Toho všeho by šlo dosáhnout, jen kdyby (a tohle jen kdyby bylo velice znepokojivé) nebyl v sázce Cesareho život. Cítil, že když je rukojmím, jeho otec možná zaváhá a snad i kvůli němu odmítne proti Francouzům něco podniknout. Řešení bylo samozřejmě nasnadě. Musí uprchnout. Zbývalo však rozhodnout, co s Džamem. Má ho vzít s sebou? A bude vůbec chtít jít?

Poslední dny se zdálo, že Džama vlastně náramně baví být francouzským rukojmím, ba dokonce včera večer jej Cesare slyšel, jak se baví s vojáky, popíjí s nimi a rozrušeně probírá plány na to, jak jim pomůže svrhnout svého bratra, sultána Bayazida. Přesvědčit jej, aby se s ním vrátil do Říma, nebude právě snadné, a svěřovat se mu by bylo nebezpečné.

Proto Cesare zvažoval, jaké možnosti se mu nabízejí: útěk ve dvou by zdvojil i riziko, a to si nemůže dovolit. Džamovi nic od Francouzů nehrozí, protože když je naživu, má cenu jako nátlakový prostředek na papeže, a kdyby se Alexandrovi a Španělsku plány nezdařily, jistě by Karlovi při křížové výpravě pomohl. Bylo zcela očividné, že mrtvý Džam pro něj nemá žádný význam. A tak se Cesare rozhodl.

Toho dne k půlnoci vyšel ze stanu. Dva strážní, mladíci, se kterými se už dobře znal, protože spolu strávili nejednu noc, seděli na zemi u ohníčku.

Cesare se s nimi pozdravil. „Krásná noc; jasná a čistá, co?“ nadhodil. Když přikývli, dělal, že si prohlíží oblohu. „Je úplněk… ale kupodivu neslyším žádné vytí…“ Pak se zasmál, aby jim bylo jasné, že jen žertuje.

Jeden z mladíků sáhl po polní láhvi a nabídl mu. Cesare ale zavrtěl hlavou. „Mám něco lepšího,“ oznámil. A za chvilku se vrátil ze stanu s láhví výtečného červeného a se třemi poháry.

Vojáci rozzářeně sledovali, jak jim podal po poháru a do jednoho si nalil sám.

Připíjeli jeden druhému ve tmě před stanem a prohlíželi si spolu hvězdy. Zanedlouho však oba mladíci začali zívat. Cesare jim popřál dobrou noc a vrátil se od stanu. Tam zase schoval hnědý sáček, který dostal od Noni, posadil se a čekal.

Po dvaceti minutách vyhlédl ven a zjistil, že oba strážní tvrdě spí.

Dooblékl se a proklouzl tiše podél dlouhé řady stanů k místu, kde byli uvázaní koně. Tam seděl zády k Cesaremu další strážný a díval se na spící tábor. Cesare došel opatrně až za něj a jednou rukou mu ucpal ústa, aby měl jistotu, 2e se neozve žádný výkřik. Pak mu rychle nasadil škrtící chvat a předloktím stiskl krční tepnu. Mladík za chvilku ztratil vědomí.

Cesare našel svého koně, rychlého a silného černého hřebce, a opatrně, aby nenadělal žádný hluk, jej dovedl až na kraj tábora. Pak na hřebce nasedl a vyjel bez sedla, jako to dělával mnohokrát u Stříbrného jezera; jen co se dostal na cestu, vyrazil tmou rychle k Římu.

Druhý den, jen co se vykoupal a převlékl, ho zavedli do otcovy pracovny. Alexandr jej přivítal se slzami v očích. A pak také objal s takovou silou, že to Cesareho překvapilo.

„Cesare, synu,“ začal velice rozechvělým hlasem, „nedokážeš si představit, jaká muka jsem poslední dny prožíval. Zachránil jsi mě před nejstrašnějším rozhodnutím v životě. Když jsem shromáždil zástupce Svaté ligy, věděl jsem, že to Karel bude brát jako porušení naší dohody, a tak jsem se obával o tvé bezpečí. Nestává se mi to často, ale zmítala mnou nerozhodnost. Mám snad zrušit své plány na vytvoření ligy a obětovat naše území a papežství? Anebo vyrazit do útoku i za tu cenu, že ohrozím život milovaného syna?“

Cesare málokdy zažil, aby jeho otec byl tak vyvedený z míry, a zjistil, že ho to pobavilo. „A jakpak ses rozhodl?“ zeptal se hravě.

„Na tom teď sotva záleží, synu,“ usmál se něžně Alexandr. „Jsi v bezpečí a moje dilema jsi vyřešil.“

Král Karel zareagoval na Cesareho útěk mírněji, než papež čekal. Proč, to bylo jasné, jakmile došly zprávy o vývoji neapolského tažení.

Francouzským vojskům se podařilo obsadit Neapol a král Masino bez boje abdikoval a uprchl. Karel zvítězil. Překonal první překážku na cestě, která povede k dobytí Jeruzaléma a porážce nevěřících, a tak byl štěstím bez sebe. Nechtěl si kazit náladu pomstou za Cesareho útěk. Teď si chtěl užít krásy Neapole, jídla, žen a vína.

Jenže jakmile byl Cesare na svobodě, Alexandr uvedl svižně do pohybu své plány na vytvoření Svaté ligy. Když už byl král Ferrante po smrti a nehrozilo, že Neapol napadne Milán,

I Moro se ochotně znovu spojil s Římem. Jednotky Milána a Benátek se tedy shromáždily na severu, protože měly v úmyslu spojit se se Španěly, jejichž lodě přistanou pod Neapolí a budou postupovat po poloostrově vzhůru.

Alexandr si dal zavolat Cesareho i Duarteho Brandaa do svých komnat, aby si ještě jednou probrali plány Svaté ligy a celou strategii.

„Otče,“ začal Cesare, „nedělá ti starosti, jestli král Karel nebude brát jako strašlivou urážku, že jsi v záležitosti Neapole porušil slovo?“

Alexandr se na chvíli tvářil zmateně, ale pak se zamračil. „Porušil slovo? O čem to mluvíš, Cesare? Přislíbil jsem mu, že se mu nebudu plést do dobývání Neapole. Nepadla ani zmínka o tom, jestli mu dovolím, aby si ji udržel.

Duarte se usmál. „Pochybuji, že mladý král bude s to takové jemnosti rozlišit.“

„Takže máš v plánu zařídit to tak, aby vojska Svaté ligy odřízla Francouzům únikovou cestu,“ prohlásil Cesare. „Jejich vojsko se tedy ocitne mezi Španěly na jihu a vojsky Milána a Benátek na severu. Otče, to bude jako mezi perlíkem a kovadlinou.“

„A co když se francouzské armádě podaří dostat se podél španělských a neapolských jednotek k Římu?“ namítl Duarte.

Alexandr se zamyslel. „Pokud by třeba jen na pár dnů unikli našim jednotkám na jihu a dostali se ke městu, mohli by opravdu napáchat značné škody. Jistě by město vyplenili…“

Duarte přikývl. „Ovšem, Svatý otče, a mám vážné pochyby, zda by jim v tom král Karel tentokrát zabránil…“

Cesare se nad situací zamyslel a pak přišel s návrhem. „Karel si musí uvědomit, že jestli si chce Neapol udržet, potřebuje tě přesvědčit, abys zrušil své spojenectví se Svatou ligou. Stejně tak jej ty musíš korunovat a pomazat ho, protože jsi jeho pánem.“

Alexandrovi se synův rozbor líbil, ale vycítil, že ještě cosi si Cesare nechal pro sebe. „Takže, jakou strategii navrhuješ, synu?“ zeptal se.

Cesare se vychytrale usmál. „Kdyby francouzský král na ústupu našel Tvoji svatost tady v Římě, stále by měl dost síly, aby tě přinutil k ústupkům. Když ale budeš zrovna jinde…“

Jen co do města vstoupil francouzský předvoj, donesli Karlovi zprávu, že papež odjel na sever do Orvieta. Karel byl pevně rozhodnut přesvědčit papeže, aby udělal, co po něm chce, a tak poručil vojsku, ať Římem projede a za žádnou cenu nezastavuje, protože se chtěl rychle dostat na silnici do Orvieta.

Když ale zvědové ohlásili, že k Orvietu se blíží předvoj francouzské armády, Alexandr už byl přichystán. Zakrátko se vydal se svým vyslancem na cestu a upaloval k Perugii, kde se měl setkat s Lukrécii.

Z Orvieta vyslal Dona Michelotta, aby jeho dceru doprovodil přes hory; neviděl ji už řadu měsíců, potřeboval se ujistit, že se má dobře, a promluvit si s ní o jejím manželovi.

Papež cítil, že Lukréciina společnost mu udělá dobře a pomůže přečkat dobu, kdy bude čekat, jak francouzský vpád dopadne.

Král Karel vjel do Orvieta celý netrpělivý, kdy už bude moci přimět Alexandra, aby uzavřeli další dohodu. Když byl zklamán zprávou, že papež se vydal do Perugie, vztekle nařídil vojsku opustit Orvieto a vyrazit na Perugii.

Na silnici však spatřil jednoho vojáka svých předních hlídek. Ten mu celý zadýchaný vykoktal poselství o tom, že na severu se šikují značně početné jednotky Svaté ligy. Karel byl nucen změnit plány. A cestou obdržel další špatnou zprávu. Jeho nového spojence, Virginia Orsiniho, zajali Španělé. A ti teď postupují na jih přímo za jeho zády.

Karel už pronásledováním prchajícího papeže nemohl ztrácet čas. Past, které se obával, mohla co chvíli zaklapnout, a jeho vojsko by se stalo kořistí. Nemohl ztratit ani chvilku, a tak hnal jednotky bez lítosti namáhavými pochody k Alpám. Dorazili právě včas. Aby vůbec přešel bezpečně hranice, museli jeho vojáci svést boj s pěšími oddíly Svaté ligy vyzbrojenými píkami.

Značně otřesený a poražený král Karel se vracel do Francie.

9. kapitola

Teď, když v Římě zavládl na čas klid, papež odcestoval za nezbytným odpočinkem ke Stříbrnému jezeru. A ihned poslal pro své děti, aby se účastnily rodinné oslavy.

Lukrécie přijela z Pesara, Juan ze Španělska bez své Marie, Joffre a Sancia opustili Neapol. Rodina Borgiů se zase sešla. Do týdne přijedou i Giulia Famese a Adriana, protože Alexandr si usmyslel, že první dny stráví jen s dětmi a nechce být rozptylován.

Papež nechal u Stříbrného jezera vystavět majestátní kamennou vilu, loveckou chatu se stájemi pro své nesmírně cenné koně a několik menších domků, kde mohly bydlet ženy a děti, jež jej často doprovázely, když sem prchal před ubíjejícím letním dusnem ve městě. K smrti rád se obklopoval krásnými a vybraně oblečenými ženami a poslouchal, jak se ta něžná stvoření vesele smějí. A tak jej doprovázívala řada těchto dvorských krásek, jejichž manželé odcestovali kamsi daleko, a nezřídka s nimi přijely i děti. Dětské obličejíky, rozzářené, tolik nové a neposkvrněné, jej naplňovaly jistou nadějí.

K jeho dvoru bylo třeba počítat rovněž šlechtice a jejich manželky, komorné, služebnictvo, palácové kuchaře, kteří museli chystat okázalé hostiny – celkem míval kolem sebe přes stovku lidí. Byli tu i hudebníci a herci, žongléři a šašci, protože papež měl velmi rád představení, komedie a frašky.

Nejeden den Alexandr strávil tak, že seděl u jezera s dětmi. V těch poklidných okamžicích je často zahrnoval historkami o velikých zázracích, k nimž došlo, když se hříšnici z Říma přišli vykoupat v jezeře a smýt své zakázané touhy.

Před mnoha lety, když jim to líčil poprvé, se ozval Cesare. „A ty ses tu taky koupal, tatínku?“

Kardinál se usmál. „Nikdy,“ odpověděl. „Vždyť jaké hříchy jsem spáchal?“

Cesare se zasmál. „Tak to já se taky nechci koupat, jako otec,“ prohlásil.

Lukrécie si je oba prohlédla. „Takže ani jeden zřejmě zázrak nepotřebujete?“ zeptala se lstivě.

Rodrigo Borgia zaklonil hlavu a z radosti se rozesmál. „Právě naopak, dceruško,“ vysvětlil. A pak si dal ruku před ústa a pokračovat šeptem. „Jenže zrovna teď víc potřebuji svoje pozemské touhy a žiji v hrůze z toho, že bych si je mohl smýt příliš brzy. Na to přijde čas. Ale nepřipadá to v úvahu, dokud je ve mně nutkání užít si zplna života silnější než touha dospět ke spasení…“ Pak se pokřižoval, jako by se bál, jestli se nerouhá.

Každý den začínal brzy ráno lovem. Církevní právo sice papeži lovit zakazovalo, ale vzal si ku pomoci doporučení lékařů, že potřebuje mít pohyb. Sám sebe pak v duchu umlouval tak, že dělá i jiné zakázané věci a většina z nich ho netěší tolik jako lov. Když jej komorník káral za to, že nosí vysoké boty, kvůli kterým mu poddaní nemohou prokázat úctu políbením nohou, žertoval, že mu aspoň lovečtí psi nemohou ukousnout prsty.

Kolem lovecké chaty uzavřeli ploty z dřevěných kůlů a pevné plachtoviny stovky akrů, takže vznikla chráněná obora, v níž se přirozeně shlukovala zvěř. A před každým lovem u široké brány do obory naskládali hromádky syrového masa.

Lovci se shromáždili, když začínalo svítat. Vypili si pohár silného frascati, aby si zahustili krev a posílili se, a pak Alexandr nechal rozvinout papežskou vlajku. Za zvuku trubek a dunění bubnů se otevřela brána obory. Desítka lovčích rychle vběhla dovnitř; rozhazovali stezky ze syrového masa a zvířata se po nich vrhala k bráně, kde si myslela, že čeká svoboda. Jenže tam na jeleny, vlky, kance a zajíce čekali lovci. Měli kopí a meče, ti krvežíznivější dokonce i sekyry, a vrhali se na kořist.

Lukrécie a Sancia stály i se služebnými v bezpečí na vyvýšené plošině a mohly to masakrování nerušeně pozorovat.

Zeny měly být u lovu údajně proto, aby podněcovaly lovce k odvaze, ale Lukrécie si znechuceně zakrývala oči a odvracela se. Něco ji nutilo nacházet podobnost mezi osudem těch nešťastných zvířat polapených do pasti a svým vlastním. Zato Sancia na podívané nenalézala žádný hlubší význam, ba dokonce dala svému švagru Juanovi hedvábný kapesníček, ať jí jej namočí v kančí krvi. Juan sice nebyl se zbraní tak obratný jako Cesare, ale nacházel zalíbení v krutosti a toužil dělat dojem na druhé, a tak byl nejzapálenějším lovcem z celé rodiny. Předváděl odvahu, neuhnul, když se proti němu řítil velký kanec, a skolil jej kopím a dobil válečnou sekyrou.

Cesare jezdil po oboře se dvěma svými oblíbenými chrty, Vřesem a Verbenou, předstíral, že loví, ale vlastně ho bavilo jen honit se se psy – a kromě toho měl o čem přemýšlet. Záviděl Juanovi. Jeho bratr může žít naplno, obyčejně – a těšit se na vojenskou dráhu. Zato on je zasvěcen církvi, aniž by si to sám vybral, aniž by po tom toužil. Žluč se mu jen pěnila a on cítil k bratrovi stále větší nenávist. Stejně rychle, jako přišla, ji ale vystřídaly výčitky. Dobrý člověk, a zvlášť kněz, by nikdy neměl nenávidět bratra. Nejen že to je nepřirozené, nejen že z toho je otec nešťastný, ale je to také nebezpečné. Juan bude mít jako vrchní velitel papežských vojsk větší moc než kterýkoli kardinál katolické církve. A také je smutnou pravdou, že po všech těch letech a po vší snaze zalíbit se a vyniknout je stále otcovým oblíbencem Juan a ne Cesare.

Ze zamyšlení jej ale rychle vytrhlo zaječení jednoho z jeho chrtů. Vyjel za žalostným zvukem a spatřil, jak nádherný pes leží proboden kopím. Když sesedl a chtěl se pokusit mu pomoct, spatřil hezký obličej bratra Juana, zkroucený divokým úšklebkem. A najednou věděl, co se stalo. Juan minul prchajícího jelena a zasáhl jeho psa. Na chviličku si Cesare myslel, že to snad udělal schválně, ale pak k němu bratr dojel a začal se omlouvat. „Bratře,“ sliboval, „koupím ti místo něj dva.“ Cesare potěžkal v ruce kopí, které vytrhl z rány, podíval se na zabité zvíře a v okamžiku se mu všechen vražedný vztek vrátil.

Pak uviděl otce, papeže Alexandra, jak jede k místu, kde se kanec zamotal do provazů a čekal na poslední ránu kopím; papež však jen projel kolem. „Na tomhle už lovec svou práci odvedl,“ zakřičel. „Musím si najít jiného…“ Pobídl rázně koně a vyrazil pronásledovat jiného velkého kance. Ostatní lovci, které papežova netrpělivost a rychlost vyděsily a kteří se začali strachovat o jeho zdraví, vyjeli za ním, aby jej ochránili, ale on měl zřejmě ještě síly dost, protože vrazil kopí kanci hluboko do boku a smrtelně jej zranil. Nato zasadil umírajícímu zvířeti dvě rány a probodl mu srdce. Kanec sebou přestal zběsile škubat a ostatní lovci se vrhli na jeho mršinu a rozsekali ji na kusy.

Cesare se díval na otcův projev odvahy, ohromilo ho, kolik síly ještě stále má, a pocítil na něj hrdost. Nacházel aspoň trochu útěchy v tom, že jestliže nedělá to, co by dělal nejraději, alespoň tedy dělá to, co si přeje jeho otec, a ví, že to Alexandrovi činí radost. Podíval se na padlé zvíře a napadlo jej, že je pro něj štěstí, je-li právě tím mužem, kterým jej otec chce mít.

Za soumraku si Cesare a Lukrécie vyšli ruku v ruce podél stříbřité hladiny jezera. Tihle dva sourozenci tvořili velice pěkný pár, protože on byl vysoký, tmavý a hezký a Lukréciiny plavé vlasy a oříškově hnědé oči, které se často blýskaly inteligencí a veselím, k němu tvořily pěkný kontrast. Ten večer ale neměla dobrou náladu.

„Cesare, to byla od otce chyba, že mě přinutil, abych se vdala za Giovanniho,“ začala. „Není to dobrý člověk. Sotva na mě promluví – a když, tak nabručeně a hrubě. Sama nevím, v co jsem to doufala. Vím, že nás sezdali jen kvůli politice, ale stejně jsem si nedokázala představit, že budu tak nešťastná.“

Cesare se snažil mluvit mírně. „Lukrécie, sama víš, že Ludovicio Sforza je stále nejmocnějším mužem v Miláně.

Giovanni nám pomohl upevnit přátelství s ním v nejobtížnější chvíli.“

Lukrécie přikývla. „Já to chápu, i když mám trochu pocit, že sama bych to brala jinak. Ale už tehdy, když jsme na té nevkusně bohaté hostině klečeli na těch směšných zlatých stoličkách a já jsem se podívala na toho člověka, co měl být mým mužem, mi bylo jasné, že tu něco je strašně v nepořádku. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat, když jsem pozorovala všechny ty kardinály v rudých hábitech a sloužící navlečené do tureckých šatů se stříbrným brokátem. Měla to být oslava, a přitom já jsem si připadala strašně.“

„To se ti tam nelíbilo vůbec nic?“ zeptal se s úsměvem. „Ale ano,“ přikývla. „Ty, protože ses oblékl do černé. A ty benátské gondoly, co vyrobili z dvaceti tisíc růží.“

Cesare se zastavil a podíval se na sestru zpříma. „Nebyl jsem s to to snést, Lukrécie,“ prohlásil. „Snést pomyšlení na to, že jsi v náručí jiného, ať už z jakéhokoli důvodu. Kdybych býval mohl, tak bych se toho fiaska neúčastnil. Jenže otec trval na tom, že tam musím. Ten den jsem měl srdce zrovna tak černé jako šaty…“

Lukrécie jej něžně políbila na rty.

„Giovanni je nafoukaný křupan,“ prohlásila. „A jako milenec nestojí za nic. Sotva jsem jeho objímání unikla, a to jsem fňukala jako o život. Nesnáším dokonce ani jeho pach.“ Cesare se pokusil skrýt úsměv. „Spát s ním ti nedělá takovou radost, jako se mnou?“ zeptal se.

Lukrécie se proti vlastní vůli zasmála. „Miláčku, je to jako rozdíl mezi nebem a peklem.“

Znovu se dali do chůze, přešli přes můstek a vešli do lesíka. „Tvůj muž mi připomíná našeho bratra Juana,“ nadhodil Cesare.

Lukrécie zavrtěla hlavou. „Juan je mladý. Třeba z toho vyroste. Mít za bratra tebe pro něj není požehnání jako pro mě.“

Cesare chvíli mlčel a pak promluvil mnohem vážněji. „Po pravdě řečeno si myslím, že Joffre je pro rodinu větší prokletí než Juan. Smířil jsem se s jeho hloupostí, ale ta domácnost, co si zařídili se Sancií, to je skandál. Přes stovku sloužících jen pro ně dva? Zlaté podnosy a drahokamy zdobené poháry pro celé dvě stovky hostů! Je to šílenost a vrhá to na rodinu špatné světlo. Ale důležitější je, že pro papežova syna je nebezpečné vést tak rozmařilý život.“

Lukrécie s tím souhlasila. „Já vím, Cesare. Tatínka to rozzlobilo taky, i když to málokdy dává najevo. Jenže má Joffreho rád méně než nás ostatní, ví o tom, jak bratr těžko chápe a je slabý, a tak mu víc odpouští.“

Cesare znovu zastavil a podíval se v měsíčním světle na Lukrécii. Kůže bledá jako porcelán jako by zářila víc než obvykle; zdála se tím být ještě krásnější. Jemně jí zvedl hlavu, aby se jí mohl dívat do očí. Spatřil v nich však tolik smutku, že musel uhnout pohledem. „Lukrécie,“ oslovil ji potom, „chceš, abych s tatínkem promluvil o tvém rozvodu s Giovannim? Otec tě zbožňuje. Možná by se nebránil. Co Giovanni, souhlasil by?“

Lukrécie se na bratra usmála. „Můj manžel by se beze mě docela jistě obešel, stýskalo by se mu jen po mém věnu. Co se zlaté týče, měl odjakživa slabost jen pro tu na mincích ode mě, ne na vlasech.“

Cesare se té zlomyslnosti usmál. „Počkám na pravou chvíli a pak to otci předložím.“

Když se na Stříbrné jezero zvolna snášel večer, vyšel si Juan s Joffreho ženou Sancií, že jí ukáže Alexandrovu starou loveckou chatu. Teď, co dostavěli tu novější a elegantnější, ji používali málokdy.

Sancia byla stejně stará jako Juan, i když vypadala o mnoho dospěleji. Byla krásná typicky aragonským způsobem, měla tmavomodré oči, dlouhé černé řasy a bohaté, smolně černé vlasy. Chovala se vždycky rozverně a uličnicky, takže každý měl dojem, že je to hravé a chytré děvče. Ve skutečnosti to byla průhledná přetvářka, jejímž účelem bylo okouzlovat prosťáčky.

Juan vzal Sancii za ruku a zavedl ji po zarostlé cestě na lesní mýtinu. Tam spatřila domek sbitý z hrubých klád a s kamenným komínem.

„Není to zrovna to pravé místo pro princeznu,“ usmál se na ni Juan. Koneckonců byla dcerou krále Masina Neapolského a měla na ten titul plné právo.

„Mně se moc líbí,“ odpověděla Sancia a pořád se Juana držela za ruku.

Jakmile vešli, Juan zapálil oheň a Sancia si vnitřek obešla a prohlédla si spoustu loveckých trofejí na stěnách. Zastavila se, pohladila prádelník ze dřeva nějakého ovocného stromu, pelest čerstvě povlečené postele, podívala se na ostatní poctivý venkovský nábytek, jehož zlatavá patina prozrazovala, že o něj léta pečovali a leštili jej.

„Proč to tvůj otec nechal zařízené, když to už nepoužíváte?“ chtěla vědět.

Juan, který stále ještě klečel před krbem, zvedl hlavu a usmál se. „Pořád sem občas zajde – když má návštěvu, se kterou chce být o samotě… třeba jako já teď.“ Juan vstal a přešel až k ní. Rychle si ji přitáhl a objal ji. Pak ji políbil. Chvilku mlčela, ale pak se odtáhla a začala protestovat. „Ne, ne, to nejde. Joffre by…“

Juan si s touhou přitáhl Sancii ještě blíž. „Joffre neudělá nic,“ zašeptal chraplavě. „Ten nic udělat nedokáže!“

Juan nesnášel svého bratra Cesareho, ale vážil si jeho inteligence a tělesné zdatnosti. Co se týče rozmařilého Joffreho, pro toho neměl než pohrdání.

Teď k sobě znovu přitiskl jeho ženu, vsunul jí ruku pod volnou bílou sukni, pohladil ji na vnitřní straně stehna a sunul prsty pomaličku výš, dokud neucítil, jak na laskání reaguje. Pak ji odvlekl k posteli.

Za chvilku už leželi vedle sebe. Sanciiny černé vlasy osvětlovalo poblikávání plamenů z krbu, jasně byla vidět i vysoko vyhrnutá sukně. Juanova touha stále sílila. Rychle na ni nalehl. Když do ní vstoupil a pak se odtáhl, uslyšel, jak zasténala. Nebránila se ale, dokonce jej znovu a znovu líbala na rty, pila z jeho úst, jako kdyby propadla neutišitelné žízni. Juan se začal pohybovat rázněji, jeden silný úder beder za druhým, vnikal do ní hlouběji a hlouběji, vyháněl jí z hlavy všechny myšlenky na to, že by neměla, všechny myšlenky na Joffreho, a Sancia se v kruzích řítila do slastného zapomnění.

Toho večera papež a jeho rodina večeřeli pozdě, pod širým nebem, na břehu Stříbrného jezera. Na stromech visely barevné lampióny a všude podél břehu stály dřevěné tyče se zapálenými pochodněmi. Uspořádali si velkou hostinu ze zabité zvěřiny; jídla bylo dost na to, aby se najedlo všech pět set členů papežského dvora, a ještě by toho zbyly spousty pro chudé z okolních městeček. Při banketu je bavili žongléři a muzikanti; když bylo jídlo u konce, Juan a Sancia zazpívali duet.

Cesare seděl vedle Lukrécie a přemítal, kde vlastně ti dva vzali čas na nácvik, protože jim zpěv náramně šel. Vypadalo to ovšem, že Sanciina manžela to velice těší; aspoň nadšeně tleskal. Cesaremu nebylo jasné, jestli je jeho mladší bratr Joffre tak natvrdlý, jakým se staví.

Papež Alexandr se těšil ze zábavné konverzace přinejmenším stejně, jako z lovu, jídla a krásných žen. Po hostině, když herci začali s fraškou a tančilo se, začal diskutovat se svými dětmi. Jeden z herců v záchvatu drzosti, jaké nebývají u těchto výstředních lidí nijak neobvyklé, začal výzvou k dialogu, v němž ubohý trpící šlechtic nechápe, jak může milostivý Bůh své věrné stíhat tolika přírodními katastrofami. Jak to, že dovoluje, aby je trýznily záplavy a požáry a mory? Jak to, že dovolí, aby strašlivé krutosti stíhaly i nevinné dětí? Jak to, že dovolí, aby člověk stvořený k Jeho obrazu páchal na svých bližních takové hrůzy?

Alexandr výzvu přijal, a protože byl mezi přáteli, necitoval Písmo. Odpověděl tak, jak by odpověděl řecký filozof nebo florentský obchodník.

„Co kdyby Bůh slíbil, že se nebe dá snadno a bez bolesti vytvořit už tady na zemi?“ začal. „Pak by se skutečné nebe nezdálo být příliš velkou metou. Jak by bylo u člověka možné vyzkoušet upřímnost a víru? Není-li očistce, není ani nebe. Jaké neuvěřitelné zlo by člověk vyvinul potom? Vymyslel by tolik způsobů, jak zahubit druhého, že by ani žádná země nebyla. Čeho je dosaženo bez utrpení, je bezcenné. Čeho je dosaženo snadno, to se ani nepočítá. Člověk by byl šejdířem, jenž hraje hru života se zatíženými kostkami a poznačenými kartami. Nebyl by lepší než zvířata, která chováme. Jakou radost by nabídlo nebe bez všech těch překážek, jimž říkáme neštěstí? Kdepak, tato neštěstí jsou důkazem božím, důkazem jeho lásky k lidstvu. A co se týče toho, co lidé dělají jeden druhému, za to nemůžeme Pána vinit. Musíme vinit nás samotné a přečkat náš pobyt v očistci.“

„Otče,“ ozvala se Lukrécie, protože ona se ze všech jeho dětí nejvíce zajímala o otázky víry a dobra, „co je pak ale zlem?“

„Moc je zlem, dítě,“ odpověděl. „A naší povinností je vyhladit touhu po ní ze srdcí a myslí lidí. To může církev svátá udělat. Samotnou moc ale ze společnosti nikdy vyhladit nemůžeme. Tudíž nikdy z civilizované společnosti nevyhladíme ani zlo. Vždycky bude nespravedlivá, vždycky bude k prostým lidem krutá. Možná ovšem, že za pět set let lidé nebudou podvádět a vraždit se. Požehnán budiž ten den!“

Pak se podíval zpříma na své syny, Juana a Cesareho, a pospíšil si s varováním. „Je však v samotné povaze společnosti, že když chce král udržet lid pohromadě ve jménu Boha a vlasti, musí věšet a mučit poddané, aby zlomil jejich vůli. Lidstvo je totiž povahou nepoučitelné a někteří démoni nemají žádný strach ze svěcené vody.“

Nato Alexandr pozvedl sklenku k přípitku. „Na naši matku, církev svatou, a na naši rodinu. Ať vzkvétáme a ať šíříme slovo boží po celém světě.“

Všichni pozvedli sklenky. „Na zdraví papeže Alexandra!“ ozvalo se hlasitě. „Ať jej Bůh požehná zdravím, štěstím a moudrostí Šalamounovou i všech velkých filozofů.“

Zanedlouho se většina společnosti odebrala do komnat, do domků na březích jezera, nad nimiž nade všemi povlávaly vlajky s útočícím rudým býkem Borgiů. Zahořely ohně a na březích Stříbrného jezera zaplály početné pochodně.

Joffre uraženě rázoval po svém pokoji. Sancia se s ním dnes večer nevrátila. Když k ní předtím, na oslavě, přišel a dožadoval se, aby jej doprovodila k jejich domku, s odfrknutím odmítla a mávnutím ruky jej odehnala. Rozhlížel se po tvářích lidí, kteří stáli kolem, a ucítil, jak mu od trapnosti rudnou tváře, jak je mu horko a slzy jej píchají v očích.

Dnešek u Stříbrného jezera mu přinesl jen ponížení; všichni ostatní popíjeli a smáli se a bavili se, ale on nepochyboval, že si toho všimli. Samozřejmě tleskal a smál se, jak to po něm protokol vyžadoval, ale když se díval, jak Sancia zpívá v duetu s jeho nafoukaným bratrem Juanem, vzteky mu cvakaly zuby; všechno potěšení, které kdy nacházel v jejím zpěvu, teď zmizelo.

Joffre se vrátil sám, a když se nějakou dobu zcela mamě pokoušel usnout, vyšel si ven, zahnat neklid. Posadil se na zem, cítil, jak chladí, a to ho uklidnilo. A myslel na otce, na bratry a sestry…

Odjakživa věděl, že není tak chytrý jako Cesare a že se Juanovi nemůže měřit tělesnou silou, ale kdesi v koutku duše chápal cosi, co oni ne. Totiž že hříchy, které páše on – obžerství a marnivost – nejsou zdaleka tak černočerné jako Juanova krutost a Cesareho ctižádost.

Co se pohotovosti ducha týče, jak by mohla nějak významně ovlivnit směřování jeho života? Lukrécie je na tom v bystrosti myšlení podstatně lépe než on, a přece nemá v životě o mnoho víc na vybranou než on. Když dospěl k tomuto závěru, probral si situaci všech příbuzných a zjistil, že inteligence není zdaleka tak významná jako dobré rady, které dává čisté srdce a dobrá duše.

Juan na něj byl vždycky ze všech sourozenců nejméně hodný, už odmala mu jen nadával a hrával s ním výhradně jen ty hry, ve kterých musel najisto zvítězit. Cesareho jeho povinnosti církevního velmože občas přinutily pokárat Joffreho za marnivost, ale činil tak vždy zdvořile a mile, ne s tou krutostí a ponižováním, kterým Juan zřejmě vždycky dává přednost.

A nejraději měl Joffre Lukrécii, protože ta s ním jednala mile a citlivě a vždycky měl pocit, že ho ráda vidí. Zato otec, papež, si jej sotva všímal.

Joffre najednou znovu ucítil neklid a rozhodl se, že se vydá Sancii hledat. Přemluví ji, aby se s ním vrátila do domku. Vstal a vykročil po cestičce mezi stromy. Kousek za tábořištěm však pod temnou noční oblohou spatřil dva tmavé stíny. Byl v pokušení zavolat, pozdravit, ale cosi jej od toho odradilo.

Její smích zaslechl ještě dřív, než ji zřetelně spatřil. A pak jasné světlo měsíce vykreslilo jeho bratra Juana a jeho ženu Sancii, jak jdou zavěšeni do sebe. Nehlučně se otočil a potom je sledoval k domku. Tam se díval, jak se Juan se Sancií zastavili a objali. Joffre pohrdavě ohrnul rty. Stál pořád strnule a bez pohybu a díval se, jak se jeho bratr naklonil a na rozloučenou Sancii vášnivě políbil.

V tom okamžiku Juanem opovrhoval. Ale nejen to, bral polibek jako cosi svatokrádežného. A tak Juana beze stopy váhání v srdci odsoudil a zapřísáhl se, že se jej zříká jako bratra. Najednou totiž vše viděl dokonale jasně. Nedalo se o ničem pochybovat. Věděl. Stejně jako Duch svátý zasadil do lůna Panny sémě Kristovo, musí být také nějaký skutek, jímž jáma pekelná zasadí zlo, ale člověk neví a nepozná nic až do okamžiku, kdy je plod z lůna zralý k odhalení.

Jeho bratr vyrazil pryč, ale ve vzácném záchvatu rozjařenosti vytáhl z pochvy dýku a zavířil jí ve vzduchu. Pak se nahlas zasmál. „Brzy se stanu velitelem papežského vojska,“ sliboval Sancii, „a pak uvidíš, co udělám!“

Joffre potřásl hlavou a snažil se potlačit hněv. Po několika minutách se mu zdařilo se uklidnit a nato se s nepřirozenou necitlivostí pokusil přemítat: nesmyslné boje o politický vliv jej nezajímaly, nebyly příliš zábavné, ba jej po pravdě řečeno přímo nudily. Vzít zbraň, zbavit druhého života a vystavit se věčnému zatracení, to nemá smysl. Aby to člověk riskoval, odměna musí být podstatně vyšší – a osobního rázu.

I Cesare byl neklidný a nemohl usnout, ale když se šel podívat, zjistil, že papež se už odebral k sobě. Přesto cítil, že si musí s otcem promluvit.

Papež seděl ve svém pokoji u psacího stolu, četl a podepisoval úřední listiny, které mu předkládali dva tajemníci; ti byli, jakmile Cesare vešel, bez okolků propuštěni. Cesareho ohromilo, kolik má otec sil. Došel k němu a nechal se obejmout.

V obrovském krbu hořelo pět polen.

Papež byl už v nočním úboru, dlouhé vlněné košili, přes kterou si přehodil hojně prošívaný hedvábný župan lemovaný kožešinou; tvrdil, že kožešiny zadržují jeho tělesné teplo a chrání ho před větrem z Říma, který nese malárii. Na hlavě měl malý, nezdobený, rubínově červený baret. Alexandr často tvrdíval, že i když papež ve státním zájmu musí vždy předvádět bohatství církve, alespoň spát může jako prostý venkovan.

„Tak copak svěřila moje dcera svému nejmilejšímu bratrovi?“ začal. „Stěžovala si na manžela?“

Cesare v otcově hlase zachytil zrnko ironie, ale i tak jej překvapilo, jak dobře zná Lukréciiny city. „Je s ním nešťastná,“ odpověděl přímo.

Alexandr se na chvíli zamyslel. „Musím uznat, že ani já sám nejsem z manželství své dcery nadšen,“ prohodil potom. „Neslouží nám politicky tak, jak jsem doufal.“ Vypadalo to, že se mu chce o tom hovořit. „K čemu nám vůbec ten kluk, ten Sforza je? Nikdy se mi moc nezamlouval – a jako voják je k ničemu. A Il Moro už pro nás není tak cenný, protože jeho věrnost stojí na písku a nedá se mu vždy věřit. Je to samozřejmě muž, se kterým se musí počítat, protože jej ve Svaté lize potřebujeme, ale dokáže být nevyzpytatelný. Musíme však vzít v úvahu také postoj tvé sestry. Souhlasíš?“

Cesareho napadlo, jak bude Lukrécie nadšená, a potěšilo ho to. Bude si myslet, že její bratr je hrdina. „Jak tedy budeme postupovat?“

Alexandr pokračoval. „Král Ferdinand mě žádal, abych si z neapolského vládnoucího rodu udělal přítele. Samozřejmě, Joffre už v neapolském táboře je díky sňatku se Sancii, ale to nám nemusí nutně posloužit. Ve skutečnosti nám to může i uškodit. Leda…“ Papež se usmál a teprve pak pokračoval. „Možná bychom mohli tuhle trhlinu zatarasit nějakým novým spojenectvím.“

Cesare se zamračil. „Otče? Myslím, že ti úplně nerozumím.“

Alexandrovi se blýskaly oči, jako by jej tohle poslední vnuknutí pobavilo. „Co Sanciin bratr? Mladý Alfonso. To by mohla být výhodnější partie pro Lukrécii. Urazit Sforzy je vždycky nešikovné, ale za zvážení to možná stojí. Pověz sestře, že posoudím, jestli by její postavení nešlo změnit.“ Alexandr odstrčil židli od stolu, vstal, došel ke krbu a prohrábl jej jedním z železných háků, které ležely před ním na kamenné podlaze.

Nato se zase otočil k synovi. „Cesare, přece chápeš, že papežské státy musíme ovládat. Papežovi zástupci v nich jsou jako chamtiví vojevůdci, věčně se perou mezi sebou, zpochybňují papežovu neomylnost, vysávají a utlačují lid.“

„Máš nějaký plán?“ chtěl vědět Cesare.

„Králové Francie a Španělska sjednocují své země pod ústřední vládu. Musíme udělat totéž. Pro lid i pro papežství je to nezbytně nutné. Ale musíme totéž udělat i s naší rodinou. Když totiž nevytvoříme Borgii ovládanou a jednotnou vládu, která by přinutila místní panstvo, aby uznalo autoritu Říma a papeže, ty i zbytek rodiny budete ve vážném nebezpečí.“ Zmlkl.

„Musíme mít dobře obsazené pevnosti,“ řekl přesvědčeně

Cesare. „Tak potlačíme místní povstání a zabráníme vpádům cizích, kteří by rádi z Romagne udělali vlastní území.“ Alexandr neřekl nic, ale tvářil se zamyšleně.

Cesare sklonil hlavu. „Jsem ti k službám, otče. Jsem kardinálem církve svaté, a i když bych si to sám nezvolil, budu ti za přízeň vždy vděčen.“ Pravda byla ovšem taková, že jeho bratrovi Juanovi se mělo dostat místa, které by si naopak velice rád sám zvolil, totiž místa vrchního velitele papežských vojsk.

Papež Alexandr se posadil na své oblíbené kožené křeslo a mluvil dál, velice vážně a naléhavě. „Nemusím ti vykládat, jak nebezpečné by pro vás všechny bylo, kdybych zemřel a zvolen byl nepřátelský papež, třeba della Rovere. Ani se mi nechce myslet na to, co by se stalo s tvou sestrou. Dantovo peklo je ničím proti tomu, co by ji čekalo…“

„Proč mi to říkáš, otče?“ ošil se Cesare., Ještě se třást strachy nemusíme, protože ty jsi s dobrým dílem, které musíš odvést pro církev svatou, sotva začal. Proto vím jistě, že budeš žít ještě mnoho let.“

Alexandr ztišil hlas. „Nehledě na nebezpečí musíš vědět, že na dvoře jsou jen dva lidé, kterým můžeš bezvýhradně důvěřovat. Jedním z nich je Don Michelotto…“

„To mě nepřekvapuje, otče,“ skočil mu do řeči Cesare. „Nikomu neuniklo, jaké city k němu chováš. A mně nedělá žádné potíže věřit mu, dělám to tak už od dětství. Ale stejně je zvláštní, že toho vím tak málo o jeho životě před tím, než ke dvoru přišel. Jak se stalo, že se člověk z Valencie tak těsně spojí s tím, co se děje v Římě?“

A tak mu Alexandr vyložil příběh Miguela Corelly, nyní známého jako Don Michelotto.

„Ale říkají mu taky škrtič,“ nadhodil Cesare.

„Ano, synu, říkají, ale on je ještě mnohem víc. Je to zkušený vojenský velitel, rázný bojovník a – co je nejdůležitější – muž, který by při obraně naší rodiny zemřel. Jeho oddanost je stejně silná jako jeho zuřivost. Takže, ne aby ses mýlil. On není jen zabiják. Můžeme mu dokonale věřit.“

„A ten druhý?“ vyzvídal Cesare.

„Tím druhým je Duarte Brandao. O jeho minulosti ti toho mohu říct pramálo; před mnoha lety jej polapili a přivedli mi ho jako zajatce, protože jsem se tehdy dožadoval překladatele z angličtiny a ten můj nebyl po ruce. Naši vojáci jej ale hrozně ztloukli a on přísahal, že si ze své minulosti nic nepamatuje.“

„Přesto sis ho nechal?“ podivil se Cesare.

Alexandr seděl a vzpomínal. „Nejprve ze všeho jsem viděl, že je špinavý a neupravený jako každý, koho zavřeli do kobky, ale pak jej vykoupali a dali mu slušné šaty a zase mi ho přivedli. Toho dne ve mně cosi v jeho chování vykřesalo jiskřičku vzpomínky na Edwarda Bramptona, židovského konvertitu, který prokazoval značné služby králi Eduardovi. Viděl jsem ho jen jednou a dávno, ale povšiml jsem si jej, protože to byl první žid, který kdy byl povýšen do rytířského stavu. Říká se, že sloužil královu bratru, Richardu III., kterého, jak víš, zabili lidé Jindřicha Tudora. Brampton za Eduarda IV. bojoval ve velkých pozemních i námořních bitvách a pro Richarda III. do slova a do písmene zachránil celou anglickou flotilu. V té době Brampton z Anglie zmizel – a zhruba tehdy byl Duarte Brandao zajat v Římě. Tudorové by jej bývali zabili, kdyby jej polapili, a i teď mu ještě hrozí od tudorovských agentů nebezpečí.“

„A tím se vysvětluje změna jména?“ zeptal se Cesare. „Ale… je Brandao žid?“

„Pokud je,“ pokrčil papež rameny, „pak přestoupil na katolickou víru, protože jsem jej viděl u přijímání. A posledních sedm let sloužil mně a církvi svaté s nábožnějším zápalem než kdokoli jiný, koho znám. Je to nejodvážnější a nejinteligentnější člověk, jakého jsem kdy potkal, skvělý voják a kupodivu také velice zdatný námořník.“

„Já jsem proti tomu, že je žid, nic nenamítal, otče,“ usmál se pobaveně Cesare. „Jen mě tak napadlo, co by si všichni pomysleli, kdyby vyšlo najevo, že ty, náměstek Kristův na zemi a hlava Svaté církve římskokatolické, si necháš radit mužem, který ani není křesťan.“

Alexandr se usmál. „To jsem rád, že nic nenamítáš, synu,“ prohlásil ironicky. Pak ale znovu nasadil vážnější tón. „Znáš moje názory na postavení židů, Cesare. Když Ferdinand a Isabella žádali, abych uvěznil, dal mučit a zabít židy, kteří si dovolili tajně provozovat své náboženství, odmítl jsem. Pověděl jsem jim, že podle mne je španělská inkvizice ohavnost a to, jak se v jejich zemi chovají k židům, zrovna tak. Koneckonců nám ti lidé dali zákon, dali nám Ježíše. To je mám dát vyvraždit – jen proto, že nevěří, že byl synem božím? Kdepak! Nemůžu vždycky zabránit našim lidem, ba ani našim úředníkům, aby je napadali nebo utlačovali, ale rozhodně to není moje politika.“

Cesare věděl, že když je zvolen nový papež, k obřadům patří i to, že hlava židovské obce v Římě mu nabídne knihu hebrejských zákonů. Všichni ostatní papeži knihu vzali a s odporem jí mrštili o zem. Jen jeho otec ne. Alexandr ji odmítl, ale uctivě. Vrátil ji zpět.

„A jaká je tedy tvoje politika, otče?“ zeptal se Cesare.

„Neubližovat jim,“ usmál se papež, „ale napařit jim pořádné daně.“

10. kapitola

Papeže Alexandra v okamžiku nejvyšší nouze zradil Virginio Orsini, jeden z jeho baronů, muž, kterému důvěřoval, a on tu zradu nehodlal jen tak strpět. Ďábel se přihlásil o další duši, uvažoval, a ďábla je tedy třeba zničit. A skutečnost, že Virginia zajali, mučili a zabili v jednom z nejproslulejších žalářů v Neapoli, Alexandra touhy po pomstě nezbavila.

Pro papeže tím začala velice reálná bitva mezi náměstkem Kristovým na zemi a samotným Satanem. Jako vůdce papežských států věděl, že musí něco podniknout proti místním baronům – těm hrabivým válečníkům, kteří mezi sebou věčně bojují, ba co katastrofálnějšího, kteří se i vzpírají příkazům církve svaté. Jestliže totiž lidé nebudou slovům Svatého otce naslouchat a nebudou jich poslušní, jestliže se zlu umožní vzkvétat a ctnostní lidé neudělají nic, pak oslábne samotná autorita církve. Kdo by pak spasil duše počestných ve jménu božím?

Alexandr chápal, že duchovní síla musí být podporována i mocí světskou. Francouzské vojsko sice ustoupilo a těch pár oddílů, co zůstaly, armády Svaté ligy porazily, ale Alexandrovi bylo zřejmé, že musí přikročit k patřičnému potrestání, aby měl jistotu, že k dalším podobným zradám papežství už nedojde.

Po dlouhých úvahách usoudil, že musí z rodu Orsiniů udělat odstrašující příklad, aby jeho podřízené barony už nikdy nenapadlo se bouřit. K tomu bylo třeba, aby použil nejvražednější zbraň ze svého duchovního arzenálu. Exkomunikaci. Neměl bohužel na vybranou. Musel veřejně vyvrhnout celou rodinu Orsiniů z lůna Svaté církve římskokatolické.

Exkomunikace byla nejkrajnějším prostředkem a nejmocnějším nástrojem papežské moci. Byl to totiž trest, který se netýkal jen tohoto života, ale zasahoval i do toho posmrtného. Jakmile byl někdo vyvržen z církve, bylo mu navždy upřeno dobrodiní svátostí. Jeho duše se nemohla zpovědí očistit od hříchů, temné skvrny na ní zůstaly bez odpuštění, nedostalo se mu rozhřešení. Nemohl vstoupit do manželství, jeho dítě nemohlo být pokřtěno, nemohl dostat požehnání a se svěcenou vodou i ochranu před ďáblem. Jaká tragédie! Nemohl se dožadovat ani posledního pomazání, díky němuž by na konci života jeho duše dosáhla míru, a nemohl být pohřben do vysvěcené půdy. Byl to nejděsivější trest ze všech, protože v podstatě odsuzoval duši do očistce nebo rovnou do pekla.

Alexandr tedy rod Orsiniů vyhnal nejprve z nebe a potom se soustředil i na jejich pozemské statky. Povolal zpět ze Španělska Juana, aby se ujal velení papežské armády, a to i přes protesty jeho manželky Marie Enriquezové, která zase čekala dítě. Namítala také, že její syn a dědic, Juan II., je jen rok starý a potřebuje otce.

Papež Alexandr však nedal jinak, než že Juan musí okamžitě odjet ze Španělska a vést papežské šiky, protože po Virginiově smrti už žádnému placenému kondotiérovi nevěřil. Jeho syn se musí okamžitě vrátit a dobýt všechna města a všechny hrady Orsiniů. Zároveň také poslal papež list do Pesara, v němž svému zeti Giovannimu Sforzovi nakazoval, aby přivedl co nejvíce vojáků, a nabídl se, že pokud tak učiní velice rychle, zaplatí jeho vojsku mzdu za celý rok.

Od okamžiku, kdy poslali do Španělska pro jeho bratra Juana, doufal kardinál Cesare Borgia, že si to otec rozmyslí a změní jeho postavení. Vždyť právě on, Cesare, je papeži stále po boku a pracuje s ním na státních záležitostech. A Itálii rozumí. Juan patří do Španělska. Bez ohledu na to, jak často se otec vyjadřoval, že trvá na synově postavení v lůně církve svaté, Cesare neustále věřil, že to rozhodnutí ještě změní.

Teď seděli v papežových komnatách a Alexandr Cesaremu vykládal, jaké má s Juanem plány – že má dobýt a držet hrady Orsiniů.

Cesare zuřil. „Juan? Juan?“ opakoval nevěřícně. „Ale otče, on přece o velení nic neví. Nemá ani páru o strategii a stará se jen sám o sebe. Jeho síla je v tom, že umí svádět ženské, že rozhazuje rodinné bohatství, a v jeho marnivosti. Jako bratr držím s ním, ale uvaž, otče, že já bych dokázal vojsko vést se zavázanýma očima a ty by sis tím zajistil větší úspěch.“ Papež se na syna podíval přimhouřenýma očima. „S tím souhlasím, Cesare,“ odpověděl pak. „Jsi inteligentnější a nadanější pro strategii. Jenomže těmhle šikům musí velet Borgia, anebo se veškerý účinek trestu za zradu Orsiniů na ostatní barony vytratí. A ty jsi kardinál, církevní kníže, ne vojevůdce. Kdo mi asi tak zbývá? Tvůj bratr Joffre? Ten by jel na koni pozpátku. Nedokážu si ani představit, že bych mu do ruky svěřil zbraň, tak co můžu dělat?“

Cesare mlčky seděl a přemítal. „Ty si opravdu myslíš, že Juan nám dobude vítězství?“ zeptal se po chvíli. „I když mu pořád říkáme, ať nehraje, nehoní děvky, a ať ctí vlastní ženu a rodinu Enriquezů, protože jsou to blízcí příbuzní krále Ferdinanda, chová se ve Španělsku jako šašek. I přesto volíš jeho?“

Alexandrův baryton zněl mírně a konejšivě. „Skutečným velitelem bude Guido Feltra. Je to zkušený kondotiér a už se proslavil jako mistr válečných umění.“

Cesare už o Feltrovi ledaco zaslechl. Že je to slušný člověk, oddaný, o tom se prý nedá pochybovat, a navíc je to proslulý mecenáš literatury a umění, a v Urbinu, kde je vévodou, jej milují. Po pravdě řečeno se ale také proslýchalo, že je spíš jen synem skutečného condottiera, válečníka z povolání, který si vévodský titul vyzískal právě jako odměnu za služby na bitevním poli. A sám mladý Guido prý bojoval jen v nemnoha bitvách a vyhrál je směšně snadno, takže není záruka, že se stejně úspěšně postaví nemilosrdným vojákům Orsiniů. Hlavně u jejich největší pevnosti, Bracciany. A kdyby se papežské jednotky pokusily dobýt i Ostii, sídlo kardinála della Rovereho, bude zcela jistě hrozit skutečné nebezpečí i Alexandrovi a Římu. Nic z toho však Cesare papežovi neřekl, protože věděl, že pokud jde o Juana, hlas rozumu na něj neplatí.

Později téhož večera ještě stále v hněvu poslal dopis sestře do Pesara. A pak přiměl Dona Michelotta, aby mu slíbil, že Lukiécii doprovodí z Pesara; požádal ji totiž, aby se s ním setkala následující týden u Stříbrného jezera.

Když Lukrécie na statek přijela, Cesare ji už čekal. Měla na sobě modré atlasové šaty, díky kterým vynikaly její zlatavé kučery a modré oči. Jízda byla dlouhá, zabrala jí přes půl druhého dne, a tak byla celá zardělá horkem a rozrušením. Doběhla do domu k Cesaremu a objala jej. „Chyběl jsi mi,“ zašeptala. Když se ale odtáhla a podívala se na něj, spatřila v jeho očích úzkost. „Co se stalo, Cesare? Co tě trápí?“ Cesare se posadil na jedno z velikých kožených křesel a poklepal na stoličku vedle sebe. Lukrécie si sedla, ale jeho ruku nepustila a snažila se jej ukonejšit. „Lukrécie, stalo se něco šíleného,“ začal. „Otec nakázal Juanovi, ať vede jeho vojsko jako vrchní velitel, a já se užírám závistí tolik, že bych byl s to ho zabít…“

Lukrécie vstala, přešla za něj a začala mu mnout čelo. „Cesare,“ oslovila jej, „musíš svůj osud přijmout, vždyť ti vrásky nedělá jen sám Juan. Jako byste pořád byli kluci a prali jste se o matčino vánoční cukroví. Chápu, jak ti je, ale může ti to jen ublížit, protože otec udělá to, co dělá vždycky. To, co si on sám přeje.“

„Jenže já jsem lepší voják než Juan a k velení se hodím podstatně víc. Zajistil bych církvi svaté a Římu vítězství. Proč si jen otec raději jako velitele vybral nafoukaného chrapouna, hlupáka, který vojsko povede jen naoko?“

Lukrécie si klekla před Cesareho a podívala se mu do oči.

„Bratříčku, a proč má kromě toho papež taky dceru, která je naoko šťastně provdaná za jednoho pitomce, vévodu z Pesara?“

Cesare se na ni usmál. „Pojď,“ přitáhl si ji k sobě. „Potřebuji tě. Jsi jediné, co je v mém životě opravdového. Jsem naoko služebník boží, ale na kardinálský klobouk i na otcovu lásku se zaklínám, Lukrécie, mám strach, že jsem prodal duši ďáblu. Nejsem ten, kým se zdám být, a připadá mi to k nesnesení.“

Políbil ji, ale i když chtěl být jemný, nešlo to, protože čekal příliš dlouho. Stále ji nepřestával líbat a ona se roztřásla a dala se do pláče.

Cesare přestal a zvedl jí hlavu. Měla v očích slzy. „Promiň mi to,“ omlouval se. „Jsem hrubián.“

„To není bolestí,“ zavrtěla hlavou. „Pláču, protože se mi po tobě stýskalo. Když jsem v Pesaru, sním jenom o kráse Říma – a ty k těm snům patříš.“

Pomilovali se a pak dlouho jen leželi na posteli. Cesare jako by přestal být napjatý a Lukrécie zase byla s to se usmívat. Položila si mu hlavu na rameno. „Myslíš si stejně jako tatínek, že je to vůle boží, abychom žili bez opravdové lásky?“ zeptala se.

„A myslí si otec právě tohle?“ odpověděl otázkou a pohrával si s jejími vlasy. „Podle jeho chování to tak jasné není.“

„Jsem přece docela jistě vdaná za člověka, kterého nemiluju,“ namítla. „A ani Juan se neženil z lásky. Joffre se zamiluje lehko, a tak může jediný být šťastný, i když se to zdá být zvláštní. A tebe od osudu, jako je ten můj, zachránil jedině kardinálský klobouk.“

„Dost tíživý klobouk,“ poznamenal Cesare.

„Ale má i své výhody,“ připomněla mu.

Oblékli se a zasedli za dřevěný stolek k jídlu. Cesare nalil sestře dobré víno, které přivezl, a pozdvihl pohár k přípitku. „Na štěstí mé nejdražší sestřičky,“ prohlásil s úsměvem. Vždycky si s Lukrécii připadal tak v bezpečí, tak milován. Nedokázal si život bez ní představit.

Přivezl z Říma také podlouhlý bochník čerstvě upečeného chleba se zlatavou kůrkou – právě ten druh chleba, který, jak věděl, má jeho sestra k smrti ráda – a vedle něj položil několik kulatých bochníčků čerstvého sýra. Rozlámal chléb a nakrájel sýr. „Pevně doufám,“ prohlásil u toho, „že až se Juan zase ukáže v Římě, dokážu se ovládnout. Musím vždycky nasadit všechno sebeovládání, když s ním mám jednat jako s bratrem.“ ,,Možná má to, co ty bys chtěl, Cesare,“ nadhodila Lukrécie s potměšilým pousmáním, „ale nemá to, co ty máš…“

„To já vím, má milá,“ kývl a políbil ji na nos. „To já vím – a v tom je moje spása.“

Juan Borgia dorazil do Říma s velikou slávou. Vezl se ulicemi na kaštanově hnědé kobyle navlečené do zlatého přehozu; její otěže, které třímal v rukou, byly zdobené vzácnými drahokamy. Na sobě měl okázalý hnědý sametový oblek a čapku posázenou vzácnými smaragdy. Tmavé oči se mu jen blýskaly, jak si vychutnával svou moc, a už teď nasadil nadřazený úsměv hrdiny a dobyvatele.

Když dojel do Vatikánu, papež jej přijal a srdečně přivítal. „Synu, synu,“ opakoval jen a vedl jej do Papežského sálu, kam svolal jednání o strategii papežského vojska.

Pak Alexandr a Juan strávili dlouhé hodiny debatou o vojenské taktice s Guidem Feltrou, Cesarem a Duartem Brandaem.

Rokování se táhla ještě tři dny. Cesare si při nich povšiml, že Duarte se málokdy obraci přímo na Juana, a když se jej na cosi potřebuje optat, raději oslovuje papeže – a také, že místo Juanova jména používá výraz „pane vrchní veliteli“. Bylo to poprvé, co vytušil, že Duarte je nespokojen, a bylo to velmi nezřetelné; byl si jist, že kromě něj to nezaznamenal nikdo.

Jenomže toho večera po zasedání se o samotě s Duartem ocitl Alexandr a hned se jej na to zeptal. „Ty si myslíš, že to byla chyba, svěřit velení vojska proti Orsiniům Juanovi?“

Duarte odpověděl chytře, ale zároveň uctivě. „Myslím si, že je chyba, když se jen díky pořadí, v němž se narodili, musí rozený princ stát válečníkem a rozený válečník kardinálem.“

„Copak, příteli,“ nadhodil papež. „Ty nevěříš v osud? V úradek našeho otce nebeského? V papežovu neomylnost?“ Duarte Brandao odpověděl v dobré náladě. „Kdo může znát úradek otce nebeského? A nejsme my smrtelníci občas obětmi omylů ve výkladu? A to i ti nejšlechetnější a nejctnostnější?“

„Duarte,“ usmál se papež, „mým prvorozeným byl Pedro Luis, pokoj jeho duši. Cesare je druhý syn. Je zvykem, že druhý syn je povolán ke službě církvi svaté. V tomhle plánu není omyl ve výkladu možný, protože k němu patří držet moc královských rodů na uzdě, ale přitom se jim tím nebrání požívat zvláštních výhod od svátého otce. A vůbec, není lidský osud vždycky zároveň darem i břemenem? Vždyť kdo z nás nemusí bojovat s vlastní svobodnou vůlí, když se modlí ‚Staniž se vůle tvá, Pane‘?“

Duarte se dobromyslně rozesmál, až se ten zvuk odrážel od stropů velkého sálu. „Odpusťte, Vaše svatosti. Předkládám další argument s úzkostí i obdivem. Kdo může vědět jistě, že náš mladý válečník, Cesare, je vaším druhým synem? Vaše obliba u žen je přímo bájná a vaše síla heroická. Těžko se mi věří, že by tu nebyli nějací další, které matky skrývají, třeba i před vámi…“

V tu chvíli se smíchu neubránil ani Alexandr. „Jsi vynikající rádce, Duarte, a také skvělý diplomat,“ odtušil. „Pokud je osudem našeho mladého kardinála, aby se stal válečníkem božím, přijde čas, kdy se nám tvůj argument bude hodit. Prozatím však vrchním velitelem zůstane Juan. A rovněž prozatím musíme pokleknout a modlit se za vítězství.“

Jedenadvacetiletý Cesare stál navlečen do kardinálského oděvu venku před Papežským sálem a rozhovor vyslechl. Poprvé za dlouhou dobu pocítil jistou naději. Je možné, že by i přes všechnu zrádnost světa existovalo nebe a otec, který všechno slyší? Vrátil se do svých komnat a měl toho plnou hlavu. Může se nějakým zázrakem stát, že jej jednoho dne povolají, aby velel římským vojskům?

Vrchní velitel Juan Borgia a condottiere Guido Feltra vyvedli římskou armádu na sever proti prvnímu hradu Orsiniů. Orsiniové měli zdatné vojáky, ale u první pevnosti je ohromil už jen počet protivníků, a tak dva první hrady padly bez boje.

Když se o tom doslech] Duarte, zašel za Alexandrem. „Mám podezření, že to je součást plánu Orsiniů. Klam, díky němuž mají naši noví velitelé uvěřit, že jdou vstříc snadnému vítězství. Teprve pak Orsiniové předvedou, co umějí.“ Alexandr přikývl. „Nemáš tedy ve Feltru valnou důvěru?“

„Viděl jsem vojáky Orsiniů v boji…“ utrousil jen Duarte. Alexandr si dal zavolat Cesareho, protože jako jeho otec dobře věděl, jaké má nadání pro strategii. „Můžeš mluvit po pravdě,“ vybídl jej. „Co je podle tebe v nynějším postavení nejnebezpečnější?“

Cesare si dal veliký pozor, aby udržel nervy na uzdě, a odpověděl opatrně. „Mám strach, že Feltra není ve vojenství o mnoho zběhlejší než náš vrchní velitel. A tuším, že po tomhle snadném vítězství oba přestanou být opatrní, což povede u Bracciany ke katastrofě, protože tam Orsiniové soustředí své nejlepší jednotky. A také, že jim della Rovere vnukne myšlenku, jako by vedli svatou válku, a to je ještě posílí.“ Papeže ohromilo, jak Cesare situaci vystihl, a to ještě nevěděl, nakolik je jeho odhad přesný. Už za několik dnů totiž odpor Orsiniů zesílil a della Rovere, papežův nejnebezpečnější nepřítel, povolal proslulého velitele dělostřelců Vita Vitelliho, aby se svými muži přišel Orsiniům na pomoc.

Vitelliho vojsko se rychle dalo po pohybu a napadlo papežskou armádu u Soriana. Tam se ukázalo, že Juan i Guido Feltra jsou beznadějně neschopní, a výsledkem byla drtivá porážka papežských vojsk. Guido Feltra, vévoda z Urbina, byl zajat, uvězněn a uvržen do temnice v jednom z hradů patřících Orsiniům. Juan uprchl a dostal se z toho jen s řeznou ranou na tváři.

Když se o tom papež doslechl, a když jej ujistili, že jeho syn není raněn vážně, znovu si do Papežského sálu povolal Cesareho a Duarteho.

„Neprohráli jsme válku,“ uklidňoval jej Duarte, „máme ještě jiné prostředky…“

Jistě,“ souhlasil Cesare. „A když svátý otec usoudí, že jsme ve vážném ohrožení, může vždycky povolat z Neapole španělské jednotky…“

Alexandr pochopil, kam tím jeho syn míří. „Pod velením našeho přítele Gonsalva de Cordoby… chápu…“

Jenže pak se papež sešel s vyslanci Španělska, Francie a Benátek, kteří do jednoho naléhali, aby byl uzavřen mír, a on jako diplomat nevolky slíbil, že Orsiniům vrátí ty hrady, které se vzdaly. Samozřejmě bude třeba, aby mu za toto uspořádání zaplatili. Po velice vleklém vyjednávání přijal padesát tisíc dukátů. Taková náhrada koneckonců byla nutná, chtěl-li doplnit pokladnici církve svaté.

Nakonec to tedy vypadalo, jako by papež zvítězil. Pak se ale vrátil Juan a začal si ublíženě stěžovat, že mu zabránili v dalším dobývání a tak i v tom, aby si, jak se s Alexandrem dohodli, dobyl majetek. A že tudíž za tu křivdu patří oněch padesát tisíc jemu. K Cesareho zděšení na to Alexandr kývl.

Pro Cesareho však bylo ještě vážnějším problémem, že Juan, aby si mohl napravit pošramocenou pověst, trval na tom, ať jej pošlou dobýt Ostii, kde se ještě držely zbytky francouzských jednotek krále Karla.

Cesare se do otcových komnat přímo vřítil a začal jej zapřísahat. „Otče, já vím, že tam Francouzů nezbylo moc, ale jestli je třeba jen maličká možnost, jak prohrát, Juan taky prohraje, a tím zničí papežský stolec i naši rodinu. Della Rovere tam čeká, líčí pasti a doufá v právě takovou pošetilost.“ Alexandr si povzdychl. „Cesare, už jsme to probírali mnohokrát. Myslíš si, že tvůj otec je tak hloupý, aby neviděl to, co ty? Tentokrát se postarám, abychom zvítězili. Povolám de Cordobu… na světě není lepšího vojevůdce.“

Cesare unaveně zavrtěl hlavou. „To mého bratříčka nezastaví. Bude se mu do toho plést. Bude mu ve všem bránit – a ty to dobře víš. Prosím tě, promysli si to ještě.“

Alexandr si však postavil hlavu. „Juan nic takového neudělá. Poslal jsem mu naprosto jasné pokyny. Prostě vyrazí z Říma jako velitel papežských vojsk, a až bude po bitvě a my zvítězíme, odjede zase jako vítěz zpátky pod vlající zástavou Borgiů. A mezi těmi dvěma oslavami nebude vydávat žádné rozkazy, ba ani nic navrhovat.“

Juan otce poslechl. Vyjel z města na hrdém černém hřebci a mával čapkou davům Římanů, kterých byly po cestě plné ulice, a podle příkazů se do dobře vedené bitvy o Ostii ani v nejmenším nepletl.

De Cordobovi muži rychle přemohli francouzskou posádku a bez potíží se zmocnili i města Ostie. A Juan zase vjel do města Říma přesně tak, jak z něj vyjel, jen tentokrát mu shluky Římanů na ulicích tleskaly a hlučně provolávaly slávu.

Tři noci poté pořádal kardinál Ascanio Sforza v paláci Borgiů veliký ples, na nějž pozval mnoho významných hostí včetně Alexandrových dětí. Tou dobou byli v Římě také bratři Piero a Gio z rodu Medici; Gio byl Cesareho přítelem z univerzity, ale pak je oba z florentského domova vyhnali Francouzi a Savonarolova kázání.

Obrovský palác kardinála Sforzy byl původně sídlem Rodriga B orgii, ale když ten se stal papežem, daroval jej kardinálovi. Všichni se shodovali, že to je nejkrásnější palác v Římě.

Cesare do něj přišel s přáteli, se kterými minulý večer ve městě hodoval, hrál a popíjel.

Stěny rozměrného vstupního sálu byly ověšeny složitými tapisériemi, na kterých byly bohatými výšivkami zachyceny scény z dějin. Za sálem pak bylo mnoho místností, kde se také tapisériemi nešetřilo, a kde na zemi ležely koberce ladící barvou se sametovými a atlasovými potahy křesel; vše doplňovaly zdobně vyřezávané skříně, prádelníky a stoly.

Pro tento večer ale proměnili velký sál v taneční a z mezaninu hrál mladým párům do tance menší orchestr.

Cesare přišel ve společnosti nádherné a velmi oblíbené kurtizány; zrovna dotančil, když tu k němu přišel Gonsalvo de Cordoba. Silný a vždy vážně se tvářící muž vypadal dnes večer obzvlášť neklidně. Uklonil se na pozdrav a pak se hned Cesareho zeptal, zda by si nemohli promluvit o samotě.

Cesare se omluvil a zavedl španělského vojevůdce na jeden z otevřených balkonů, kde si jako kluk hrával; velice dobře znal ten palác.

Z balkonu byl výhled na uzavřený dvůr. Pod nimi se hemžili hosté, povídali si a smáli se, cpali se předkrmy a popíjeli husté červené víno, které roznášeli sloužící na stříbrných podnosech.

Veselí však proti de Cordobově náladě působilo nepatřičně. Španělova obvykle příjemná tvář byla zkroucena hněvem. „Cesare,“ vyrazil, „ani si nedovedete představit, jaký mám na vašeho bratra vztek. A nedovede si to představit ani nikdo jiný.“

Cesare mu přátelsky a konejšivě položil ruku na rameno. „Co zase bratříček provedl?“ zeptal se.

Španělskému válečníkovi přeskakoval hlas napětím. „Vy přece víte, že váš bratr do bojů u Ostie vůbec nezasahoval?“

Cesare se usmál. „Ano, na to se ostatně dá i přijít, můj drahý veliteli. Z toho, že jsme vyhráli.“

„A je vám také jasné,“ pokračoval de Cordoba, „že Juan si za to připisuje zásluhy a tvrdí, že to je jeho vítězství?“ Cesare mu soucitně naslouchal. „Juan to vykládá každému na potkání a pořád mluví jen o tom, jak on – dokonce ani ne my – zahnal Francouze na útěk.“

„Je to chrapoun a v hlavě má slámu,“ souhlasil Cesare. „A tyhle jeho řeči jsou k smíchu. V Římě mu živá duše nevěří, takže můžeme popřemýšlet, jak tu strašlivou nespravedlnost napravit.“

Gonsalvo ale stále zuřil a nehodlal se nechat uchlácholit. „Ve Španělsku bych ho zcela jistě vyzval na souboj, ale tady…“ zarazil se, nabral dech a teprve pak pokračoval. „Ten nadutý hlupák si už dokonce objednal bronzovou plaketu.“ Cesare se zamračil. „Bronzovou plaketu?“ zopakoval překvapeně. Nic o tom neslyšel.

„S jeho profilem,“ vysvětlil vojevůdce. „A pod ní bude pěkně zdobnými písmeny napsáno Juan Borgia – vítěz od Ostie.“

Cesare měl sto chutí se tomu bratrovu absurdnímu nápadu rozesmát, ale překonal to, aby ještě víc nepřiživil Gonsalvův vztek. „V papežské armádě,“ prohlásil potom, „a rozhodně ani mezi Francouzi nebude jediný voják, který by nevěděl, jak je to ve skutečnosti. A že vítězem od Ostie jste vy, Gonsalvo de Cordoba, a nikdo jiný.“

Španělský válečník se však nechtěl nechat tak snadno ukonejšit. Znovu se ke Cesaremu naklonil. „Tak Juan Borgia, vítěz od Ostie! Však uvidíme! Měl bych ho zabít. A možná…“ Pak se otočil a vrátil se z balkonu zpět dovnitř paláce. Cesare nějakou dobu jen stál, díval se na temnou noční oblohu a žasl nad tím, jak je možné, že on a ten člověk, který si říká jeho bratr, vzešli z jednoho a téhož lůna. Jistě to je od osudu záludný podraz. Skoro se tomu nedá věřit. Než se ale stihl otočit a vyrazit do tanečního sálu, cosi na dvoře jej zaujalo.

Pod ním, uprostřed u fontány, stáli jeho bratr Joffre, španělský velitel a jakýsi mladší, štíhlý a vysoký mladý chlapík, a bavili se tak tiše, že nic neslyšel. De Cordoba zaujatě poslouchal a vypadalo to, že je do výkladu plně pohroužen, zato mladík se stále rozhlížel po dvoře, jako by někoho hledal. Cesareho však nejvíce ze všeho vyděsil Joffre. Ačkoli obvykle býval přívětivý a lhostejný, teď se mu na tváři usadil výraz tak divoký, že něco podobného Cesare jakživ neviděl.

Cesareho napadlo, jestli na ně nemá zavolat, ale pak ucítil, jak mu někdo položil ruku na rameno, a rychle se otočil.

Stál za ním Don Michelotto, který si hned přiložil na rty prst a odtáhl Cesareho od římsy dál, do míst, kde je nikdo nemohl vidět. Skryli se ve stínu a nějakou dobu se dívali; pak se velitel usmál a potřásl Joffremu rukou. Když Joffre podal ruku i mladšímu muži, všiml si Michelotto velkého a nepravidelného prstenu s topasem, který ve světle měsíce vrhal odlesky jako modré střepy. Ukázal na to. „Dívej se dobře, Cesare. Je to synovec Orsiniho. Jmenuje se Vanni,“ dodal a zmizel právě tak rychle, jak se objevil.

Cesare se zase vrátil dovnitř paláce, procházel místnostmi a pokoušel se Joffreho najít, ale ten jako by se vypařil. Pokývl na Lukrécii, která tančila s tím pitomcem, svým manželem Giovannim, a všiml si, že Juan zase tančí se svou švagrovou Sancií a neví naprosto nic o tom, jaký zmatek způsobil. Oba se smáli a velice dobře se bavili. Cesare z toho však měl přesto těžkou hlavu, protože si všiml, že de Cordoba odešel z plesu konečně v dobré náladě.

11. kapitola

Lukrécie přijela za otcem a bratry do Říma na vatikánské oslavy Velikonoc, a tak ji komorník Giovanniho Sforzy, nesoucí naléhavou zprávu, zastihl v jejích komnatách v paláci Santa Maria in Portico. Vysvětlil jí, že vévoda žádá, aby jej doprovodila zpátky do Pesara, protože jej pobyt v Římě ubíjí a přeje si nebýt víc pod papežovým dohledem.

Lukrécie nervózně naslouchala. Giulia už začala vybírat Lukréciiny věci, že je dá služebné zabalit. Dívka se cítila v Pesaru nesnesitelně osamělá, teprve tady v Římě byla sama sebou.

„Co mám dělat?“ zeptala se nahlas a rázovala sem tam. „Vévoda je můj manžel, ale stejně mám v hlavě zmatek. V Pesaru stejně jako v Římě to vypadá, že o mě nestojí, ani co by se za nehet vešlo, a když už se na mě podívá, rozhodně ne s citem.“

Giulia k ní došla a začala ji utěšovat.

Komorník si odkašlal, sebral odvahu a požádal o svolení, aby mohl promluvit. Daly mu je. „Vévoda z Pesara vzkazuje, že vévodkyni patří jeho přízeň. Touží po její společnosti, přinejmenším tak, aby byla s ním v jeho vlastním vévodství, kde si může vládnout, jak se mu zlíbí.“

„Nu jistě, člověče,“ kývla Lukrécie. „Když si to tak přeje, co nadělám. Ale co bude se mnou, když se vrátím? Budu jen chřadnout a umřu ze samoty. V Pesaru mě nic neláká.“

Giulia, která měla o Lukrécii obavy, protože věděla, jaká muka to způsobí Alexandrovi, se omluvila a odešla.

Najednou někdo zaklepal na dveře a pak Lukrécie uslyšela bratrův hlas. „Lukrécie, to jsem já, Cesare. Můžu dál?“ Nakázala spěšně komorníkovi, aby se schoval za její zástěnu na převlékání. Upozornila ho, aby nevydal ani hlásku, protože neopatrnost by jej mohla stát život. Bratr byl poslední dobou plný vzteku proti jejímu manželovi a ona si nepřála žádné výstupy.

Muž se tiše odklidil za paraván, přikryl se jedněmi z Lukréciiných šatů a další části oděvu si dal přes hlavu, aby nebyl vůbec vidět, kdyby snad Cesare přišel příliš blízko nebo jej napadlo pokoj prohledávat.

Cesare vešel a hned Lukrécii políbil. „Otec se rozhodl dát ti povolení k rozvodu,“ řekl rozradostněle. „Je mu už naprosto jasné, že z toho prasete Giovanniho nemáme žádné výhody, a když se teď Milán dal k Francouzům, nepotřebujeme ho už vůbec. A co je snad ještě důležitější, otci se nelíbí, že s ním nejsi šťastná.“

Lukrécie se posadila na divan a pokynula bratrovi, ať si sedne vedle ní. On ale odmítl a raději přecházel po místnosti.

„Co ale řeknete Giovannimu?“ zeptala se. „Jak toho rozvodu chcete dosáhnout? Není kacíř a kromě toho, že jsem s ním nešťastná, se nedopustil ničeho zrádcovského…“

Cesare se usmál. „Není to samo o sobě dost těžký zločin?“ nadhodil.

Lukrécii se pobaveně zalesklo v očích. „Podle mě ten nejohavnější ze všech, ale mám strach, že ostatní to tak brát nebudou.“

Cesare trochu zvážněl. „Otec nechce rozvod podle práva,“ vysvětlil. „To by způsobilo příliš velký skandál. Nařídil, aby Govanni prostě zmizel.“

Lukrécie vstala a zamračila se. „Cesare, to nejde. Je sice pravda, že Giovanni je hrubián a je s ním nuda, ale já jsem s ním nešťastná z valné části proto, že to nejsi ty! A i kdyby to byl zločin, pak ne takový, aby zasloužil podobné potrestání.“

„Řekla bys raději Svatému otci, že odmítáš uposlechnout jeho příkazů? Odvážila by ses kvůli Giovannimu, který se chová jako prase, přivolat na svou hlavu plameny pekelné?“ vyptával se Cesare.

Lukrécie si bratra prohlížela. „A zeptal se někdo vévody z Pesara, jestli by manželství raději nezrušil o vlastní vůli, než budete přemýšlet o dýce nebo jedu?“

„Otec se ho ptal,“ kývl Cesare, „ale on odmítl. Takže není o čem mluvit.“

„Tak tedy,“ řekla velice rázně Lukrécie, „promluv se Svatým otcem a svým otcem znovu a řekni, že nechci něčím podobným ohrozit svou duši. Vždyť peklo je navždy a já i navzdory svým mnoha hříchům chovám naději v milosrdenství boží a věčnost ráje.“

Cesare sklonil hlavu a promnul si oči. „Lukrécie,“ prohlásil pak smířeně, „musíme něco udělat, aby tahle maškaráda skončila, a musíme to udělat rychle.“

„Nic si nepřeji víc než se vévody zbavit,“ vysvětlila mu sestra, „a pro tebe to není žádné tajemství, bratříčku. Ale mám starosti i o tvou duši a o otcovu, ne jen o svoji. Za žádné výhody na světě bych se neúčastnila toho, že někoho připravíme o život.“

Cesare si byl jist, že zpráva o papežově rozhodnutí ohledně jejího manželství Lukrécii potěší, a tak jej její odpor zklamal. Byl odhodlán zbavit ji toho zvířete, kvůli kterému nejsou spolu, a byl odhodlán zahrát si na zachránce. A teď zuřil a ve vzteku se řítil ven. „Dostat se mezi tebe a otce, sestřičko,“ zařičel ještě mezi dveřmi, „to je jako být mezi kladivem a kovadlinou. Uniknout se tomu nedá. Co bys tak chtěla, abych udělal, ptám se?“

„Nezrazuj sám sebe, můj drahý bratře, a nezrazuj ani druhé,“ varovala jej Lukrécie.

Jakmile se ujistila, že je Cesare pryč, zašla za paraván osvobodit Giovanniho komorníka, který se klepal tak strašně, že to bylo vidět i přes horu šatstva, kterou si navršil přes sebe. Začala ho vyhrabávat. „Slyšel jsi, co říkal?“ zeptala se šeptem.

„Ani slovo, paní,“ vyrazil spěšně s očima rozšířenýma děsem. „Ani jediné slovo.“

„Bože můj,“ opáčila ohromeně, „jsi ty vůbec muž? Běž honem. Běž a pověz vévodovi, co jsi slyšel. Pověz mu, ať si pospíší. Rozhodně nechci mít na rukou krev. Jdi už…“

A vyvedla komorníka z paláce bočním vchodem.

Komorník celý udýchaný doběhl do paláce Borgiu, kde Giovanni bydlel, a pověděl mu, co vyslechl. Sforza se okamžitě vydal k papeži. Poprosil jej za odpuštění, že nebude u večerních modliteb, protože potřebuje jet za město do kostela svátého Onofria a vyzpovídat se.

Alexandr souhlasil, protože byl Svatý týden, a všichni věděli, že v téhle době může hříšník dostat zvláštní odpuštění, které zbaví jeho duši všech hříchů. Cesare i papež věděli, co se na Giovanniho chystá, a tak cítili jako svou povinnost dovolit mu, ať se vyzpovídá v kostele dle vlastního výběru, a nechali jej, ať si jede.

Jenže sotva Giovanni dojel ke kostelu, přesedl na drahocenného tureckého koně, kterého mu tam nachystal velitel jeho jednotek z Pesara. Hnán strachem koně pobízel jako smyslu zbavený a bez zastávky jel čtyřiadvacet hodin, dokud nebyl v Pesaru. Před branami města kůň, zcela vyčerpán rychlou a dlouhou jízdou, padl s pěnou u huby na kolena a brzy zdechl.

Giovanni Sforza, který měl zvířata raději než lidi, z toho byl zdrcený. Nařídil hlavnímu stájníkovi, ať koně nechá s velkou slávou pohřbít, a celé dny pak nevycházel ze svých komnat, nejedl a s nikým nepromluvil. Nikdo z obyvatel Pesara nebyl s to určit, jestli vévodu zdeptala víc ztráta koně nebo manželky.

Lukrécie se na otce velice zlobila, že s ní o svých záměrech nepromluvil předem, a tak jí vzal možnost udělat vlastní opatření. Jakmile zjistila, že papež poslal do Pesara papežského právníka, aby se od Giovanniho dožadoval zrušení manželství na jediném podkladě, který rada přijme – totiž impotence –, Lukrécie se rozhodla, co musí udělat. Vévodu sice nemilovala, ale rozum jí napovídal, že pokud jej přinutí přiznat slabost jak trapnou, tak nepravdivou, může na oplátku přijít s tím, co jistě tuší o ní a o jejím bratrovi. A to by jí zvláště v tuto chvíli bylo krajně nemilé.

Vždyť to právě ona kvůli Cesaremu po svatební noci odmítala s manželem spát a plnila své manželské povinnosti jen zřídka. Přiznání impotence bylo sice méně vražedné než jed nebo dýka, ale pro někoho tolik nadutého to byl stejně smrtící úder. Byl by přinucen k odvetě, která by mohla ohrozit papeže i celou rodinu Borgiů.

Druhý den ráno Lukrécie vstala na úsvitu a ve společnosti několika služebných se chystala odebrat se do kláštera San Sisto, protože věděla, že to je jediný, kam se žena může utéct před manželem i otcem. Zvolila prostě i ctnostně naráz.

Giulia i Adriana jí to však vymlouvaly.

„Svatý otec nebude mít klid, dokud budeš pryč,“ snažila se Adriana. „Nesmíří se s tím a bude tomu bránit.“

„Mně v tom nezabrání,“ prohlásila Lukrécie odhodlaně, „protože než se to dozví, budu dávno na cestě.“

I Giulia, protože věděla, jak bude papež nešťastný, se ji snažila přesvědčit. „Sestřičko, dej Svatému otci možnost, aby ti to rozmluvil. Dej otci možnost, aby vysvětlil, co má v plánu. Víš, jak bídně na tom vždycky je, když nejsi ve Vatikánu…“

Lukrécie se po ní ale jen nazlobeně ohlédla. „Svoje plány nezměním. A tobě, Giulie, jestli si přeješ, aby Svatý otec a můj otec na tom byl lépe, radím, ať jej bavíš tak, jak to od tebe čeká. Já už nemám zapotřebí se mu zalíbit, protože při svých rozhodnutích nebral ohled ani na mě, ani na otce nebeského.“

Adriana to zkusila ještě jednou. „Lukrécie, tak často jsi říkala, jak jsi nešťastná, a teď, když se pro tebe milující otec pokouší získat rozhodnutí o rozvodu nebo o zrušení sňatku, zbavit tě manžela, kterého jsi sama tolik očerňovala, otáčíš se k němu zády a zavrhuješ i samotného otce? Kam jsi dala rozum?“

Lukrécii se oči naplnily slzami, ale pochybnosti si dovolit nemohla, protože pak by přišla o vše, co miluje. Beze slova

Adrianu i Giulii objala. „Neříkejte Svatému otci půl dne ani slovo,“ nakázala jim pak. „Pokud se bude ptát, povězte, že klečím v kapli, modlím se a nepřeji si být rušena.“

Pak podala své nejvěrnější služebné dopis, který sepsala v noci. „Tohle dones mému bratru kardinálovi. Dopis musí převzít osobně, nesmí se dostat do rukou nikomu jinému.“

Papež Alexandr byl ve všech záležitostech církve a státu rozumný. Co se však týkalo záležitostí srdečních nebo jeho vztahů s dětmi, bylo už v jeho chování rozumu méně, a tak když jej informovali, že dcera opustila palác a hodlá se uchýlit za zdi kláštera San Sisto, okamžitě se jej zmocnily žal i zuřivost naráz.

Co záleží na tom, že se stal papežem, když nemůže poručit ani vlastní dceři? A jak to, že jeho milé dítě dokáže sedat Svatému otci u nohou a s nehranou úctou mu líbat prsten a svaté nohy – a přesto se tak bezmyšlenkovitě vzepřít otcovské vůli?

Zavolal si k sobě Cesareho a Duarteho Brandaa. Pak dal poslat i pro Michelotta.

„Co jsem to udělal svému vlastnímu dítěti,“ zeptal se, jakmile je měl u sebe všechny, „které mám tolik rád, že mě takovým způsobem opustilo?“

Cesare držel hlavu skloněnou a neříkal nic.

Duartemu se oči leskly soucitem. „Třeba uslyšela povolání nebeského otce, aby šla do jeho služeb, Svatý otče,“ nadhodil.

„Ale prosím tě, Duarte,“ odfrkl si papež. „Neusnadňuj mi to, jako bych byl roztřesený starý hlupák… Je tu něco, co nevím, něco, co mi uniklo.“

Duarte přikývl. „Neměl jsem v úmyslu vám to usnadňovat, Svatý otče, protože neúcta je mi cizí, chtěl jsem jen, abyste si nedával vinu za to, co udělají vaše děti. Vždyť ona už po pravdě řečeno dítětem není. Takže buď šla za vyšším cílem, nebo utíkala před větší hrozbou.“

„A to jakou?“ zeptal se Alexandr a obrátil se k Cesaremu.

Ten se na otce zpříma podíval. A v tom okamžiku oheň v otcových očích sežehl ten jeho. Za ty roky spolu nikdy nemluvili o lásce, která byla Cesaremu nejdražší, protože měl strach, že otci by to vadilo. A Cesare věděl jistě, že jakoukoli bitvu o lásku a moc by s Alexandrem najisto prohrál. Papež totiž očekává, že věrnost k němu u nich bude stát přede vším ostatním na světě. Kdyby mu pověděl pravdu o vztahu mezi ním a sestrou, rozpoutalo by se peklo.

Cesare o tom neřekl nikomu, ani když byl opilý a spal s kurtizánami, i tehdy se mu dařilo držet jazyk za zuby. Lidé od dvora by o tom neutrousili slovo, protože by se báli, že přijdou o hlavu. Nevidí ale jeho otec jako papež díky božskému vnuknutí synovi až do duše? Cesare si tím nebyl jist.

Najednou děsivá maska z papežovy tváře zmizela a otcův obličej zjemněl. „Done Michelotto, příteli,“ pravil s úsměvem. „Vyber posla, který poputuje dnem i nocí do kláštera. Nemám pochyb, že moje dcera povolí. Dej si záležet, aby posel byl inteligentní mladík milé povahy. Musí být dobře upraven a hezký, aby moje drahá Lukrécie vzkaz přijala a nechala se přemluvit k návratu domů.“

Don Michelotto rozkaz vykonal a jako posla vybral mladíka jménem Perotto, protože věděl, že Alexandr jej má v oblibě. Chlapec byl hudebník, psal básně a sloužil papežovi jako poslíček za byt a spásu. Byl chytrý a vzdělanější než mnozí jiní dvořané a do Říma přijel ze Španělska proto, že jej považoval za nádherné město. Byl poctivý a hluboce oddaný církvi, a tak mu Alexandr naprosto důvěřoval.

Právě do jeho rukou svěřil Alexandr první vzkaz pro Lukrécii do San Sista a věděl, že pokud by jí jej Perotto neměl doručit, tak snad jedině proto, že by jej cestou ve vršcích zavraždili. Tolik důvěry v mladíka choval.

Lukrécie na Perotta narazila v klášterní zahradě a nejprve se snažila vzkaz od papeže odmítnout. „Nepřeji si mít se Svatým otcem žádné neshody,“ prohlásila. „A nejjistější bude vůbec s tím nezačít…“

Perotto jen přikývl. Dlouhé plavé vlasy měl svázané vzadu a v očích se mu jen dobromyslně blýskalo. „To chápu, paní vévodkyně,“ souhlasil. „Spoléhám se pouze na vaši dobrou vůli, protože dopis se týká záležitosti velice významné.“

Lukrécie se na něj zadívala, zavrtěla hlavou, odvrátila se a šla pryč. Posadila se na kamennou lavičku na protějším konci zahrady a přemýšlela, co má dělat.

Jenže Perotto, místo aby odešel nebo jí dopis nechal někde na dosah, na chviličku zmizel a pak se zase objevil s kytarou. Požádal Lukrécii o dovolení, aby směl usednout na trávu a zahrát jí.

Zamračila se, ale on byl tak milý a příjemný a její život v klášteře tak nudný, že nakonec přikývla. „Hraj, jestli chceš.“

Perottův zpěv Lukrécii překvapil, protože píseň i jeho hlas ji hladily na duši. Už dlouho nebyla v mužské společnosti – a najednou zjistila, že se usmívá.

Když skončil, rozmyslela si to a požádala o dopis. Perotto jí jej s úsměvem podal.

Zpráva byla víceméně strohá. Otec sděloval, že jednání o zrušení jejího manželství dále probíhají a že bylo dosaženo jistého pokroku. Giovanni zvažuje, jaké výhody mu to přinese a jaké náhrady mu slibují. A kdyby měla nějaké potíže, ať jen napíše, protože posel se vrátí nazítří s dalšími zprávami.

Zašla dovnitř, posadila se ke psacímu stolu a napsala papeži stručnou odpověď. Doufá, že se má dobře, a děkuje za to, co se pro ni snaží dělat. Podepsala se však pouze Lukrécie Borgia, aby věděl, jen co si to přečte, že se na něj stále zlobí.

Druhého dne se Alexandr probudil pevně odhodlán s Lukréciiným rozvodem skoncovat. V papežském úřadě šlo všechno dobře, a tak mohl po ranních modlitbách celý zbytek dne věnovat urovnáváni rodinných záležitostí.

V dobré náladě se probudil i Cesare. „Možná je na čase přemýšlet, kdy bude další festival,“ začal, jen co zašel k papeži, „protože ve městě je nějaký neklid a lidi potřebují mít co oslavovat, aby si nevymýšleli maléry.“

„Jistě,“ souhlasil papež. „Mně samotnému by festival prospěl, protože z církevních záležitostí jsem začal být už nějak příliš vážný.“

V tu chvíli jim hlavní tajemník Plandini oznámil, že přišli Ludovicio Sforza a jeho synovec Giovanni.

Všichni se posadili ke stolečku, kam jim sloužící přinesli tácy se sýry, ovocem a vínem. Po krátké výměně zdvořilostí se ozval velice vážně Alexandr. „Ludovicio, nebudu chodit kolem horké kaše. Pozval jsem tě dnes, abychom plány na rozvod dovedli ke konci.“

Ludovicio strnul s pohárem na půl cesty k ústům a zatvářil se překvapeně. Vzpamatovat se mu ale trvalo jen chvíli. „Vaše svatosti,“ řekl, „rozvod není třeba, pokud tedy mluvíme o Giovannim a vaší krásné dceři Lukrécii.“

Giovanni přikývl, ale dál mlčel.

Alexandr povstal od stolu a začal rázovat sem tam. „Ale ano, je třeba, Ludovicio. Giovanni už před měsíci odejel z města do Pesara. A Lukrécie zůstala v Římě sama.“

Ludovicio vstal také, vyrazil ke křeslům a Giovanni šel za ním. „Můj synovec z Říma odejel kvůli výhružkám vašeho syna, Vaše svatosti,“ vysvětlil Ludovicio omluvně.

Cesare zůstal u stolku a dopíjel víno.

Alexandr se k němu otočil. „Je to pravda, synu? Vyhrožoval jsi mu?“

„Nikdy ne vyhrožuj i,“ řekl Cesare naprosto rozvážně. „Když mě nějaký muž urazí, vyzvu jej na souboj.“ Potřásl hlavou. „Nevzpomínám si, že bych tě vyzýval, Giovanni. Nebo ano?“ Podíval se na švagra chladnýma černýma očima.

Ti dva se ukrutně nesnášeli. „Musíš uznat, že jako švagr jsi nebyl zrovna příjemný,“ odsekl Giovanni arogantně.

Ludovicio začínal ztrácet nervy, a tak papeže medově oslovil. „Vaše svatosti, Giovanni se do Říma vrátil. Ti dva by mohli šťastně žít v Pesaru jako manželé. Ale Lukrécie nechce, Lukrécie odmítá. Chce být v Římě.“

Všichni už seděli v papežově pracovně.

Alexandr začínal ztrácet trpělivost. „Ludovicio, příteli. Takhle bychom se mohli hádat celý den, ale oba přece máme jinou práci. Dá se dospět jen k jedinému závěru. Giovanni a Lukrécie se musejí rozvést. Soucítíme s tebou i se tvým synovcem. Ale je třeba to vykonat pro dobro církve.“

„Církve?“ vyrazil Ludovicio zmateně.

Oba, on i Alexandr, vstali a chodili po místnosti. „Svatý otče,“ zasípal Ludovicio, „Giovanni by jistě s rozvodem souhlasil, ale jen na základě prohlášení, že sňatek nikdy nebyl platný.“ Odkašlal si. „Protože Lukrécie byla předtím zaslíbena tomu Španělovi.“

Alexandr se otočil a položil mu ruku na rameno. „Ludovicio, Ludovicio,“ oslovil jej. „Takovou maličkost by jistě šlo vyjasnit snadno… jenže s tím nesouhlasí Svatá rada.“

„Můžete přece vydat bulu,“ navrhl Ludovicio polohlasem. Alexandr přikývl. „Přesně tak, příteli,“ souhlasil. „To můžu. Kdyby to byla dcera někoho jiného.“ Pak papež nasadil poroučivý tón a zadíval se přímo na Ludovicia. „Jediným možným důvodem je impotence. Přiznání, že manželství nebylo nikdy naplněno. Tomu budou rozumět lidé i Svatá rada. A máme Lukréciino písemné prohlášení.“

Giovanni vyskočil a zrudl jako krocan. „Lže. Nejsem impotentní a nikdy nic takového neprohlásím.“

Ludovicio se k němu otočil. „Sedni si, Giovanni,“ nařídil mu rázně. „Musíme najít způsob, jak Svatého otce uspokojit.“ Il Moro věděl, že papeže potřebuje, protože se obával, že Milán mohou vlastně kdykoli schlamstnout Francouzi. Pak by se neobešel bez papežských vojsk a jejich španělských posil.

Cesare promluvil hlasem pevným jako žula. „Myslím, že mám řešení. Lukrécie říká jednu věc, Giovanni jinou. Navrhuji provést zkoušku. Shromáždíme příslušníky obou rodů do velké místnosti. Do té nastěhujeme pohodlnou postel. Na tu si lehne přitažlivá kurtizána, nějaká zdravá a svižná. Pak si Giovanni vleze do postele k ní a prokáže svou mužnost.“ Giovanni byl vzteky bez sebe. „Před oběma rodinami? Nikdy. S něčím takovým se nesmířím!“

Papež popošel až k Ludoviciovi. „V tom případě je rozhodnuto. Giovanni odmítá nabídku prokázat, že má pravdu, takže musíme stejně jako jakýkoli soudní dvůr dospět k závěru, že pravdou je to, co tvrdí Lukrécie. Samozřejmě budeme s Giovannim nakládat velkomyslně, protože jako manžel dělal, co mohl, a my nejsme jeho soudci.“

Giovanni se pokusil něco říct, ale strýc jej zarazil a odtáhl si jej stranou. „Jestli to nepřijmeš, celá rodina se tě zřekne. Přijdeš o titul i o statky. Teď už sice nejsi manžel, ale ještě pořád jsi vévoda. A to není tak málo!“

Později toho dne seděl Cesare u psacího stolu ve svých komnatách a znovu si pročítal vzkaz, který mu včera poslala sestra. Na hezké tváři bylo poznat, jak je smutný, jak jej odloučení od Lukrécie naplňuje bolestí a steskem. Těžkou hlavu mu ale dělalo ještě něco jiného. Pročítal si dopis znovu a znovu a ruka se mu mírně chvěla.

Jeden řádek jako by z dopisu trčel ven. „V tomto okamžiku nejsem oprávněna hovořit o záležitosti, která je pro nás svrchovaně důležitá.“

Právě tohle upoutalo jeho pozornost: dopis je tak chladně zdvořilý a ona mu v něm rozhodně cosi tají. Šlo zkrátka o to všechno, co v listu nebylo. A on znal svou sestru dost dobře, aby poznal, že chová nějaké tajemství. Tajemství, které by je všechny vystavilo vážnému nebezpečí, kdyby bylo odhaleno.

12. kapitola

Hosté Vanozzy Catanei seděli u rozmarně ozdobených stolů a pozorovali, jak za narudlými kameny trosek římského fóra zapadá žhnoucí slunce. Pozvala si na statek za městem několik přátel a také své děti – oslaví spolu to, že příští týden má Cesare vyrazit do Neapole jako papežský vyslanec.

Vanozzina vinice, jak děti statku říkaly mezi sebou, ležela na téměř prázdném pahorku Esquilin proti podsaditému kostelu San Pietro z pátého století.

Juan, Joffre a Cesare seděli projednou vedle sebe, smáli se a dobře se bavili. Pak si Cesare přes celý dvůr všiml, jak se matka velice důvěrně baví s jedním ze švýcarských gardistů. V duchu se tomu usmál; je pořád velice krásná. Vanozza byla vysoká, ale přece křehká, měla čistou olivovou pokožku a husté kaštanové vlasy, které ještě vůbec neprokvétaly. A náramně jí slušely dlouhé černé šaty z hedvábí, k nimž si vzala jedinou šňůru perel z jižních moří, dar od Alexandra.

Cesare matku zbožňoval a byl hrdý na její krásu, inteligenci a na první pohled zřejmé obchodní nadání. Řídila své římské hospody stejně úspěšně jako kterýkoli muž. Znovu se podíval na mladého gardistu a v duchu matce popřál jen to nejlepší: pokud se ještě dovede těšit z lásky, co víc si přát?

Na dnešní večer pozvala Vanozza z města dva nejlepší kuchaře ze svých hospod, aby připravili hojnost výtečných jídel. Osmažili lahodná husí játra s kousky jablek a s rozinkami, uvařili čerstvého humra s čerstvými rajčaty, bazalkou a smetanovou omáčkou, na pánvích opekli měkoučké jehněčí plátky se spoustou nedávno vykopaných lanýžů a se zelenými olivami, které sotva načesali tady na statku.

Někteří mladší kardinálové, třeba Gio Medici, vítali každý další chod nadšenými výkřiky. Kardinál Ascanio Sforza se tolik neprojevoval, ale zato se mu stejně jako Alexandrovu ‚ bratranci, kardinálovi z Monrealu, dařilo zdolat od každého pokrmu víc než jednu porci.

K jídlu se podávalo místní víno vyrobené ze šťavnatých burgundských hroznů Vanozziny vinice, ve velikých porcelánových karafách, a Juan popíjel tak rychle, jak mu stačili dolévat; sotva měl jeden pohár dopitý, už zvedal k ústům druhý. Při jídle vedle něj seděl jakýsi velmi hubený mladík s černou maskou, který mu něco šeptal do ucha.

Cesare toho maskovaného zahlédl ve Vatikánu za poslední měsíc v bratrově společnosti už několikrát, ale když se na něj vyptával, zjistil, že o něm zřejmě nikdo nic neví. A když se optal přímo Juana, bratr se jen sardonicky usmál a šel pryč. Cesare tedy usoudil, že to bude nějaký výstřední umělec z některé chudinské čtvrti, do jakých Juan často chodíval za děvkami a rozhazovat peníze.

Juan teď s rozepnutou kazajkou a propocenými vlasy potácivě povstal – měl už důkladně upito – a chystal se přednést přípitek. Zvedl číši, podržel si ji před sebou, ale neudržel ji rovně a začal bryndat. Joffre napřáhl ruku, že mu pomůže, ale Juan jej hrubě odstrčil. Pak se s hadí svižností otočil k Cesaremu. „Připíjím na útěk svého bratra před Francouzi,“ vyrazil. „Na obratnost, s jakou se dokáže vyhnout každému nebezpečí. Ať už jde o to, že by měl nosit kardinálský klobouk, anebo o to, jak zdrhnout Francouzům. Někdo by to nazval troufalostí… já tomu říkám zbabělost…“ a hlasitě se rozesmál.

Cesare vyskočil zachvácen vražednou zuřivostí a sáhl po meči. Vyrazil proti Juanovi, ale jeho starý přítel Gio Medici jej chytil a díky tomu, Joffreho pomoci a Vanozziným prosbám se podařilo jej udržet.

„Neví sám, co říká,“ konejšila jej Vanozza. „Nemyslí to vážně.“

Cesare se po ní podíval, v očích se mu blýskalo a bradu měl bojovně vystrčenou. „Ale myslí, matko, a kdybychom nebyli u tebe, zabil bych toho neomaleného spratka na místě – i když je to můj bratr a tvůj syn.“

Pak se ještě stále roztřesený vztekem nechal od Gia Mědícího odvést zpátky ke své židli. Hosté, kterým rozmíška mezi bratry vzala náladu, seděli a tiše si povídali.

Pak vstal maskovaný muž a znovu Juanovi cosi zašeptal Juan, který díky bratrově zuřivému výbuchu poněkud vystřízlivěl, povstal už méně vratce. „Omluvte mě,“ prohlásil, „ale mám jinou schůzku, které se nemůžu vyhnout.“ –

Nechal si pážetem pomoct do tmavomodrého pláště a ve společnosti jednoho ze svých zbrojnošů a maskovaného dlouhána spěšně z oslavy odešel.

Krátce nato se omluvili i ostatní hosté a potom odjeli i Cesare, jeho bratr Joffre, Gio a Ascanio Sforza. Už ze sedla koně Cesare zamával na rozloučenou matce, které dělal společnost mladý švýcarský gardista.

Spěšně jeli ke městu. Když projeli městskou branou na křižovatku před palácem Borgiů, začali se po dost dlouhou dobu bavit o té ostudě s Juanem. Cesare dával jasně najevo, že už nehodlá snášet bratrovu opileckou nadutost a jeho prohřešky proti rodinné soudržnosti. Byl odhodlán znovu si s ním promluvit a vysvětlit mu co nejrázněji, jak byl incident u Vanozzy závažný. Chtěl Juana nejprve zkusit přivést k rozumu, ale kdyby nešlo jinak, vyzve jej na souboj, aby se záležitost urovnala jednou provždy. Juan ví, že v souboji se Cesaremu měřit nemůže, a tak bude nucen se za své směšné chování omluvit, a to nejen Cesaremu, ale všem, koho urazil a zostudil tím celou rodinu Borgiů.

Stejně tak Cesare věděl, že zbabělcem je Juan, ne on, i když jej z toho bez ustání obviňuje, a Cesare musí zvítězit v jakémkoli střetu, ať už dojde na slova nebo na zbraně.

Kardinál Ascanio Sforza si stěžoval také – před několika dny totiž Juan, zase v opilství, bez důvodu zabil Ascaniova majordoma. Ascanio ještě teď zuřil a zapřísahal se, že kdyby nenosil rudý kardinálský klobouk a neobával se papežovy odplaty, sám by si to s Juanem vyřídil.

Šestnáctiletý Joffre neřekl proti Juanovi slůvko, ale Cesaremu bylo jasné, že ví o bratrově vztahu se Sancii a nenávidí jej. Tenhle mladší bratříček, to byla záhada. Tvářil se tak přitrouble dobrácky, až si zprvu mysleli, že je trochu ducha mdlého. Cesare byl ale tehdy večer v zahradě svědkem toho, jak velice se bratr v přítomnosti de Cordoby změnil, a od té doby už jej tak brát nedokázal.

Joffre se ozval, teprve když popřáli dobrou noc Ascaniovi a do svého paláce odjel i Gio Medici. „Myslím, že si zajedu do ghetta a navštívím jistou ženu, která ví, jak uspokojit moje city.“

Cesare se na něj usmál a povzbudivě jej pleskl po rameni. „Já tě od toho zrazovat nebudu, bratříčku,“ zasmál se. „Pěkně se bav.“

Pak se díval, jak bratr odjíždí. A uviděl cosi, co upoutalo jeho pozornost. Když mladý Joffre zabočil ke ghettu, ze stínu mezi kamennými budovami za jeho zády vyklouzli tři muži na koních a jako by se vydali za ním. Jeden, vyšší než ostatní, jel na bílém hřebci.

Cesare nějakou chvilku počkal, aby neslyšeli za zády kopyta jeho koně, a pak vjel na náměstí nad ghettem. Pár ulic před ním se do dálky táhly stíny čtyř jezdců – jeho bratr Joffre jel s těmi třemi. Dokonce zaslechl, jak spolu mluví, a znělo to přátelsky a povzneseně. S ujištěním, že bratr není v nebezpečí, tedy Cesare obrátil koně a vracel se sám do Vatikánu.

Už spal několik hodin, když tu jej probudila děsivá noční můra. Nebyl to zvuk kopyt? Snažil se probrat, ale lampa v jeho pokoji dohořela a byla smolná tma.

Byl zpocený a srdce mu tlouklo o závod, snažil se uklidnit, ale jako by zděšení nemohlo zaplašit zhola nic. Vstal a jako slepec šátral po zápalce, ale ruce se mu třásly a hlavu měl plnou nerozumných obav. V hrůze zavolal sloužícího, ale nikdo nepřišel.

Nakonec lampa nevysvětlitelně zaprskala a znovu bylo světlo. Ještě napolo ve snách se posadil na posteli. Kolem něj byly tmavé stíny, které jako by se po něm od stěn natahovaly. Hodil přes sebe přikrývku, protože byl na kost promrzlý, ale chvění potlačit nedokázal. Najednou odnikud uslyšel, co mu říkala Noni. „Ve tvém domě je smrt…“

Pokoušel se toho pocitu zbavit. Snažil se ten hlas zahnat, ale hlavu měl plnou hrůzy. Nehrozí něco Lukrécii? Ne, to ne, uklidňoval se. V klášteře je bezpečno, na to dohlédl i otec, nakázal Donu Michelottovi, aby kolem něj rozmístil stráže – měly zůstat skryté, aby ji to nepoplašilo nebo ještě víc nenavztekalo. Pak si vzpomněl na Joffreho. Vybavilo se mu ale, jak uvolněně se bavil se svými společníky, a strach jej přešel.

Juan? Bůh ví, že jestli je v nebi jaká spravedlnost, z nebezpečí hrozícího Juanovi by zlé sny mít neměl. Pak se ale Cesareho zmocnily obavy o otce. Co by bylo s ním, kdyby se Juanovi něco stalo?

Rychle se oblékl a došel k papežským komnatám. Před otcovým pokojem stáli bděle dva vojáci gardy, každý po jedné straně těžkých kovových dveří.

„Je Svatý otec v pořádku a odpočívá?“ zeptal se Cesare a silou mocí se snažil chovat se klidně.

Místo nich mu ale z předpokoje odpověděl Jacamino, otcův nejoblíbenější sloužící. „Ještě před chviličkou spal. Nic se neděje.“

Cesare se vrátil k sobě. Neklid jej ale neopouštěl, a tak mu nezbývalo než zase vyjet za město jako vždycky, když mu srdce tlouklo, div se neprodralo z prsou ven. Do stájí se zrovna dořítil a už chtěl nasednout na svého oblíbeného hřebce, když tu spatřil, jak jeden podkoní vytírá dosucha Joffreho koně. Všiml si, že zvíře má na podkovách hustou červenavou hlínu od řeky.

„Takže můj bratr Joffre se bezpečně vrátil domů?“ ujišťoval se.

„Ano, pane kardinále,“ přikývl chlapec.

„A můj bratr Juan? Vrátil se také?“

„Ne, pane kardinále,“ odpověděl hoch. „Dneska ještě ne.“

Cesare vyjel ze města s neblahým tušením. Nevěděl, co hledá, ale jel dál jako posedlý zlým duchem. Připadal si jako ve snu. Omámené projížděl krajem podél řeky a hledal Juana.

Noc byla chladná a vlhká, slaný pach od Tibery mu pročistil hlavu a uklidnil jej. Hledal na březích řeky něco, co tam nepatří, ale nenacházel nic a po několika hodinách narazil na pás červené hlíny. Naproti jednomu z velkých rybářských přístavišť stál palác hraběte Mirandelly a vedle špitál, v jehož oknech poblikávalo světlo. Všude klid a mír.

Cesare sesedl a rozhlížel se po někom, kdo by snad mohl jeho bratra spatřit. Přístaviště i břeh byly ale liduprázdné a on neslyšel nic než popleskávání, jak nad lesknoucí se sklovitou hladinu řeky vyskakovaly ryby.

Došel ke konci přístaviště, zastavil se a zadíval se přes vodu. Nedaleko kotvilo pár rybářských lodí a jejich posádky byly bud v některé hospodě ve vesnici, nebo spaly v podpalubí spánkem spravedlivých. Napadlo ho, jak se asi člověku žije jako rybáři, když každý den musí jen rozhazovat sítě a čekat, jestli se něco chytí. Pak se usmál; už se cítil lépe.

Zrovna se chtěl otočit a odejít, když tu si povšiml loďky ukotvené u hromady klád, na jejíž palubě pospával nějaký muž. „Pane? Pane?“ zavolal na něj.

Když se blížil k lodi, muž se posadil a malátně se na něj zadíval. „Jsem kardinál Borgia,“ představil se Cesare. „Hledám svého bratra. Nezpozoroval jste tuhle noc něco podezřelého?“

Cesare při řeči obracel mezi prsty zlatý dukát.

Chlapík se jmenoval Giorgio a při pohledu na minci byl ochota sama.

Asi po hodině se Cesare s rybářem rozloučil, poděkoval mu a zlaťák mu dal. „Nikdo nesmí vědět, že jsme spolu hovořili,“ upozornil. „V tom na vás spoléhám.“

„Už teď jsem na to zapomněl, pane kardinále,“ sliboval Giorgio.

Cesare jel zpět do Vatikánu. Nikomu ale neřekl, co se dozvěděl.

Papež Alexandr se probudil dřív než obvykle a bylo mu všelijak. Svolal schůzku, na které znovu proberou strategii pro nadcházející bitvy, a tak špatné pocity připisoval své zanícené touze po tom, aby vše dobře dopadlo.

Poklekl k ranním modlitbám, prosil o boží vnuknutí, a pak dorazil na schůzku – jenže na něj čekal pouze Duarte Brandao.

„Kde jsou moji synové, Duarte?“ chtěl vědět papež. „Je přece už na čase začít…“

Duarte měl hrůzu z toho, co musí Alexandrovi říct, protože před úsvitem jej probudil sluha vrchního velitele a pověděl mu, že jeho pán se nevrátil z večeře na Vinici, ba co horšího, nedorazil ještě ani zbrojnoš, který jej doprovázel.

Duarte sluhu uklidnil a řekl mu, ať se zase vrátí do komnat pana vrchního velitele a oznámí mu, až pán přijde. Přesto cítil, že ve vzduchu je cosi zlého, a nedokázal už usnout. Dlouho polehával, byl vzhůru, a konečně vstal, rychle se oblékl a dávno před tím, než tmavým nočním nebem začaly pronikat zlaté paprsky slunce, už jezdil po ulicích Říma a v ghettu se vyptával, jestli někdo neviděl Juana Borgiu. Nic se nedozvěděl.

Když se vrátil do Vatikánu, nechal ihned vzbudit Cesareho a vyptával se jej, kdy Juana viděli naposledy.

„Odjel z oslavy se zbrojnošem a s tím v masce,“ odpověděl Cesare. „Měl se vrátit do Vadkánu. Zbrojnoši nařídili, ať na něj pečlivě dohlédne, protože měl pořád hodně v hlavě.“

„Nenašel jsem ani toho zbrojnoše,“ svěřil se Cesaremu Duarte. „A sám jsem prohledal půl města.“

„Hned se obleču,“ sliboval Cesare. „Co kdyby mě otec potřeboval.“

Jenže Duarte si na odchodu povšiml, že Cesare má boty vlhké a ušpiněné čerstvou červenou hlínou.

Po dalších několika hodinách byl Alexandr z Juanovy nepřítomnosti stále nervóznější. Rázoval po svých komnatách sem a zase tam se zlatým růžencem v rukou. „Ten kluk je k ničemu,“ řekl Duartemu. „Musíme ho najit, má nám co vysvětlovat.“

Duarte se jej pokoušel uklidnit. „Je mladý, Vaše svatosti, a město je plné hezkých žen. Třeba je zalezlý v nějaké ložnici v Trastevere, jen jsme ho ještě nenašli.“

Alexandr přikývl, ale pak přišel Cesare se smutnou zprávou. „Otče, našli Juanova žoldnéře. Je smrtelně raněn a podle všeho jsou zranění tak hrozná, že není s to mluvit.“

„Zajdu za tím člověkem a vyptám se na svého syna,“ prohlásil papež. „Jestli může vůbec s někým promluvit, pak tedy se mnou.“

Cesare sklonil hlavu a ztišil hlas. „Bez jazyka to nepůjde, otče,“ namítl.

Papež ucítil, jak se mu podlamují kolena.

„Je snad zraněn i tak, aby to nemohl napsat?“ zeptal se. „Ano, otče,“ přikývl Cesare. „Usekali mu prsty.“

„Kde je?“

„Na Piazza della Giudecca,“ odpověděl Cesare. „A musel tam ležet hodiny. Kolem chodily stovky lidí, ale ze strachu to nikomu neohlásili.“

„A o tvém bratru stále nevíme nic nového?“ Alexandr se posadil.

„Ne, otče,“ zavrtěl Cesare hlavou. „Ani slovo.“

Cesare a Duarte se rozjeli do města, vyptali se postupně velitelů papežských gard, velitele španělských jednotek, velitele švýcarské gardy a také městské pěší policie, a nato se zase vrátili do Vatikánu.

Alexandr stále mlčky seděl a korálky zlatého růžence křečovitě tiskl v prstech. Když ti dva vcházeli, Cesare se podíval po Duartem. Připadalo mu, že bude šetrnější, dozví-li se otec poslední zprávy od osvědčeného přítele.

Duarte se zastavil u papeže a položil mu silnou paži na rameno. „Vaše svatosti, právě teď jsem byl informován, že našli koně pana vrchního velitele a jeden třmen byl zřejmě přeseknutý mečem.“

Papež ucítil, jak se mu nedostává dechu, a před očima se mu zatmělo. „Povolej papežskou gardu,“ nakázal Cesaremu, „a ať prohledají římské ulice i krajinu kolem města. Pověz jim, že mají zakázáno se vracet, pokud nenajdou mého syna.“ Cesare odešel vykonat rozkaz, předat jej gardistům. Ve vstupní hale paláce potkal bratra Joffreho. „Po Juanovi se slehla zem a otec si zoufá,“ oznámil mu. „Na tvém místě bych mluvil velice opatrně a za žádných okolností bych se mu nesvěřoval, kde jsi včera večer byl.“

Joffre přikývl. „Rozumím.“

Víc ale neřekl slovo.

Řeči o papežovu synovi se začaly šířit po Římě: prý zmizel, papež je zoufalstvím bez sebe a vyhrožuje, že jestli se Juanovi něco stalo, bude tvrdě trestat.

Po ulicích se rozběhli španělští vojáci s tasenými meči, a tak obchodníci zatarasili výlohy a hospodští zavřeli. Po zbraních sáhli i Alexandrovi nepřátelé včetně rodů Orsiniů a Colonnů, protože se báli, že vina padne na ně. Poslové a pátrači se rozlétli do všech římských uliček a všem vojákům se vyhrožovalo smrtí, pokud Juana nenajdou.

Druhý den brzy ráno policisté probudili jednoho rybáře, který spal na své lodi. Jmenoval se Giorgio Schiavi a tvrdil, že toho večera viděl čtyři jezdce, z nich jednoho maskovaného. Pozoroval z lodi, jak s sebou přivedli pátého koně, přes kterého bylo přehozeno lidské tělo, a vedli jej na místo, kde se do Tibery hází městský odpad. Tam mrtvého sundali z koně a shodili do vody.

„Jak vypadali?“ vyptávali se policisté. „Čeho jste si na nich všiml?“

„Vono bylo dost tma,“ odpovídal Giorgio.

Když se vyptávali dál, připustil, že slyšel hlas jednoho z těch mužů, zřejmě velitele. Když na hladinu vyplaval modrý sametový plášť, poručil ostatním, aby na mrtvolu naházeli kameny. A také si Giorgio samozřejmě vzpomněl, že jeden z koní byl bílý.

Zachoval však slib daný kardinálovi a nepopsal jim muže, který mluvil, muže, kterého tu viděl. Když policisté začali dorážet víc a chtěli vědět, jak to, že něco takového nehlásil, Giorgio se jen zatvářil otráveně. „Za ty léta jsem viděl, jak do Tibery házej stovky mrtvol. Kdybych to měl pokaždý jít hlásit policii, neměl bych čas nejen rybařit, ale ani se najíst!“

Kolem poledne už řeku prohledávali potápěči se sítěmi a dlouhými háky. Teprve ve tři hodiny ale hák v rukou jednoho místního rybáře zachytil cosi pevného a na povrch vyplula nafouklá mrtvola, tváří nahoru, kolem níž v proudu vířil modrý sametový plášť.

Ještě pořád měl na sobě jezdecké boty s ostruhami. Rukavice měl zastrčené za páskem a v peněžence třicet dukátů, takže určitě nešlo o loupež. Jakmile jej vytáhli z vody a ohledali, zjistilo se, že má po těle devět hlubokých bodnutí a že má proříznuté hrdlo.

Zjistit totožnost mrtvého přijel Duarte Brandao. Nebylo o tom pochyb. Byl to papežův syn, Juan Borgia.

Juanovu mrtvolu ihned lodí odvezli do Andělského hradu. Když Alexandr spatřil tělo svého oblíbeného syna, padl na kolena zdrcen zármutkem. Vzlykal, nebyl k utišení a křik, jímž se dožadoval pozornosti svého Boha, byl slyšet po celém Vatikánu.

Když byl zase schopen uvažovat, nařídil, aby se pohřeb konal ještě ten večer. Juanovo tělo upravili a vystavili oblečené do okázalé prošívané uniformy vrchního velitele vojsk Svaté církve římskokatolické.

A v šest hodin večer Juana, který vypadal úhledně, jako by jen usnul, položili na nádherné máry a šlechtici z jeho rodu jej nesli přes most. Papež v tu chvíli stál sám na věži Andělského hradu a díval se.

V čele průvodu šlo sto dvacet mužů s pochodněmi a štíty, za nimi stovka komoří a duchovních, kteří hořekovali a kvíleli.

Toho večera procesí provázené tisíci truchlících, kteří všichni nesli pochodně, prošlo mezi řadami španělských vojáků, již drželi k poctě odhalené meče, a došlo až ke kostelu Santa Maria del Popolo. Juana uložili k odpočinku do kaple, kterou si jako svou vlastní hrobku uchystala jeho matka Vanozza.

Alexandr byl ještě stále v sevření krutého zármutku, ale okamžitě po pohřbu si dal povolat do svých komnat Cesareho.

Cesare chtěl otci pomoct, a tak přišel ihned.

Když vešel do papežovy osobní pracovny, našel Alexandra sedět u psacího stolu. Otec byl bledý v obličeji a kolem očí měl od pláče zarudlé kruhy. Takhle jej Cesare viděl jen jednou – když byl malý a Juanův život visel na vlásku. V tu chvíli jej napadlo, jestli modlitba může změnit osud, jestli spíš jen neodsune to, co je stejně nevyhnutelné.

Alexandr spatřil v poloviční tmě špatně osvětleného pokoje syna a došel až k němu. Jeho hromotlucké tělo se od něj tyčilo na dosah. Byl celý bez sebe smutkem a vztekem. Odjakživa věděl, že Cesare necítí k bratrovi pražádnou lásku, a také chápal, že Juan vzal Cesaremu vytouženou životní dráhu. Teď se chtěl od Cesareho dozvědět pravdu. Potřeboval to. Promluvil hrubým, velitelským tónem. „Odpřisáhni mi, že jsi bratra nezabil, a odpřisáhni to na svou nesmrtelnou duši. Jestli přede mnou skryješ pravdu, budeš se navěky smažit v pekle.“

Cesareho otcovo obvinění tak ohromilo, že najednou stěží lapal po dechu. Pravda, nelitoval bratrovy smrti. Ale také bylo pravdou, že Juana nezabil. Přesto nedokázal otci vyčítat, že jej podezřívá.

Došel k němu ještě blíž, zadíval se mu zpříma do očí a pohledem o píď neuhnul. Položil si ruku na prsa. „Otče,“ začal zcela upřímně, „svého bratra jsem nezabil. To přísahám. A pokud nemluvím pravdu, ať se opravdu navěky škvařím v pekle.“ Spatřil, jak se papež zatvářil zmateně. „Nezabil jsem Juana,“ zopakoval.

Jako první uhnul pohledem papež. Znovu se posadil, jako by ve velikém koženém křesle zmizel, a oči si přikryl dlaněmi. „Děkuji,“ ozval se pak mírným a smutným hlasem. „Děkuji ti, synu. Sám vidíš, že mě Juanův odchod zdrtil. Ale to, co jsi řekl, mi nesmírně ulevilo. Musím ti totiž říct – a takové prohlášení od truchlícího otce není dobré brát na lehkou váhu – , že kdybys bratra zabil, dal bych ti vyrvat údy z těla. A teď mě nechej o samotě, musím se modlit a pokusit se najít ve svém zármutku nějakou útěchu.“

V životě každého člověka přijde chvíle, kdy jediné rozhodnutí vytyčí cestu k jeho osudu. Ocitne se na rozcestí, neví, co leží před ním, a jeho volba ovlivní vše, co bude následovat. Stalo se, že Cesare se rozhodl neříct otci, co ví. Že Juana zabil jeho bratr Joffre. K čemu by bylo, kdyby mu to pověděl?

Juan si svůj osud zavinil sám. To, že jako nástroj si spravedlnost zvolila právě Joffreho, se při Juanově teatrálním stylu života jevilo být velmi vhodné. Ničím dobrým rodině Borgiů nepřispíval. Naopak, uváděl ji do nebezpečí, a tak se Joffreho bratrovražda zdála být případným pokáním za početné borgiovské hříchy.

Nebyl právě překvapen, že jej otec podezírá, i když Alexandrovy pochybnosti o jeho oddanosti a lásce jej zranily víc, než by býval čekal.

Pokud se ale Alexandr rozhodl připisovat to jemu, asi tomu tak muselo být – a mrštit mu pravdu do tváře, to by jej jen ještě víc zranilo. Jako Svatý otec musí být neochvějný, protože právě v tom spočívá jeho moc. Pravda, uvažoval Cesare, by v tomto případě jen narušila právě tu vlastnost, která je opěrným sloupem papežství.

Cesare věděl, že o něm otec pochybuje, ale k čemu by bylo, kdyby papež pochyboval sám o sobě? Kdepak, to by jej oslabilo. A tím pádem by to oslabilo i celou rodinu Borgiů. To Cesare nikdy nedopustí.

Tak se stalo, že vinou Juanovy smrti a svého rozhodnutí na sebe Cesare vzal břemeno strážce Říma i celé rodiny.

Lukrécie se modlila před velkou mramorovou sochou v kapli kláštera San Sisto. Přišla pro ni mladá jeptiška, která jako pokání za své hříchy mívala službu div ne každý den. Byla to nervózní dívka z jedné z neapolských královských rodin. Bohatých děvčat z aristokratických rodin celé Evropy, které sem poslali kvůli jejich ochraně, tu bylo právě tolik, co chudých dívek z venkova, které sem přivedl skutečný pocit náboženského poslání. Oboje sloužily církvi. Rodiny těch bohatých platily církvi značné obnosy a dívky s opravdovým posláním se modlily za spásu duše bohatých panen.

Teď se dívka zakoktávala a snažila se Lukrécii sdělit, 2e na ni kdosi čeká s důležitým poselstvím.

Lukrécie, která začínala chápat, vyrazila s rozbušeným srdcem a tak rychle, jak to šlo, až se její kroky rozléhaly na kamenných podlahách prázdných chodeb.

Měla na sobě prostý šedý vlněný oděv s vysokým pasem a přes něj prostou bavlněnou halenu. Každé ráno při oblékání děkovala Bohu, že jsou šaty tak volné a zahalují, protože nebylo nic vidět, ačkoli se její bříško den ode dne zakulacovalo.

Dojít do vstupního sálu jí trvalo jen chvíli, ale za tu dobu se jí hlavou stačily prohnat tisíce myšlenek. Má se otec dobře? A jak je Cesaremu? Co když ty měsíce bez ní nemohl vydržet a někam odejel? Anebo to je jeden z obvyklých dopisů, ve kterých ji Svatý otec, její otec prosí, aby se vrátila do Říma a znovu zaujala své místo u dvora?

Z listů, které jí nosil mladý páže, Perotto, otevřela jen jeden. Pak už měla strach, že to bude pořád totéž, že ji bude otec nabádat k poslušnosti a ona nebude s to poslechnout, i kdyby chtěla. Určitě by to neposloužilo nikomu, zvlášť když od Perotta věděla, že otec trvá na tom, aby její manželství s Giovannim bylo zrušeno kvůli impotenci. V chůzi si jemně pohladila bříško. „Jak by pak všem vysvětlil, že jsi na světě?“ zeptala se.

Vstupní sál byl strohý a chladný, měl holou mramorovou podlahu, okna za tmavými závěsy, na ničím neozdobených stěnách viselo několik krucifixů. Sotva Lukrécie vešla, ohromeně se zarazila. Vpředu na ni čekal její bratr Cesare, oblečený ve svém kardinálském oděvu.

Byla tak šťastná, že jej vidí, až se k němu rozběhla a skočila mu kolem krku. Nepřemýšlela, jestli se na ně někdo nedívá. On ji ale najednou odstrčil, podržel si ji před sebou, strnule si ji prohlížel a hezký obličej se mu zkřivil.

„Cesare?“ prosila téměř plačky. „Co je?“ Nemohla věřit, že by to tak rychle poznal nebo že by se o jejím stavu dozvěděl od někoho jiného. Ještě než ale všechny ty myšlenky odezněly, sklonil hlavu a promluvil. „Juan je po smrti. V noci ho zavraždili.“

Kolena ji zradila, padla tak rychle, že se div neuhodila o mramor podlahy, ale Cesare ji zachytil. Poklekl k ní, všiml si, jak je bledá a drobné žilky na zavřených víčkách vystupují víc než dřív. „Lukrécie. Lukrécie,“ volal na ni tiše, ale neprobírala se. Sundal si sametový plášť, položil jej na zem a dal ji na něj hlavu.

Lukrécie zamrkala a oči začala otevírat právě v okamžiku, kdy jí Cesare přejel rukou po břiše, aby ji ukonejšil a probudil. A když už viděla dobře, nedokázala sledovat nic než jeho výraz.

„Už je ti lip?“ zeptal se.

„Je to jak zlý sen,“ vzdychla. „Juan je mrtev? A co otec? Snesl to?“

„Stěží,“ odpověděl jí Cesare. Pak jí ale znovu položil ruku na břicho. „Tak o tomhle jsem nevěděl,“ prohlásil zamračeně.

„Nevěděl,“ připustila.

„Otec už skoro dosáhl zrušení sňatku, takže to nepřišlo v právě vhodnou dobu. Nikdo nebude věřit, že ten zmetek Giovanni je impotentní, a to zrušení nebude schváleno.“

Lukrécie se posadila a všimla si, že bratr mluví nabroušeně, jako kdyby ho zklamala. Ještě stále byla otřesena zprávou o Juanově smrti, a když se teď navíc Cesare zlobil, byla celá zmatená. „To nemá nic společného s Giovannim,“ řekla mrazivě. „S tím jsem spala jen jednou, a to na svatebním loži.“

Cesare se zatvářil vztekle. „Tak kterého mizeru mám probodnout?“

Lukrécie napřáhla ruku a dotkla se bratrovy tváře. „To dítě je tvoje, můj milý,“ oznámila mu. „Mohlo se stát něco trpčího?“

Mlčel a dlouho si ji jen zamyšleně prohlížel.

„Musím se zbavit toho kardinálského klobouku,“ prohlásil potom. „Moje dítě nesmí být panchart.“

Lukrécie mu položila prst na rty. „Jenže tvoje dítě nesmí být i moje.“

„Musíme přemýšlet a plánovat,“ prohlásil. „Ví to někdo?“

„Ani živá duše,“ zavrtěla Lukrécie hlavou. „Odjela jsem z Říma ten den, kdy jsem se to dozvěděla jistě.“

Papež se od Juanovy smrti zamykal a i přes všechny prosby Duarteho, Dona Michelotta, Cesareho a všech, kdo jej milovali, odmítal celé dny jíst a s kýmkoli – včetně Giulie – mluvit. Jeho modlitby byly slyšet až ven za dveře – a s nimi i výkřiky a prosby o odpuštění.

Někdy ale zatínal pěst a křičel na Boha. „Nebeský otče, k čemu je spasit duše tisíců lidí, když ztráta téhle jediné tak strašně bolí?“ A pak se zase na Boha rozčílil. „Trestat mě za nedostatek ctnosti ztrátou synova života, to je nespravedlnost. Člověk je křehká nádoba, zato Bůh má být milosrdný!“ Mluvil, jako kdyby se jej zmocnilo šílenství, a ti z kardinálů, které měl v oblibě, se střídali u jeho dveří, klepali a prosili, ať je vpustí, že mu chtějí pomoct v jeho mukách. On však znovu a znovu odmítal. Nakonec se celým Vatikánem rozlehl výkřik. „Ano, ano, Otče, samozřejmě vím, že i tvůj syn zemřel mučednickou smrti…“ A pak bylo dva dny ticho.

Když Alexandr konečně odemkl a vyšel ven, byl hubený a bledý, ale zdál se být v pořádku. „Slíbil jsem Madoně,“ oznámil všem, „že provedu reformu církve. A začnu s tím okamžitě. Svolejte konzistoř, ať k ní můžu promluvit.“

Papež se veřejně vyznal z lásky k synovi a oznámil naslouchajícím kardinálům, že by se vzdal sedmi tiár, jen kdyby mu jej to vrátilo, ale protože to není možné, místo toho zahájí reformu církve, protože Juanova vražda jej probudila a přiměla jej, aby si uvědomoval své vlastní hříchy.

Mluvil o zármutku se zřejmou úzkostí, zpovídal se ze zkaženosti vlastní i zkaženosti rodiny a přísahal, že se to změní.

Jak pověděl všem shromážděným kardinálům a vyslancům, chápe, že urazil Prozřetelnost, a požádal, aby byl ustanoven výbor, který navrhne změny.

Následujícího dne papež sepsal dopis vládcům křesťanstva, v němž popisoval svou tragédii i to, že nyní chápe nutnost reforem. O upřímnosti Alexandrových úmyslů byli všichni tak přesvědčeni, že se o něm soucitně hovořilo po celém Římě, a dokonce i dva papežovi největší nepřátelé, kardinál della Rovere a prorok Savonarola, poslali kondolenční listy.

Zdálo se tudíž, že je na spadnutí nová éra.

13. kapitola

Alexandr stále ještě oplakával Juana, a tak s návrhem, aby při zpáteční cestě z Neapole navštívil Florencii, přišel za Cesarem Duarte. Florencie byla za francouzského vpádu vzhůru nohama. Teď bylo třeba poslat tam někoho důvěryhodného, kdo by posoudil, kolik je na pověstech přicházejících do Říma pravdy, a tak pomohl utužit vztah mezi dvěma největšími zákonodárnými tělesy, signorií a papežským úřadem. Pak bude možné pokusit se znovu nastolit Medicejské a zvážit, jak velké nebezpečí představuje prorok Savonarola.

„Proslýchá se,“ vykládal Duarte Cesaremu, „že náš dominikánský mnich v posledních měsících ještě více rozněcuje davy, má ještě víc vlivu a víc ponouká Florenťany proti papeži – leda by dostal slib, že dojde k převratné reformě.“ Cesare se usmál. „Příteli, můžeš mi zaručit, že mi při návštěvě ve Florencii nepodříznou krk? Třeba by ze mě rádi udělali příklad. Slyšel jsem, že podle proroka a obyvatel Florencie jsem téměř stejný zloduch jako Svatý otec.“

„Kromě nepřátel tam máš i přátele,“ namítl Duarte. „A dokonce i nějaké ty spojence. Například toho skvělého řečníka Machiavelliho. V tomto čase, kdy je papežství oslabeno, je třeba pronikavého oka, které oddělí skutečná nebezpečí pro rodinu Borgiů od těch falešných.“

„Vážím si toho, jak se o mě staráš, Duarte,“ prohlásil Cesare. „A dávám ti slovo, že pokud budu moci, navštívím Florencii… až skončím v Neapoli.“

„Kardinálský klobouk tě ochrání. Dokonce i před takovými horlivci, jako je náš prorok. Mohlo by nám ovšem posloužit, kdybychom přímo slyšeli, z čeho papeže obviňuje, a dokázali bychom se tomu patřičně bránit.“

Cesare se obával, že kdyby padl vládnoucí rod Medicejských a došlo k volbě nové signorie, papež by byl v ještě větším hrožení. Proto souhlasil, že do Florencie pojede a zjistí, co by mohl podniknout, aby se situace změnila ve prospěch Říma. Alexandr už poslal do města interdikt, v němž mnichovi zakazoval kázat, pokud bude nadále podkopávat důvěru lidu v papežství. Nařídil, že Savonarola bude moct kázat teprve poté, co přijede do Říma a promluví si osobně s papežem, a dokonce zavedl pokuty pro ty florentské obchodníky, kteří by dál naslouchali jeho ohnivým proslovům. Rozhořčeného proroka však nic z toho nezastavilo.

Piero Medici se choval tak nadutě, až si odcizil nejen obyvatele Florencie, ale i vlastní dvořany. Z kazatelen a náměstí teď hřímaly zapálené projevy, v nichž Girolamo Savonarola horlil proti Medicejským a získával davy lidí pro myšlenku reformy církve. Sílila moc zbohatlíků z prostého lidu, kteří měli pocit, že díky svému majetku mají právo zasahovat do florentských záležitostí, a i to přispívalo ke zmatku a hrozilo ještě víc podrýt moc papeže.

Cesare se po dlouhém zvažování rozhodl, že se zařídí podle toho, co po něm chce Duarte, a to co nejdřív.

Niccolo Machiavelli se právě vrátil do Florencie z Říma, kde jako vyslanec signorie vyšetřoval vraždu papežova syna Juana Borgii.

Teď stál v obrovském sále v paláci della Signora, který zdobily nádherné gobelíny a nesmírně cenné obrazy. Díla Giottova, Botticelliho a mnoha jiných umělců daroval nebožtík Lorenzo Nádherný.

Stárnoucí předseda signorie seděl ve velikém křesle z rudého sametu, nervózně se vrtěl a pozorně poslouchal Machiavelliho hlášení. Za ním sedělo osm členů výboru.

Machiavelli byl drobný a vypadal snad ještě mladší než na svých dvacet. Teď byl dramaticky zahalen do dlouhého černého pláště a při řeči před nimi rázoval sem a tam. „Celý Řím si myslí, že šlo o bratrovraždu a že ji spáchal Cesare Borgia,“ začal. „Já jsem jiného názoru. Je možné, že tomu věří i sám papež, ale já s tím přesto nesouhlasím. Cesare samozřejmě měl motiv, kromě toho víme, že vztahy mezi bratry byly mírně řečeno napjaté. Říká se, že večer před vraždou se div neutkali v souboji. Přesto tvrdím, že to tak nebylo.“

Předseda netrpělivě máchl vrásčitou rukou. „Mladíče, mně ani za mák nesejde na tom, co si myslí v Římě. My ve Florencii máme vlastní rozum. Poslali jsme vás, abyste zhodnotil stav věcí, ne abyste se vrátil s klepy, které se dají vyslechnout na kterékoli římské ulici.“

Machiavellim předsedův výpad nijak neotřásl. Jen se vychytrale usmál a pokračoval. „Nevěřím, že Cesare Borgia zabil bratra, Vaše excelence. Výrazný motiv měli i mnozí jiní. Tak například Orsiniové, kteří ještě stále nestrávili smrti Virginia a útok na jejich pevnosti. Nebo Giovanni Sforza kvůli tomu, že začalo jeho rozvodové řízení s papežovou dcerou Lukrécii.“

„Pospěšte si, mladý muži,“ zavrčel předseda, „nebo umřu sešlostí věkem dřív, než ten výklad skončíte.“

Machiavelli ani nemrkl. I když jej přerušovali, mluvil se stále stejným nadšením. „Dále tu je vévoda z Urbina, Guido Feltra, kterého Orsiniové kvůli neschopnosti pana vrchního velitele uvrhli do temnice a nechali tam celé měsíce hnít, to zase kvůli Juanově lakotě. Nechtěl zaplatit výkupné. A nesmíme přehlédnout ani španělského velitele, pana de Cordobu, kterého okradli o peníze i slávu za tažení proti Orsiniům. Nejvíce podezřelý však nejspíš je hrabě della Mirandola. Juan svedl a zneužil jeho čtrnáctiletou dceru a ihned poté se tím chvástal před davem na náměstí. Snad chápete, jak to otce ponížilo. A jeho palác stojí u Tibery právě proti místu, kde Juana Borgiu hodili do vody.“

Předseda začal klimbat a Machiavelli přidal na hlasitosti, aby si získal jeho pozornost. „Nepřátel bylo ale ještě víc… mohl to udělat kardinál Ascanio Sforza, protože týden předtím Juan zabil jeho majordoma. A nepřehlížejme ani muže, jemuž Juan svedl manželku…“ Zde udělal Machiavelli dobře promyšlenou pauzu a pak promluvil šeptem, takže museli špicovat uši. „Mluvím o jeho mladším bratrovi Joffrem…“

„Stačí, stačí,“ zarazil jej otráveně předseda. „Nás zajímá jen to, co z Říma hrozí Florencii,“ prohlásil pak s jasností na jeho věk pozoruhodnou. „Byl zavražděn Juan Borgia, vrchní velitel papežských vojsk. Otázka zní, kdo jej zavraždil. Někdo tvrdí, že viníkem by mohl být jeho bratr Cesare. Je rozumné předpokládat, že kdyby Cesare opravdu vrahem byl, Florencii to ohrozí. V tom případě je totiž sama ctižádost, z čehož plyne, že by se mohl jednoho dne dožadovat Florencie jako svého panství. Řečeno prostě, mladíku, nezbytně potřebujeme znát odpověď na otázku, jestli Cesare Borgia bratra opravdu zavraždil.“

Machiavelli zavrtěl hlavou. A argumenty začal předkládat zapáleně i upřímně najednou. „Excelence, nevěřím, že to udělal. A svůj postoj doložím. Podle všeho byl Juan Borgia bodnut devětkrát… a do zad. To není Cesareho styl. Cesare je válečník, silák, a na skolení nepřítele mu stačí jediná rána. A aby se mohl těšit z vítězství, musí boj proběhnout tváří v tvář. Vraždění o půlnoci, setmělé postranní uličky, házení mrtvol do Tibery… to neodpovídá jeho povaze. Právě to mě ze všeho nejvíc přesvědčuje, že je nevinen.“

Alexandr celé měsíce po Juanově smrti upadal opakovaně do hlubokých depresí. A když se jej zármutek zmocnil, znovu se ukrýval ve svých komnatách a odmítal kohokoli přijmout a spravovat záležitosti papežství. Pak se zase vynořil s novou silou, plný energie, s odhodláním pokročit v novém poslání a reformovat církev.

Zavolal si hlavního tajemníka Plandiniho a konečně mu nadiktoval žádost, aby se jemu k radě sešel sbor kardinálů.

Potom si povolal Duarteho a svěřil se mu, že reforma se nezastaví jen u samotné církve. Je připraven reformovat i vlastní život a život celého Říma. A k tomu nepotřebuje žádné svolení, jen pomocnou ruku boží.

Řím reformy rozhodně potřeboval. Ve všech obchodních odvětvích byly obvyklými praktikami zpronevěra a krádeže. Ulicím vládly loupeže, smilstvo, homosexualita a pedofilie, do kterého podniku nebo uličky jste jen nahlédli. Dokonce i kardinálové a biskupové se naparovali na ulicích se svými oblíbenými mladičkými prostituty nastrojenými do okázalých orientálských hávů.

Po ulicích se prý potulovalo šest tisíc osm set děvek, které neohrožovaly obyvatelstvo jen na morálce, ale hlavně na zdraví. Syfilida se kvapem šířila. Začalo to v Neapoli, pak se choroba vinou francouzských jednotek roznesla na sever až k Bologni a vojsko si ji odneslo i s sebou přes Alpy.

Když dostali „francouzskou nemoc“ bohatší Římané, platívali obrovské sumy velkoobchodníkům s olivovým olejem za to, že je nechají máchat se hodiny v sudech s olejem, který jim ulevoval v bolestech. Zboží se pak prodávalo v luxusních obchodech jako „panenský“, „prvotřídně čistý“ olivový olej. Taková komedie!

Alexandr však věděl, že musí změnit fungování samotné církve, a k tomu potřeboval sbor kardinálů. Církev svátá, to byl obrovský a zámožný podnik s nespočtem účtů. Jen samotná papežská kancelář rozesílala ročně přes tisícovku dopisů. Apoštolská komora, která za vedení pověřeného kardinála pokladníka spravovala finance, vyplácela tisíce účtenek a stejně tak přijímala platby v dukátech, florénech a jiných měnách. Početné a rok od roku početnější zaměstnanectvo kurie dostávalo vysoké výplaty, a tak se s funkcemi v kurii kupčilo, prodávaly se a měnily, a to legálně i méně legálně.

O mnoha věcech však bylo třeba ještě popřemýšlet. Už roky se papež a kardinálové přetahovali o moc. Reforma také mohla znamenat, že papežova moc zeslábne, zatímco moc kolegia kardinálů zesílí. Právě to bylo příčinou napětí mezi nimi už přes stovku let.

Bylo tudíž jasné, že jedním z konfliktních témat bude počet jmenování kardinálů. Papež mohl zvětšit svůj vliv prostě tak, že kolegium zaplaví vlastními příbuznými. Ba dokonce by díky nim mohl řídit volby budoucího papeže, zajistit si rodinné zájmy, ochránit rodinu a zvětšit její majetek.

A když se naopak omezí množství kardinálů, které papež může jmenovat, každý kardinál si samozřejmě zajistí větší moc i příjmy – sumy vyčleněné na kolegium se totiž dělily rovným dílem.

Sbor, který dal Alexandr svolat za účelem reformy církve, se tedy sešel pět týdnů po zahájení prací ve Velkém sále Vatikánu; kardinálové měli hlásit, co zjistili, a předložit papeži svá doporučení.

Za skupinu promluvil kardinál Grimani, malý plavovlasý Benátčan. Přednášel opatrně, dobře ovládaným hlasem. „Prověřili jsme reformní návrhy předešlých papežských komisí,“ začal, „a zvážili jsme, které jsou podle nás v tomto okamžiku nezbytné. Začneme s reformami týkajícími se kardinálů. Bylo rozhodnuto, že musíme omezit světské požitky. Například počet masných jídel. U každého jídla se musí předčítat z bible…“

Alexandr vyčkával, protože zatím nepřišlo nic překvapivého.

Kardinál Grimani dále navrhl, aby byla učiněna přítrž všemu svatokupectví a darům z církevního majetku, a stejně tak omezeny příjmy kardinálů: nikoli však osobní příjmy z rodových zdrojů, pouze příjmy z církevních obročí. Protože většina kardinálů pocházela z bohatých rodin, nebudou s tím žádné obtíže.

Pak ale, jak Alexandr očekával, začala být Grimaniho doporučení útočnější. „Je třeba omezit moc udělovanou papeži,“ začal Grimani zdvořile, „a kardinálové by měli schvalovat jmenování biskupů. Papežovi by bylo zakázáno obchodovat s jakýmikoli správními funkcemi bez svolení kolegia kardinálů. Po smrti kteréhokoli sloužícího kardinála by nebyl jmenován nový.“

Alexandr poslouchal a mračil se.

Grimani teď ztišil hlas natolik, že se papež musel naklonit a špicovat uši. „Nikdo z církevních knížat nebude smět mít více než osmdesát sloužících, více než třicet koní, žádné kejklíře a komedianty a muzikanty. Žádný nebude smět zaměstnávat jako osobní sloužící mladé hochy. A bez ohledu na postavení se všichni kněží musejí vzdát konkubín, jinak přijdou o veškeré výsady.“

Papež propouštěl mezi prsty korálky růžence, seděl bez hnutí a naslouchal, tyhle návrhy jsou k ničemu, většinou nepřispějí ničím k duševnímu blahu a nebudou církvi ku prospěchu. Přesto zachovával mlčení.

Grimani konečně skončil. „Má Svatý otec nějaké otázky?“ zeptal se zdvořile.

Alexandrův reformní zápal v posledním měsíci dost ochabl. A teď, když si teď poslechl návrhy komise, nadšení zmizelo dočista.

Papež povstal z trůnu a obrátil se ke sboru. „Zatím k tomu nemám nic, Grimani. Samozřejmě vám všem chci poděkovat za vaši píli. Nyní hlášení pečlivě prostuduji; až budu hotov k debatě o předložených závěrech, můj hlavní tajemník Plandini komisi uvědomí.“

Alexandr se překřižoval, požehnal členům komise, spěšně se otočil a odešel ze sálu.

Ke Grimanimu, který ještě stále postával u pultíku, přišel další z benátských kardinálů, Sangiorgio. „Tak vida, Grimani,“ zašeptal. „Myslím, že s přípravami na další výlet do Říma spěchat nemusíme. Obávám se, že papežova reforma je po smrti – nebo je přinejmenším zralá k poslednímu pomazání.“

Po návratu do svých komnat si Alexandr dal zavolat Duarteho Brandaa. Když Duarte vešel, upíjel z poháru silné víno a nedal jinak, než aby si jeho rádce sedl a probrali spolu odpolední události.

Duarte přijal víno, sedl si a pozorně poslouchal.

„Je až k neuvěření,“ nadhodil Alexandr, „Jak svědomitě a neustále jde lidská povaha sama proti sobě kvůli přehnaným zásadám.“

„Takže na zprávě komise jste nenalezl nic, co by bylo hodno zamyšlení?“ zeptal se Duarte.

Alexandr vstal a začal s pobaveným výrazem rázovat sem tam. „Je to skandál, Duarte. Jejich návrhy jdou proti všem pozemským radostem. Být umírněný, prosím, ale takový asketismus? Jaká radost zbude Bohu, když my si všechnu odepřeme?“

‚A co je nejvíce hodné zpochybnění, Vaše svatosti?“

Alexandr se zastavil a podíval se na Duarteho. „Příteli, navrhují zakázat konkubíny. Jako papež se nemohu oženit, takže by nezbylo místo pro mou drahou Giulii, ani v mém loži, ani po mém boku. To nikdy nepřipustím. A co ještě zrádnějšího: chtěli by zakázat udělování majetků mým dětem? Zábavu pro lid? Je to nesmysl, Duarte, čirý nesmysl, a mě znepokojuje, že jsou naši kardinálové takové lhostejnosti k potřebám lidu schopni.“

Duarte se usmál. „Mám to tedy chápat tak, že návrhy komise nepřijímáte?“ zeptal se.

Alexandr si teď už klidněji sedl. „Nejspíš jsem byl šílený zármutkem, příteli, protože takováto reforma církve by vzdálila papeže jeho dětem, jeho lásce i jeho lidu. Tudíž by bylo spaseno méně duší. Počkáme ještě měsíc, ale pak musejí všechny řeči o reformě ustat.“

Duarte si promnul bradu. „Takže vás ta zpráva překvapila?“

Alexandr zavrtěl hlavou. „Vyděsila, milý příteli, vyděsila.“

V okolí Říma se řečem daří jako plevelu. Začalo se říkat, že Prozřetelnost si vyžádala Juanovu smrt jako cenu za to, že zkažení bratři Borgiové, ba i sám papež, spali s Lukrécii.

Giovanni Sforza souhlasil s rozvodem, ale nechtěl se jen tak dát, a proto se řečem o důvodech zrušení sňatku bránil výpady proti rodině Borgiů a obviňováním z krvesmilstva. Trval na tom, že Lukrécie nespala jen s bratrem Cesarem, ale i se svým otcem. Klepy to byly tak skandální, že jich brzy byly plné ulice nejen Říma, ale i Florencie. Savonarola začal s novým zápalem kázat o „zkáze, která postihne následovníky falešného papeže“.

Papeže Alexandra však jako by se všechny drby nedotkly. Raději přemýšlel o výběru nápadníků pro svou dceru. Ze všech nejvhodnější mu připadal Alfonso z Bisceglie, syn neapolského krále.

Alfonso byl hezký mladík, vysoký, světlovlasý, a měl příjemné způsoby. Stejně jako jeho sestra Sancia byl nemanželské dítě, ale otec jej jmenoval vévodou z Bisceglie, aby mu dodal postavení a majetek. Ještě důležitější ale bylo, že díky příbuzenským vztahům jeho rodiny s Ferdinandem upevní papež spojení se španělským králem, čímž získá taktickou výhodu ve sporech s barony a vojevůdci na jih od Říma.

Alexandr plánoval Lukrécii budoucnost a mladý Perotto zatím nosil mezi klášterem San Sisto a Vatikánem den co den zprávy o tom, jak pokračuje rozvodové řízení, a o vyjednávání budoucího sňatku.

Lukrécie a Perotto se mezitím stali dobrými přáteli. Denně si vyprávěli, muzicírovali a procházeli se po klášterních zahradách. Podporoval ji v tom, aby si užívala svobody, protože nyní poprvé za celý život nebyla ovládána otcem a mohla být sama sebou.

Ještě stále velice mladá Lukrécie se s okouzlujícím Perottem držívala za ruce a svěřovala mu svá tajemství. Často spolu obědvali na trávníku a Perotto jí po celé odpoledne vplétal do dlouhých plavých vlasů jasně barevně květy. Zase se začala smát, ožila a připadala si mladá.

Jednoho dne Perotto přinesl oznámení o tom, že Lukrécie bude povolána do Vatikánu, aby se zúčastnila oficiálního zrušení manželství před Rotou – nejvyšším církevním soudním dvorem –, a ona byla bez sebe strachem. Ruka s pergamenem se jí třásla a dívka začala vzlykat. Perotto, který se už do ní stačil nevyléčitelné zamilovat, i když jí nic takového neřekl, si ji k sobě přitiskl a konejšil ji.

„Copak, má krásná?“ porušil svou obvyklou zdvořilost. „Co ti tak ublížilo?“

Pevně se jej držela a hlavu měla zabořenou na jeho rameni. O tom, že je v jiném stavu, ještě neřekla nikomu kromě Cesareho, a teď jí připadalo naprosto vyloučené, že by mohla jet do Říma a prohlašovat se za pannu. Kdyby otec nebo kdokoli jiný odhalil pravdu, ohrozilo by to spojenectví s Alfonsem z Neapole, ba co horšího, ona a její bratr by mohli poškodit papežovo postavení natolik, že by jim od nepřátel hrozila smrt.

Tak se stalo, že Lukrécie, která se neměla komu jinému svěřit, přiznala svůj poklesek Perottovi. A on rytířsky navrhl, že než aby přiznávala svůj vztah s bratrem, měla by jako otce ještě nenarozeného dítěte označit jej. Pak by její čin sice stále měl jisté důsledky, ale jistě ne tak vážné, jaké by přivodilo obvinění z incestu.

Lukrécii ten návrh dojal a vyděsil naráz. „Ale otec by tě dal mučit, protože když něco ohrozí spojenectví, která plánuje, oslabí se tím jeho postavení v Romagni. Ty klepy jsou dost zlé už bez důkazu, ale teď…“ pohladila si břicho a vzdychla.

„Ochotně položím život za tebe a za církev,“ řekl Perotto prostě. „Nepochybuji, že za čistotu úmyslů mě odmění nebeský otec, ať už Svatý otec rozhodne jakkoli.“

„Musím to říct bratrovi,“ přemítala Lukrécie nahlas.

„Pověz, jestli musíš,“ odpověděl Perotto vyrovnaně a dobromyslně. „Já přetrpím všechny následky, jež musí pravá láska přinášet. Za takový zázračný dar, jaký jsem dostal v posledních měsících, není žádná cena dost vysoká.“

Uklonil se jí a odešel. Předtím mu ale dívka ještě dala dopis pro bratra. „Ať jej určitě převezme jen on sám. Víš přece, co by hrozilo, kdyby se dostal do rukou někomu jinému.“

Perotto dorazil do Říma, okamžitě šel za papežem a oznámil mu, že Lukrécie je v šestém měsíci a že otcem dítěte je on. Pak jej poprosil za odpouštění, že zradil jeho důvěru, a zapřísáhl se, že přijme jakýkoli trest.

Alexandr pozorně naslouchal. Chvíli se zdálo, že jej to udivilo, pak zase mlčel a k Perottově údivu se nerozzuřil. Jen mladému Španělovi vydal rozkazy. Nakázal mu, že o tom s nikým nesmí mluvit, a to bez výjimek. Vysvětlil mu, že Lukrécie bude muset zůstat v klášteře a porodit dítě za pomoci nevěst Kristových, které přísahaly věrnost církvi, takže se dá spolehnout, že její tajemství uchovají.

Co ale s dítětem? Alfonso a jeho rodina se rozhodně nesmí dozvědět pravdu. A nesmí to vědět ani nikdo jiný kromě Alexandra, Lukrécie a samozřejmě Cesareho. Kdyby se na to přišlo, ohrozilo by to dokonce i Joffreho a Sancii. A samo sebou se rozumí, že pravdu nesmí prozradit ani Perotto, dokonce ani při mučení.

„Předpokládám, že jsi to zatím nikomu neřekl?“ přeptal se ještě papež, když se Perotto už chystal k odchodu.

„Ani živé duši,“ zaklínal se Perotto. „Láska k vaší dceři mi sama zamkla ústa na klíč.“

Alexandr mladíka objal a propustil. „Dávej na sebe pozor,“ zavolal za ním. „Vážím si tvé upřímnosti a odvahy.“

Po návštěvě u papeže se Perotto zastavil u kardinála a předal mu list od Lukrécie. Cesare po přečtení pergamenu zbledl, ale pak se překvapeně zadíval na Perotta. „K čemu to přiznání?“ zeptal se mladého Španěla.

Perotto si přehodil kytaru na rameno a usmál se. „Láska je sama sobě odměnou.“

Cesaremu se rozbušilo srdce. „Pověděl jsi to někomu?“ Perotto přikývl. „Jen Jeho svatosti…“

Cesare stěží držel nervy na uzdě. „A co on na to?“

„Zachoval se nanejvýš velkomyslně,“ odpověděl Perotto. Teď byl Cesare teprve vyplašený, protože věděl, že otec je nejmírnější, když nejvíc zuří. „Pak si tedy zalez někam do ghetta v Trastevere a nevystrkuj hlavu,“ poradil Perottovi. „Á jestli ti záleží na vlastním životě, před nikým se o tom nezmiňuj. Já popřemýšlím, co uděláme, a jen co se vrátím z Neapole, seženu si tě.“

Perotto s úklonou odcházel, když na něj Cesare ještě zavolal. „Máš šlechetnou duši, Perotto. Jdi s mým požehnáním!“

Lukrécie byla v sedmém měsíci těhotenství, když v Římě stanula před dvanácti soudci. Snažila se ukrýt svůj stav volným oděvem, ale bylo to jasně vidět.

Tři ze soudců si ihned, jak ji spatřili, začali něco šeptat, sklonili hlavy k sobě a radili se. Místokancléř, tělnatý a odulý kardinál Ascanio Sforza, je však mávnutím ruky umlčel. Pak Lukrécii požádal, aby promluvila. Řeč jí napsal bratr Cesare a byla tak výmluvná, že všichni kardinálové podlehli kouzlu krásné papežovy dcery.

Nakonec se Ascanio k Lukrécii obrátil, prohlásil hlasitě a pevně „Femina Intacta!“ – a nikdo nevznesl sebemenší námitku. Nedotčená žena. Panna. K večeru už zase mířila zpátky do kláštera, dál čekat na porod.

Když Perotto dorazil do kláštera San Sisto, oznámit Lukrécii, že rozvod je potvrzen a ke konci už byla dovedena i jednání o jejím sňatku s Alfonsem, vévodou z Bisceglie, papežově dceři vhrkly do očí slzy.

„Po narození mi dítě vezmou,“ stěžovala si Perottovi. Seděli spolu v klášterní zahradě. „A už mi nedovolí se s tebou vídat, protože zakrátko mě znovu provdají. Dnešek je pro mě šťastný i smutný zároveň. Na jedné straně už nejsem manželkou muže, kterého nesnáším, ale na druhé ztratím dítě i nejdražšího přítele.“

Perotto ji objal kolem ramen, aby ji ukonejšil a uklidnil. „Budu tě chovat v srdci až do toho dne, kdy se odeberu na nebesa.“

„A já tebe ve svém, můj drahý příteli,“ slíbila.

Cesare se už chystal k odjezdu do Neapole, ale ještě se s Alexandrem sešli v papežových komnatách, protože si chtěli promluvit o postavení Lukrécie a jejího dítěte.

Jako první promluvil Cesare. „Otče, myslím, že jsem našel řešení. Hned po narození mohou dítě odnést do mých komnat, protože u tebe ani u Lukrécie být nemůže. Vydám prohlášení, že dítě je moje a jeho matkou je provdaná kurtizána, jejíž jméno nehodlám uvést. Bude se tomu věřit, protože takovéhle řeči o mé povaze stejně kolují.“

Alexandr se na syna obdivné usmál a usmál se od ucha k uchu.

„Proč se usmíváš, otče?“ chtěl vědět Cesare. „Je to tak směšné – nebo nevěrohodné?“

Papežovi se pobaveně blýskalo v očích. „Je to velice směšné,“ souhlasil. „A věrohodné. Usmívám se jen proto, že i já mám pověst, která se pro tuhle situaci hodí. A dneska jsem podepsal bulu, ještě ovšem nezveřejněnou, ve které to dítě prohlašuji za „Infans Romanus“ a tvrdím, že otcem jsem já. Rovněž z nejmenované matky.“

Alexandr a Cesare se stále ještě se smíchem objali.

A Alexandr souhlasil, že prohlásit otcem dítěte Cesareho bude lepším řešením. Pak slíbil, že jakmile dítě přijde na svět, vydá jinou bulu, v níž za otce „římského dítěte“ prohlásí Cesareho. A původní bulu, prohlašující za otce papeže, ukryje ve vatikánských archivech.

Téhož dne, kdy Lukrécie porodila zdravého chlapce, dal jej Alexandr okamžitě odvézt ze San Sista do Cesareho domu. Lukrécie zůstala v klášteře a zotavovala se. Dohodli se, že Lukrécie se ke chlapci později přihlásí jako k synovci a bude jej vychovávat jako vlastního. Co se Alexandra týkalo, zbývala tu ale ještě jedna nedořešená záležitost, jedna drobnost, se kterou bylo třeba nakládat velmi opatrně.

Cítil do jisté míry lítost, ale věděl, co musí udělat. Poslal pro Dona Michelotta. Hodinu před půlnocí malý podsaditý muž s hrudníkem jako soudek stanul přede dveřmi papežovy pracovny.

Papež jej pozdravil jako bratra. Objal Michelotta a pověděl mu o krizi, do níž se dostali.

„Jde o toho mladíka, který tvrdí, že je otcem dítěte,“ vysvětlil. „Je to výtečný mladý Španěl, šlechtic… a přece…“ Don Michelotto se podíval na Alexandra a položil si přes rty prst. „Není třeba už říkat ani slovo,“ prohlásil. „Jsem služebníkem Svatého otce. Jestli ten člověk má duši tak šlechetnou, jak se zdá, nedá se pochybovat, že jej nebeský otec přijme s velkou radostí do své náruče.“

„Přemýšlel jsem, jestli by nestačilo ho vyhostit,“ vzdychl Alexandr. „Byl to věrný služebník. Jenže člověk nemůže vědět, jaké pokušení by mu kdy v životě rozvázalo jazyk, což by způsobilo pád naší rodiny.“

Don Michelotto se zatvářil soucitně. „Je vaší povinností chránit jej před pokušením – a mou zase pomoci vám, jak budu schopen.“

„Děkuji, příteli,“ kývl papež, ale pak ještě váhavě dodal: „Buď co nejšetrnější, protože jde o opravdu dobrého chlapce – a nechat se svést kouzlem ženy, to se dá pochopit.“

Don Michelotto se uklonil, políbil papežův prsten, ujistil pána, že úkol již jako by byl splněn, a odešel.

Michelotto vyrazil do tmy a jel spěšně přes pole za město, po špatných cestách a přes vršky, až se dostal k dunám u Ostie. Odtud už viděl stateček obklopený skvrnkami políček s divným porostem, s nespočetnými řádky rostlin s tlustými kořínky, se záhony podivných bylin a s křovinami porostlými nachovými a černými bobulemi a cizokrajně vyhlížejícími květinami.

Objel domek dozadu. Tam našel shrbenou stařenu, která se ztěžka opírala o hlohovou hůlku. Když spatřila Michelotta, zvedla ji a zamžourala. „Noni,“ zavolal na ni konejšivě. „Přijel jsem si pro jeden lék.“

„Jdi pryč,“ sykla stařena. „Neznám tě.“

„Noni,“ nedal se a popošel blíž. „Dneska je úplně zataženo. Poslal mě Svatý otec…“

Teprve pak se usmála, až se obličej proměnil ve vrásčitou masku. „A tak, to jsi ty, Migueli. Nějak jsi vyrostl…“

„To je pravda, Noni,“ uchechtl se. „Naprostá pravda. A přišel jsem tě poprosit o pomoc. Potřebuji zase zachránit jednu duši.“

Teď už stál vedle ní, tyčil se nad ní – a natáhl ruku, že ji ponese košík. Ucukla před ním. „Chceš poslat do pekla zlého člověka, nebo je to dobrý člověk, který jen stojí církvi v cestě?“

Don Michelotto se najednou tvářil téměř dojatě. „Je to muž, který každopádně stane před tváři boží.“

Stařena přikývla a pokynula mu, ať jde za ní do domku. Tam se probírala různými bylinami, které visely po zdech, a konečně opatrně vybrala jednu zabalenou do nejjemnějšího hedvábí. „Po tomhle usne mírným spánkem beze snů,“ oznámila. „A nebude se bránit.“ Než rostlinu podala Michelottovi, postříkala ji svěcenou vodou. „Požehnání,“ zakrákala.

A když se dívala, jak odjíždí, sklonila hlavu a přežehnala se křížem na prsou.

Majitel pochybné hospody v ghettu v Trastevere nemohl pořád o zavírací hodině jednoho hosta probudit. Mladíkova světlá hlava ležela na pažích – a nijak se nepohnul už hodinu, od chvíle, kdy odešel jeho společník. Hostinský jím zatřásl ještě rázněji, snažil se jej probrat, a hlava spadla z paží. Když to majitel hospody uviděl, zhrozeně se odtáhl. Mladík měl obličej napuchlý a namodralý, rty nachově rudé a oči krvavé a vypoulené. Nejděsivější ale byl jazyk, který naběhl tak, že vyčníval z úst, takže dříve hezká tvář teď nabyla podoby obludného chrliče.

Policie dorazila zanedlouho. Majitel hospody si toho moc nepamatoval, věděl jen, že mladíkův společník byl malý a měl vyklenutou hruď. Takových se dalo po Římě najít stovky.

Mladíka si ale s tucty jiných nespletli. Našla se řada lidí, kteří jej poznali. Jmenoval se Pedro Calderon a říkali mu Perotto.

14. kapitola

Cesare Borgia právě toho dne, kdy korunoval I neapolského krále, obdržel naléhavý vzkaz od sestry. Přinesl mu jej její tajný posel; předal mu jej, když se procházel sám po zámku. Chtěla, aby se s ní za několik dnů sešel u Stříbrného jezera, že prý si s ním potřebuje promluvit ještě dřív, než se oba vrátí do Říma.

Ten večer strávil Cesare na bohaté hostině k oslavě korunovace. Přišla jej tam pozdravit všechna neapolská šlechta včetně mnoha krásných žen, které se nenechaly odradit kardinálským oděvem a obdivovaly jeho pěkný vzhled a osobní kouzlo.

Přišel na hostinu s bratrem Joffrem a švagrovou Sancii a povšiml si, že od Juanovy smrti se Joffre nese jinak, poněkud sebejistěji. Napadlo ho, jestli to zaznamenal ještě někdo jiný. Změnila se i Sancia. Pořád byla rozpustilá, ale zdála se být zdvořilejší a poněkud méně paličatá než dřív.

Právě Joffre jej večer představil vysokému hezkému muži, který Cesareho zaujal inteligencí a zdvořilostí. „Můj bratr, kardinál,“ začal Joffre. A pak: „Vévoda z Bisceglie, Alfonso Aragonský. Znáte se už?“

Když Alfonso natáhl ruku ke stisku, Cesare zjistil, že jej mladíkův vzhled znepokojuje. Byl dobře rostlý, ale měl natolik jemné rysy a zářivý úsměv, že z něj člověk nedokázal odtrhnout oči, jako kdyby se díval na krásný obraz.

„Je mi nesmírnou ctí,“ prohlásil Alfonso hlasem stejně příjemným jako jeho zjev a uklonil se.

Cesare mu pozdrav oplatil úklonem hlavy. A pak se na několik hodin omluvili ostatním a procházeli se zahradami, aby se lépe poznali. Alfonso se inteligencí Cesaremu vyrovnal a měl příjemný smysl pro humor. Bavili se o teologii, filozofii a samozřejmě také o politice. Cesare pocítil k mladíkovi náklonnost. „Nemám pochyb, že si mou sestru zasloužíš,“ poznamenal, když se už loučil. „A vím jistě, že s tebou bude šťastná.“

Alfonsovi se zablýskalo v modrých očích. „Udělám všechno, co bude v mých silách, aby tomu tak opravdu bylo…“

Cesare zjistil, že už teď se těší na setkání se sestrou u Stříbrného jezera. Nebyli spolu sami celé měsíce; přistihl se, jak přemýšlí o tom, že když se po porodu zotavila, mohli by se znovu milovat. Jel tak rychle, jak to jen šlo, a přemítal, co mu to chce povědět. Otec ani Duarte se mu v posledních týdnech slovem nepřipomněli, a tak tušil, že to bude spíš soukromá než politická záležitost.

K jezeru dorazil dřív než ona. A než vešel dovnitř, postával dost dlouho venku, díval se na jasné modré nebe a těšil se z venkovského klidu. Pak se vykoupal, převlékl, posadil se, popíjel z poháru víno a přemítal o svém životě.

Ačkoli se toho poslední dobou stalo hodně, věděl, že blízká budoucnost bude ještě rušnější. Byl odhodlán požádat Svatého otce, aby jej zbavil kardinálských povinností, jen co se vrátí z Florencie do Říma. Je voják, vojákem se snad narodil, není už s to víc snášet pokrytectví, které mu kardinálský klobouk vnucuje. Přesvědčit Svatého otce ale nebude vůbec lehké. Otec nebude mít jistě radost a jejich už tak napjaté vztahy budou ještě napjatější. Vypadalo to, že se mu od Juanovy smrti otec, místo aby se sblížili, spíš vzdaluje.

Cesare přetékal ctižádostí a nadšením, chtěl životem jít naplno a nadšeně, a přesto si připadal ubitý. A teď, když jeho sestru znovu chtěli vdát, zjistil, že se tomu brání. Alfonso je počestný muž a navíc se mu zamlouvá, ale on zjistil, že i když chce pro Lukrécii to nejlepší, najednou žárlí. Sestra teď bude mít děti, které bude moci milovat a uznávat za vlastní. Dokud je kardinálem, bude muset své děti zapírat, anebo ještě hůř, prohlašovat za nemanželské, jako je on sám. Snažil se zklidnit, vymluvit si ty pocity, pokárat sám sebe za krátkozrakost. Připomněl si, že zasnoubení Lukrécie se synem neapolského krále přinese církvi a Římu výtečné spojenectví. Přesto jej trápila netrpělivost a cítil, že o jeho životě rozhodlo už to, komu se narodil, a že mu zbývá pramálo volby.

I papež se odjakživa uměl těšit ze života; pocit naplnění mu dávalo poslání v církvi a snaha spasit duše lidí. Cesare se ale víře bránil a žádné podobné povolání necítil. Přestalo jej už těšit trávit noci s kurtizánami, toužil po něčem větším. Dokonce i bratr Joffre se svou ženou Sancií se mu zdáli šťastní, i při těch svých výstřelcích a zabředlosti do dvorského života. A Juan si rozhodně žil příjemně, měl svobodu, bohatství i pocty, i když jej nakonec zastihla smrt, kterou si zasloužil.

Když dorazila Lukrécie, Cesare byl otrávený, ale všechno jej přešlo, jen co se mu vrhla do náruče a on ucítil vůni jejích vlasů a teplo jejího těla. Toho, že pláče, si všiml, až když ji od sebe odtáhl a zadíval se jí do obličeje.

„Copak se stalo?“ zeptal se. „Copak, moje lásko?“

„Tatínek dal zabít Perotta,“ vzlykla. Cesare si povšiml, že tatínek mu neřekla už roky, vlastně od dětství.

„Perotto je po smrti?“ ujišťoval se Cesare ohromeně. „Nakázal jsem mu, ať se ukryje, dokud nepřijedu zpátky.“ Zhluboka se nadechl. „Kde ho našli?“ zeptal se tiše.

Lukrécie se k němu pořád pevně tiskla. „V ghettu. V jedné hospodě v ghettu. Takové, kam by jaktěživ sám od sebe nešel.“

A Cesare pochopil, že se pokoušel Perotta zachránit ve chvíli, kdy už bylo pozdě. Potom si povídali, jak byl milý a jak ochotně se obětoval za lásku. „Byl to pravý básník,“ prohlásila Lukrécie.

„Z tolika dobra se až stydím,“ odtušil Cesare. „Nedokázal bych se spolehnout na to, že bych jednal stejně, i když tě miluji.“

„V nebi je spravedlnost, vím to jistě,“ řekla Lukrécie bez pochyb a s rozzářenýma očima. „A jeho odvaha tam dojde odměny.“

Hodiny ubíhaly, jak se tak procházeli u jezera, a ještě víc se jich vytratilo, když seděli v domě u popraskávajícího ohně a povídali si.

Potom se pomilovali. Bylo to krásnější než kdy předtím. Velice dlouho leželi vedle sebe, ani jeden nechtěl přetnout pouto mlčení, a nakonec promluvila první Lukrécie. „Naše dítě je ten nejkrásnější andělíček, jakého jsem kdy viděla,“ prohlásila usměvavě. „A vypadá úplně jako…“

Cesare se opřel o loket a zadíval se sestře do jasných modrých očí. „Jako kdo?“ chtěl vědět.

Lukrécie se rozesmála. „Jako… jako my! Myslím, že nám spolu bude dobře, i když je to jen tvůj syn a můj nikdy být nesmí.“

„Ale nejvíc přece záleží na nás,“ namítl Cesare. „A my pravdu známe.“

Nato se Lukrécie posadila, přehodila přes sebe hedvábný župan a vyskočila z postele. „Cesare,“ zeptala se pak tvrdě a chladně, „myslíš si, že Svatý otec je zlý?“

Cesare ucítil, jak mu celým tělem proběhlo zachvění. „Jsou chvíle, kdy pořádně nevím, co to zlo je,“ vzdychl si. „Ty to víš vždycky jistě?“

Lukrécie se otočila a zadívala se na něj. „Ano, vím to jistě, bratříčku. Já zlo znám. Přede mnou se v převleku neschová…“

Druhý den ráno se Lukrécie vydala zpátky do Říma, ale Cesare ještě zůstal. Bylo příliš brzy, aby se postavil otci, protože byl plný hněvu i pocitu viny. A když je mladý Perotto mrtev, není proč spěchat.

Do bran Florencie vjel Cesare převlečený do obyčejných venkovských šatů. Připadalo mu, že to je velice dávno, co byl v tomhle městě naposled. Jel sám, jeho společníci zůstali za branou, a najednou se mu vybavila jeho první návštěva ve

Florencii. Zajel sem ze školy s Giem Medicim, to byl ještě chlapec. A všechno bylo tak jiné…

Svého času byla Florencie hrdou republikou, hrdou natolik, že se tu zakazovalo mít podíl na vládě komukoli, kdo měl šlechtickou krev. Jenže stejně Florencii vládli díky svým bankám a penězům Medicejští, i když skrze svůj vliv na volené zástupce. Dělo se to tak, že členové vládnoucího výboru zvoleného občany se náhle stali boháči. Giův otec Lorenzo Nádherný rodovou moc Medicejských ještě utužil.

Pro patnáctiletého Cesareho Borgiu bylo úplně nové být ve velkém městě, kde vládce vlastně všichni milují. Lorenzo byl jedním z nejbohatších mužů světa – a navíc nejšlechetnějších. Dával chudým dívkám věna, aby se mohly vdát. Malířům a sochařům dával peníze a místa, kde mohli pracovat. Tak třeba veliký Michelangelo jako mladík bydlel v paláci Medicejských a nakládali s ním jako se synem.

Lorenzo Medici nakupoval z celého světa knihy a za značných nákladů je dával překládat a opisovat, aby byly k dispozici všem učencům v Itálii. Na italských univerzitách financoval katedry filozofie a řečtiny. Psal básně, které chválili i ti nejpřísnější kritici, a jeho skladby se hrály na velkých karnevalech. U stolu v paláci Medicejských bývali často hosty nejlepší učenci, básníci, výtvarníci a hudebníci.

Když tu byl na návštěvě Cesare, byl jen patnáctiletým hochem, a přesto se k němu Lorenzo i ostatní lidé z jeho okolí chovali s vybranou zdvořilostí.

Nejhezčí vzpomínky ale měl Cesare na historky o vzestupu Medicejských k moci, které mu tu tehdy vyprávěli. Gio mu líčil, jak jeho otec Lorenzo jako mladík jen o vlas unikl ze smyčky velkého spiknutí…

Lorenzo se stal hlavou rodu Medicejských po smrti otce, když mu bylo jen dvacet let. Tou dobou už byli Medicejští bankéři papeže a mnoha králů; byli i nejmocnější finanční institucí světa. Lorenzo však musel upevnit svou osobní moc.

Udělal to tak, že zaplatil velké oslavy a zábavu pro lid. Uspořádal na řece Arno hrané námořní bitvy, všechny obchody a hospody nechal ozdobit zástavou rodu Medici se třemi červenými koulemi. Na velikém náměstí Santa Croce se hrála melodramata, chodila tudy procesí se svátými ostatky z katedrály, k nimž patřil i trn z Ježíšovy koruny, hřeb z jeho kříže a úlomek kopí, které mu vrazil do boku římský voják.

Lorenzo byl rozkošnický i zbožný naráz. O karnevalech se na vesele přizdobených alegorických vozech po městě vozily ty nejhezčí prostitutky. Na Velký pátek se zase sehrávalo putování po Křížové cestě a události související s Kristovým životem i smrtí. Do katedrály nosil průvod sochy Krista, Panny Marie a různých svátých v životní velikosti, vypouštěla se hejna bílých holubic, které se nesly jako andělé. Pro mladé ženy z lepších rodin tu byly soutěže krásy, pro varování před mukami pekelnými zase procesí mnichů. Lorenzo byl snad nejošklivější muž ve Florencii, ale díky své duchaplnosti a kouzlu měl mnoho milostných vztahů. Jeho mladší bratr a nejvěrnější společník Giuliano byl zase na festivalu pořádaném na jeho počest vyhlášen nejkrásnějším mužem. Měl tehdy, v roce 1475, dvaadvacáté narozeniny, a svému vítězství napomohl tím, že měl na sobě oděv navržený Boticellim a přilbu od Veroccia
, které jej stály dohromady dvacet tisíc florénů. Florentští byli nadšeni z toho, že ošklivý, leč velkomyslný Lorenzo objímá bratra beze stopy závisti.

Lorenzo byl ve Florencii na vrcholu moci i rodinného štěstí – byl ženatý a měl dvě děti –, ale přesto se rod Medici stal terčem rozsáhlého spiknutí.

Potíže začaly, když odmítl předchozímu papeži poskytnout objemnou půjčku; peníze měly sloužit k nákupu strategického města Imola v kraji Romagna. Papeže Sixta odmítnutí rozlítilo. I on byl oddán vlastní rodině, rozdal kardinálské klobouky už sedmi svým synovcům a Imolu chtěl pro svého syna Girolama. Proto jako odvetné opatření požádal o půjčku největší soupeře Medicejských, bankéřskou rodinu Pazziů.

Rod Pazzi dal papeži ze své banky padesát tisíc dukátů přímo bleskurychle a hned se ucházel i o správu majetků papežství, především dolů na kamenec u Stříbrného jezera, nedaleko od Říma. To ale papež nechtěl, snad i proto, že mu

Lorenzo poslal na usmířenou štědré dary. Rozpory mezi Lorenzem a ním však narůstaly.

Arcibiskupem v Pise, patřící pod florentský vliv, jmenoval papež Franciska Salviata, a tím porušil dohodu, podle níž měla být podobná jmenování prováděna až po schválení florentskými úřady. Lorenzo arcibiskupovi zabránil funkci převzít.

Rod Pazziů měl ve Florencii mnohem starší kořeny než Medicejští, jeho předkové tu byli slavnější a jeho vůdce Jacapo, muž podstatně starší a střízlivější, mladého Lorenza nenáviděl.

Také arcibiskupa Salviata a Franceska Pazziho stravovaly nenávist a ctižádost. Tihle tři uspořádali schůzku s papežem Sixtem a přesvědčili jej, že Medicejské je třeba svrhnout. Dal jim k tomu svolení. Jen tak se nechal k účasti na spiknutí přimět Jacapo de Pazzi, který byl nelítostný, ale méně odvážný.

Usnesli se, že nechají Lorenza a jeho bratra Giuliana zabít na nedělní mši; přívrženci Pazziů a jednotky ukryté za hradbami se pak zmocní města.

Aby v kostele určitě byli všichni, měl Lorenza navštívit sedmnáctiletý kardinál Rafael Riario, papežův synovec, který sám o své úloze při spiknutí nic nevěděl.

Jak čekali, Lorenzo uspořádal na kardinálovu počest velkou hostinu a ráno jej doprovázel na mši. Za nimi šli dva zrádní kněží, Maffei a Stefano, kteří skrývali pod oděvem dýky a měli Lorenza zabít.

Signál k činu měl dát zvon ze sakristie, zvoucí k modlitbám, při jehož zvuku všichni v kostele sklopí zraky. Jenže Lorenzův bratr Giuliano pořád nešel – a spiklenci měli příkazy zabít oba. Francisco Pazzi tedy spěchal k Giulianovi domů a spěšně jej lákal do kostela. Cestou do něj jakoby v žertu rýpl – ve skutečnosti chtěl zjistit, jestli nemá pod šaty brnění.

Lorenzo stál na vzdálené straně od oltáře. Spatřil, jak do kostela vchází jeho bratr Giuliano a za ním jde Francisco Pazzi, a nato zaslechl zvon ze sakristie. V hrůze spatřil, že Francisco vytáhl dýku a vbodl ji do Giulianova těla. Ve stejném okamžiku ucítil, jak jej někdo chytil za rameno. Ucukl a po hrdle mu přejela studená ocel. Vytryskla krev. Pudově však ráně uhnul, rychle strhl plášť a odrazil jím ránu dýkou od druhého kněze, Stefana.

Nato vytáhl vlastní meč, oba je zahnal, pak přeskočil oltář a vyrazil k bočním dveřím. Seběhli se k němu tři přátelé. Zavedl je do sakristie a tam za sebou zavřeli těžké dveře. Prozatím byl mimo nebezpečí.

Arcibiskup Salviata a vražedník Francisco Pazzi mezitím vyběhli z katedrály a křičeli, že Medicejští jsou mrtví a Florencie je svobodná. Florenťané však místo radosti sáhli po zbraních. Arcibiskupovy jednotky, které se shlukly na náměstí, Florenťané přemohli a pobili.

Lorenzo vyšel ze sakristie vítán radostným pokřikem přátel a příznivců. Nejprve zařídil, aby se nic zlého nestalo mladému kardinálu Riariovi, ale ani prstem nehnul, aby zabránil popravě arcibiskupa a Franciska. Oba je oběsili z okna katedrály.

Oba kněží, Maffeie a Stefana, lidé vykastrovali a stali. Pak dostihli i Jacapa Pazziho, svlékli jej do naha a pověsili vedle arcibiskupa. Rodový palác Pazziů byl vypleněn a všichni příslušníci rodu byli navždy vyhoštěni z Florencie.

Cesare znovu vjížděl do Florencie o mnoho let později – a našel úplně jiné město, než jaké bylo v těch šťastných dobách luxusu a hrdinských příběhů.

Už na ulicích byl naprostý nepořádek, všude samá špína a odpadky. V uličkách ležely kazící se mršiny a smrad byl horší než v samotném Římě. Cesare se doslechl, že se ve Florencii objevily případy moru, ale prý jich bylo jen pár, takže tentokrát snad nehrozí epidemie.

Jak ale projížděl ulicemi, spatřil mnoho hádek a rvaček na hole – a místo vyzvánění mu na uši útočily spíš vzteklé skřeky. Zastavil u toho nejslušnějšího hostince a přeptal se na volný pokoj, kde by si mohl do soumraku odpočinout. Uklidnilo jej, že ho hostinský nepoznal, ba dokonce se jej pokusil vyhnat, ovšem jen dokud mu Cesare nevtiskl do dlaně zlaťák.

Od té chvíle byl hostinský sama laskavost a zdvořilost.

Zavedl Cesareho do pokoje, který byl sice skromně zařízený, ale čistý a slušný. Z okna bylo vidět na náměstí před chrámem svátého Marka a také na klášter, kde žil prorok Savonarola. Cesare se rozhodl, že počká na večer, teprve pak vyjde do ulic a podívá se, s kým by mohl promluvit a co by se mohl dozvědět.

Hostinský přišel za chvilku znovu, tentokrát s velikou karafou vína a ještě větším podnosem plným čerstvého ovoce a sýra. Cesare se svalil na postel a usnul…

Zdálo se mu cosi znepokojivého, v tom snu kolem něj vířily kříže a kalichy a ornáty a jiné církevní předměty, ale on na ně nemohl dosáhnout. Shůry se ozýval burácivý hlas, jenž jej vyzýval, aby se chopil zlatého kalicha, ale když po něm hmátl, najednou měl místo něj v ruce pistoli. Snažil se ji ovládat, ale jako by střílela sama od sebe. Bránil se, ale pak se, jak to ve snech bývá, všechno změnilo, a on byl na oslavě, seděl proti otci a sestře a jejímu novému ženichovi Alfonsovi. Pak už neviděl nic. Probudil se propocený a z náměstí za oknem slyšel hovor a pokřik.

Ještě stále roztřeseně vylezl z postele a podíval se ven. Na improvizovaném dřevěném řečništi stál prorok Savonarola. Začal řeč zapálenou modlitbou k Bohu, pak zanotoval hymnus. Občané stojící na náměstí se k němu přidali a chválili Boha. Zanedlouho však kazatel přešel k ohnivým výpadům proti Římu.

„Papež Alexandr je papež falešný,“ hřímal mnich hlasem plným vášně. „Mysli humanistů dokážou pokroutit pravdu a dát smysl nesmyslnému. Stále ale je černé a bílé, stále je dobro a zlo, a dá rozum, že co není dobré, je zlé!“

Cesare si jej prohlížel. Hubený asketa navlečený do hnědého dominikánského hábitu měl ostré, ale ne nepěkné rysy. Přesvědčeně kýval hlavou opatřenou tonzurou a řeč doprovázel výmluvným mácháním rukama. „Tento papež si drží kurtizány!“ křičel. „Zabíjí a tráví. Kněží v Římě si vydržují chlapečky a okrádají chudé, aby lože bohatých byla ještě měkčí. Jedí ze zlatých talířů a jezdí na hřbetech chudiny.“

Občané se začali shlukovat a Cesare zjistil, že jej ten člověk fascinuje, ohromuje, jako kdyby dobře neznal ty, proti kterým mnich hromuje.

Ze stále početnějšího davu se ozýval vzteklý křik, ale jakmile mnich pokračoval v řeči, nastalo ticho takové, že by bylo slyšet vlastní dech. „Bůh všemohoucí uvrhne vaše duše navěky do pekla a ti, kdo následují ony kněžské pohany, budou zatraceni. Vzdejte se pozemských statků a vydejte se cestou svátého Dominika.“

Pak z davu kdosi zakřičel. „Jenže vy se taky v klášteře cpete jídlem, co vám dávají bohatí, talíře taky nemáte zrovna ze dřeva a sedáte na měkkém! Tancujete na notu tomu, kdo platí!“

Savonarola se zachvěl. „Od nynějška budeme odmítat všechny dary bohatých!“ sliboval. „Mniši od svátého Marka budou jíst jen to, co jim darují dobří občané florentští. Jedno jídlo denně je až dost. Všechno ostatní budeme dávat chudým, kteří večer přijdou na náměstí. Nikdo nebude hladovět. Tím se ale postaráme jen o těla! Co se duší týče, je třeba odmítnout papeže v Římě. Je to smilník, jeho dcera je prostitutka, která spí s ním, s bratrem i s kdejakým básníkem!“

Cesaremu to stačilo. Až se tohle doslechne papež, ne že by mnicha jen exkomunikoval – rovnou jej obviní z kacířství.

Připadalo mu ale, že on sám na toho chlapíka reaguje zmateně. Byl přesvědčen, že je to vizionář, ale také, že je blázen. Proč se jen takhle vystavuje mučednickému konci, když ví, jak to musí dopadnout? Přesto Cesare uznával, že neví, jaké představy a ideály se druhým honí v hlavách. Přes všechny podobné úvahy je jasné, že ten člověk je nebezpečný a že se s ním něco musí provést. Teď by mohl ovlivňovat i florentskou signorii, která by zase mohla odmítnout vstup Florencie do Svaté ligy. Tím by ztroskotaly otcovy plány na sjednocení Romagne.

To nelze dopustit.

Cesare se spěšně oblékl. A když se už prodíral davem na ulici k náměstí, přikročil k němu hubený bledý mladíček v černém plášti, o dobrou hlavu menší než on. „Pane kardinále?“ zašeptal.

Cesare se otočil a rychle sevřel rukou jílec meče ukrytého pod šaty.

Mladík se ale jen uklonil. „Jmenuji se Niccolo Machiavelli. A měli bychom si promluvit. Teď pro vás nejsou ulice Florencie bezpečné.“ Cesare se zatvářil příjemněji, a tak jej Machiavelli vzal za paži a přes náměstí si jej odvedl do svého bytu.

Vkusně zařízené pokoje byly plné knih; psací stoly měl přeplněné písemnostmi, které ležely i na židlích a na podlaze. V kamenném krbu hořelo několik polínek.

Machiavelli sklidil věci z jedné židle a nabídl ji Cesaremu. Ten se rozhlédl po místnosti a zjistil, že se tu kupodivu cítí jako doma. Machiavelli jim oběma nalil víno a pak se posadil proti hostovi.

„Hrozí vám nebezpečí, pane kardinále,“ varoval jej. „Savonarola je přesvědčen, že byl povolán, že má svaté poslání. Aby sehrál svou roli v něm, musí papež z rodu Borgiů být svržen z trůnu a jeho rodinu je třeba zničit.“

„Uvědomuji si, jaké námitky vznáší vůči našim pohanským způsobům,“ odtušil Cesare sardonicky.

„Savonarola má vidění,“ nedal se Machiavelli. „Nejprve viděl slunce padat z oblohy, načež zemřel Lorenzo Nádherný. Pak zase viděl, jak ze severu na hlavu tyranovu rychle dopadá meč boží, a vida, přišel francouzský vpád. Má velkou moc – občané se bojí o sebe a své rodiny a věří, že prorok vidí do budoucnosti. Říká jim, že milost přijde jen s bíle oděnými anděly, až bude zničeno vše zlé a bezbožné, až se spravedlivé duše přidrží zákona božího a začnou se kát.“

Cesare už tuhle jiskru pravdy u Savonaroly spatřil. Jenže nikdo nemůže mít taková vidění, jaká si mnich připisuje, a přitom stále žít na světě. Kdyby měl vidění, musel by být s to předvídat i vlastní osud. Co se Cesareho týkalo, takovou pravdu si nikdy nemohl připustit, protože by popírala svobodnou vůli. A kdyby poslední slovo vždycky měl osud, jakou roli může hrát člověk? O celé hře by bylo rozhodnuto a nikdo by se jí nemohl činně zúčastnit.

Cesare se začal věnovat spíš Machiavellimu. „Papež toho mnicha už exkomunikoval,“ oznámil mu. „Pokud bude dál podněcovat místní, bude odsouzen k smrti, protože jinak jej Svatý otec nebude s to umlčet.“

Později večer se Cesare vrátil do svého pokoje v hostinci a stále slyšel oknem Savonarolu.

Mnich řečnil dál nezesláblým hlasem. „Alexandr Borgia je pohanský papež, který si pro inspiraci chodí k pohanským bohům Egypta! Zatímco my pravověrní trpíme, věnuje se pohanským slastem. Římští kardinálové rok co rok ještě víc naplňují své truhlice a nakládají lidem větší a větší břemena. Ale my nejsme osli, abychom je trpně nesli!“

Cesare slyšel mnichovo hromování, ještě když se zvolna propadal do spánku. „Na počátcích církve byly kalichy ze dřeva, ale ctnost kněžstva byla ze zlata. V těchto temných časech mají papež a římští kardinálové kalichy ze zlata, ale ctnost kněžstva je dřevěná!

15. kapitola

Alexandr vešel do pohodlného venkovského domu Vanozzy Catanei a ihned se mu připomněly všechny roky a chvíle, které strávili spolu. Nespočetné večery, kdy spolu večeřeli při svíčce v jídelně, vlahé letní noci, které s ní strávil v luxusní ložnici v patře, kdy jeho smysly ožívaly díky vůni jasmínu, jež se linula do ztemnělého pokoje otevřenými okny. Pocity míru a lásky, které tu prožíval, útěcha a teplo jejího těla. Za těch extatických nocí nejpevněji věřil v Boha a nejpevněji a nejupřímněji se zapřísahal, že bude sloužit církvi svaté.

Vanozza jej přijala s obvyklou vřelostí. A usměvavý a vzpomínající papež poodstoupil a něžně se na ni zadíval. „Můj Bože,“ utrousil. „Jsi rok od roku krásnější.“

Vanozza jej objala. „Ale i tak pro tebe nejsem dost mladá, co?“ rozesmála se.

Alexandr se mile a konejšivě bránil. „Jsem teď papežem, má milá. Všechno je jiné, než když jsme byli mladší.“

„A je to jiné i s naší krásnou Giulii?“ popichovala jej. Alexandr zrudl. Vanozza se ale jen zeširoka usmívala. „Nebuď tak vážný, Rodrigo. Jen jsem žertovala. Přece víš, že nemám nic proti Giulii ani žádné jiné. Jako milencům nám spolu bylo dobře, ale přátelé jsme ještě lepší, protože opravdové přátelství je vždycky vzácnější než láska.“

Vanozza jej zavedla do knihovny a nalila oběma víno. První promluvil Alexandr. „Tak povídej, proč jsi pro mě poslala? Nerodí ti dobře vinice nebo to jde špatně v hostincích?“

Vanozza seděla naproti papeži. „Naopak, obojímu se daří báječně,“ vysvětlila mile. „A oboje mi vydělává. Neuplyne snad den, abych nepomyslela vděčně na tvou velkorysost.

Milovala bych tě ovšem, i kdybys mi nekoupil nic. A kdybych zase já mohla, zahrnula bych tě dary.“

„Já vím,“ přikývl dojatě Alexandr. „Ale když tím to není, co tě tedy trápí a s čím potřebuješ pomoct?“

Vanozza najednou zvážněla. „Jde o našeho syna, Rodrigo. O Cesareho. Musíš ho vidět takového, jaký je.“

Alexandr se zamračil. „Však ho vidím naprosto jasně. Je to nejbystřejší ze všech našich dětí. A jednoho dne bude papežem. Po mé smrti jej zvolí, protože kdyby se tak nestalo, ocitl by se v ohrožení jeho život, ba možná dokonce i tvůj.“

Vanozza mu naslouchala, ale jakmile skončil, přispěchala s námitkami. „Cesare ale nechce být papežem, Rodrigo, dokonce nechce ani být kardinálem. To přece víš. Je to voják, chce být milován, přeje si vést plný život. Všechno bohatství a milenky, které mu dopřáváš, touhu jeho srdce neuspokojí, a přes všechny výsady a majetky má stejně prázdno v srdci. On chce bojovat s draky, Rodrigo, ne je zažehnávat.“

Alexandr zamyšleně mlčel. „To ti řekl?“ zeptal se po chvíli. Vanozza se usmála a přisunula se k němu blíž. „Jsem jeho matka,“ prohlásila. „Mně nic říkat nemusí. Vím to, a ty to víš taky.“

Alexandrovy rysy najednou ztvrdly. „Kdybych byl jeho otcem tolik, co ty jsi jeho matkou, snad by mi to tak jasné bylo…“

Vanozza Catanei na chvilku sklonila hlavu jako k modlitbě. Pak ji znovu zvedla, oči jí zářily a hlas byl pevný. „Rodrigo, řeknu to jen jednou, protože necítím žádnou potřebu se hájit. Přesto mám pocit, že máš právo to vědět. Ano, byli jsme s Giulianem della Rovere milenci, než jsme se my dva poznali. Vlastně do té doby, než jsem tě poprvé spatřila a srdce mi radostí poskočilo. Nebudu tě ponižovat předstíráním, že jsem tehdy byla panna, protože sám víš, že to tak nebylo. Ale na svou čest a pod jasnými zraky Madony přísahám, že Cesare je tvůj syn, nikoho jiného.“

Alexandr potřásl hlavou a začal se tvářit mírněji. „Nikdy jsem to nevěděl jistě, to sama víš. Nikdy jsem necítil jistotu.

Proto jsem nedůvěřoval vlastním citům k tomu chlapci, ani tomu, co on cítí ke mně.“

Vanozza vzala Alexandra za ruku. „Předtím jsme o tom nikdy nemohli mluvit, protože věci se měly tak, že abych ochránila tebe i syna, musela jsem přimět Giuliana, aby věřil, že Cesare je jeho syn. Přísahám však při Kristu, že to byla lež. Udělala jsem to, abych si Giuliana udržela od těla, protože on nemá tak dobré srdce jako ty a nedovede odpouštět. Před jeho zradou jsem nás mohla ochránit, jen když věřil, že tvůj syn je jeho.“

Další otázku ze sebe Alexandr vysoukal jen pracně. „A jak ti má někdo z nás dvou věřit? Jak to někdo z nás může vědět jistě?“

Vanozza uchopila papežovu ruku a přidržela si ji před očima. Pomalu ji obracela. „Chci, aby sis dobře prohlédl tu ruku, Rodrigo. Abys ji zkoumal pečlivě, do posledního kousku a ze všech stran. A pak aby sis prohlédl ruku svého syna. Od chvíle, kdy se narodil, jsem žila ve strachu, kdy někdo uvidí to, co mně se zdálo zřejmé. Pak by bylo všechno ztraceno.“

Alexandr najednou pochopil, proč jej Giuliano della Rovere tolik nenávidí, proč na něj tolik žárlí a horlí proti němu; má všechno, co della Rovere považoval za své. Papežství, milenku,– syna.

Mezi kardinály nebylo žádným tajemstvím, že della Rovere se zamiloval jen jednou, že Vanozza byla jeho velkou láskou. Když jej opustila a dala přednost Rodrigovi Borgiovi, cítil se strašně ponížen. Až do té doby míval v očích jiskru radosti a snadno se rozesmál. Jakmile však Vanozza odešla, zahořkl, začal být hněvivý a útočný. A přihoršilo mu, že nikdy nezplodil syna. Jen samé dcery. Proč jej jen Bůh tak zkouší… pokud tedy Vanozza mluví pravdu. Přesto se Alexandrovi ulevilo. Chápal teď všechno o mnoho lépe a to, co dřív jen tušil, si teď připustil. Že si Cesarem nikdy nebyl jist. Že kdyby Vanozzu nemiloval a neobdivoval tak moc, mohl tu otázku položit už dřív a sobě i Cesaremu ušetřit mnoho utrpení. Připadalo mu ale jako příliš velká cena, že by mohl žít bez ní, že by ji ztratil, a tak to nikdy neudělal.

„Zvážím to, co jsi o našem synovi říkala,“ prohlásil. „A promluvím s Cesarem o tom, jakou dráhu by si sám zvolil. Pokud tedy se mnou bude chtít mluvit.“

Vanozza mu odpověděla hlasem plným soucitu. „Náš syn Juan zemřel, Rodrigo. Bez něj to už nikdy nebude stejné. Ale Cesare je naživu a ty potřebuješ, aby vedl tvoje vojska. Kdo jiný, když ne on? Joffre? Kdepak, Rodrigo. Musí to být Cesare, protože je válečník. Když chceš požadovat, aby ti zasvětil život, musíš mu dát najevo lásku a osvobodit jej. Ať je papežem někdo jiný. My můžeme žít šťastně.“

Alexandr vstal, sklonil se k Vanozze, a když ji líbal na tvář, ucítil její parfém. K odchodu se pak chystal jen s lítostí.

Vanozza stála ve dveřích, usmívala se a mávala mu. „Podívej se mu na ruce, Rodrigo. Jdi v míru.“

Cesare se hned toho dne, kdy přijel z Florencie, odebral na poradu s otcem a Duartem Brandaem. Uchýlili se do místnosti se stěnami ověšenými tapisériemi, kde stály rafinovaně vyřezávané truhly s papežskými oděvy. Tady nebyly potřeba žádné obřadnosti. Alexandr syna objal, ale bylo v tom tolik vřelosti, že Cesare zostražitěl.

První si vzal slovo Duarte. „Připadal ti prorok tak nebezpečný, jak se o něm říká?“

Cesare seděl na čalouněné židli proti Duartemu i otci. „Je to působivý řečník a občané na jeho kázání chodí ve velkých davech… jako na karneval.“

„A o čem mluví?“ chtěl vědět Alexandr.

„O reformě,“ odtušil Cesare. „A o zlotřilosti rodiny Borgiů. Obviňuje nás ze všemožných zlých skutků a vždycky lidi vyděsí a přiměje, aby si mysleli, že následovat církev svatou a uctívat papeže jim přivodí věčné zatracení.“

Alexandr vstal a začal přecházet po místnosti. „Je to neštěstí, že muže tak bystrého, jako je on, posedli takoví běsi.

Jeho díla jsem často obdivoval. A slyšel jsem, že miluje přírodu a že často za jasných nocí v klášteře všechny probudí a svolá je na dvůr, aby pozorovali hvězdy.“

Cesare Alexandra přerušil. „Otče, teď je pro nás nebezpečný. Trvá na provedení výrazných reforem. Straní Francouzům. A naléhá, aby byl papežský úřad svěřen někomu nefalšovaně ctnostnému. A tím někým by bezpochyby byl Giuliano della Rovere.“

Alexandr se naježil. Pak se podíval na Duarteho. „Váhám, zda mám přinutit zpovídat se ze hříchů muže, který tak dobře sloužil církvi, ale mám strach, že nebude vyhnutí. Duarte, zjisti, jestli se to dá udělat urychleně, protože ve Florencii se musí zavést pořádek, než dojde k ještě větším škodám.“

Duarte se uklonil a opustil je.

Alexandr konečně usedl na divan a pokynul Cesaremu na sametem čalouněnou stoličku. Papežova tvář byla nehybná, ale v očích se usadil lišácký výraz, který na veřejnosti nikdy neukazoval. „Teď je na čase,“ řekl téměř zdvořile, „abys mi řekl, co máš na srdci. Miluješ církev svatou stejně jako já? Chceš jí nadále zasvěcovat život jako já?“

Cesare doufal, že právě tímhle směrem se rozhovor bude ubírat. Jasně a záměrně už otci říkal, že je voják a ne kněz. Teď odpověď opatrně zvažoval. Papež mu musí naprosto důvěřovat. Cesare věděl, že otec jej nemiluje tolik, jako miloval Juana, ale přesto si byl do jisté míry otcovou láskou jist. Také věděl, že si musí dávat pozor na vychytralost, kterou otec používá právě na ty, které nejvíce miluje nebo obdivuje. Koneckonců, pokud může tady na zemi vykládat úmysly boží, proč by nemohl soudit i své bližní, smrtelníky, bez ohledu na to, jak moc k nim má blízko?

Proto Cesare musí skrývat svá tajemství. „Otče,“ začal, „musím se přiznat, že na to, abych sloužil církvi podle tvých přání, mám příliš pozemských tužeb. A nepřeji si odsoudit vlastní duši do pekla.“

Alexandr se na divanu nadzdvihl, aby viděl Cesaremu přímo do očí. „Byl jsem hodně jako ty, když jsem byl mladý,“ poznamenal. „Nikoho by ani nenapadlo, že se stanu papežem.

Ale dřel jsem čtyřicet let a stal jsem se lepším člověkem a lepším knězem. Totéž se může stát i s tebou.“

„Nepřeji si to,“ oznámil Cesare tiše.

„Proč?“ chtěl vědět Alexandr. „Máš rád moc a máš rád peníze. A se svým nadáním můžeš pozdvihnout církev tam, kam patří.“ Na chvilku se odmlčel. „Nebo snad máš na svědomí nějaký hřích tak velký, že nemůžeš sloužit církvi?“

V tom okamžení Cesare vše pochopil. Otec chce, aby se mu svěřil se vším, co je mezi ním a Lukrécii. Věděl ale, že kdyby se vyzpovídal, otec by mu nikdy neodpustil. Jenže pokud má otec podezření, pak to musí vědět; takže chce, aby mu zalhal, ovšem přesvědčivě.

„Ano,“ přikývl Cesare. „Je tu velký zločin. Ale kdybych se z něj vyzpovídal, ty bys mě v srdci zavrhl.“

Alexandr se předklonil. Díval se pevně, pronikavě, v očích neměl ani stopu odpuštění. V tom okamžiku věděl sice Cesare jistě, co otec tuší, totiž že on spí s Lukrécii i po celé ty roky, ale nemohl si pomoct. Cítil se jako vítěz, cítil, že jej přechytračil.

„Není nic, co by Bůh nemohl odpustit,“ utrousil Alexandr. „Jenže já v Boha nevěřím,“ odtušil Cesare, potichu, protože věděl, jaký to bude mít dopad. „Nevěřím v Krista, Pannu Marii ani žádného ze svátých.“

Chvíli to vypadalo, že je Alexandr bez sebe úžasem, ale pak se vzpamatoval. „To říkají mnozí hříšníci,“ prohlásil, „ale jen ze strachu před posmrtným trestem. Jen proto popírají pravdu. Ještě něco?“

Cesare se nezdržel úsměvu. „Ano. Smilstvo. Záliba v moci. Vraždy, ale jen nebezpečných nepřátel. Lži. Ale to už všechno znáš. Z ničeho jiného se zpovídat nemusím.“

Nato vzal Alexandr Cesareho za ruce a pozorně si je prohlížel. „Něco ti povím, synu,“ prohlásil. „Lidé ztrácejí víru, krutost světa je na ně přílišná a oni pochybují o věčném a milujícím Bohu. Pochybují o jeho nekonečném milosrdenství. Pochybují o církvi svaté. Víru je třeba oživit činem. Dokonce i světci byli lidé činu. Nemám valné mínění o těch svátých, kteří se jen bičují, žijí v klášteřích desítky let a pořád jen dumají o záhadných osudech lidstva. Ti nic nedělají pro živoucí církev, ti jí nepomohou přežít v tomhle hmotném světě. V tom musejí svou povinnost odvést jiní, lidé jako ty a já. I kdyby naše duše,“ zvedl panovačně papežský prst, „měly na nějakou dobu skončit v očistci. Pomysli ale na to, kolik ještě nezrozených křesťanských duší v příštích stovkách let zachráníme. Kolik jich najde spásu, pokud bude církev svátá silná. Když se modlím, když se zpovídám
ze hříchů, právě to mě utěšuje tváří v tvář tomu, co jsem udělal. Nezáleží na tom, co říkají naši humanisté – ti, co věří řeckým filozofům a co si myslí, že neexistuje nic než lidstvo. Bůh všemohoucí tu je, je milosrdný a je chápající. Taková je naše víra. A věřit musíš i ty. Žij se svými hříchy, zpovídej se z nich nebo nezpovídej, ale nikdy neztrácej víru, protože kromě ní ničeho není.“

Proslov Cesarem nepohnul ani v nejmenším. Víra jeho potíže nevyřeší. Musí se porvat o moc na této zemi, jinak jeho hlava skončí na římských hradbách. Chce mít ženu a děti, takže musí žít mocí a bohatstvím a nestát se členem bezmocného stáda. A pro to se musí dopouštět skutků, za které by jej otcův Bůh odsoudil k utrpení. Proč by měl v takového Boha věřit? Navíc je tolik živý, je mu dvacet, chuť vína, jídla a žen mu koluje tak mocně v žilách, že prostě nedokáže věřit ve vlastní smrtelnost, i když mu ji druzí bez ustání dokazují tím, že sami umírají.

Přesto sklonil hlavu. „Věřím v Řím, otče,“ ozval se. „Dal bych za něj život, pokud mi dáš prostředky, s nimiž za něj budu s to bojovat.“

Alexandr znovu vzdychl. Už nedokázal synovi odporovat, protože poznal, že Cesare by mohl být jeho nejmocnějším nástrojem.

„Musíme tedy všechno naplánovat,“ přikývl. „Jmenuji tě vrchním velitelem papežských vojsk a ty mi znovu dobudeš papežské státy a staneš se vévodou z Romagne. Jednoho dne sjednotíme všechna velká města Itálie, i když se to teď zdá být nemožné. Benátky, kde lidé žijí ve vodě jako hadi, i ty zvrhlé sodomity z Florencie i nafoukance z Bologne, kteří se chovají k matce církvi jako nevděčníci. Ale musíme začít od začátku. Ty se musíš stát pánem Romagne – a k tomu se nejprve musíš oženit. V několika dnes předstoupíme před kardinálskou konzistoř a ty vrátíš klobouk. Pak tě udělám vrchním velitelem. Co ztratíš na církevních obročích, získáš si ve válce.“

Cesare sklonil hlavu. Pokusil se papeži na znamení díků políbit nohu, ale udělal to dost pomalu a otec stačil uhnout. „Miluj víc církev a méně svého otce,“ poradil mu. „A poslušnost mi prokazuj skutky a ne zdvořilostními gesty. Jsi můj syn a já ti odpouštím všechny hříchy – jako každý pravý otec.“ Poprvé za nesmírně dlouhou dobu byl Cesare pln jistoty, že je pánem vlastního osudu.

Toho večera, kdy byla konečně podepsána dohoda o sňatku papežovy dcery a knížete Alfonsa, si Alexandr promluvil s Duartem. „Chci zase slyšet, jak se Lukrécie směje,“ vysvětloval mu. „Je vážná už nějak moc dlouho.“

Neuniklo mu, nakolik obtížné pro ni byly poslední roky, a doufal, že jí to teď vynahradí a zajistí si do budoucna její oddanost. Věděl, že Alfonso bývá považován za nejhezčího muže v Neapoli, a protože si přál dceru překvapit, trval na tom, aby byl ženichův příjezd do Říma udržen v tajnosti.

Mladý Alfonso dorazil jednoho dne brzy po ránu a provázelo jej jen sedm mužů. Zbytek padesátičlenného doprovodu, se kterým putoval z Neapole, zůstal za branami v Marinu. Papežův vyslanec jej okamžitě uvedl do Vatikánu a jen co se Alexandr ujistil jeho hezkým vzhledem a vybranými způsoby, zavezli ženicha na koni do paláce Santa Maria in Portico.

Lukrécie seděla na balkoně, tlumeně si prozpěvovala a dívala se, jak si dole na ulici nějaké děti hrají na slepou bábu. Byl nádherný letní den a ona myslela na muže, kterého si má vzít, protože otec jí dal vědět, že Alfonso dorazí do města ještě před koncem týdne. Přistihla se, že se na setkání s ním těší, protože ještě nezažila, aby její bratr Cesare o někom mluvil tak nadšeně.

A najednou Alfonso přijel a byl u ní. Lukrécie se zadívala na mladého knížete a srdce se jí rozbušilo jako nikdy před* tím. Kolena se jí podlomila a Giulia s jednou z komorných, které jí poněkud pozdě přišly říct o Alfonsově příjezdu, ji musely podepřít.

„Sláva pánu Bohu,“ usmívala se Giulia. „No není to jeden z nejhezčích mužů, jaké jsi kdy viděla?“

Lukrécie mlčela. Právě v tu chvíli se Alfonso podíval nahoru a spatřil ji – a i on na pohled strnul a byl jako očarovaný.

Následující týden, který zbýval do svatby, Lukrécie s Alfonsem chodili na oslavy a dlouhé hodiny se procházeli po venkově, prohlíželi nejlepší obchody a nejhezčí ulice v Římě, bývali vzhůru dlouho do noci a vstávali brzy.

Lukrécie znovu jako děcko občas zaběhla do otcových pokojů a radostně jej objala. „Tatínku, jak ti mám poděkovat? Ani nevíš, jak jsem díky tobě šťastná.“

Alexandr byl zase jednou naměkko. „Chci pro tebe jen to nejlepší,“ odpovídal dceři. „Chci pro tebe všechno, co chceš ty, ba i větší poklady, než jaké si dokážeš představit sama.“ Svatební obřad se vcelku podobal tomu Lukréciinu prvnímu, byl provázen vší slávou a ceremoniemi, ale tentokrát se zaslíbila radostně a sotva si povšimla obnaženého meče, který jí nad hlavou držel španělský vojevůdce Cevilliou.

Večer po obřadu Lukrécie a Alfonso radostně naplnili svatební smlouvu za přítomnosti papeže a Ascania Sforzy – a jen to protokol dovolil, uchýlili se do Santa Maria in Portico a další tři dny a noci strávili spolu. Nepotřebovali nic než jeden druhého. Lukrécie poprvé v životě pociťovala volnost dovolené lásky.

Cesare zůstal po svatbě sám ve svých komnatách ve Vatikánu a přecházel sem tam. Hlavu měl plnou plánů, co vše podnikne jako velitel papežských vojsk, ale zato srdce jako z kamene.

Na sestřině svatbě se choval velice zdrženlivě, ba dokonce přispěl k veselí oslav tím, že při divadelním představení, jež si Alexandr vyžádal poté, co viděl Lukrécii a Sancii tančit, vystoupil v kostýmu kouzelného jednorožce, symbolu ctnosti a čistoty. Papež se k smrti rád díval na mladé ženy v barevných oděvech, jak víří dokola při rychlých španělských tancích, na něž se pamatoval z dětství, a rád naslouchal, jak po mramorové podlaze stále rychleji klapou jejich nohy.

Cesare pil přes míru, ale aspoň díky vínu večer přežil. Teď účinky pití vymizely a on si připadal osamělý a neklidný.

Lukrécie dnes byla krásnější než jindy. V tmavě červených svatebních šatech ozdobených drahokamy, zdobených vyšíváním a perlami, vypadala jako císařovna. Už nebyla dítě a dorostla královského vzhledu. Od poslední svatby byla paní vlastního domu, povila dítě a ve společnosti se teď pohybovala zcela nenuceně. Cesare si všech těch změn dodnes stěží povšiml. Měl na sobě kardinálský šat, žehnal jí a přál jí to nejlepší, ale v hloubi duše si uvědomoval sílící hněv.

Lukrécie se několikrát po obřadu na Cesareho podívala a usmála se, aby jej uklidnila, ale jak večer pokračoval, byla stále víc a víc nedostupná. Kdykoli k ní přišel a chtěl s ní mluvit, povídala si s Alfonsem. Živě rozprávěla, usmívala se a dvakrát si bratra dokonce ani nevšimla. A když potom opustila sál a šla naplnit svatební smlouvu, ani ji nenapadlo mu popřát dobrou noc.

Říkal si, že časem na dnešní pocity zapomene. Že jakmile odloží purpur a bude mít vlastní život, jakmile se ožení a bude mít děti, jakmile se stane papežovým generálem a vybojuje velké bitvy, o kterých vždy snil, přestane snít o ní.

Mozek se pokoušel jej oklamat. Přesvědčoval sám sebe, že Lukréciino manželství je jen otcovou intrikou, jejímž účelem je spojit Řím s Neapolí, aby si on, Cesare, mohl zase vzít za ženu neapolskou princeznu. Je tu k mání králova dcera Rosetta. Je docela pěkná a snadno se rozesměje. Jakmile se Cesare usadí a bude mít v Neapoli statky a titul, může zahájit válečné tažení proti baronům a knížatům a dobýt pro papeže a rodinu Borgiů zbytek kraje Romagna.

Tu noc se pokoušel usnout s myslí plnou slávy, ale znovu a znovu se probouzel a toužil po své sestře.

16. kapitola

Vyšetřovatel florentské Rady deseti Francisco Salluti dobře věděl, že útrpný výslech Girolama Savonaroly bude asi nejvýznamnějším úkolem jeho úřednické dráhy.

Jeho přičinlivost nijak neoslabovalo, že Savonarola je kněz, navíc významný kněz. Dokonce naslouchal kázáním toho člověka a nechal se jimi dojmout. Savonarola však napadl samotného papeže a ohrozil i vládnoucí florentskou vrstvu. Spikl se s nepřáteli republiky, a tak musí stanout před soudem. A teď je třeba, aby mu přímo z těla vyrvali pravdu o jeho zradě.

Saluti velel osazenstvu zvláštní místnosti střežené vojáky. Skřipec byl připraven, mistr popravčí prověřil jeho mechanismus, různá kola, řemeny, páky a závaží. Všechno je v pořádku. Pícka s bříškem rozžhaveným doběla, z jejíhož otvoru čouhaly několikery kleště, vytápěla místnost tak, že se Saluti potil. Nebo je to snad vědomím, že za dnešní služby dostane štědře zaplaceno?

Saluti měl svou profesionální hrdost, ale potěšení z téhle práce neměl. Netěšilo ho ani to, že pro jeho vlastní ochranu se o jeho pověření tímhle úkolem nikdo nesmí dozvědět. Florencie je plná lidí toužících po pomstě. Do svého domu, kolem něhož stály domy členů jeho rozvětvené rodiny, se vracíval ozbrojen, a příbuzní by se mu seběhli na obranu, kdyby jej někdo napadl.

O tuhle práci byl veliký zájem. Platili mu šedesát florénů ročně, tedy dvakrát tolik, co pokladníkům ve florentských bankách, a navíc dostal za každou práci, na kterou jej určila Rada, prémii dvacet florénů.

Saluti měl na sobě těsné hedvábné nohavice a blůzu tak tmavě modrofialovou, že byla téměř černá. Tímhle odstínem barvili látku jedině ve Florencii. Barva vyhovovala jeho úřadu, ale přitom nebyla tak přísná, aby urážela jeho osobní vkus. Saluti byl totiž i přes nespavost a časté záchvaty žaludeční nevolnosti člověk veselý a přemýšlivý. Chodil na univerzitu na přednášky o Platónovi. Savonarolovo kázání si nikdy nenechal ujít, pravidelně navštěvoval dílny velkých umělců a obdivoval nejnovější obrazy a sochy. Dokonce ho jednou, to byl ještě naživu sám Il Magnifico, pozvali na prohlídku nádherných zahrad Medicejských. To byl nejkrásnější den jeho života.

Utrpení jeho obětí mu nikdy nepůsobilo radost. Taková obvinění rázně odmítal. Nicméně jej nikdy netrápily výčitky svědomí. Koneckonců papež vydal bulu, ve které se říká, že mučení je jako prostředek při pátrání po projevech kacířství správné, a papež je neomylný. Je pravda, že výkřiky mučených jsou drásavé. Je pravda, že Francisco Saluti míval dlouhé a bezesné noci, ale než šel na lože, zvykl si vypít celou láhev vína, a to mu pomohlo usnout.

Jestli jej něco opravdu trápilo, pak to byla nesnesitelná paličatost vyslýchaných. Proč odmítali hned přiznat vinu? Proč s tím vyčkávali a nutili ostatní, aby trpěli s nimi? A proč lidé vůbec nenaslouchají hlasu rozumu? Zvlášť ve Florencii, kde snad s výjimkou dávných Athén krása a rozum vzkvétají nejvíce ze všech míst světa.

Je to škoda, opravdu veliká škoda, že právě Francisco Saluti musí být nástrojem jejich utrpení. Ale pravda také je, že jak už říkal Platón, v životě každého člověka, lhostejno, zda jsou jeho úmysly dobré či zlé, se najdou jiní, kvůli kterým trpí.

A co víc: právní dokumenty hovoří jasně. Ve slavné Republice florentské nebude žádný občan podroben mučení, pokud nebudou důkazy o jeho vině. Výnos podepsali ctihodní činitelé signorie, vládnoucí rady. Pročetl si jej pečlivě. A nejednou. Papež Alexandr vyslal církevní hodnostáře jako pozorovatele. Dokonce se šušká, že ve Florencii byl na zapřenou i sám veliký kardinál Cesare Borgia. V tom případě nezbývá svátému mnichu pražádná naděje. Muž, který jej musel mučit, se mlčky modlil za to, aby svátý muž opustil svět rychle.

Francisco Saluti nachystal mysl a duši ke skutku a čekal v otevřených dveřích mučírny, až přivedou poraženého Fra Girolama Savonarolu, kterému se říkávalo „Kladivo Boží“. Konečně slavného řečníka přivlekli. Zdálo se, že už jej předem zbili, a to Salutiho zklamalo. Byla to urážka jeho schopností.

Saluti a jeho pomocník přivázali s obratností profesionálů Savonarolu pevně ke skřipci. Saluti nechtěl to nejdůležitější svěřit podřízenému, a tak osobně točil železnými koly, která zase uváděla do pohybu soukolí, jež pak vyslýchanému zvolna rvalo údy. Po celou dobu ani Saluti, ani Savonarola neřekli slovo. To Salutiho potěšilo. Považoval tuhle místnost za cosi jako kostel, místo, kde je třeba zachovávat ticho, modlit se a konečně se vyzpovídat – a ne jalově tlachat.

Brzy Saluti zaslechl důvěrně známé křupnutí, jak se knězovy paže v loktech utrhly z vazů. Florentský kardinál, který seděl poblíž, při tom strašidelném zvuku zbledl jako stěna.

„Girolamo Savonarolo,“ dotázal se Saluti, „přiznáváš, že tvé projevy byly falešné a kacířské – a vzpurné vůči Pánu našemu?“

Savonarola měl obličej mrtvolně bledý a oči protočené k nebesům, jako to bývá u svátých mučedníků na freskách. Přesto neodpověděl.

Kardinál pokývl Salutimu a ten otočil kolem ještě jednou. Po chvilce se ozval krutý trhavý zvuk doprovázený vysokým zvířecím zaskučením. Skřipec rval Savonarolovi kosti a svaly paží z ramen.

„Girolamo Savonarolo, přiznáváš, že tvé projevy byly falešné a kacířské – a vzpurné vůči Pánu našemu?“ zanotoval Saluti znovu.

Šepot, který se ozval, byl sotva slyšet. „Přiznávám.“

Bylo po všem.

Savonarola přiznal kacířství, a tak nakázali jej popravit. Florenťané nijak neprotestovali. Předtím jej zbožňovali, ale teď byli rádi, že se jej zbaví.

Do týdne „Kladivo Boží“ pověsili a jeho rozlámané tělo se točilo na provazu, dokud nebyl téměř mrtev. Pak jej odřízli a upálili u kůlu na náměstí před chrámem svátého Marka.

Na místě, kde chrlil oheň a síru a kde málem způsobil zkázu a smrt samotnému papeži.

Ráno, na počátku pracovního dne, přemítával papež Alexandr o tom, jak je svět zařízen, jak jsou státy záludné a rodiny zrádné, a jak zvláštní, satanské úmysly se skrývají v duších všech lidí. Přesto si nezoufal. O úradcích božích nemusel přemítat nikdy, protože byl náměstkem Kristovým na zemi a jeho víra byla nezměrná. Věděl, že přese vše je Bůh milosrdný a odpustí všem hříšníkům. To byl sám základ jeho víry. Nikdy nezapochyboval, že úmyslem božím je vytvářet na hmotném světě štěstí a radost,

Jeho povinnosti, to ovšem bylo něco jiného. Především musí církev svatou posílit, aby dokázala roznést slovo Kristovo do celého světa, a co bylo ještě důležitější, i do nezměrné budoucnosti. Nejhorší pohromou pro člověka by bylo, kdyby hlas Kristův umlkl.

V tomto ohledu mu poslouží jeho syn, Cesare. Už sice nebude kardinálem, ale jistě mu pomůže sjednotit papežské státy, protože je skvělý vojenský stratég a také vlastenec. Zbývá jen zjistit, jestli má dost silnou povahu, aby odolal pokušením moci. Zná i milosrdenství? Pokud ne, mohl by totiž spasit duše mnohých, ale ztratit vlastní. To Alexandra znepokojovalo.

Nejprve jej ale čekala jiná rozhodnutí. Kancelářské drobnosti, nudné úřadování. Dnes má tři záležitosti, ovšem jen jedna jej opravdu trápila. Musí rozhodnout o životě či smrti svého hlavního tajemníka, Plandiniho, který byl přistižen, jak kšeftuje s papežskými bulami. Potom musí zvážit, zda bude jedna příslušnice velkého a počestného rodu kanonizována a uznána církví za svatou. A za třetí musí znovu probrat všechny plány a rozdělit se synem a Duartem síly, které vyhradili pro tažení, jež by mělo sjednotit papežské státy.

Alexandr byl oblečen do obřadního roucha, ale prostšího, jako papež, který se chystá přízeň udílet, ne se jí dožadovat. Bílý oděv byl až na červený hedvábný lem nezdobený a na hlavě měl papež lehkou lněnou mitru. Na ruce měl jen prsten svátého Petra, papežský prsten, který křesťané líbají. Nic jiného.

Aby dnes ospravedlnil to, co učiní, bude zastupovat církev v její milosrdné podobě. Proto zvolil přijímací místnost, jejíž stěny byly ozdobeny malbami Panny Marie, která u Krista oroduje za všechny hříšníky.

Povolal Cesareho, ať mu usedne po boku, protože chápal, že některé lidi je třeba ctnosti milosrdenství naučit.

První přišel na řadu Stiri Plandini, po dvacet let jeho nejvěrnější služebník, kterého přistihli při padělání papežských bul. Cesare jej znal dobře, protože u dvora se pohyboval už od dob, kdy on sám ještě byl malý.

Dovezli jej dovnitř na vězeňské židli – čalouněném sedadle, kde jej pevně držely řetězy, Ty ovšem byly z ohledu k citlivým papežským zrakům zakryty šaty.

Alexandr ihned poručil, aby jej osvobodili a aby mu nalili víno. Plandini se totiž pokoušel promluvit, ale byl s to jen chraplavě krákat.

„Plandini,“ oslovil jej Alexandr chápavě, „byl jsi usvědčen a odsouzen. Sloužil jsi mi po celá ta léta věrně, ale přesto ti teď nemohu pomoct. Žadonil jsi však o slyšení a to ti odmítnout nemohu. Takže mluv.“

Stiri Plandini byl typický škrabák. Oči měl zkažené od čtení a tělo změkčilé tak, až bylo jasné, že jaktěživ nelovil nebo nenosil zbroj. Byl tak titěrný, že na židli zabíral jen málo místa. Promluvil velmi slabým hlasem.

„Svatý otče,“ sípal, „měj slitování s mou ženou a dětmi. Nedovol, aby trpěly za moje hříchy.“

„Dohlédnu, aby jim nebylo ublíženo,“ přikývl Alexandr. „Ale teď něco jiného: prozradil jsi všechny své spoluspiklence?“ Doufal, že by Plandini mohl jmenovat některého z kardinálů, které měl zvlášť v neoblibě.

„Ano, Svatý otče,“ kýval Plandini. „Kaji se ze svých hříchů a prosím tě ve jménu Panny Marie o život. Nech mě žít a starat se o rodinu.“

Alexandr se nad tím zamyslel. Kdyby mu odpustil, mohl by tím podnítit jiné, aby zneužívali jeho důvěry. Nicméně mu jej bylo líto. Kolik jen dopolední Plandinimu diktoval dopisy, žertovali spolu, kolikrát se poptával po zdraví jeho dětí? Byl to výtečný tajemník a oddaný křesťan.

„Dobře tě platí. Proč jsi spáchal tak těžký zločin?“ chtěl vědět papež.

Plandini si přikryl obličej rukama a rozplakal se, až se vzlyky otřásalo celé tělo. „Moji synové. To moji synové,“ vyrážel. „Jsou mladí a prudcí a museli platit dluhy. Chtěl jsem si je udržet. Chtěl jsem je znovu přivést k víře.“

Alexandr loupl očima po Cesarem, ale výraz na jeho obličeji se vůbec nezměnil. Ať už to je pravda nebo ne, je to od Plandiniho chytrá odpověď. Celý Řím dobře ví, jak mnoho papeži záleží na jeho dětech. Tomu člověku se podařilo jej dojmout.

Alexandr stál v jasném světle proudícím okny s katedrálním sklem, obklopen portréty odpouštějící Madony, a cítil, jak jej odpovědnost drtí. Ještě dnes by ten člověk mohl na náměstí viset ze šibenice, navždy hluchý a slepý k pozemským slastem – a jeho pět synů a tři dcery se budou utápět v žalu. A přece je jasné, že další tři spiklenci musejí zemřít, i pokud Plandinimu dá milost. Bylo by to spravedlivé?

Alexandr zvedl z hlavy lněnou mitru; ať byla lehká jakkoli najednou nedokázal snášet její váhu. Nařídil gardistům, aby vězně rozvázali a pomohli mu vstát. Pak uviděl Plandiniho zmučené tělo a ramena pokroucená od výslechu na skřipci.

Nepřemohl jej ani tak smutek nad tímhle jediným hříšníkem, to spíš nad vším zlem, co jej na světě je. Objal Plandiniho. „Matka všeho soucitu ke mně promluvila. Nezemřeš. Dávám ti milost. Musíš ale opustit Řím i rodinu. Zbytek života strávíš v klášteře daleko odsud a zasvětíš jej Bohu, aby sis odpuštění zasloužil.“

Šetrně tajemníka usadil zpět na židli a pokynul, ať jej odvezou. Všechno dopadne dobře, milost bude udělena potajmu, ostatní spiklenci budou viset a bude poslouženo jak církvi, tak Bohu.

Náhle ucítil radost, která jej navštěvovala jen vzácně a kterou neprožíval s dětmi, ženami, které miloval, ani s pokladem, jenž hromadil pro křížovou výpravu. Pocítil jistotu, že Kristus je cosi čistého, jako by všechna okázalost a moc mizely a on byl utkán jen z čirého světla. A když už ten pocit opadal, napadlo jej, jestlipak jeho syn Cesare kdy zažije podobnou extázi milosrdenství.

Další žadatel je z úplně jiného těsta, pomyslel si Alexandr. Bude muset vzít rozum do hrsti a nenechávat se dojímat. Tady je třeba pevné obchodní dohody a on nesmí podlehnout slabosti. Tenhle si nezaslouží milosrdenství ani kapičku. Papež si znovu nasadil mitru.

„Mám počkat v předpokoji?“ optal se Cesare, ale Alexandr mu jen pokynul, ať jde s ním.

„Třeba tě to bude zajímat,“ utrousil.

Pro druhé setkání vybral Alexandr jinou místnost, ne tak plnou odpuštění. Na jejích stěnách byly obrazy papežů válečníků, kteří s mečem a svěcenou vodou ubíjejí nepřátele církve. Byly tu i obrazy světců, které stínají pohané, obrazy ukřižování, na nichž trnové koruny a svatozáře byly zachyceny v tmavě rudé. Salon mučedníků se pro tohle slyšení hodil skvěle.

Muž, kterého uvedli před papeže, stál v čele vznešeného a bohatého benátského rodu Rosamundi. Patřila mu stovka lodí, které rozvážely zboží po celém světě. A jako pravý Benátčan rozsah svého bohatství pečlivě skrýval.

Baldo Rosamundi měl už na krku sedmdesátku. Uctivě se oblékl do černé a bílé, ale místo knoflíků měl vzácné kameny a na tváři se mu usadil výraz muže připraveného k vážným obchodním jednáním. Už spolu obchodovali, když byl Alexandr kardinálem.

„Takže vy si myslíte, že vaše vnučka by měla být kanonizována,“ začal Alexandr zvesela.

„Svatý otče,“ namítl Baldo Rosamundi uctivě, „to by ode mne bylo neskromné. To lidé z Benátek sepsali žádost o to, aby byla prohlášena za svatou. A nárok prozkoumali a dál doporučili ctihodní kněží z vaší kurie. A jak vyrozumívám, poslední schválení můžete dát jedině vy, Svatý otče.“

Alexandra už o všem informoval biskup, který měl funkci Ochránce víry a vyšetřoval návrhy na kanonizaci. Případ byl velice obyčejný. Doria Rosamundi by byla bílou světicí, ne červenou. To jest, ke svatosti by byla vyzdvižena díky neochvějně ctnostnému životu naplněnému chudobou, cudností a dobročinností, přičemž do téhle směsi se přihodí jeden dva hodně neprokázané zázraky. Takových nároků byly ročně stovky. Alexandr neměl bílé světce nijak v oblibě, mnohem víc mu vyhovovali červení světci, ti, kdo mučednicky zemřeli za církev svatou.

Dokumentace dokazovala, že Doria pohrdla pohodlným životem ve své bohaté rodině. Pečovala o chudé, a protože těch nebylo v Benátkách dost (město dokonce ani nedovolovalo lidem, aby si chudobu sami zvolili), putovala po sicilských městečkách a shromažďovala sirotky, o které by se mohla starat. Byla cudná, žila nuzně, a co nejdůležitějšího, beze strachu ošetřovala oběti moru, který na lid pravidelně dopadal. Při jedné z takových morových ran také zemřela, a to ve věku pětadvaceti let. Rodina podnítila zahájení kanonizace pouhých deset let po její smrti.

Samozřejmě tu byly jako důkazy nějaké ty zázraky. Při poslední morové ráně některé oběti prohlásili za mrtvé a položili na hromadu dalších mrtvol ke spálení. Když se však nad nimi Doria pomodlila, ti lidé zázračně ožili.

A po její smrti se nějací nevyléčitelně nemocní uzdravili díky tomu, že se modlili u jejího hrobu. Námořníci tvrdili, že za velkých bouří vídají na hladině Středozemního moře její chvějící se obličej. Dokumentů dosvědčujících tyto zázraky byly štosy. Všechna svědectví prošetřili a žádné nevyvrátili. A žádost prošla díky velikému bohatství Rosamundiů všemi úrovněmi církevního postupu rychle.

„To, co žádáte, je nemalá věc,“ odtušil Alexandr, „ale moje odpovědnost je ještě větší. Jakmile bude vaše vnučka prohlášena za svatou, bude sídlit v nebi po boku Pána, a tudíž bude moct zasahovat ve prospěch všech svých milovaných. Zasvětíte jí kaple, z celého světa se jí budou přicházet klanět poutníci. Je to závažné rozhodnutí. Co můžete ke všem těmto důkazům dodat?“

Baldo Rosamundi pokorně sklonil hlavu. „Svou osobní zkušenost,“ prohlásil. „Když byla holčička, byl jsem na vrcholu vlivu, ale nic to pro mě neznamenalo. Všechno bylo šedé jako popel. A Doria, které bylo jen sedm, si všimla mého smutku a přiměla mě, abych se modlil k Bohu a prosil o štěstí. Učinil jsem tak a začal jsem být šťastný. Nikdy nebyla sobecká, ani jako děvčátko, ani jako žena. Chtěl jsem jí udělat radost drahými šperky, ale ona je nikdy nenosila. Prodala je a peníze dala chudým. Po její smrti jsem vážně onemocněl. Lékaři mi pouštěli žilou, až jsem byl bledý jak duch, ale pořád jsem uvadal. A pak, jedné noci, jsem spatřil její tvář a uslyšel její hlas. Řekla mi, že musím žít, abych sloužil Bohu.“

Alexandr zvedl paže k uctivému požehnání a pak si sejmul z hlavy mitru. Odložil ji na stůl mezi sebe a Rosamundiho. „A žil jste službou Bohu?“ optal se.

„Sám jistě víte, že ano,“ přikývl Baldo. „Dal jsem v Benátkách vystavět tři kostely. Na památku vnučky jsem dal zbudovat domov pro nalezence. Odřekl jsem si světské radosti nevhodné pro muže mého věku a našel jsem v sobě novou lásku ke Kristu a požehnané Madoně.“ Chvilku se odmlčel. „Svatý otče,“ ozval se potom s milým úsměvem, který Alexandr dobře znal, „nezbývá, než abyste vy mě poučil, jak posloužit církvi.“

Alexandr předstíral, že o tom uvažuje. „Jak jistě víte,“ začal potom, „od okamžiku, kdy jsem byl zvolen do tohoto svátého úřadu, je mou nejvroucnější touhou vést další křížovou výpravu. Dojít s křesťanským vojskem do Jeruzaléma a znovu dobýt místo Kristova narození.“

„Ano, jistě,“ souhlasil horlivě Rosamundi. „Použiji veškerý vliv, jenž v Benátkách mám, abyste dostal tu nejlepší flotilu. V tom se na mě můžete spolehnout.“

Alexandr pokrčil rameny. „Benátky jsou s Turky jedna ruka, jak víte. Nemohou ohrozit své obchodní trasy a kolonie tím, že by hojně podporovaly křížovou výpravu vedenou církví. To chápu – a vy bezpochyby také. Mnohem spíše potřebuji zlato, abych mohl platit vojáky a dodávky pro ně. Svatý fond ještě není úplný. Ani se všemi výtěžky z jubilejního roku, zvláštní dani, kterou jsem zatížil všechno kněžstvo od nejnižšího po nejvyšší, a desetiprocentní daní na kruciátu ode všech křesťanů. Od římských židů žádám dvacet procent. Přes to všechno je Svatý fond tak trochu pohublý.“ Usmál se. „V tom mi můžete prospět,“ dodal pak.

Baldo Rosamundi zamyšleně přikývl, jako kdyby ho to překvapilo. Dokonce si dovolil mírně zdvihnout obočí. „Svatý otče,“ prohlásil potom, „naznačte přibližně, co budete požadovat, a já vám vyhovím, i když budu muset zatížit loďstvo hypotékou.“

Alexandr už samozřejmě přemýšlel, kolik peněz by z Rosamundiho mohl dostat. Mít příbuznou světici, to by mu otevřelo dveře do všech dvorů křesťanského světa. A do značné míry by jej to ochránilo před mocnými nepřáteli. Nesejde na tom, že katolická církev si za dobu svého trvání nashromáždila téměř deset tisíc svátých, z nichž jen několik set má certifikát od papeže.

„Vaše vnučka byla bezpochyby požehnána Duchem svátým,“ pokračoval Alexandr. „Byla bezchybnou křesťankou a přispěla ke slávě království božího na zemi. Na to, aby byla kanonizována, však nejspíš uplynulo příliš málo času od její smrti. V očekávání jsou mnozí další kandidáti, a někteří i padesát nebo sto let. Nechci to uspěchat, je to neodvolatelný skutek.“

Baldo Rosamundi, který ještě před chvilkou jen zářil nadějí a důvěrou, jako by se teď na židli scvrkl. „Chci se pomodlit před jejím svatostánkem, ještě než zemřu, a mnoho života mi nezbývá,“ ozval se téměř neslyšným šepotem. „Chci, aby za mě orodovala v nebi. Věřím neochvějně v Krista a v to, že moje Doria je svátá. Chci se k ní modlit, dokud tu jsem. Prosím, Svatý otče, povězte mi, co chcete.“

V tom okamžiku Alexandr pochopil, že ten člověk mluví upřímně a upřímná je i jeho víra. Proto s bezstarostností řemeslného hráče požádal o dvakrát tolik, než měl předtím v plánu. „Náš fond na křížovou výpravu potřebuje pět set tisíc dukátů,“ oznámil. „Pak budou moct křesťané vyplout k Jeruzalému.“

Baldo Rosamundi jako by celý nadskočil – jako by jej zasáhl blesk. Na okamžik si přitiskl dlaně k uším, aby neslyšel, ale pak se soustředil a pokusil se odpovědět. „Děkuji vám, Svatý otče,“ vydechl. „Musíte ale přijet osobně do Benátek a vysvětit její kostel a provést všechny potřebné obřady.“

„To jsem také měl v úmyslu,“ slíbil mu to Alexandr klidně. „Světec je větší než jakýkoli papež. A teď se spolu pomodlíme a požádáme ji, aby za nás v nebi orodovala.“

17. kapitola

Cesare byl toho dne už od rána stále rozrušenější. Přímo cítil, jak se mění. Dnes má stanout před kardinálskou konzistoří, před hodnostáři, které papež jmenoval, aby „zvážili“, zda bude možné jej zbavit slibů a dovolit mu vzdát se kardinálského postavení.

Do komise bylo určeno patnáct kardinálů a přišli všichni, až na dva. Jeden španělský kardinál onemocněl malárií a jeden italský spadl z koně.

Nikdo z těch ostatních jaktěživ podobné žádosti nečelil, protože o kardinálské hodnosti snila většina obyvatel Itálie. Znamenalo to vyletět vysoko v hierarchii církve a domoci se té největší úcty, protože kardinál je možným budoucím papežem. Většina z přítomných kardinálů se odsoudila k dlouhým letům vyčerpávající dřiny, modliteb a občas i nějakých těch hříšků, jen aby tohoto postavení dosáhla, a Cesareho žádost jim připadala matoucí i drzá naráz. Odložit purpur dobrovolně, to byla urážka jejich cti.

Všichni členové komise seděli strnule na ozdobně vyřezávaných židlích s vysokými opěradly v Sále víry. Měli na sobě oficiální úbory, a tak ta dlouhá čára z červených klobouků vypadala jako veliká stuha zavěšená pod obrazem Posledního soudu; obličeje kardinálů se podobaly maskám pokrouceným nevěřícným úžasem, byly strnulé, bílé a strašidelné.

Cesare vstal a oslovil je. „Přišel jsem před vás, abych vysvětlil, proč chci v této záležitosti žádat o vaši shovívavost. Musím se přiznat, že sám jsem nikdy po církevní dráze netoužil a tuto volbu za mne s tím nejlepším úmyslem provedl můj otec, Jeho svatost Alexandr VI. Přesto to nebyla má volba a nikdy to nebude mé poslání.“

Kardinálové se po sobě nervózně podívali, protože je ta upřímnost překvapila. „Mou volbou je stanout v čele papežských armád a bránit církev a Řím. K tomu musím dodat, že se chci oženit a mít legitimní potomky. To je mé pravé poslání a nejpevnější přesvědčení, a proto vás, kolegové, pokorné žádám, abyste mé zbavili přísahy a dovolili mi vzdát se hodnosti.“

Jeden ze španělských kardinálů začal protestovat. „Kdyby se něco takového dovolilo, hrozilo by nebezpečí, že kardinál se stane knížetem, uzavře jiná spojenectví, bude sloužit jinému pánu a stane se nepřítelem nynější církve a Španělska.“ Alexandr nepohnutě a netečně stál. Dal kardinálům vědět, co si přeje, ale teď se po něm přesto všichni dívali a dožadovali se potvrzení, jak tu vážnou záležitost rozhodnout. „Můj syn vznáší tuto žádost pouze pro blaho vlastní duše,“ prohlásil. , Jak se přiznal, jeho pravým posláním je oženit se a být vojákem, nikoli údem církve. Zřejmě není s to potlačovat své vášně, a tak jeho světské sklony a živost vynesly papežskému úřadu všeobecný skandál. Asi se shodneme, že to neprospívá naší matce, církvi svaté. Rovněž musíme vzít v úvahu, že po odstoupení se uvolní a vrátí do pokladny pětatřicet tisíc dukátů na statcích a příjmech. Vzhledem k
příznivým dopadům, ale i proto, že jsme se zaslíbili vést duše ke spáse, musíme tuto žádost schválit.“

Volba dopadla jednohlasně, protože jmenované příjmy zaplašily veškeré pochyby.

V krátkém obřadu papež Alexandr zbavil syna přísahy, dovolil mu oženit se a obdařil jej papežským požehnáním.

Cesare Borgia před komisí pečlivě odložil velký purpurový plášť a červený klobouk a na znamení díků se kardinálům i Svatému otci poklonil. Pak hrdě, se zdviženou hlavou vyšel ven, do ulic Říma zalitých zlatavým slunečním svitem. Patřil teď světu, ne církvi, a jeho nový život mohl započít.

Alexandr po obřadu pocítil lítost, protože celý svůj Život vystavěl na naději, že jeho syn Cesare se jednoho dne stane papežem. Juan ale zemřel a on potřebuje pro papežská vojska velitele, kterému může věřit, a tak se odhodlal sklonit před vůlí nebeského otce a přijmout synovo rozhodnutí.

Cítil, že na něj doléhá deprese, což bylo při jeho optimistické povaze nezvyklé, a tak usoudil, že se potřebuje něčím potěšit, aby si vylepšil náladu a odlehčil ztrápenému srdci. Vybral si masáž, protože tělesná potěšení mu vždycky pomohla rozveselit se.

Zavolal si Duarteho a oznámil mu, že pokud se odpoledne objeví nějaká neplánovaná a naléhavá schůzka, bude se konat v jeho soukromém salonku. A jako to dělával u jiných činností, které jemu působily potěšení, ale nad kterými by se druzí ošklíbali, pověděl Duartemu, ať rozhlásí mezi personálem, že mu dlouhou odpolední masáž předepsal ze zdravotních důvodů jeho osobní lékař.

Nebyl v salonku ještě ani hodinu, když se Duarte vrátil. „Jeden pán by se s vámi rád setkal,“ oznámil. „A tvrdí, že záležitost je velice důležitá.“

Papež, který ležel nahý a přikrytý pouze tenkým bavlněným ručníkem, ani nezvedl hlavu. „Duarte,“ odtušil jen, „až se mnou dívky skončí, měl by ses nechat uvolnit i ty. Masáž vyžene ďábla z těla a dodá duši nového světla.“

„Mně připadají jiné metody účinnější,“ zasmál se Duarte. „Tak kdopak to tolik touží po slyšení?“ zeptal se papež. „Francouzský vyslanec, pan Georges ďAmboise. Mám mu vyřídit, ať počká, než se oblečete?“

„Pověz mu, že jestli je to natolik důležité, musí mi to vyložit, jak jsem, protože nemám v úmyslu ukončit proceduru dřív, než jsem chtěl,“ prohlásil Alexandr. „Koneckonců i papež, milý Duarte, musí vyšetřit chvilku, v níž by prokázal čest chrámu těla. Není snad i tělo stvořením našeho Pána?“

„Nejsem v teologii tak silný, Milosti,“ namítl Duarte. „Ale pošlu pro něj. Málokterého Francouze vyděsí tělesná potěšení.“

A tak francouzský vyslanec pan Georges ďAmboise našel papeže, jak leží nahý na vyvýšeném stole a dvě krásné dívky mu masírují záda a třou svalnaté nohy. Do salonu jej uvedl pobavený Duarte, který pak ihned odspěchal za nějakou jinou naléhavou záležitostí.

Georges ď Amboise byl muž cynický a rafinovaný, ale přesto jej ten pohled vyvedl z míry. Tvář zkušeného diplomata však neprozradila nic.

„Můžete klidně mluvit, pane vyslanče,“ vybídl jej papež. „Děvčata si toho nevšímají.“

Amboise to však odmítl. „Podle králových rozkazů si poselství nesmí vyslechnout nikdo jiný než Vaše svatost sama.“ Papež Alexandr netrpělivě odehnal dívky, seskočil ze stolu a postavil se. Vyslanec se snažil se na něj nedívat.

„Pane ďAmboise,“ vrtěl hlavou papež, „vy Francouzi naděláte takových tajností, a přitom se řeči šíří jak vítr a nám nic neunikne. Žádné tajemství se neudrží, stejně tak na vašem dvoře jako na našem. Nicméně teď jsme sami. Můžete mluvit.“ Georges ďAmboise zjistil, že nedokáže se záležitostí tak důležitou začít, když před ním papež stojí nahý. Snažil se vzpamatovat, ale místo toho začal odkašlávat a zakoktával se.

Alexandr se podíval dolů na sebe a usmál se. „A také prý mají Francouzi uvolněné mravy…“ utrousil sarkasticky. „Dobrá, obleču se, ať přestanete koktat a dostaneme se k věci.“ Zanedlouho už na sobě měl obřadní šat a sedli si s Amboisem v jeho pracovně. „Král Karel zemřel,“ začal vyslanec. „Stala se politováníhodná nehoda, při níž jej udeřil do hlavy velký stropní trám, a on ihned upadl do bezvědomí a i přes všechnu snahu lékařů a péči dvora v několika hodinách zesnul. Nedalo se nic dělat. Na trůn nyní nastoupil jeho bratr Ludvík, nyní Ludvík XII. Na jeho rozkaz jsem byl vyslán s touto zprávou: mění se nyní situace s Neapolí a Milánem, neboť tento král je požaduje. Patří mu právem.“

Alexandr se zamračil. „Mám to chápat tak, že váš panovník chce obě ta království?“

„Ano, Ctihodnosti,“ přikývl ďAmboise. „První nárok se zakládá na jeho předcích, druhý na předcích krále Karla. Buďte ale ujištěn, že král nehodlá nijak uškodit matce církvi.“

„Opravdu?“ vyrazil papež s hraným údivem. „A jak tomu mám věřit?“

Vyslanec si položil ruku na srdce. „Doufal jsem, že přijmete moje slovo a slovo královo.“

Alexandr mlčky seděl a přemýšlel. „Co si ode mne váš král přeje?“ zeptal se potom. „Když jste za mnou přišel s touto zprávou a tolik mě ujišťujete, musí toužit po něčem vzácném…“

„Jistě,“ souhlasil vyslanec. „Má jisté přání, které mu může splnit pouze Vaše svatost. Týká se to jeho manželství s Johanou z Valois. Požádal mě, abych vám řekl, že s tím svazkem není spokojen, Svatosti.“

„Můj milý pane ďAmboise,“ opáčil Alexandr pobaveně. „Že není spokojen se svým manželstvím s tou nešťastnou znetvořenou dcerou Ludvíka XI.? Jaké překvapení! Ovšem zklamal mě, čekal jsem od něj víc. Není tak velkomyslný, jak jsem si myslel.“

Vyslancův hlas byl najednou chladnější a zdvořilejší. Alexandrovy poznámky jej urazily. „Svatý otče, ujišťuji vás, že nejde o její krásu. Manželství nikdy nebylo naplněno a mladý král velice silně touží po dědici.“

„A má na mysli nějakou jinou manželku?“ zeptal se Alexandr, ačkoli odpověď přinejmenším tušil.

Vyslanec přikývl. „Přeje si oženit se s Annou Bretonskou, vdovou po svém zesnulém bratru Karlu VIII.“

Papež se dobromyslně rozesmál. „A tak,“ kýval. „Teď je mi to jasnější. Rád by si vzal svou švagrovou a k tomu potřebuje od Svatého otce dispens. Výměnou nabízí smlouvu o ochraně našich území.“

Amboise jako by se jen rozplýval úlevou. „V zásadě ano, Svatý otče, i když já bych to vyjádřil delikátněji…“

Alexandrův sytý hlas se hlučně rozléhal. „Přišel jste za mnou s vážnou záležitostí. Je totiž psáno v deseti přikázáních: nepožádáš manželky bratra svého.“

Vyslanec znovu začal koktat. „Ale s vaším svolením, Svatosti, může být dokonce i přikázání mírně… přizpůsobeno.“ Papež se zapřel do opěradla a čekal. A když promluvil, zněl jeho hlas mnohem víc nezávazně. „To je pravda, pane vyslanče. Než ale dám souhlas, zmíním se o něčem, po čem prahnu ještě víc než po bezpečí pro svá území, protože váš král požaduje velikou shovívavost.“ D’Amboise neřekl ani slovo, a tak papež pokračoval. „Jistě víte, že můj syn, Cesare Borgia, se vzdal kardinálského klobouku. Je tedy nezbytně nutné, aby se oženil. Vhodnou partií se nám zdá být dcera neapolského krále Federiga, princezna Carlotta, a jak se asi shodneme, na Neapol bude mít váš král značný vliv. Můžu tedy počítat s vaší podporou?“

„Udělám vše, co bude možné, Vaše svatosti, a dohlédnu, aby král porozuměl vašim přáním a zaručil se za jejich splnění. A prosím Vaši svatost, aby až do našeho příštího setkání o králových požadavcích přemýšlela. Náš vládce na tuhle chvíli musel dlouho trpělivě čekat.“

Papež se na vyslance potměšile podíval. „Jen jeďte, ďAmboisi, a doneste Ludvíkovi můj vzkaz. Snad se mohou Francie i papež chystat k oslavám, protože budou dvě svatby.“

Cesare poslal Lukrécii do paláce Santa Maria in Portico několik dopisů, v nichž ji žádal, aby se sešli v soukromí a pohovořili si. Pokaždé odpověděla, že přijde co nejdřív, ale zatím má příliš napilno. Zprvu se Cesare cítil jen trochu odstrčený, ale postupem času začal přímo zuřit.

Sestra nebyla jen jeho milenkou, ale i nejdražší přítelkyní, a když teď odložil kardinálský klobouk, měl hlavu plnou plánů a rád by je s ní probral. Jenže ona už měsíce trávila veškerý čas do poslední chvilky noci i dne s manželem, knížetem Alfonsem, pořádali večírky, zvali si básníky a umělce, vyjížděli si na venkov. Z jejího paláce se stalo místo, kam se jen hrnuli umělci.

Cesare si raději zabránil představovat si, jak se ti dva milují, protože slyšel řeči o jejich svatební noci; na rozdíl od odporu, s jakým sdílela lože s Giovannim Sforzou, prý tentokrát byla samé nadšení a radost.

Když už nebyl kardinálem, měl Cesare jen málo na práci. Aby mu čas lépe ubíhal, hodiny studoval vojenskou strategii a hodiny se snažil přijít na to, jaký sňatek by pro něj byl nejvýhodnější, když bude chtít začít s rozšiřováním papežských území. Rád by si o tom promluvil se sestrou, aby měl radu i od někoho jiného než od otce a jeho poradců. Kdo jej nakonec zná lépe než ona?

Co se zbavil kardinálského hábitu, Cesare začal ponocovat, pít a vyhledávat kurtizány, takže brzy chytil „francouzskou vyrážku“. Za to těžce zaplatil, protože jeho vlastní lékař jej použil jako laboratorní myš při výzkumu nové léčby. Nejdřív vlhčil vřídky, které Cesaremu pokryly celé tělo, různými bylinnými výtažky, dřel je horkou pemzou, prořezával, drbal a znovu vlhčil, a konečně ty ohavnosti zmizely a Cesaremu zbyly po nich malé kulaté jizvy, které pod šaty nebudou vidět.

Jakmile se Cesare zase uzdravil, znovu poslal vzkaz Lukrécii. A odpověď nedostal dva dny. Až večer, když vztekle přecházel po pokojích a byl už odhodlán jít za ní do paláce a dožadovat se setkání, uslyšel, jak někdo zaklepal na dveře tajného východu. Zpozorněl a sedl si na kraj postele.

A najednou Lukrécie stála před ním, jen zářila a byla krásnější než kdy dřív. Doběhla k němu, on vstal, políbil ji, chtěl ji co nejvášnivěji obejmout, ale jejich rty se dotkly jen na chvilku a ona se odtáhla. Polibek byl milý a objetí upřímné, ale nebylo v tom kousek vášně.

„Tohle jsi mi přinesla?“ zeptal se Cesare. „Ted, když už máš na koho dělat oči?“

Než stačila odpovědět, odvrátil se a stál zády k ní. Prosila jej, aby se obrátil a podíval se na ni, ale odmítl. „Cesare, můj nejdražší, moje lásko, prosím, nezlob se na mě,“ žadonila. „Všechno se mění. Když už nejsi kardinálem, najdeš si velkou lásku jako já.“

Cesare se k ní otočil a připadalo mu, jako by měl v prsou těžký kámen. Ve tmavých očích se mu blýskalo vztekem. „Tak tohle cítíš po všech těch letech, co jsme prožili spolu? Stačilo pár měsíců a dala jsi srdce jinému? A co dal on tobě?“ Pokusila se k němu znovu přitisknout, tentokrát ale se slzami v očích. „Cesare, on mě zahrnuje laskavostí, povídá si se mnou a chová se ke mně mile. Ta láska naplňuje moje srdce a dává mi žít, ale především je to láska, se kterou se nemusím skrývat. Není zakázaná, dostalo se jí požehnání, a to my dva nikdy mít nemůžeme.“

Cesare si odfrkl. „A co všechny ty sliby, že nikdy nebudeš nikoho milovat tak, jako mě? Změnilo se za tak krátko i tohle? Jen proto, že ti k tomu požehnali, se celá dáš jinému? Necháváš se líbat tak, jako ode mě, a tvoje tělo odpovídá se stejným ohněm?“

„Nikdy pro mě nebude nikdo, kdo by se ti vyrovnal,“ odpověděla Lukrécie roztřeseným hlasem. „Jsi moje první láska. S tebou prvním jsem se dělila o tajemství těla i srdce a o ty nejdůvěrnější myšlenky.“ Došla až k němu a on už se nebránil. Vzala do dlaní jeho tvář a on se neodtáhl, když se mu zadívala do očí. „Jenže jsi můj bratr, milý Cesare. Naše láska bude vždycky poskvrněna hříchem, protože Svatý otec k ní sice svolil, ale nebeský otec nikdy. Člověk nemusí být kardinálem nebo papežem, aby věděl, co to je hřích.“

„Hřích?“ zakřičel, až si vylekaně přikryla obličej rukama. „Tak naše láska je hřích? Byla to jediná opravdová věc v mém životě a zakazuji ti dělat z ní něco menšího. Žil jsem pro ni, dýchal jsem pro ni. Přežil jsem to, že otec měl radši Juana než mě, i to, že víc než mě miluje tebe. Ale jen protože jsem věděl, že ty nade všechno miluješ mě… Jak se s tím vypořádám teď, když pro tebe jiný znamená víc?“ Cesare začal rázovat po místnosti.

Lukrécie seděla na posteli a potřásala hlavou. „Ale já nemiluji jiného víc než tebe. Alfonsa mám ráda jinak. A když už nejsi kardinálem, můžeš začít nový život. Tatínek tě jmenuje vrchním velitelem papežských vojsk a ty budeš muset vybojovat veliké bitvy, jak jsi o tom vždycky snil. Oženíš se a budeš mít vlastní děti. Budeš pánem ve vlastním domě. Cesare, bratříčku, máš před sebou celý život a konečně jsi svobodný. Nechtěj po mně, abych byla příčinou tvého neštěstí, protože pro mě znamenáš víc než sám Svatý otec.“

Sklonil se a políbil ji, mírně, bratrsky… a jako by uvnitř zchladl a zatvrdil se. Co si bez ní počne? Kdykoli až do tohoto večera myslel na lásku, myslel jen na ni, a kdykoli myslel na Boha, myslel na ni. A teď měl strach, že pomyslí na ni, kdykoli bude myslet na válku.

18. kapitola

Příštích několik týdnů se Cesare oblékal stroze, do černé, rázoval zachmuřeně a zlostně po Vatikánu a netrpělivě očekával počátek svého nového života. Úzkostně odpočítával dny a těšil se na pozvání od Ludvíka XII., krále francouzského. Byl neklidný a chtěl uniknout důvěrně známému prostředí Říma, chtěl nechat za zády všechny vzpomínky na sestru a na své kardinálské doby.

V těch týdnech se mu vrátily zlé sny a on jen velice nerad usínal, protože se bál, že se zase vzbudí pokryt ledovým potem a s tlumeným výkřikem na rtech. Ať se jakkoli snažil vyhnat si sestru ze srdce i hlavy, nešlo to; byl jí posedlý. Kdykoli zavřel oči a chtěl si odpočinout, představoval si, jak se s ní miluje. Když mu papež s náramným potěšením oznámil, že Lukrécie je opět těhotná, vyjel na celý den na koni za město a div nešílel žárlivostí a vztekem.

Jedné noci sebou ve spánku házel a převracel se a najednou uprostřed sna před ním vypučel jasně žlutý plamen. Potom se objevila krásná tvář jeho sestry a on to vzal jako znamení, jako symbol jejich lásky. Plamen jej zahřál, pak i popálil, ale hoří stále dál. V té temné noci se zaslíbil, že onen plamen ponese jako svou osobní insignii a umístí jej vedle býka Borgiů. A od toho dne plamen jeho lásky rozněcoval i plameny jeho ctižádosti.

Když Cesare obdržel pozvání, aby navštívil krále Ludvíka na zámku Chinon, čekaly jej dva důležité úkoly. Především musel králi přinést požadovaný papežský dispens, ale také musel přesvědčit princeznu Rosettu, aby se stala jeho ženou.

Před odjezdem do Francie si jej Alexandr povolal do svých komnat. Nejprve jej objal a pak mu podal pergamen s papežskou pečetí z rudého vosku. „Tady je dispens pro krále, zrušení jeho manželství a svolení k tomu, aby se oženil s Annou Bretonskou. Je to nanejvýš důležité, nejde totiž jen o případ muže, který by chtěl mít hezčí ženu, ale o významný politický dokument. Kdyby si král Annu nemohl vzít, Bretaň by se zase vymanila zpod francouzské nadvlády a Ludvíkův sen o „1a grandeur de la France“ by dostal vážnou trhlinu.“

„Nemůže se s Johanou jednoduše rozvést sám, anebo předložit důvody k rozvodu?“ zeptal se Cesare.

Alexandr se usmál. „Zdá se to být jednoduché, ale není. Johana z Valois je sice malá a znetvořená, ale je velmi významná a chytrá. Sehnala si svědky, kteří slyšeli, jak Ludvík na veřejnosti prohlašuje, že ji o svatební noci obskočil třikrát. On navíc tvrdí, že mu nebylo čtrnáct a nebyl plnoprávný, ale s jeho datem narození je to trochu mlhavé.“

„A jak to tedy vyřešíš?“ zeptal se Cesare vychytrale. „Jak?“ vzdychl si Alexandr. „Být papežem, navíc neomylným, to je pravé požehnání. Prostě stanovím jeho věk tak, jak se mi zlíbí, a všechny doklady svědčící o něčem jiném prohlásím za falešné.“

„Musím do Francie přivézt ještě něco, abych byl určitě vítán?“ chtěl vědět Cesare.

„Červený kardinálský klobouk pro našeho přítele, pana ďAmboise,“ pravil papež vážně.

„Proč Amboise touží být kardinálem, když je tak dobrý diplomat?“ namítl Cesare.

„Touží po tom opravdu zoufale,“ pokrčil rameny papež. „Ale jeho pravé důvody asi zná jen jeho milenka.“

Pak Cesareho pevně a vřele objal. „Budu bez tebe jako bez ruky, synu. Ale dohlédl jsem, aby s tebou zacházeli dobře. Náš papežský legát ve Francii, kardinál della Rovere, tě uvítá a bude tě chránit před všemi nebezpečími. Dal jsem mu jasné pokyny, aby tě střežil opravdu pečlivě, a aby se k tobě choval jako k synovi.“

Kardinál Giuliano della Rovere byl papežovým nejzavilejším nepřítelem už roky. Avšak po marném a ponižujícím pokusu papeže sesadit a spojit se s nešťastným Karlem VIII. se musel odebrat do Francie a poté zjistil, že mu svárlivost nepřinesla nic než utrpení. Muž jeho druhu se cítí podstatně lépe ve stísněných a zalidněných uličkách Vatikánu, kde může kout plány pro svou budoucí kariéru, upevňovat své postavení a přímo mluvit s přáteli i nepřáteli. Z výrazu v něčí tváři či zachvění hlasu se tam dá vyzvědět mnohem víc než ze všech psaných dohod.

A jakmile della Rovere pochopil, že odpor proti papeži už mu není k užitku, bleskurychle začal s usmiřováním. Příležitost se naskytla po smrti papežova syna Juana – tehdy napsal Alexandrovi kondolenční list. A Alexandr díky svému žalu a snaze změnit sebe sama a reformovat církev přijal kardinálův list s povděkem. Odepsal mu potom velmi přátelsky a nabídl mu postavení papežského legáta ve Francii. I při svém žalu si totiž uvědomoval, jaký má della Rovere význam na dvoře, a vytušil, že by jednoho dne mohl potřebovat jeho pomoc…

Tak se stalo, že když Cesare s velice početným průvodem připlul v říjnu do Marseille, kardinál della Rovere a jeho podřízení tam na něj čekali. Cesare měl na sobě šaty z černého sametu se zlatým brokátem a všechny součásti oděvu byly hojně zdobeny cennými drahokamy a diamanty. Klobouk měl prošívaný zlatem a ozdobený bílými pery. Dokonce i jeho kůň měl stříbrné podkovy – sáhli hluboko do papežské pokladnice, aby byl dobře vybaven.

Kardinál della Rovere jej objal. „Můj synu,“ oslovil jej, „jsem tu, abych se věnoval tvému pohodlí a uctil tě. Pokud po něčem toužíš, buď si jist, že ti to opatřím.“

Della Roveremu se podařilo přesvědčit městskou radu v Avignonu, aby za půjčené peníze uspořádala pro čerstvého vévodu valenského patřičnou recepci.

Druhého dne se Cesare nastrojil ještě vyzývavěji. Přes černý samet si oblékl bílý kabátec s perlami a rubíny. Jel na šedém grošákovi, jehož sedlo a otěže a třmeny byly zdobené zlatem. Před ním jelo dvacet trubačů v šarlatu na bílých koních a za ním zase oddíl jízdních Švýcarů v purpurových a zlatých papežských stejnokrojích. Potom je následovalo třicet jeho urozených leníků a za nimi početní pobočníci, pážata a ostatní služebnictvo, všichni skvěle oblečeni. Poslední šli muzikanti, žongléři, akrobati, medvědi, opice a sedmdesát mul s jeho šatstvem a s dary pro krále a jeho dvořany. Tak veliký a veselý průvod!

Než Cesare odjel z Říma, Brandao jej před podobnými výstřelky varoval a říkal mu, že na Francouze podobnou okázalostí nezapůsobí, ale on byl přesvědčen, že sám ví lip, jak postupovat.

Teď jej della Rovere a jeho pomocník vedli městem ozdobeným s velikými náklady na jeho poctu závěsy a vítěznými oblouky. Na kardinálův rozkaz se všichni k papežovu synovi chovali jako ke královskému princi. Zahrnovali jej dary, stříbrnými mísami a talíři. Pozvali jej na radnici na velkou oslavu.

Della Rovere sezval na slavnost většinu krásných dam a dívek z města, protože se vědělo, že Cesare má takovou společnost rád. Pak se několik dnů střídaly bohaté hostiny a rafinovaně inscenované hry. Večery Cesaremu a jeho průvodu utíkaly při dobrém víně a zábavě.

Tak to po dva měsíce probíhalo stejně v každém městě i městečku. Cesare si nenechal ujít snad jediný trh, vsadil snad na všechny koně a byl při všech karetních hrách.

Ten podzim byl ve Francii chladný, vít studeně kousal a déšť bičoval, ale přesto se v každé obci shromáždily davy lidí. Cesareho příjezd vždycky vzbudil velký zájem. Mladý vévoda se nikdy nevyznačoval velkou skromností, a tak i teď, místo aby chápal, že lidé jsou prostě zvědaví a chtějí vidět papežova syna, bral jejich zájem jako projev toho, že jej zbožňují, a z nové moci se mu točila hlava. Začal být nadutý a přílišně sebevědomý, a tak se odcizil všem těm Francouzům, kteří by mu mohli opravdu pomoct.

Když Cesare konečně dojel ke královskému dvoru, jenž přebýval na Chinonu, Ludvík už byl vzteky bez sebe. Úzkostně očekával zprávy o zrušení manželství, ale papež mu zatím o tom, jak jeho žádost vyřídil, neposlal ani řádku.

Cesareho při příjezdu provázela početná kavalkáda a dlouhý zástup těžce naložených mul nesoucích mnoho okázalých šatů a doplňků. Všechna zvířata měla na sobě pěkné žluté a červené přehozy s borgiovským býkem a s novým Cesareho znakem, plamenem. Mnohé muly nesly obrovské truhly, které rozněcovaly představivost lidí. Někteří říkali, že tam jsou vzácné šperky pro vévodovu nevěstu, jiní zase, že svaté relikvie s velikou léčivou silou. Nikdo ze šlechticů se ale tolik ohromit nedal. V Itálii by tahle rozmáchlá podívaná hovořila výmluvně o velkém bohatství a významu, ale ve Francii vzbuzovala pohrdání.

I sám král měl sklony k šetrnosti a dvůr se držel jeho příkladu. Cesareho brzy na ulicích vítal smích, ale on se stále cítil strašlivě důležitý; neměl k radě otcovu moudrost ani sestřin zdravý rozum, a tak mu to jednoduše unikalo.

„Dost přehnané… zvlášť u tuctového vévody,“ zašeptal král Ludvík svému rádci, když Cesareho poprvé spatřil. Přesto papežova syna přijal velmi srdečně, jen se musel držet, aby vévodu nezačal hned zpovídat o dlouho očekávaném dispensu od Alexandra.

Cesare provázen Georgesem d’Amboise míjel dlouhou řadu významných dvořanů, kterým jej představovali, a nezdálo se, že by si lámal hlavu s jejich pobavenými výrazy. Jestli chtějí, ať se smějí, ale jejich král jej musí chovat jako v bavlnce, protože mu nese rozhodnutí, které je pro něj zásadně důležité.

A mladší aristokraty, kteří byli dost hloupí, aby se Cesaremu vysmívali, také král hned napomenul tak přísně, až byli překvapeni. Okamžitě si pomysleli, že tenhle Borgia je člověk, na kterém králi záleží.

Když bylo po představování, uchýlili se Cesare, Ludvík a Georges d’Amboise do krásného a pohodlného pokoje v královských komnatách. Ten měl na stěnách dubové panely pokryté žlutým hedvábím a z vysokých francouzských oken byl výhled na nádhernou zahradu s tiše zurčící fontánou; ve vodě se ráchali barevní ptáci, jejichž zpěv naplňoval místnost.

Král Ludvík začal ujišťováním. „Můj drahý vévodo, musíte chápat, že přesun francouzských vojáků do Itálie nijak neumenší práva papeže a neohrozí papežská území. Ba co víc, pokud nastanou jakékoli potíže s místními válečníky a barony v Romagni, buďte ujištěn, že vyšlu nemalý počet zkušených francouzských vojáků, aby vám pomohl.“

„Vřelé díky, Výsosti,“ uklonil se Cesare. A potěšen královou velkomyslností ihned předal dispens od papeže.

Král nedokázal skrýt, jak je potěšen. Pak Cesare předal d’Amboisovi zapečetěný pergamen, on jej otevřel a přečetl a ohromeně a radostně se rozzářil: byl jmenován kardinálem, matka církev jej přijala mezi svá knížata.

Ludvík měl už dobrou a hovornou náladu. Díky papežově velkomyslnosti bude snadné oficiálně stvrdit, že se Cesare stal vévodou valenským. S tímto titulem získá několik nesmírně cenných zámků a jedny z nejhodnotnějších pozemků ve Francii. Cesaremu se velice ulevilo, protože za svůj honosný průvod utratil až příliš a věděl, že bude třeba najímat vojáky pro tažení v Romagni. Králův dar mu zaručoval, že si už s penězi nikdy nebude muset dělat starosti.

Všichni tři si připili. „Jak to vypadá s mým sňatkem?“ zeptal se potom Cesare.

Ludvík se náhle zatvářil poněkud nejistě. „S princeznou Rosettou jsou jisté potíže. Žije sice ve Francii, je k službám mé milované královně Anně, ale není jednou z mých poddaných. Je dcerou neapolského krále, a tudíž poddanou aragonského rodu. A navíc má svou hlavu. Nemůžu jí jen tak poručit, aby se za vás provdala.“

Cesare se zamračil. „A mohu si s ní promluvit, Výsosti?“

„Samozřejmě,“ přikývl král. „Amboise to zařídí.“

Později téhož dne, odpoledne, se Cesare a princezna Rosetta usadili na kamennou lavičku v zahradě, kolem níž se vznášela pronikavá vůně pomerančovníků.

Rosetta byla vysoká a rozhodně ne nejkrásnější žena, jakou kdy Cesare viděl, ale měla velice královské chování. Černé vlasy měla stažené na temeni do drdůlku a díky tomu vypadala přísně. Jednala ale přátelsky a zpříma a nijak se nebránila debatě o nabízeném svazku.

Mile se usmívala, ale mluvila naprosto pevně. „Nepřeji si pana vévodu nijak urazit, ostatně jsem jej do tohoto okamžiku ani neviděla, ale pravda je bohužel taková, že jsem k smrti zamilována do jednoho bretonského šlechtice, a tak pro nikoho jiného už mi láska nezbývá.“

Cesare se jí to snažil rozmluvit. „Taková zoufalá láska často nepřináší právě nejspolehlivější svazek na celý život,“ namítl.

Rosetta však ani nemrkla. „Mluvím upřímně, protože se domnívám, že si moji důvěru zasloužíte. Jste synem papežovým a pro mého otce jsou velice důležité papežovy názory… a vojska. Dokonce natolik, že kdybyste trval na svém, byl by otec s to mě ke sňatku s vámi přinutit. Prosím vás však, abyste to nedělal. Nikdy nebudu schopna vás milovat, protože srdce už jsem dala jinému.“ Najednou se jí oči zalily slzami.

Cesare pocítil obdiv k tomu, jak ta dívka brání svou pravdu. Podal jí kapesník. „Ani na okamžik si nepřeji vás k manželství nutit. Pokud si vás nezískám sám, pak vás tedy mít nebudu.“ Nato se usmál. „Jste ale cenná jako přítelkyně, a také… inu, kdybych snad někdy stanul před soudem, požádám vás, abyste mě jako právník hájila.“

Rosetta se pobaveně a s ulehčením zasmála. Zbytek odpoledne se už ona a Cesare jen bavili a těšili se ze své společnosti.

Ten večer šel Cesare ohlásit králi, co se stalo. Ludvíka Rosettina odpověď nepřekvapila, ale o to víc jej potěšilo, jak to vzal Cesare.

„Musím vám za tu laskavost a pochopení poděkovat,“ prohlásil.

„Nemáme po ruce nějakou jinou princeznu, která se ještě nezamilovala?“ nadhodil žertem Cesare.

Králi bylo velice trapné, že nebyl s to splnit slib daný papeži. „Chtěl jsem vám navíc nabídnout titul vévody z Dinois a ke statkům, které už máte, přidat ještě dvě významná léna.“

Cesare na znamení díků sklonil hlavu. „Za to jsem vám samozřejmě vděčen,“ prohlásil a v očích se mu zalesklo. „Získám tím ale manželku?“

Ludvík pokračoval jen neochotně. „Když princezna Rosetta odmítla, s vaším dovolením zahájíme okamžitě širší pátrání. Najdeme ve francouzských královských rodech tu pravou princeznu.“

Cesare vstal a chystal se k odchodu. „Prodloužím tedy svůj zdejší pobyt,“ oznámil. „Než ji najdete, rozhlédnu se po vašem venkově.“

Papež nedokázal myslet na nic jiného než na synovu svatbu. Povolal si kardinála Ascania Sforzu a požádal jej, ať se vrátí do Neapole a oroduje u krále Federiga.

Kardinál se ale po několika týdnech vrátil, aniž by něčeho dosáhl; Carlotta sňatek stále odmítala a on mezi jinými mladými ženami nenašel vhodnou partii. 21a svého pobytu v Neapoli však přišel i na další a znepokojivější věci. Na jihu se proslýchalo, že král Ludvík XII. chystá další francouzský vpád, jímž chce prosadit svá následnická práva na Milán i Neapol.

„Je to pravda?“ zeptal se Sforza Alexandra. „A co s tím hodláte dělat?“

Papeže rozzuřilo, že jej Ascanio tak vyslýchá. A nemohl mu ani zalhat, ani říct pravdu. „Možná bych něco dělal, kdyby můj syn nebyl jako rukojmí na francouzském dvoře,“ ucedil jen.

„Velice našňořené, ochotné rukojmí, o které se dobře pečuje,“ poznamenal kardinál, „a které si s sebou vzalo truhlice církve svaté naplněné pro jeho potěchu bohatstvím. A má tam svést ženu, aby si jej vzala, a tím uzavřít spojenectví, jež ohrozí sám Řím.“

Papež Alexandr se urazil. „Můj milý pane kardinále,“ zahromoval, „jak si jistě vzpomínáte, první francouzský vpád způsobil váš bratr Ludovicio. A jestli je někdo zrazován, je to Řím – protože nikdo z členů aragonského rodu nenabízí spojenectví sňatkem. Nemám tedy moc na vybranou.“

„Je tedy pravda, že jste se spojil s Francií proti Aragonským?“ zeptal se Ascanio se spokojenou škodolibostí.

Alexandr měl co dělat, aby se udržel. Povstal a ukázal na dveře místnosti. „Ihned odejděte,“ poručil, „protože to, co jste řekl, se blíží kacířství. Doporučuji vám modlit se, aby vám ta urážka byla odpuštěna. Jinak bych vám také mohl udělit poslední pomazání a nechat vás ještě dnes večer hodit do temných vod Tibery.“

Kardinál Ascanio Sforza uprchl, ale zvuk papežova rozzuřeného a dunivého hlasu jej pronásledoval, ještě když upaloval po schodech tak rychle, až mu srdce bušilo o závod. Jednou zakopl, ale sebral se a rozhodl se, že co nejdřív odjede z Říma do Neapole.

Papež se na celé následující měsíce přestal věnovat papežskému úřadu. Nedokázal myslet na nic, jen na nové spojenectví. Odmítal přijmout vyslance z Benátek, Florencie, Milána a Neapole, prostě každého, kdo mu nepřicházel nabídnout manželku pro Cesareho.

Po několika měsících si král Ludvík dal Cesareho zavolat do svých komnat. „Mám velice dobré zprávy,“ oznámil spokojeně. „Pokud s tím budete vy a Svatý otec souhlasit, dojednal jsem skvělý svazek. S Charlottou ďAlbret. Je to krásná a inteligentní žena a sestra krále navarského.“

Cesareho to potěšilo; s pocitem úlevy otci ihned poslal vzkaz a požádal jej, aby mu dal svolení ke sňatku a prodloužil jeho pobyt ve Francii.

Po mši v bazilice svátého Petra byl Alexandr hluboce znepokojen. Dostal list od syna. Poklekl před oltářem a sledován pozornými zraky Panny Marie se snažil přemýšlet…

Třicet pět let byl papežským místokancléřem a šest let papežem, ale za celou tu dobu nestál před dilematem tak strašlivým. Jeho síla, ta náboženská i ta světská, vždy spočívala ve spojenectví se Španělskem. Přes všechny těžkosti se mu dařilo udržovat mezi mocnostmi, Španělskem a Francií, rovnováhu, a získávat podporu pro papežství.

Po Juanově smrti ale jeho manželka, Maria Enriquezová, a její synové přesvědčili královnu Isabellu, a tudíž i krále Ferdinanda, že skutečným Juanovým vrahem je Cesare. Následkem toho odmítá zaslíbit papežovu synovi svou dceru jeden každý rod v Aragonu, celém Španělsku, Neapoli či Miláně.

Alexandr ta města propátral, mluvil s nesčetnými vyslanci, nabízel velké odměny, ale přesto nebyl s to najít Cesaremu vhodnou ženu a sobě silné spojenectví. Dokázat to ale musel, jinak Borgie čeká pád.

Potřeboval získat papežství podporu, a také potřeboval pomoc armád Neapole a Španělska, pokud chce sjednotit svá území a potlačit vzpoury chamtivých místních pánů. Jen co zjistil, že Cesare si už nepřeje nosit červený klobouk, dohodil Lukrécii Alfonsovi z Neapole, spřízněnému s aragonským rodem, a tajně doufal, že spojenectví potvrdí svazkem mezi Cesarem a Alfonsovou sestrou, princeznou Rosettou.

Jenže ona odmítla a jeho synovi, kterého vyslal do Francie, aby se oženil se španělskou princeznou, najednou nabízejí za ženu princeznu francouzskou. Bohužel tím ztrácí pevnou vládu nad papežstvím.

Sepjal ruce a sklonil před velkou mramorovou sochou Madony hlavu…

„Matko Boží, sama víš, na co se mě můj syn Cesare ptá. Jestli si může vzít francouzskou princeznu. A Jeho katolické veličenstvo král Ludvík XII. nabízí, že mu pomůže při získávání země, která tvé církvi náleží. Pošle francouzské vojáky, aby bojovali s ním.“

Alexandr zápolil s myšlenkami a přemítal, jaké volby se mu nabízejí. Pokud kývne na sňatek Cesareho a Charlotty, nebude se muset odtrhnout nejen od Španělska, Milána a Neapole… ale také od své milované dcery? Její manžel je přece dědicem neapolského trůnu a spojenectví s Francouzi by odsoudilo Lukréciino manželství ke zkáze. Co se ale stane s jeho rodinou, pokud francouzskou nabídku odmítne? Tenhle král vpád do Itálie podnikne zcela jistě, s jeho svolením nebo bez něj, a pak jako papeže dosadí kardinála della Rovereho.

Alexandr si byl jist, že pokud Francouzi vyrazí proti Milánu, Ludovicio prchne bez bóje, ale co důležitějšího, protože se pak bude muset chopit zbraní Neapol, kde najdou domov jeho syn Joffre a jeho žena Sancia?

Papež zoufale shledával jeden jediný důvod, proč zvolit Španělsko před Francií a upřít Cesaremu jeho francouzskou manželku. Klečel a rázoval sem a tam hodiny, ale nepřišel na žádný. Zato kdyby dobře vycvičení francouzští vojáci vyrazili s Cesarem dobýt území, jež nyní patří místním bojovným pánům, mohl by se Cesare stát vévodou z Romagne. Pak by rodina Borgiů byla v bezpečí a papežství zachráněno.

Odešel z kaple až brzy nad ránem, kdy dospěl k rozhodnutí, ač ne bez výhrad. Zůstal uvnitř celou noc, díval se na komíhající se plamínky svíček a prosil Boha o vnuknutí.

Když se vrátil do svých komnat, už na něj čekal Duarte Brandao, který jeho vnitřní boj chápal.

„Duarte, příteli,“ začal papež, „zvážil jsem vše tak pečlivě, jak jsem mohl. A dospěl jsem k závěru. Potřebuji pergamen, abych mohl napsat odpověď; pak složím hlavu na polštář a konečně si odpočinu.“

Duarte se díval, jak papež usedá k psacímu stolu, a všiml si, že se mu poprvé zdá starý a unavený. Podal papeži pero.

Alexandr psal pevnou rukou, ale velice stručně. Ve vzkazu pro Cesareho stálo všehovšudy tohle: „Drahý synu! Sňatek vyhovuje skvěle. Pokračuj dál.“

Toho dne, kdy se Cesare Borgia ve Francii ženil s Charlottou ďAlbret, se konaly oslavy i ve Svatém městě. Papež nařídil uspořádat veliké, titánské ohňostroje, od kterých se rozzáří celé nebe, a na ulicích pro osvětlení zapálit hranice. Oslava musí být náramná!

Lukrécie byla s Alfonsem doma v paláci Santa Maria in Portico a vyděšeně se dívala, jak jednu z největších hranic zapalují před budovou. Ne že by bratrovi nepřála štěstí, na to jej příliš milovala, ale co teď bude s jejím drahým manželem?

Když se k nim doneslo, že z města uprchl kardinál Ascanio Sforza doprovázený několika dalšími kardinály stranícími Neapoli, Alfonsa se zmocnil strach a zmatek.

Teď si k sobě Lukrécii přitiskl, objímal ji a spolu se dívali na šlehající plameny. „Pokud dojde ke francouzskému vpádu, moje rodina se ocitne v nebezpečí,“ prohlásil tiše. „Musím jet do Neapole a velet vojsku. Otec a strýc mě budou potřebovat.“ Lukrécie se k němu přitiskla ještě pevněji. „Ale Svatý otec říká, že nám nic nehrozí, že nedovolí, aby politické neshody narušily naši lásku.“

Alfonsovi bylo jen osmnáct, ale podíval se teď na Lukrécii s hlubokým a vědoucím smutkem. Odhrnul jí pramen vlasů z očí. „A ty mu věříš?“

Ten večer se pomilovali a pak dlouho leželi a byli vzhůru, než konečně Lukrécie dokázala usnout. A jakmile Alfonso slyšel, jak uvolněně ze spánku dýchá, vyklouzl z lože a opatrně vyšel ke stájím. Nasedl na koně a vyrazil na venkov, k jihu, k jednomu z hradů patřících Colonnům; odsud chtěl ráno pokračovat k Neapoli.

Jenže papež vyslal policii, aby jej dostihla, a on musel zůstat na hradě, anebo se vrátit do Říma, jinak by jej přivedli papežští vojáci. Den za dnem pak Alfonso Lukrécii psal a žadonil, aby přijela za ním, ale ona dopisy nedostávala, protože vatikánští poslové všechny zachytili.

Lukrécie byla nešťastnější než kdy předtím. Nechápala, proč jí Alfonso nepíše, protože jí strašně scházel. Kdyby nebyla v šestém měsíci, bývala by za ním jela do Neapole. Teď se ale tak obtížné cesty obávala, protože už před rokem po pádu z koně potratila. A aby její neštěstí bylo úplné, když někam chtěla jít, musela za tmy uklouznout strážím, které dal otec rozmístit po celém paláci.

Cesare zůstal ve Francii nejen tak dlouho, aby si mohl vzít Charlottu, ale také aby s ní mohl na zámečku v nádherném údolí Loiry strávit několik měsíců.

Charlotta byla právě tak krásná a chytrá, jak ji král vylíčil, a Cesare byl konečně spokojen. Z jeho ženy vyzařovala důstojnost a pohoda a Cesareho jejich milování uklidňovalo. Den co den však sváděl vnitřní boj a v srdci stále toužil po Lukrécii.

Charlotta na čas vnesla do jeho života protiváhu nutkavé touhy po úspěchu, velkých činech a dobývání. Mladí manželé trávili celé dny na dlouhých procházkách, jezdili na člunu po klidné řece, četli si spolu v knihách. A hodně se oba nasmáli, hlavně když se Cesare snažil Charlottu naučit plavat a rybařit.

Při jedné z takových chvil se mu Charlotta svěřila, že jej opravdu miluje, jak ještě nemilovala žádného muže. A Cesare se i přes svůj obvyklý cynismus přistihl, že jí věří; přesto to nebylo tak důležité, jak by být mělo. A ještě víc jej mátlo, že jakkoli se snaží znovu se zamilovat, cosi jako by mu dál stálo v cestě. Když se spolu večer milovali u ohně a pak si leželi v náručí, Cesare začal přemítat, jestli opravdu není stižen kletbou, jak naznačovala jeho sestra. Opravdu jej otec kdysi, tehdy v rajské zahradě, obětoval hadovi?

Právě toho dne, kdy mu Charlotta řekla, že s ním čeká dítě, dostal naléhavý vzkaz od papeže.

„Vrať se okamžitě do Říma za svými povinnostmi. Baroni se spolčují a Sforza pozval do Itálie Španěly,“ stálo tam.

Cesare oznámil Charlottě, že se musí vrátit do Říma, převzít velení papežských vojsk a dobýt území v Romagni, aby se tu papežství konečně domohlo silné ústřední vlády. Pokusil se na ni zapůsobit tvrzením, že dokud nebudou Borgiové tak mocní a silní, aby to vydrželo i po smrti papežově a jeho, ona a její děti nebudou v bezpečí. Proto ona i dítě, které nosí, musejí zůstat ve Francii.

Když Cesare odjížděl, Charlotta se snažila chovat vznešeně, ale nakonec se k němu tiskla, když se pokoušel nasednout na koně, a vzlykala. Spustil se zase dolů, objal ji a ucítil, jak se celá chvěje. „Má drahá, pošlu pro tebe i pro dítě, jak jen to půjde. A neboj se, někdo takový, aby mě dokázal zabít, po Itálii nechodí.“ Shýbl se a něžně ji políbil.

Pak vyskočil na elegantního bílého válečného koně, naposledy Charlottě zamával a vyjel ze brány zámku.

19. kapitola

Alexandr nedokázal Lukréciiny slzy snést. A Lukrécie se zase na veřejnosti sice tvářila hrdinně, ale jakmile byli sami, mluvila zřídka a ještě jen ve zdvořilostních obratech. Její zoufalství zřejmě nezmírnilo ani to, že pozval Giulii a Adrianu, aby za ní přijely s jejím prvorozeným. Většinu večerů teď proseděli mlčky. Papeži chyběl živý hovor a Lukréciino nadšení – a to jej ubíjelo.

Lukrécie zase jednou cítila, že nemá nejmenší možnost změnit vlastní osud, a i když otci spojenectví s Francouzi nevyčetla, chápala zároveň, že její muž musí pomoct vlastní rodině. Přesto se musela se svým nenarozeným dítětem kvůli politickým rozmíškám obejít bez Alfonsa, leda by se nešťastné okolnosti nějak změnily. Připadalo jí to k nesnesení. Snažil se přivést sama sebe k rozumu, ale srdce všechny argumenty odmítalo. Stokrát denně si kladla otázku, proč jí milovaný manžel nepíše.

Alexandr byl po několika týdnech z dceřina zoufalství celý nešťastný. Proto vymyslel plán, do kterého vkládal určitou naději. Je to inteligentní žena, je elegantní a požehnaná mnoha z vůdcovských vlastností, jaké má on sám. Rozhodně zdědila jeho osobní kouzlo – i když poslední dobou to příliš vidět není. On však ve svých dlouhodobých záměrech vždycky počítal s tím, že by jí dal nějaká území v Romagni – jakmile je Cesare dobude –, a tak jej napadlo, že by jí do budoucna mohl být užitečný jistý výcvik ve vládnutí. Ten blázen její manžel si postavil hlavu, a protože se odmítá vrátit do Říma, uvázl na hradu Colonnů. Manželka mu rozhodně chybí, ale protože neví, že jeho dopisy se k ní nedostanou, už uvěřil, že jej odvrhla.

Znovu potřeboval pomoc krále Federiga, tentokrát k tomu, aby se Alfonso vrátil do Říma. A tak papež vyslal španělského kapitána, právě toho, který nad nimi držel při svatbě meč, kapitána Cervilliona, aby si s králem promluvil.

Alexandr byl ze všech těch citových pohnutí netrpělivý. Ve vlastním milostném životě byl víceméně stoikem, a tak mu jeho vlastní trápení připadalo významnější než trápení těch dvou mladých lidí. Jen sám Bůh ví, kolik ještě v životě budou mít milenců a milenek! Kdyby se kvůli každému takhle trýznili, nezbyl by jim čas odvést dílo vlastní ani boží.

A tak se po mnohém váhání a debatách s Duartem rozhodl, že Lukrécii vyšle do Nepi, nádherného léna, které sebral kardinálu Ascaniu Sforzovi, jakmile ten uprchl do Neapole a dal jasně najevo svůj nepřátelský postoj.

Lukrécie byla v posledních měsících těhotenství, a tak Alexandr věděl, že o ni musejí obzvlášť opatrně pečovat a věnovat cestě víc času. Dá jí početný průvod, a kdyby jí jízda příliš nesvědčila, také zlacená nosítka. Vyšle Michelotta, aby ji první týdny střežil a aby zjistil, jestli je na panství bezpečno. A až dorazí do Nepi, musí samozřejmě mít k ruce i poradce, který jí pomůže naučit se vládnout.

Papež Alexandr věděl, že v církvi se najdou tací, kdo proti tomu budou vznášet námitky, protože to koneckonců je žena, ale Lukrécie se zrodila a byla vychována k tomu, aby byla státníkem; není důvod plýtvat jejím nadáním jen proto, že nepřišla na svět jako muž. V žilách jí proudí krev Borgiů, a tak je třeba jejího nadání využít.

Žádnou podobnou náklonnost však necítil ke svému mladšímu synu Joffremu – a jeho neapolské ženy Sancie měl jednoduše až po krk. Samozřejmě si uvědomoval, že hodně z té krajní antipatie má na svědomí její strýc, neapolský král. To, že jeho dcera Rosetta odmítla provdat se za papežova syna, byla neskutečná nadutost. Hořká pilulka! Alexandr se navíc nenechal ošálit. Dobře věděl, že král by mohl dceři sňatek s Cesarem nařídit, ale neudělal to. Byl tedy toho názoru, že jeho syna vlastně odmítl král.

Sancia, neapolská princezna, kterou si vzal jeho nejmladší syn, byla odjakživa tvrdohlavá a rozmarná, a co horšího, zatím ještě Joffremu nedala dědice. Navíc to je koketa. Pořídili by mnohem lépe, kdyby se Joffre stal kardinálem a ji provdali za Cesareho, protože ten by ji bezpochyby dovedl zkrotit.

Alexandr si dal sedmnáctiletého Joffreho povolat k sobě.

Joffre vešel s širokým úsměvem na příjemném obličeji. Na nic si nestěžoval, ale těžce napadal na nohu.

„Co se stalo?“ chtěl vědět papež, ale opravdový zájem v tom nebyl; dokonce syna ani zběžně neobjal.

„To nic, otče,“ odpověděl Joffre. „Při šermu jsem se poranil na stehně.“

Alexandr se snažil nemluvit nakvašeně, ale bylo to těžké, protože nešikovnost jej zlobila vždycky.

Joffre měl plavé vlasy a přímé způsoby. V očích mu nejiskřilo bystrostí jako jeho sestře, ani se mu temně nelesklo vychytralostí jako dřív Juanovi, ani tam nehořely plameny ctižádosti jako u Cesareho. Když se mu papež podíval do očí, po pravdě řečeno tam neviděl nic, a to ho vyvádělo z míry.

„Chci, abys doprovodil sestru do Nepi,“ začal Alexandr. „Bude potřebovat společnost někoho, koho má ráda, a také ochranu. Je sama, je to žena a bude mít dítě, a tak musí mít k ruce muže, na kterého se může spolehnout.“

Joffre se usmál a přikývl. „Velmi rád, Svatosti. A radost bude mít i moje žena, protože má Lukrécii velice v oblibě a kromě toho jí změna místa udělá dobře.“

Alexandr se přichystal zasadit úder a všímal si, co to udělá s výrazem synova obličeje (i když by dal krk na to, že se žádných větších změn nedočká). „Neřekl jsem ani slovo o tom, že by tě měla doprovázet tvoje žena, jak jí říkáš. Ta s vámi nepojede, protože s ní mám jiné plány.“

Joffre se mírně zakabonil. „Povím jí to, ale vím určitě, že nebude ráda.“

Alexandr se usmál, protože od tohohle syna nic neočekával – a on jej nezklamal.

Totéž se ovšem nedalo říct o Sancii.

Ta hned odpoledne, sotva se to dozvěděla, vybuchla – a jako první si to odnesl Joffre. „To nikdy nebudeš víc můj manžel než tatínkův synáček?“ křičela.

Joffre si ji překvapeně prohlížel. „Není jenom můj otec,“ upozornil ji. „Je to taky Svatý otec. Běda, kdybych odmítl ho poslechnout.“

„Běda, jestli tě tam pošle a mě bude nutit, abych tu zůstala,“ odsekla Sancia. Pak se samým zklamáním rozbrečela. „Když mě přiměli, abych si tě vzala, bylo mi to hrozně nepříjemné – ale teď jsem se naučila tě mít opravdu ráda, tak proč mi tě chce tvůj otec brát?“

Joffre se usmál, poprvé poněkud šibalsky. „Bývaly doby, kdy by ses beze mě obešla víc než ochotně… to když jsi byla s mým bratrem Juanem.“

Sancia naprosto strnula a hned ji přešel pláč. „Byl jsi ještě dítě a já jsem byla sama. Juan mě utěšoval, nic víc.“

Joffre nehnul ani brvou. „Myslím, že jsi ho milovala,“ nesouhlasil. „Na jeho pohřbu jsi plakala nejvíc ze všech.“

„Nemluv hlouposti, Joffre,“ snažila se Sancia. „Plakala jsem, protože jsem se bála sama o sebe. Nikdy jsem nevěřila, že Juana zabil někdo neznámý.“

Joffre nasadil ostražitý výraz. Najednou vypadal chladněji a inteligentněji a jako by povyrostl, rozšířila se mu ramena a čelil jí pevněji. „Chceš tím snad naznačit, že víš, kdo bratra zabil?“ zeptal se.

V tom okamžiku Sancia poznala, že se v jejím muži cosi změnilo, protože se naprosto nepodobal chlapci, kterého kdysi poznala. Došla k němu a objala jej oběma rukama okolo krku. „Že ho nenecháš, aby tě ode mě poslal pryč?“ žadonila. „Pověz mu, že musím být s tebou.“

Joffre ji pohladil po vlasech a pak políbil na nos. „Řekni mu to sama,“ navrhl. A uvědomil si, že ačkoli ji miluje, i po té době se na ni kvůli vztahu s Juanem zlobí. „Pověz mu, co máš na srdci, pak uvidíme, jestli se ti povede lip než všem ostatním, co se pokoušejí Svatého otce umluvit.“

A tak se Sancia odebrala do papežových komnat a požádala o slyšení.

Když vešla, Alexandr seděl na trůnu. Právě totiž ukončil jednání s benátským vyslancem a následkem toho měl prachmizernou náladu.

Sancia před ním stanula, uklonila se téměř neznatelně a neobtěžovala se mu uctivě políbit prsten nebo svatou nohu. Kvůli tomu, co pro ni měl nachystáno, jí však tak malé poklesky mohl odpustit.

Sancia promluvila, aniž by si k tomu vyžádala svolení, protože koneckonců byla dcerou a vnučkou králů. Právě dnes se víc než kdy jindy podobala svému dědovi, králi Ferrantemu. Černé vlasy měla volné, nesvázané a neupravené. Zelenýma očima se na něj zpříma a pronikavě dívala. „Co jsem se to doslechla? Nechcete mě poslat s manželem a sestrou do Nepi? Mám snad zůstat ve Vatikánu zbavena společnosti svých drahých?“

Alexandr si zívl. „Má drahá, máte dělat, co se vám nakáže, a to je podle všeho cosi, co pro vás není snadné.“

Sancia se nedokázala ovládnout a vztekle si dupla. Tentokrát papež zašel příliš daleko. „Joffre je můj manžel a já jsem jeho žena. Moje místo je po jeho boku, jemu jsem povinována věrností.“

Papež se zasmál, ale oči měl jako z ocele. „Má drahá Sancie, vy patříte do Neapole. K tomu vašemu pošetilému strýci, do kraje, kde vládlo to zvíře, váš urozený děd Ferrante. A jestli nebudete držet jazyk za zuby, pošlu vás tam, než se nadějete.“

„Mně strach nenaženete, Svatosti,“ nedala se. „Věřím v moc vyšší, než je ta vaše. A k tomuto svému Bohu se modlím.“

„Dávejte si pozor na to, co říkáte, mé dítě,“ varoval ji Alexandr. „Mohu vás nechat pověsit nebo upálit za kacířství, a pak budete na setkání s milovaným manželem čekat ještě déle.“

Sancia měla vystrčenou bradu a vztekem zapomněla na všechno nebezpečí. „Udělám vám skandál. Jestli chcete, můžete mě nechat upálit, ale nezabráníte mi říkat pravdu. V Římě je všechno samá faleš a je potřeba, aby se všichni pravdu dozvěděli.“

Alexandr povstal a Sancia bezděky couvla, protože působil hrozivě. Pak se ale vzpamatovala a zůstala stát na místě. Odmítla sklopit oči, odmítla se nechat vyděsit papežovým upřeným pohledem, a on začínal zuřit. Jestli ji není s to zkrotit jeho syn, vezme si to na starost on. „Odjedete do Neapole hned zítra,“ ucedil. „A vezmete s sebou vzkaz pro krále. Povíte mu, že pokud on nechce nic mého, já nechci nic jeho.“

Druhý den opravdu odjela, s maličkým průvodem a skoro žádnými penězi na cestu. „Tvůj otec,“ pověděla před odjezdem Joffremu, „má víc nepřátel, než si myslí. A jednou skončí špatně. Já se jen modlím, abych u toho byla.“

Král Ludvík, oblečen do okázalého brokátu s vyšívanými zlatými včelami, vjel do Milána – a Cesare mu byl po boku. Doprovázeli je kardinálové della Rovere a ďAmboise, ferrarský vévoda Ercole ďEste a čtyřiceti tisícové okupační vojsko.

Ludovicio Sforza se dočista ožebračil, když si najal žoldnéře k obraně, ti ale zdaleka nestačili na obratné a ukázněné francouzské jednotky. Ludovicio pochopil, že porážka se blíží, a tak poslal své dva syny a bratra Ascania do Německa, aby se uchýlili pod ochranu sestřina manžela, císaře Maxmiliána.

A tak byl po snadném vítězství francouzský král Ludvík bez valného odporu prohlášen vévodou milánským. 21a hladký průběh vpádu vděčil papežově požehnání a také pomoci jeho syna Cesareho.

Při prohlídce města král nejprve ze všeho navštívil veliký hrad Sforzů. Tam pátral po dubových truhlicích, jejichž složité zámky navrhl Leonardo da Vinci, protože se šuškalo, že jsou plné vzácných klenotů a zlata. Když mu je ale otevřeli, zjistil, že jsou prázdné. Ludovicio si při útěku zřejmě odvezl nejvzácnější šperky a přes dvěstě čtyřicet tisíc dukátů.

V pevnosti toho však zbylo dost, aby na Ludvíka velikost Ludoviciova dvoru silně zapůsobila. K tomu nejnádhernějšímu patřily sforzovské stáje, kde visely úžasné a detailní malby vynikajících koní, a také Leonardova nástěnná malba Poslední večeře Páně v klášteře Santa Maria.

Králi nicméně nevadilo, když si jeho lukostřelci vybrali jako cvičný terč nádhernou Leonardovu sochu koně z pálené hlíny, která stála na náměstí, a úplně ji zničili. Kultivovaní Milánští měli francouzské vojáky za neotesance, protože plivali na zámcích na podlahy a nechávali odpadky válet na ulici.

Kdyby byla Romagna jednotná, mohl tím francouzský vpád skončit. Tak tomu ale nebylo. Proto Alexandr věděl, že je jeho svátým právem dožadovat se vlády nad těmito kraji, protože koneckonců to byly papežské státy – a nenažraní místní páni a válečníci jim mohli tak dlouho nerušeně vládnout jen díky papežské benevolenci.

Teď Cesaremu zbývalo jen svrhnout všechna ta knížátka a hrabátka a dobýt zpět zbytek papežských území. Pak se otevře cesta ke sjednocení Itálie, což přinese rodině a Římu slávu a bohatství.

Nepi se Lukrécie vrhla po hlavě do svých administrativních povinností. Schválila nový zákonodárný sbor a policii, aby zákony vynucovala a zaručila, že na ulicích bude mír a klid. Stejně jako to zavedl její otec v Římě na každý čtvrtek, zvala si místní na hrad, aby mluvili o tom, s čím nejsou spokojeni, a pak se snažila to napravovat. Vypadalo to, že má k vládě nadání, protože lidé si ji brzy zamilovali.

Po celou tu dobu toužila po Alfonsovi, ale nacházela útěchu u Joffreho a stejně tak mu ji oplátkou poskytovala. Joffre totiž velmi závisel na Sancii, i když někdy bývala velice nepříjemná. Lukrécie se učila vládnout, Joffre lovil a jezdil si po zdejším nádherném venkově. A den ode dne jim bylo lehčeji.

Jako odměnu za to, jak výtečně si vede, se papeži už měsíc poté, co do Nepi přijela, podařilo přimět Alfonsa, aby se odebral za ní. K té příležitosti manželům velkomyslně věnoval město, hrad i kraj okolo Nepi. Milenci byli bez sebe nadšením nad tím, že jsou zase spolu, a tak se ani jeden papeže neptali, co za to bude požadovat.

Alexandr dal Lukrécii a Alfonsovi několik týdnů a pak je navštívil. Víc času neměl, a tudíž jim poskytnout nemohl. Když byl v Nepi druhý den, požádal při velikém rodinném obědě Lukrécii, aby se na porod vrátila do Říma. Velice přesvědčivě jí vysvětlil, že už přichází do let a mít u sebe vnouče by jej velmi potěšilo. Lukrécie měla radost, že je zase s manželem, a také se těšila na Giulii a Adrianu, a tak souhlasila. Alfonso se zařekl, že už ji nikdy neopustí, a tak kývl, že pojede také.

Lukrécie se vrátila s manželem a Joffrem do Říma a zjistila, že papež vyslal ke branám města hudebníky, mimy a kejklíře, aby je přivítali.

Zatímco byla pryč, vyzdobili její palác v Santa Maria in Portico drahými hedvábnými závěsy a složitými gobelíny. Sám papež neváhal a přišel ji pozdravit a přivítat. „Jaký šťastný den,“ radoval se, objímal ji, ba ji i přes její pokročilé těhotenství zdvihl do vzduchu. „Vrací se moje milovaná dcera a brzy se jako hrdinný dobyvatel vrátí i můj syn Cesare.“ Dokonce objal i Joffreho, protože se nedokázal udržet. Toho dne měl pocit, že všechny jeho modlitby byly vyslyšeny.

Krátce nato dostal zprávu o tom, že Cesare vstoupil do Milána, a jeho radost neznala mezí. A když Lukrécie porodila zdravého chlapce, kterému dali po dědečkovi jméno Rodrigo, Alexandr byl tak nadšen, že dokonce na chvilku omdlel a zbytek dne musel strávit na loži. Jen co se zotavil, začal chystat vnukovy křtiny.

20. kapitola

Cesare Borgia, v černém brnění a na nádherném bílém válečném oři, se u bran Bologne sešel se svými veliteli. K vojsku švýcarských a německých žoldnéřů, italských dělostřelců a španělských důstojníků se tu přidala početná jednotka francouzských veteránů.

Král splnil slib.

Vlajkonoš s bílou zástavou s vyšitým útočícím býkem Borgiů jel hned za ním. Cesare se s patnáctitisícovým vojskem po silnici z Bologne do Rimini blížil ke městům Imola a Forli.

Zlatý býk vytepaný na hrudním plátu Cesareho černého brnění v poledním slunci jasně zářil. Nové brnění bylo lehké, aby měl větší volnost pohybů, ale přitom mu poskytovalo životně důležitou ochranu. Teď mohl účinně bojovat i jako pěší, kdyby sesedl.

Cesareho muži s těžkými brněními jeli na silných koních; byli jako účinné válečné stroje, které se těžko zastavují a kterým se těžko čelí. Lehkou jízdu zase chránily kroužkové košile a pláty z tuhé kůže a její muži měli meče a smrtící kopí.

Pěchotu tvořili odolní Švýcaři s obávanými dlouhými píkami, italští vojáci s různými zbraněmi a osmahlí Němci s kušemi a puškami malé ráže.

Nejničivější zbraní, kterou Cesare vládl, ale bylo italské dělostřelectvo kapitána Vita Vitelliho.

Imola a Forli už dlouho způsobovaly v Romagni jen potíže. Dřív tu vládl Girolamo Riario, hrubý a násilnický dědic mocného severoitalského rodu a zároveň synovec někdejšího papeže Sixta.

Girolamo se oženil s Kateřinou Sforzovou, neteří Ludovicia Sforzy, vládce Milána; to ještě byla děvčátko. Když byl Girolamo dvacet let nato zavražděn, už dospělá Kateřina zuřila a odmítla odejít do kláštera. Místo toho nasedla na koně a s vojskem ihned udeřila na manželovy vrahy.

Když dotyčné aristokraty zajali a přivedli před ni, vykonala nad nimi krutou a strašlivou pomstu. Nechala jim utít pohlaví, vlastnoručně pak penisy zvedla v lněném kapesníku a stužkami, které si sundala z účes, jim je přivázala kolem krku. Držela se toho, že lidi jejich druhu je třeba jednou provždy odradit.

„Tahle země je moje,“ oznámila jim, „a vdovou jsem být nechtěla.“ Pak zůstala, dívala se, jak z nich vytéká v kroutících se červených stezičkách na zem krev, a čekala, dokud nebyli strnulí a chladní. Těžko si představit, co by s nimi provedla, kdyby manžela opravdu milovala.

Okamžitě po návratu vyhlásila nárok na Imolu a Forli jménem svého syna Otta Riaria, kmotřence papeže Alexandra.

Pověst o jejím nelítostném trestu se šířila po městech a krajích a ona začala být proslulá svou krutostí stejně, jako předtím byla krásou. A opravdu byla Kateřina násilnická jako kterýkoli válečník a přitom ženská jako kterákoli vévodkyně. Dlouhé plavé vlasy rámovaly obličej s jemnými rysy, pyšnila se pokožkou jemnou jako písek, a ačkoli byla vyšší než mnozí muži, byla velmi půvabná. Hodně času trávila s dětmi a pro zábavu často sama vymýšlela zvláštní masti pro svou bledou a bezchybnou kůži, bělidla pro popelavě plavé vlasy a pleťové vody pro velká pevná ňadra, která často vystavovala na odiv téměř nepokrytá. Popelem si čistila rovné bílé zuby a říkalo se o ní, že má knihu, do které si zapisuje všechna svá kouzla. A všude po vesnicích se vědělo, že smyslné radovánky má v oblibě úplně stejně, jako kterýkoli muž. Byla to žena, kterou bylo třeba obdivovat za odvahu a kultivovanost, ale
také vybavená mocnou a ocelově pevnou myslí a vůlí, nepřipouštějící žádné skrupule.

Vdala se znovu, a když i jejího druhého manžela zavraždili, znovu se drsně a nelítostně pomstila. Tentokrát nechala vrahům vyrvat končetiny z těla a zbytek dala rozsekat na kousky.

Tři roky nato se vdala za Giovanniho d* Medici a s ním měla syna. Jmenoval se Bando Neir a byl jejím nejoblíbenějším potomkem. Gio jí jako manžel vyhovoval, protože i když byl vybraně ošklivý, v noci a v ložnici se projevoval mužněji než kdokoli, koho předtím poznala. V uplynulém roce se však ale stala vdovou znovu. Kateřině teď bylo třicet šest let a divokost jí vynesla přezdívku Vlčice.

Rodinu Borgiů nesnášela, protože když zemřel její manžel Riario, nechali ji na holičkách, a neměla v nejmenším v úmyslu dovolit jim, aby se zmocnili území, na kterém vládla se svým synem Ottem. Před několika měsíci obdržela papežskou listinu, v níž se Řím dožadoval splacení částek, které za své statky dlužila na daních, a v níž byla obviněna, že zadržuje i desátky určené papeži a církvi.

Kateřina vycítila, že jde do tuhého, a poslala desátky do Říma po zvláštním vyslanci, v plné výši, ba s předstihem i ty budoucí, ale Alexandr byl přesto odhodlán se jejích území zmocnit a začlenit je do Romagne. Proto se připravovala na boj.

Dobře zaplacení informátoři jí přinesli zprávy, že Cesare vede armádu proti jejím městům. Obratem poslala papeži dárek. Kus černého oděvu z mrtvého, který zemřel na mor. Dala jej pevně stočit a nacpat do vydlabané hole. Doufala, že Alexandr její dárek otevře, choroba se jej zmocní a bude po dobývání. Její informátoři se však nechali chytit a na mučení ji prozradili; popravili je a papež byl zachráněn.

Cesare měl v plánu dobýt nejprve Imolu a pak Forli. Když se papežské vojsko přiblížilo k prvnímu městu, rozmístil jednotky, přesunul dopředu dělostřelectvo a lehkou jízdou a pěchotou je zaštítil. Pak se zvláštním plukem vyjel vpřed.

Všechny přípravy však byly zbytečné, protože když se přiblížili k branám, ty se otevřely a ven vyrazila skupina ustaraných měšťanů. Spěchali se vzdát, aby sebe i město ušetřili drancování a plenění.

Kateřina Sforzová nebyla kvůli své dobře známé krutosti a divokosti nijak oblíbenou vládkyní. Její poddaní neměli tím, že by za ni bojovali, mnoho co získat. Hned první den přivedli dva francouzští kopiníci místního tesaře, kterému ukřivdila a který se chtěl pomstít. Žádal, aby jej Cesare vyslechl. Také se chtěl zachránit, a tak jim ochotně ukázal slabiny ve stavbě hradu.

I ve městě ale byla menší pevnost a její velitel Dino Naldi byl voják každým coulem. Už se jim ukázal na střeše a dal jim najevo, že hodlá bojovat.

Cesare se proto přichystal k obléhání.

Jeho italský velitel kapitán Vitelli přesunul do přední řady své kanóny, uvedl vojáky do pohotovosti a začal ostřelovat zdi hradu. Kateřinin velitel Dino Naldi pochopil, nakolik je to nebezpečné, požádal o příměří a slíbil, že pokud mu do tří dnů nepřijde pomoc, s celým městem se vzdá.

Cesare dobře věděl, že jednání mu ušetří dost peněz i život, a tak dal rozbít tábor a pak tři dny čekali.

Žádná pomoc nepřišla. Naldi byl zkušený důstojník ze staré válečnické rodiny a Kateřinu nijak zvlášť nemiloval, a tak shodil děla z hradeb a rozpustil posádku. Kdyby od vládců cítil cosi jako věrnost a podporu, býval by bojoval do posledního, ale Kateřina i teď, kdy hájil její pevnost, držela na citadele ve Forli jeho ženu a děti jako rukojmí.

Imolu jim odevzdal s jedinou podmínkou. Že se bude moct přidat k Cesaremu a papežským, až potáhnou na Forli. Cesare tudíž dosáhl prvního cíle tažení, aniž by ztratil jediného muže… anebo musel čelit Kateřině Sforzové.

Ve Forli byla Kateřinina hlavní pevnost: právě tady se Cesare musel utkat se samotnou Vlčicí. Papežův syn byl mladší a měl mnohem méně zkušeností než divoká vládkyně, a tak se k branám blížil značně opatrně. Brány se ale znovu otevřely, davy obyvatel se vyhrnuly ven a oznamovaly mu kapitulaci.

Na vrcholku hradeb však stála sama Kateřina, navlečená do brnění, v jedné ruce s mečem a na druhé se sokolem. Všude na střechách byli rozestavení její lučištníci s nasazenými šípy a nataženými luky.

Jakmile spatřila, že její poddaní jdou s Cesarem, rozzuřila se a začala řvát na vojáky, aby stříleli po nich. „Postřílejte je! Postřílejte ty mizerné zbabělce, co zradili naše město!“

Šípy vyletěly jako hejna ptáků a lidé z Forli začali Cesaremu padat k nohám.

„Můj Bože,“ obrátil se Cesare k Vitellimu, „ta ženská je blázen. Zabíjí svoje vlastní lidi.“

Jeden z jejích velitelů zakřičel z věžního okna, že paní hraběnka si přeje sejít se s Cesarem Borgiou a dojednat mír a kapitulaci.

„Přejděte přes padací most,“ křičel velitel. „Paní hraběnka se s vámi setká na kryté cestě.“

Cesare se díval, jak padací most klesá a brána hradu se otevírá. Pak vyšel přes něj se svým španělským kapitánem Porto Diazem. Když se ale podíval širokým otvorem v dřevěné střeše nad vchodem, měl pocit, jako by zahlédl, jak se nad nimi někdo hýbe. Otočil se právě včas, aby spatřil, jak několik Kateřininých mužů zdvihá most. Železná mříž před ním už klesala dolů.

Chytil za rameno Diaze. „Rychle!“ zařval na něj. „Je to past!“

Vyskočil na obrovské ozubené kolo, které zvedalo most. Chybělo málo, aby jej most rozdrtil, ale přece proklouzl, než se dovřel. Odvážně skočil stranou do příkopu. Z desítek kuší vylétly do vody těžké kovové střely, které ho míjely jen o málo, a on se zoufalou námahou plaval k protějšímu břehu příkopu.

Iři osmahlí Švýcaři mu pomáhali z vody a hlučně a sprostě Kateřině nadávali.

Porto Diaz takové štěstí neměl. Zůstal mezi kovovou mříží a spuštěným mostem. Jakmile byl Cesare na suché zemi,

Kateřina poručila, ať na Diaze z otvoru ve střeše lijí vařící olej. Cesare stál na břehu, poslouchal bolestný křik, při kterém stydla krev v žilách, a přísahal si, že ta ženská neujde trestu.

Věděl, že Kateřina se bez krvavé bitvy nevzdá. Proto se odebral do tábora a začal chystat plán. Po několika hodinách získal dojem, že přišel na překvapivý tah, který by mohl změnit její postoj. V Imole zajali dvě z jejích dětí a on je dal přivést k příkopu, na dohled hradu.

„Kateřino,“ zavolal na ni. „Mám tu něco tvého.“

Vyšla se podívat a on jí ukázal děti.

„Pokud se hrad do hodiny nevzdá a nevrátíte mi mého velitele, před tvými zraky dám děti zabít.“

Za Kateřininými zády zapadalo oranžové slunce a ona se rýsovala v soumraku jako temný stín. Divoce se zasmála a její smích se výhružně odrážel ozvěnou. Pak si zvedla sukni až k prsnímu plátu brnění a odhalila se.

„Podívej se, ty čubčí synu,“ zakřičela na Cesareho a ukazovala si na ohanbí. „Vidíš? Můžu si udělat jiné děti, spoustu dětí, mám z čeho. Takže si dělej, co umíš.“

Pak mávla rukou a Cesare uslyšel šplouchnutí. Do příkopu spadlo bezhlavé, opařené tělo Porta Diaze.

Proto Cesare Borgia, vévoda valenský a syn papežův, nařídil začít s ostřelováním. Děla Vita Vitelliho pálila proti stěnám hradu salvu za salvou.

Když už se zcela setmělo, přikročil k němu Dino Naldi. „Chcete dát rozkaz, aby zabili ty děti?“ zeptal se nejistě.

Cesare se zatvářil překvapeně, protože to už pustil z hlavy. Rychle Naldiho uklidnil. „To byla jen výhrůžka. Na jakoukoli normální matku by to zabralo. Pak bychom mohli spoustě lidí zachránit život. Teď o něj kvůli té šílené ženské přijdou. Zabít ještě i ty dvě děti by ničemu neposloužilo. Odveďte je.“

„Co s nimi mám dělat?“

„Nechte si je,“ poradil mu Cesare. „Vychovávejte je jako vlastní.“

Naldi se vděčně usmál a překřižoval se. Nechápal, proč se o tomhle člověku říká, že to je zrůda; na ženu, v jejíž moci teď byli jeho synové, to platilo podstatně víc.

Jakmile se druhého dne objevilo slunce, dal Cesare pokračovat v ostřelování. Kateřina přesto stále postávala na hradbách s mečem v ruce. Cesare odešel nařídit svým lidem, ať porážejí stromy a vyrobí z nich čtvercové vory.

„Každý musí unést třicet vojáků,“ křičel. „Až hradby padnou, dostaneme se na nich přes příkop.“

Konec nepřicházel nijak rychle. Po čase ale kamenné koule z Vitelliho děl rozbily zeď pevnosti a Cesare uslyšel od její severní části pokřik „Průlom! Průlom!“

Francouzský kapitán zavedl své vojáky na vory, které už plavaly v příkopu. Rychle pádlovali, zbraně měli přichystané, vyskákali a poslali vory zpátky pro další. Vcelku pak proti hradu zaútočily tři stovky mužů.

Jakmile spustili padací most, Cesare s ostatními za pokřiku „Do útoku!“ tryskem přejel do hradu. V tom okamžiku se Kateřina ze svého postavení na střeše zadívala na haldy munice a střelného prachu navršené uprostřed pevnosti. Sundala ze stěny jednu z velikých pochodní a vší silou ji hodila na jednu z hromádek prachu. Raději chtěla vyhodit do vzduchu sebe i celé město, než aby se nechala zajmout nepřítelem! Výbuch hradem otřásl, zničil domy i obchody v jeho okolí a zabil přes čtyři stovky obyvatel Forli. Cesare a většina jeho vojáků však unikli i zraněním. Kateřinini vojáci vylézali ze střech, věží, balkonů a opevnění. Byli poranění a otrhaní, ale vzdávali se a ulevilo se jim, že Cesare zvítězil.

Kateřina Sforzová naneštěstí pro sebe nebyla ani zraněna. Zajal ji francouzský velitel, který ji ještě ten večer u partie karet a u večeře prodal Cesaremu za výkupné třiceti tisíc dukátů.

Kateřina Sforzová teď patřila Cesaremu Borgiovi a ten s ní mohl naložit, jak se mu zlíbí.

Po večeři se Cesare dlouho koupal v horké vodě a poté vyndal ze zavazadel své černé hedvábné šaty a oblékl se do nich. Nejlepší ložnice na hradě ve Forli zůstala nedotčena, a on v ní teď ležel na posteli a přemítal, co s Kateřinou udělá.

Ji tou dobou drželi v malé a tmavé místnosti v podzemí hradu; hlídali ji dva z Cesareho nejspolehlivějších strážných. Dal jim k tomu jasné příkazy.

O půlnoci Cesare, stále ještě oblečený do hedvábných šatů, sešel dolů do sklepení. Dlouho napřed už slyšel, jak sebou zajatkyně hází, jak sténá a kleje. Vešel do vlhké a nedostatečně osvětlené komory, kde poblikávala jediná svíčka.

Kateřina ležela na zádech na železném loži a zápěstí i kotníky na nohou měla pevně přivázané ke stranám postele. Byla upoutána na železné lůžko tak pevně, že mohla jen vztekle házet hlavou ze strany na stranu. Vlčice byla v pasti, roztažená jako žába.

Cesare mlčky stál a i Kateřina přestala křičet, jakmile jej spatřila. Místo toho zvedla hlavu, kam to jen šlo, a ze všech sil se na něj pokusila plivnout. Byl ale příliš daleko.

„Má drahá hraběnko,“ začal Cesare mile, „kdybyste měla trochu zdravého rozumu, mohla jste sobě i svým lidem ušetřit mnoho trápení.“

Zadívala se mu znepokojivě jasně modrýma očima do tváře. A pak se jí půvabný obličej zkroutil vztekem. „Jaké mučení sis vymyslel pro ženu, ty zbabělý římský smrade?“ vyjela po něm zuřivě.

„Uvidíš,“ odpověděl chladně.

Pak shodil šaty, vylezl si na ni a vnikl do ní, nejdřív pomalu, potom ale začal přirážet silně a pronikal hluboko. Čekal, že uslyší její křik a nadávky, ale mlčela. V místnosti bylo jen slyšet, jak si stojící strážní cosi šeptají.

Cesare vztekle pokračoval dál, zuřivě přirážel bedry, až se s ním konečně začala pohybovat. Plné boky se zvedaly, ohanbí se přitahovalo k němu, a tak si myslel, že jí působí rozkoš.

Dál ji znásilňoval, protože si byl jist svým vítězstvím nad ní. A když skončil, měla zarudlé tváře a propocené vlasy.

„Zapomnělas poděkovat,“ utrousil a odtáhl se z ní.

Podívala se na něj a v modrých očích se zablýskalo. „Nic jiného pro mě nemáš?“ zeptala se.

Cesare se vyřítil ven z cely. Další dvě noci však znovu Kateřinu o půlnoci navštívil a zopakoval stejný zamlklý akt vítěze. A stejné byly i výsledky. Když bylo po všem, zrůžovělá a zpocená se jej jen zeptala, jestli je to všechno, co pro ni má.

Byl odhodlán stejně pokračovat, dokud se nevzdá. Další noci si ale chvilku poté, co do ní vstoupil a začal přirážet, pospíšila s příkazem. „Rozvaž mě, jinak to není k ničemu.“

Kateřina byla nahá a nemohla ukrývat žádnou zbraň. A jeho dva ramenatí a svalnatí strážní stáli opodál, takže usoudil, že nic nehrozí.

Zbavil ji sám řetězů a pak opatrně rozvázal i provazy. Poděkovala mu pokývnutím a poprvé se jí v očích objevil záblesk něhy. Pak ji obskočil. A ona jej obtočila nejprve nohama a pak pažemi a vtahovala si jej hlouběji do sebe. Odtáhla mu hlavu dozadu za vlasy a přejížděla mu jazykem po rtech, pak jej políbila a pronikala mu jazykem tak hluboko, až se celý rozechvěl. Chvilku nato začala krátce a přerývaně sténat rozkoší a on téměř šílel vytržením. Za pár chvil oba dospěli k hromovému vyvrcholení.

Příštího dne Kateřina odmítla jíst, pokud jí nedopřejí navoněnou lázeň. K vaně ji zavedli v řetězech a omyla ji jedna z jejích služebných, která přežila výbuch; to byl ale jediný případ, kdy ji pustili z lože.

Další dva týdny Cesare přicházíval o půlnoci a obskakoval ji. Někdy v polovině ji vždycky odvázal a ona jej zase objímala. Strážní tu stále zůstávali, protože Cesare nemohl mít jistotu, že se mu v nějakém návalu vášně nebo zuřivosti nepokusí třeba vydloubnout oko. Ani jeden si ale vojáků nevšímali. A jednu noc spolu začali i mluvit.

„Musíš uznat, že i znásilnění může být příjemná věc,“ nadhodil Cesare.

Kateřina se šibalsky zasmála. „Ty si myslíš, že jsi mě znásilnil? To jsi vedle, ty papežský parchante. Už když jsem stála na hradbách a poprvé jsem tě zahlédla, rozhodla jsem se, že tě bud znásilním nebo zabiju. Kdybych tě zajala, nechala bych tě svázat zrovna jako ty mě. A pak bych si na tebe vyskočila. Ale to je jedno, výsledek je stejný.“

Kateřina měla velké nadání pro strategii. Tím, že jeho vůli vydávala za svou vlastní, změnila poměr sil. A tak se jí bez jediné zbraně podařilo jej pokořit, protože nyní se Cesare už cítil stejně tolik poraženým jako vítězem.

Ten den, kdy měli odjet do Říma, se Kateřina obrátila na Cesareho s dotazem. „Necháš mě vést po ulicích s těžkými okovy jako zajatou královnu, aby na mě mohli Římané křičet a nadávat mi? Tak se to přece v Římě dělávalo od pradávna.“ Cesare se zasmál. Kateřina vypadala ten den úžasně, zvlášť na někoho, kdo strávil týdny v kobce. „To mě zatím nenapadlo, ale…“

„Jistě, radši mě necháš upálit u kůlu za to, že jsem se pokusila připravit papeže o život,“ pokračovala Kateřina. „Proč jen si vybírám za posly takové hlupáky.“

„Papeži někdo o život usiluje často,“ pokrčil Cesare rameny. „Málokdy se ho to až tak dotkne, zvlášť když spiknutí selže hned na počátku. Kdyby ale měl v úmyslu nechat tě pověsit nebo upálit za kacířství, ujistím jej, že jsem tě už trestal, a to každou noc od zajetí.“

„A bude ti věřit?“

„Bude to brát jako znásilnění a bude toho názoru, že je to přísnější trest než smrt. Myslí si, že znásilnění zraňuje duši, a on má ženy rád, jako já jsem nikdy neměl,“ vysvětlil Cesare.

Kateřina se pokřiveně usmála. „Ale aby někdo věřil na takový trest, musí napřed věřit v duši.“

„Jistě, a papež v ni věří,“ usmál se Cesare. „A mimochodem, protože koneckonců patříš k rodu Sforzů, zařídil jsem, aby tě drželi v Belvederu. Bez řetězů. Zámek patří mně. Má nádherné zahrady a báječný výhled na město. Bude se s tebou zacházet jako s váženým hostem… ovšem budou tě samozřejmě pečlivě hlídat.“

21. kapitola

Cesare vjel do Říma jako hrdinný dobyvatel. Velký průvod na oslavu jeho vítězství byl ten nejokázalejší, jaký kdy obyvatelé města zažili. Všichni Cesareho vojáci, jeho lehká jízda i švýcarští pikenýři byli oblečeni do prosté černé, a dokonce i vozy s jeho zavazadly byly potaženy černou látkou. A sám Cesare v uhlově černé zbroji jel v čele svého vojska doprovázen čtyřmi kardinály, jejichž červené a purpurové šaty poskytovaly dokonalý kontrast. Za účelem triumfu nechali dokonce i útočícího býka Borgiů vyšít na vlajce na černé a ne na obvyklé bílé pozadí. Cesare na štíhlém černém hřebci vypadal jako temný královský princ.

Průvod se sunul mezi davy Římanů lemujícími ulice Vatikánu. Tam pak Cesare Španělsky pozdravil svého otce, poklekl, políbil papežský prsten a odevzdal papeži klíče od dobytých měst a hradů.

Alexandr jen zářil pýchou, zvedl Cesareho na nohy a před nadšeným davem jej vřele objal.

Okamžitě po průvodu se Cesare otci omluvil a odešel do svých vatikánských komnat.

Za tu dobu, co byl pryč, se výrazně změnil. Došlo mu, že Francouzi se smáli, protože jej považovali za šaška, pak se pokusil okouzlit Rosettu a selhal, a když konečně i jeho štěstí se ženou poskvrnily vzpomínky na sestru, zapřísáhl se, že začne skrývat své city. A od toho dne se málokdy usmál a málokdy dal byť jen pohledem najevo vztek.

A ta tvář… nedávno přetrpěl další krutý nápor francouzské nemoci a tentokrát mu choroba vyryla hluboké důlky do tváří a zavrtala se mu do nosu a čela; zůstalo po ní několik kulatých jizev, které už nezmizí. Na bitevním poli to bylo jedno, ale bylo to hotové prokletí, když byl na oslavách ve městě nebo když spal s kurtizánami. V pětadvaceti si přivykl na to, že je chválen, ba obdivován za pěkný vzhled, a teď o něj přišel. Všechna zrcadla ve svých komnatách dal přikrýt černou látkou a varoval služebnictvo, aby závoje nikdy nesundávalo.

Vrátily se mu noční běsy; aby zahnal strach, začal spát přes den a pracovat přes noc. A znovu trávíval hodně času nočními projížďkami po venkově, obklopen tmou.

Nemohl se už dočkat, kdy se uvidí s Lukrécii. Čekal na to tak dlouho. Její tvář ho jako vidění následovala při všech vítězstvích.

Bylo to ale už dva roky, co se nesešli, a on si začínal klást otázku, nakolik se změnila. Bude na něj působit stále stejně, i když uplynulo tolik času, i když se oženil s Charlottou a sestra byla prodána za Alfonsa? V hloubi duše choval naději, že ji třeba už manžel znudil, protože teď, když papež změnil spojence, byl vlastně Alfonso pro rodinu Borgiů hrozbou.

Když čekal, kdy jej vpustí do Lukréciiných komnat, honily se mu v hlavě spousty myšlenek. Ačkoli obyčejně si nevšímal nebezpečí a působil dojmem, jako by se jej nic netýkalo, teď si dělal starosti. Co si sestra pomyslí? Bude jej mít méně ráda?

Jen jej Lukrécie spatřila, rozběhla se k němu, vrhla se mu kolem krku a ukryla si mu obličej na prsou. „Bože můj, tolik jsi mi scházel,“ šeptala se slzami v očích.

Když zvedla hlavu a podívala se na něj, nepocítila žádný odpor, jen bolest nad tím, co jej postihlo. Vzala si jeho tvář do dlaní. „Můj milý Cesare, co ti to ten svět provedl…“

Rozpačitě uhnul pohledem. Ještě pořád, jako kdykoli předtím, mu v její přítomnosti bušilo srdce jako o závod.

„Vypadáš moc dobře, Lukrécie,“ prohlásil tiše a nebyl s to zabránit očím, aby na nich nebylo poznat, jak se cítí. „Jsi pořád šťastná?“

Vzala jej za ruku a vedla jej k pohovce. „Jenom nebe mi může přinést víc radosti,“ odpověděla. „S dětmi a s Alfonsem prožívám takové štěstí jako nikdy a žiji ve strachu, že to je jen sen a já se z něj brzy probudím.“

Cítil, jak tuhne. „Navštívil jsem Giovanniho. Náš syn se podobá víc tobě než mně,“ prohlásil. „Ty plavé vlasy a světlé oči ho prozrazují.“

„Ale ne tak docela,“ namítla Lukrécie se smíchem. „Má tvoje rty, má tvůj úsměv a tvoje ruce – stejně jako otcovy.“ Vzala jej za ruce, jako by mu to chtěla dokázat. „Adriana ho sem vodí každý den, takže co jsi byl pryč, mohla jsem jej naštěstí vídat často. Giovanni je většinou chápavý a rozumný, ale občas má i ty tvoje nálady.“ Zasmála se a on jí viděl na obličeji, jak ji to těší.

„A tvůj syn?“ zeptal se. „Dělá ti radost?“

Lukrécie se rozzářila a pokývala hlavou, až se jí prstýnky plavých vlasů na čele a okolo tváří rozkývaly. „Rodrigo je ještě maličký a nemůžeme vědět, co z něj bude, ale je stejně krásný jako jeho otec, a stejně milý.“

Cesaremu se ve tváři nepohnul ani sval. „Takže jsi s manželem pořád spokojená?“

Lukrécie věděla, že musí odpovědět opatrně, protože kdyby řekla, že je nespokojena, Alfonso by mohl ztratit její ochranu a s ní možní i svobodu, a kdyby naopak příliš vehementně tvrdila, jak jej miluje, mohl by ztratit ještě víc. „Alfonso se dobrý a poctivý člověk,“ utrousila. „A na mě i na děti je hodný.“

„A co papež?“ zeptal se Cesare odměřeně. „Kdyby zkusil manželství zrušit, souhlasila bys?“

Lukrécie se zamračila. „Cesare, kdyby otce něco takového napadlo, pověz mu, že radši umřu. Nechci na tomhle světě žít bez Alfonsa… stejně jako nechci žít bez tebe.“

Toho dne od ní Cesare odešel celý zmatený. Zjistil, že s její láskou k manželovi se mu smiřuje těžko, a přitom jej utěšilo, že stále projevuje lásku k němu.

Té noci ležel na posteli, pokoj ozařovalo jen matné světlo měsíce a on si vzpomínal, jak vypadala, jak voněla a co říkala. Přemýšlel o téměř nepostřehnutelné grimase, kterou nasadila, když poprvé uviděla jeho obličej. A uslyšel její hlas přetékající lítostí: „Můj milý Cesare, co ti to ten svět provedl…“ V tu chvíli pochopil, že kromě jizev na jeho tváři spatřila i ty hlubší. A tak se zapřísáhl, že od onoho dne bude ukrývat obličej pod maskou –as ním i břemeno svého života. Zapřísáhl se, že se zahalí tajemstvím a dál bude vést válku. Ne za otcova Boha, ale s otcovým Bohem.

Měsíc po Cesareho návratu do Říma se odehrál slavnostní obřad, při kterém papež, náměstek Kristův, oblékl ten nejkrásnější oděv a stanul před nádherně zdobeným oltářem v bazilice svátého Petra.

Cesare Borgia, vévoda valenský, stál před ním. Sejmuli z něj vévodský plášť a papež mu přehodil přes ramena plášť gonfaloniereho a vrchního velitele papežských vojsk, a na hlavu nasadil purpurový baret. Konečně Cesaremu podal i velitelskou hůl.

Cesare před papežem Alexandrem poklekl, položil ruku na bibli a složil přísahu poslušnosti: slíbil, že nikdy nebude konspirovat proti Svatému otci, nikdy nezpůsobí jemu ani jeho nástupcům nic zlého a že ani na mučidlech nebo ve strachu ze smrti neprozradí žádné z papežských tajemství.

Papež mu požehnal zlatým kropáčem. „Přijmi tuto nebeskou rosu, drahý synu,“ pronesl zpěvavě „jako symbol radosti, neboť jsi prokázal ctnost jak šlechetnosti, tak odvahy. Ať ti nebeský otec požehná a ochrání tě před úhonou!“

Později, při setkání v pracovně, u kterého byl jedině Duarte Brandao, Alexandr synovi oznámil, že mu s funkcí udělí i další statky a příjmy. „Odměňuji tě takto z úcty ke tvým vítězstvím. Také z toho ovšem plyne, že musíme probrat i to, jak v tažení pokračovat. Je pravda, že Imola a Forli jsou teď naše, ale zbývají dobýt ještě Faenza, Pesaro, Camarino, ba i Urbino. Jako vrchní velitel si je musíš podřídit, abychom upevnili postavení papežského stolce, vytvořili účinnou vládu a jednotnou Romagnu.“

S tím se Alexandr odebral do svých komnat, protože už na něj čekala jeho oblíbená kurtizána.

Jubilejní rok je jen každých pětadvacet let, a tak Alexandr soudil, že tuhle velkou slávu zažije za své vlády jen jednou. Protože přinášel obrovské zisky – Svaté město zaplňovali poutníci z celé křesťanské Evropy, kteří si chtěli poslechnout papežův velikonoční projev –, bylo třeba se dobře nachystat, aby se truhlice katolické církve důkladně naplnily. Papežství musí vyzískat co nejvíc, protože právě ty peníze se použijí na italské tažení.

Papež Alexandr chtěl, aby oslavy byly skvělé, tak úchvatné, že budou odrážet majestát Páně. Měl tedy hodně co dělat. Musel nechat vystavět nové třídy, široké a rovné, po kterých budou jezdit vozy. Je třeba dát strhnout chudinská předměstí a místo nich vystavět budovy, kde v bezpečí a pohodlí ubytují poutníky.

Alexandr si povolal Cesareho do svých komnat a požádal jej, aby si plán vzal na starost, protože to, aby oslavy přinesly co největší finanční úspěch, je i v jeho zájmu.

Cesare souhlasil, ale zároveň měl pro otce i jednu nepříjemnou zprávu. „Mám spolehlivé informace o tom, že dva muži, kteří jsou ve tvých službách, ti porušili věrnost. Prvním je papežský ceremoniář Johannes Burchard.“

„A copak ses doslechl o Herr Burchardovi?“ chtěl vědět Alexandr.

Cesare si odkašlal. „Že je výplatní listině kardinála della Rovereho a že si vede deník, který zaplňuje lžemi o naší rodině, lžemi, které jsou naprosto skandální.“

Alexandr se šibalsky usmál. „O tom deníku už nějakou dobu vím, ale Burchard je hodnotný člověk.“

„Hodnotný?“ zhrozil se Cesare.

Alexandr mu to vysvětlil. „Jeho oficiální povinnosti jsou sice v podstatě k smíchu, ale jeho skutečnou hodnotou je, že když chci, aby se della Rovere něco dozvěděl, povím to Burchardovi. Je to báječný a účinný systém a zatím mi sloužil dobře.“

„A četl jsi ten deník?“ zeptal se otce Cesare.

Alexandr se nahlas rozesmál. „Četl. Potajmu si v něm čtu už nějakou dobu. Některé části jsou vcelku zajímavé, protože kdybychom byli tak zlotřilí, jak nás líčí, o mnoho víc bychom se pobavili. Jiné části hraničí se směšností, protože ukazují na vážný nedostatek inteligence. A další jsou prostě pro zasmání.“

Cesare zamračeně pokračoval. „Vím zcela jistě, že della Rovere má v úmyslu jej někdy později vydat jako pravdivý záznam o tvém pontifikátu. To ti nevadí?“

Alexandr se zadíval na syna a oči měl moudré a jasné. „Cesare, kolem nás je tolik kšeftařů se skandály, které si platí naši nepřátelé, že na tom stejně nesejde.“

„Stejně bys jim to mohl zarazit,“ trval na svém Cesare. Papež několik minut vypadal zamyšleně a teprve pak odpověděl. „Řím je svobodné město, synku. A já si svobody vážím.“

Cesare se na otce podíval podezřívavě. „Tak pomlouvači a lháři mají svobodu, ale ti, kdo vládnou a slouží, nemají svobodu se jim bránit? Pravdě totiž nikdo nevěří. Kdybych ty obchodníky se skandály měl soudit já, potrestal bych je přísně, a ty otřesné lži a urážky by jim neprošly.“

Papeže Alexandra pobavilo, jak se jeho syn pohoršuje. Jako kdyby papež mohl zabránit lidem, aby si utvářeli názory a zaznamenávali myšlenky. Je lepší vědět, co mají na srdci, než aby to skrývali. „Svoboda není právo, ale výsada, a tu jsem se v tomto případě rozhodl Burchardovi udělit. Může nastat čas, kdy si to rozmyslím, ale prozatím mi myšlenka svobody vyhovuje.“

O dalším obvinění pověděl Cesare otci znepokojeně, protože věděl, co by to mohlo znamenat pro sestru. „Zaslechl jsem z několika velice důvěryhodných zdrojů, otče, že někdo uvnitř naší rodiny intrikuje, spolčuje se s nepřáteli a plánuje naši zkázu.“

Alexandrův výraz se nezměnil. „Nechceš mi říct, že to je tvůj bratr Joffre, že ne?“

„Ne, otče,“ prohlásil Cesare. „Samozřejmě, že ne. Nebezpečný pro nás je někdo jiný. Lukréciin milovaný kníže Alfonso.“

Na papežově obličeji se objevil ostražitý výraz, ale jen na prchavou chvilku. Pak se vzpamatoval. „Zlé klevety, Cesare. To vím jistě. A s odsudkem si musíme dát pozor, protože Lukrécie jej velmi miluje. Přesto se tím budu zabývat.“

V tom okamžiku je přerušila hlučná oslavná hudba linoucí se zdola z ulice. Alexandr došel k oknu první, otevřel je a zasmál se. „Pojď sem, Cesare, pojď se na něco podívat.“

Cesare si stoupl vedle otce a vyhlédl ven. A uviděl průvod mužů oblečených do jednoho v černé, kteří na tvářích měli masky. Bylo jich celkem přes padesát a všechny jejich masky měly místo nosu veliké vztyčené penisy.

„Co to má být?“ divil se Cesare.

Alexandr se tvářil náramně pobaveně. „Obávám se, že ta podívaná je na tvou počest, synu. Doufám, že jsi jim pro ty masky nestál modelem.“

V následujících měsících Cesare čekal na začátek další části tažení a psal dopisy své ženě Charlottě do Francie. Líčil jí, jak moc mu schází a že už brzy zase budou spolu. Tušil však, že přijet do Říma by pro ni nebylo bezpečné. Cítil, jak jej kupředu ženou nepřirozené ambice, a jak jej mučí to, čeho se obává. Byl hubený, ale velice silný a svalnatý, a hnán přirozenou soutěživostí objížděl v přestrojení lesnice v okolí Říma a vyzýval místní přeborníky v rohování nebo zápase, které vždycky porazil.

Jako mnoho vladařů jeho doby věřil na astrologii, a tak navštěvoval nejvýznačnější hvězdopravce všech dvorů, kteří pak ze studia hvězd a planet vyčetli, že Cesareho osud je značně znepokojující.

Když jednou obědval se sestrou, s úsměvem ji proto varoval. „Dozvěděl jsem se, že v šestadvaceti možná skončím život ve zbrani a skrze zbraň. Měla bys proto využít příležitosti a milovat mě, dokud jsem naživu.“

„Nemluv tak, Cesare,“ kárala jej Lukrécie. „Bez tebe jsem bezmocná. A děti také. Musíš si dávat pozor, protože otec na tebe spoléhá zrovna tak.“

On však do týdne, snad aby vyzkoušel osud, uspořádal býčí zápasy, při nichž bylo šest býků vypuštěno do zvlášť postavené ohrady na náměstí svátého Petra.

Jakmile tam byli, vjel dovnitř na svém oblíbeném bílém hřebci a s lehkým kopím, svou jedinou zbraní, objížděl býky jednoho po druhém a zabodával do nich zbraň hluboko a postupně jich pět skolil. Ten šestý byl veliký a ebenově černý, svalnatý a rychlejší než ostatní, protože byl v nejlepších letech. Cesare lehké kopí vyměnil za dvojbřitý meč a vjel do arény znovu. Pak sebral všechnu sílu a jedinou silnou ranou býkovi uťal hlavu od těla.

Zdálo se, jako by den ode dne sílila jeho touha vystavovat zkouškám vlastní obratnost a odvahu a vykonávat skutky téměř neslýchané vyzývavé. Z jeho tváře skryté za maskou, z jeho slepé odvahy a zvláštních způsobů už byl vyděšený celý Řím.

Když však Duarte Brandao oslovil papeže a svěřil se mu se svými obavami, dostalo se mu vyhýbavé odpovědi. „Je pravda, že mstít se dovede strašlivě a nesnáší urážky. Mimo to je však můj syn Cesare dobrosrdečný mladík.“

22. kapitola

Kníže Alfonso, hrdý syn králů, se královsky choval, i když vypil příliš mnoho vína jako tohoto měsíčného večera. Jen co dovečeřel ve Vatikánu s papežem, Lukrécii a jejími bratry Joffrem a Cesarem, omluvil se a šel. Pověděl jim, že se musí kvůli jakési neodkladné záležitosti vrátit domů. Políbil svou ženu na rozloučenou a slíbil, že bude netrpělivě čekat na potěšení z její společnosti, ať už se rozhodne vrátit kdykoli.

Pravdou bylo, že mu v přítomnosti papeže a jeho synů nebylo právě příjemně, protože se začal tajně scházet s kardinálem della Roverem. Ten jej dvakrát, puzen vlastní ctižádostí, požádal o podporu a vykládal mu, jaké nebezpečí mu v nynější situaci hrozí. Della Rovere nabádal mladého knížete, aby myslel na budoucnost, na dobu, kdy Borgiové budou zbaveni moci a kdy on, kardinál, se stane příštím papežem. Pak se Neapol nebude mít čeho obávat, protože korunu vezmou francouzskému králi a vrátí právoplatným držitelům. A jednoho dne bude jeho.

A teď měl Alfonso hrůzu z toho, že se Alexandr o těch tajných schůzkách dozví. Od té doby, co se vrátil z hradu Colonnů do Říma, často přistihl bratry Borgie, jak jej ostražitě pozorují; věděl, že jej podezírají ze zrady.

Šel přes prázdné náměstí před svátým Petrem a najednou měl pocit, že zvuk jeho kroků na dlažbě zní nějak příliš hlučně. Měsíc zašel za sunoucí se mraky a na náměstí najednou byla úplná tma. Alfonso zaslechl nějaké šouravé kroky a spěšně se ohlédl, jestli jej někdo nesleduje. Neuviděl však nic. Zhluboka se nadechl a snažil se utišit bušící srdce. Přesto věděl, že něco není v pořádku. Cítil to.

Najednou mraky měsíc odkryly a on spatřil několik maskovaných mužů, jak k němu pádí ze stínu u budovy. Měli v rukou primitivní zbraně městské lůzy, kterým se říkalo „scroti“, šourky, což byly jen sáčky naplněné kusy železa a nasazené na kožených rukojetích. Otočil se a zkusil utéct přes náměstí, ale tři z nich jej dostihli a strhli na zem. Všichni tři po něm skočili a tloukli jej zbraněmi po celém těle. Snažil se krýt si rukama hlavu, pokoušel se obrátit ze břicha na záda, ale oni znovu a znovu zdvihali své scroti a nemilosrdně jej bili do rukou a nohou. Vší silou potlačoval bolestné výkřiky. A pak jej scroto v rukou jednoho z nich zasáhlo tvrdě do kořene nosu. Uslyšel, jak kosti praskly, a ucítil, že ztrácí vědomí.

A právě ve chvíli, kdy poslední útočník vytáhl dýku a rozřízl Alfonsovi hruď od krku až k pupku, se ozval pokřik papežských gardistů. Zabiják se vylekaně rozběhl k jedné z ulic, které vedly pryč z náměstí.

Strážný si stoupl nad mladíka a zvažoval, nakolik jsou zranění vážná. Věděl, že si musí vybrat. Buď tomu nešťastníkovi okamžitě poskytne potřebnou pomoc, nebo bude pronásledovat lotra, který jej napadl. A právě v té chvíli v bledém měsíčním světle poznal papežova zetě.

Zběsile volal o pomoc. Pak si rychle stáhl plášť a snažil se zastavit krvácení z obrovské rány na prsou.

Dál a dál křičel o pomoc a pak donesl Alfonsa na blízkou strážnici papežské gardy a opatrně jej položil na železnou postel.

Okamžitě povolali vatikánského lékaře, který brzy k Alfonsovi přispěchal. Režná rána naštěstí byla přes svou délku nehluboká. Na první pohled nebyly zasaženy žádné důležité orgány a díky pohotovému zásahu strážného mladý kníže ani vážně nevykrvácel.

Vatikánský lékař, zkušený a protřelý muž, se spěšně rozhlédl a pak pokynul jednomu z dalších strážných, ať mu podá placatici s pálenkou. Pak alkohol nalil do otevřené rány a začali ji nití stahovat k sobě. Pro hezký mladíkův obličej ale mohl udělat pramálo, snad jen rozbitý nos obvázat a modlit se, aby se zranění vyhojilo bez příliš velkých škod.

Duarte vyrušil Alexandra od stolu a nenápadně jej informoval, co se stalo.

Papež nařídil, ať Alfonsa odnesou do jeho komnat a položí na postel v jednom z jeho pokojů. Povolal k tomu šestnáct svých nejlepších strážných.

Pak nakázal Duartemu, aby vyslal naléhavý vzkaz neapolskému králi Federigovi, v němž mu vysvětlí, co se stalo jeho synovci, a požádá, aby vyslal do Říma svého vlastního lékaře a s ním také Sancii; ta se bude starat o bratra a utěšovat Lukrécii.

Alexandr se hrozil toho, že to bude muset povědět své dceři, ale věděl, že nelze jinak. Vrátil se ke stolu a stoupl si až těsně k ní. „Na náměstí se stala nehoda. Tvého milovaného manžela Alfonsa přepadlo několik lotrasů.“

Lukrécie se vyděsila a okamžitě povstala. „Kde je?“ chtěla vědět. „Ublížili mu hodně?“

„Zranění jsou dost vážná,“ mračil se Alexandr. „Ale budeme se modlit a doufat, že nejsou smrtelná.“

Lukrécie se otočila k bratrům. „Cesare, Joffre, dělejte něco,“ prosila. „Najděte ty mizery, zavřete je do klece a ať je roztrhají divocí psi.“ Pak se rozplakala a rozběhla se za otcem. „Tatínku, zaveď mě k němu.“

Alexandr spěšně kráčel vepředu a Lukrécie, Cesare a Joffre šli za ním.

Alfonso ležel v bezvědomí, přikrytý až po bradu bavlněným prostěradlem, z ran na obličeji mu ještě pořád tekla krev. Jakmile jej Lukrécie uviděla, vykřikla a pak se zhroutila. Joffre ji zachytil a odnesl na křeslo. Cesare měl na obličeji masku, ale přesto si Joffre povšiml, že nezareagoval zdaleka tak vyděšeně jako on sám. „Bratře?“ oslovil jej Joffre. „Kdo by měl důvod ho přepadat?“

Z Cesareho byly vidět jen oči – a ty žhnuly jako uhlíky. „Bratříčku, všichni máme víc nepřátel, než se sami domýšlíme,“ utrousil. „Podívám se, jestli na něco nepřijdu,“ navrhl pak nepříliš ochotně a odešel.

Lukrécie se probrala a hned poručila sloužícím, aby jí přinesli čerstvé obvazy a teplou vodu. Pak opatrně zvedla prostěradlo a podívala se, jaká další zranění její milovaný utrpěl, ale když spatřila řeznou ránu vedoucí od krku až k pupku, zatočila se jí hlava a musela si rychle zase sednout.

Joffre zůstal u ní a spolu celou noc vyčkávali, kdy Alfonso otevře oči. Trvalo však dny, než se aspoň mírně pohnul, a tou dobou už přijeli z Neapole lékař a Sancie. Ta se roztržitě sklonila, že bratra políbí na čelo, ale nenašla jediné nezraněné místo, a tak zvedla jeho paži a vtiskla mu polibek na prsty začernalé od modřin.

Pak se políbila i s Lukrécii a se svým manželem, který ani za okolností tak děsivých nedokázal skrýt, jak je rád, že ji zase vidí. Připadalo mu, že je krásnější než kdy dřív; tmavé vlasy měla husté a kudrnaté, tváře zarudlé obavami o bratra a oči lesklé slzami, a tak ji miloval o to víc.

Posadila se vedle Lukrécie a vzala ji za ruku. „Nejmilejší sestřičko,“ oslovila ji. „Je to hrozné, že kdejací lotři mohou ublížit našemu krásnému knížeti. Ale teď jsem tady a ty si můžeš beze strachu odpočinout, protože se o něj budu starat místo tebe.“

Lukrécie byla nesmírně ráda, že Sancii zase vidí, a znovu se dala do pláče. Sancia ji konejšila. „Kde je Cesare?“ zeptala se potom. „Přišel na něco? Chytil už ty útočníky?“

Lukrécie byla tak zesláblá, že dokázala jen vrtět hlavou. „Musím si odpočinout,“ řekla Sancii, „ale jen na chvilku. Pak se vrátím a budu čekat, až se Alfonso probudí, protože chci, aby první uviděl mě, až otevře oči.“

Pak je opustila a šla s Joffrem do paláce Santa Maria in Portico, kde ji přivítaly děti a Adriana. Nato vyčerpaně ulehla na lože. Ještě než ale upadla do dlouhého bezesného spánku, napadlo ji cosi znepokojivého.

Její bratr Cesare. Nic to s ním neudělalo, když otec ohlásil, co se stalo. Sotva se pohnul. A i když měl masku, bylo mu na očích vidět, že není zděšený ani překvapený. Jak je to možné?

Několik dnů nato se Joffre a Sancie konečně ocitli sami ve svých komnatách. Od jejího příjezdu už utekla nějaká doba a on stále toužil být s ní o samotě, ale chápal, že víc si musí dělat starosti o bratra a ošetřovat jej.

Když se teď svlékla a chystala se jít spát, Joffre k ní došel a objal ji. „Opravdu jsi mi moc chyběla,“ prohlásil. „A je mi moc líto, jaké neštěstí postihlo tvého bratra.“

Sancia dál stála nahá na místě, jen objala Joffreho kolem krku a ve vzácném návalu něhy si mu položila hlavu na rameno. „Jenže my si teď musíme promluvit o tvém bratrovi,“ upozornila jej tiše.

Joffre couvl, aby jí viděl do tváře. Byla neuvěřitelně krásná a kvůli žalu nad Alfonsem i citlivější než obvykle. „Něco ti na Cesarem vadí?“ zeptal se.

Sancia vklouzla do postele a pokynula manželovi, ať jde k ní. Začal se svlékat a ona se opřela o loket. „Na Cesarem mi toho vadí hodně,“ řekla. „Ty obludné masky, které si zvykl pořád nosit… je hrozně těžké zjistit, jaký má výraz.“

„Dělá to, aby zakryl důlky, protože se za to stydí,“ namítl Joffre.

„Joffre, jenom tím to není,“ vrtěla hlavou Sancia. „Od té doby, co se vrátil z Francie, je celý nějak záhadný. Cítím, jak moc se změnil. Je mi jedno, jestli se nechal opít vlastní mocí, anebo jestli se mu nemoc kromě obličeje vrazila i do mozku, ale prostě se o nás všechny bojím.“

„Jen si přeje chránit rodinu, posílit Řím a sjednotit všechny městské státy, aby jim mohl Svatý otec patřičně vládnout,“ krčil rameny Joffre.

Sancia promluvila pevněji. „Není žádné tajemství, že ke tvému otci od té doby, co mě vyhnal, necítím nic dobrého. Kdyby nešlo o bratrovo blaho, do Říma bych ani nevkročila. Pokud jsi chtěl být se mnou, měl ses vrátit do Neapole, protože já tomuhle papeži nevěřím.“

„Jsi na něj pořád nazlobená a máš k tomu důvod,“ nadhodil Joffre. „Ale tvoje nenávist k němu možná časem zeslábne.“

Sancia věděla své, ale chápala, v nakolik nebezpečné situaci ona i Alfonso jsou, a tak tentokrát udržela jazyk za zuby. Přesto si položila otázku, co vlastně Joffre k otci cítí, nebo spíš, co se cítit odvažuje.

Vlezl si do postele, lehl si k ní na bok a díval se na ni; znovu si, jako mnohokrát předtím, uvědomovala, jaké je vlastně neviňátko., Joffre,“ oslovila jej a pohladila jej na tváři, „už jsem se ti mockrát přiznala, že když nás sezdali, připadal jsi mi mladý a myslela jsem si, že jsi hlupák. Pak jsem tě ale začala chápat a našla jsem ve tvém srdci dobrotu. Vím, že jsi schopen takové lásky, jaká je ostatním členům vaší rodiny nedostupná.“

„Lukrécie dovede milovat,“ bránil je Joffre. A když si vzpomněl na to, jak neochvějně jeho bratr střežil tajemství, pomyslel si, že i Cesare je schopen milovat. Nahlas to ale říct nedokázal.

„Jistě, Lukrécie to dovede, a to je neštěstí, protože nekonečná ctižádost jejího otce a bratra rozervou její srdce na kousky,“ odtušila Sancia. „Copak nevidíš, co jsou ti dva zač?“

„Otec věří ve své poslání v církvi,“ vysvětloval Joffre. „A Cesare si přeje, aby Řím byl stejně obávaný, jako v dobách jeho jmenovce Julia Caesara. Věří, že je povolán, aby vybojoval svatou válku.“

Sancia se na něj mile usmála. „A přemýšlel jsi někdy, k čemu jsi povolán ty? Ptal se tě na to někdy někdo? Napadlo to někoho vůbec? A jak to, že dokážeš nemít v nenávisti bratra, který ti ukradl otcův obdiv, a otce, který si tě sotva povšimne?“

Joffre jí přejel dlaní po hladké olivové pokožce na ramenou. Dotyk její kůže mu působil velké potěšení. „Snil jsem, že až dospěji, stanu se kardinálem. Vždycky. Když jsem byl malý a otec mě držel na klíně, vůně jeho roucha mě naplňovala láskou k Bohu a touhou sloužit mu. Ale než jsem si mohl vybrat sám, otec pro mě našel použití v Neapoli. V manželství s tebou. A pak jsem tě začal milovat s veškerou tou láskou, kterou jsem si dřív schovával pro Boha.“

To, jak naprosto jí je oddán, v Sancii probudilo touhu pokusit se objasnit mu, jak moc mu toho sebrali.

„Svatý otec jde často za svými cíli nelítostně,“ ozvala se. „Vidíš vůbec tu krutost, i když je zahalena do rozumu? A vidíš to, že Cesareho ctižádost nemá daleko k šílenství?“

Joffre zavřel oči. „Má lásko, vidím a vím toho víc, než si myslíš.“

Sancia jej vášnivě políbila a pak se pomilovali. Po všech těch letech z něj byl něžný a trpělivý milenec, protože tak ho tomu sama naučila. A nade všechno si přál přinášet jí rozkoš.

Pak leželi v objetí; Joffre mlčel, ale Sancia chápala, že jej musí varovat, aby ochránila sama sebe. „Joffre, miláčku,“ začala. „Pokud se mého bratra pokusili zabít tvoji příbuzní, anebo tomu přinejmenším nezabránili, a pokud mě poslali pryč kvůli politickému výhodě, jak dlouho podle tebe ještě budeme v bezpečí? Jak dlouho nám ještě dovolí být spolu?“

„Nedovolím, aby nás někdo rozdělil,“ vyrazil Joffre výhružně. Nebylo to ani tak vyznání lásky, jako slib pomsty.

Cesare celé dopoledne jezdil po ulicích Říma a vyptával se lidí, jestli nevědí něco o Alfonsově přepadení. Nekolují ve městě nějaké řeči o cizincích? Nespatřil někdo něco, co by mohlo v pátrání pomoct? Když vyptáváním nic nezjistil, vrátil se do Vatikánu a Alexandr mu připomněl, že se musí sejít s kardinálem Riariem a probírat přípravy na jubilejní rok.

Obědvali spolu na terase kardinálova paláce a Cesare nabídl, že uhradí mnohé z plánovaných oslav a také úklid města.

Poté vyrazili po úzké uličce k obchodu starožitníka. Kardinál Riario měl výtečnou soukromou sbírku a starožitník, kterého mu vřele doporučili, získal nedávno nádhernou sochu, na kterou se kardinál chtěl podívat.

Za několik minut se zastavili před těžkými dřevěnými dveřmi a kardinál zaklepal. Otevřít jim a vpustit je dál přišel starší muž se šikmýma očima, dlouhými šedivými vlasy a vychytralým úsměvem.

Kardinál je představil. „Pane Costo, přivedl jsem s sebou velikého Cesareho Borgiu, vrchního velitele našich vojsk. Chce se podívat na vaše sochy.“

Giovanni Costa se mohl v přemrštěném vítání přetrhnout a celý nadšený je vedl přes obchod na dvůr plný soch. Cesare se rozhlédl po stísněném prostoru dílny. Na stolech i všude v prachu na zemi se válely paže, nohy, nedokončené bysty a další kusy napůl otesaného mramoru. A v protějším koutě dvorka byl nějaký předmět zakrytý černou látkou.

Cesare na něj zvědavě ukázal. „Co je to támhle?“ chtěl vědět.

Costa je zavedl k zakrytému dílu. Velice teatrálně a s rozmáchlým gestem přehoz strhl. „Tohle,“ prohlásil, „Je pravděpodobně nejnádhernější kousek, jaký jsem kdy vlastnil.“

Cesare se nevolky nadechl, jen co mu zrak padl na nádherně vytesaného amorka z bílého mramoru. Andílek měl přivřené oči a roztomile našpulené rty; tvářil se zároveň zasněně a roztouženě. Zdál se být průsvitný, jako by jej vytesali ze světla, a křídla byla tak jemná, až člověk věřil, že tenhle cherubínek by mohl vzlétnout, jen kdyby se mu zachtělo. Ta krása a naprostá dokonalost brala dech.

„Kolik stojí?“ zeptal se Cesare.

Costa předstíral, že jej prodat nechce. „Až se roznese, že ho mám,“ radoval se, „cena vylétne do nebes.“

Cesare se jen zasmál. „Kolik byste za něj vzal teď?“ zeptal se znovu. Pomyslel na Lukrécii a na to, jak moc by se jí socha líbila.

„Dnes by vás, ctěný pane, přišla jen na dva tisíce dukátů,“ odtušil starožitník.

Než mohl Cesare cokoli říct, kardinál Riario začal skulpturu obcházet, pečlivě si ji prohlížel a osahával. Pak se obrátil ke Costovi. „Můj milý příteli,“ prohlásil, „tohle není starožitný kousek. Podle všeho je zhotovený docela nedávno.“

„Máte oko odborníka, pane kardinále,“ lísal se Costa. „Já jsem ale ani netvrdil, že to je starožitnost. Nicméně autor to nedodělal včera, spíš loni. Je to jeden velice nadaný mladý umělec z Florencie.“

Kardinál zavrtěl hlavou. „Nezajímám se o soudobé umění a nesbírám je. A už vůbec ne za tak nehorázné ceny. Pojďte, Cesare, je čas jít odsud.“

Cesare ale jen ohromeně stál. „Je mi jedno, kolik to stojí a kdy to vysochali,“ prohlásil bez jakéhokoli uhýbání a smlouvání. „Musím to mít.“

„Zisk z toho nemám jen já,“ omlouval se Costa. „Musím poslat podíl umělci a jeho zástupci. Kromě toho je drahá doprava, takže…“

Cesare se usmál. „Už se nemusíte snažit, řekl jsem přece, že ji musím mít. Proto vám dám, co žádáte. Takže dva tisíce… A jak se jmenuje ten mladý sochař?“ zeptal se potom, jako by ho to napadlo teprve teď.

„Buonarroti, Michelangelo Buonarroti. A ještě o něm uslyšíme, to vím jistě,“ prohlásil Costa.

Klevety kolovaly po Římě jako vzteklé. Nejdřív se říkalo, že Cesare nechal oddělat dalšího ze svých bratrů, ale když to veřejně popřel, zrodila se rychle jiná kleveta. Teď si Římané šuškali, že rod Orsiniů rozzlobilo, jak Lukrécie vládla v Nepi, a tak se pomstili na jejím manželovi, který je spojencem jejich nepřátel Colonnů.

V pokojích Vatikánu ale měli jiné starosti. Papež byl několikrát zachvácen mdlobou a zeslábl, takže musel na lože. Lukrécie, která byla po boku manželovi, jenž se začínal zotavovat, teď často přenechávala péči Sancii a starala se o otce. Působil křehce a její společnost mu dělala dobře.

„Pověz mi pravdu, otče,“ vybídla jej jednoho dne. „S tím Alfonsovým přepadením nemáš nic společného, vid, že ne?“ Alexandr se posadil na posteli. „Moje drahé dítě, na toho, kdo ti přinesl tolik štěstí, bych nikdy nevložil ruku. Proto jsem teď dal jeho dveře tak pečlivě střežit.“

Lukrécii uklidnilo, že k neštěstí, jež postihlo jejího muže, nedošlo na otcův příkaz.

V právě té chvíli, kdy papež svou dceru uklidňoval, však do Vatikánu a pak skrze stráže do Alfonsova pokoje zavedli dva osmahlé Neapolitány, které Sancia dobře znala. Alfonso se zotavoval a ten den mu bylo vcelku dobře, i když od přepadení utekly jen dva týdny. Už se dokázal postavit, ale chodit ještě nemohl.

Vřele ty dva přivítal a pak požádal sestru, aby je nechala na chvíli o samotě, aby si mohli popovídat, jak si muži povídají bez přítomnosti žen; prý ty dva přátele neviděl řadu měsíců, od doby, kdy byl naposledy v Neapoli.

Sancii potěšilo, že její bratr vypadá spokojeně, a tak odešla z Vatikánu navštívit do Santa Maria in Portico Lukréciiny děti. Bude pryč jen nakrátko. A byla si jista, že ve společnosti těch dvou bude Alfonso v bezpečí.

Srpen v Římě jen zlátl a byl teplejší než obyčejně, a tak Vatikánské zahrady nádherně rozkvetly. Cesare se procházel sám, těšil se z důstojnosti vysokých cedrů, z tichého ševelení fontán a veselého vyzpěvování ptáků. Málokdy se cítil tolik v míru. Horko mu nevadilo, naopak, dělalo mu dobře. Bezpochyby za to vděčil své španělské krvi. Byl ponořen v myšlenkách a snažil se přemítat o informaci, kterou nedávno dostal od Dona Michelotta, když uviděl vedle cestičky před sebou nádherný červený květ nějaké cizokrajné rostliny. Sklonil se, že si jej prohlédne, a vtom uslyšel zasvištění a nebezpečně blízko kolem hlavy mu prolétla střela z kuše. Zaryla se do blízkého cedru.

Instinktivně padl na zem a druhá střela proletěla kolem něj.

Křičel na stráže, převalil se a snažil se přijít na to, odkud šípy vyletěly.

Na balkoně Vatikánského paláce stál jeho švagr Alfonso, kterého podpírali dva neapolští vojáci. Jeden napínal kuši a chystal se k dalšímu výstřelu, sám Alfonso mířil jinou kuší na Cesareho. Tentokrát střela přistála v hlíně kousek od jeho nohy. Cesare znovu zakřičel na své stráže a ukazoval nahoru. „Zrádce! Zrádce! Podívejte se na balkon!“ Nesmyslně sáhl po meči a přemítal, jak by mohl svého švagra skolit dřív, než bude sám zasažen šípem…

Pak se k němu ale s křikem rozběhli gardisté a Alfonso vyklouzl z balkonu a zmizel. Cesare vyrýpl střelu z hlíny, ale druhou se mu z cedru vyndat nepovedlo. Tu, co měl v ruce, okamžitě donesl vatikánskému prubíři, člověku velice zběhlému ve studiu kovů i jiných látek. Ten mu potvrdil jeho podezření. Hrot namočili do smrtícího jedu, takže i škrábnutí by mu bývalo bylo osudným.

Pak Cesare zašel do papežských komnat a našel Lukrécii, jak manželovi pečlivě omývá rány. Alfonso ležel nehybně a na nahých prsou stále měl rudou klikatou jizvu od útočníkovy dýky. Ti dva, co s ním byli na balkonu, utekli některou z chodeb pryč, ale Cesareho strážní jim byli v patách.

Cesare neřekl sestře nic. Alfonso se na něj neklidně zadíval, protože nevěděl, jestli jej vůbec Cesare při atentátu v zahradě poznal. Cesare se usmál, pak se sklonil, jako by jej chtěl ukonejšit, a zašeptal mu do ucha: „Co se začalo u jedné večeře, u jiné se může dokončit.“

Pak se zase napřímil a před odchodem políbil sestru.

Několik hodin nato se ve stejné místnosti ve Vatikánu, kde se zotavoval Alfonso, sešly Lukrécie se Sancii a spřádaly plány na cestu do paláce v Nepi. Chtěly tam strávit nějaký čas s dětmi, než Alfonso zesílí, a chtěly si vynahradit, o co přišly, když Sancii papež vyhnal do Neapole. Lukrécie se naučila hluboce si vážit Sanciina bojovného ducha, a tak se ty dvě měly velice rády.

Alfonso tvrdě spal a ženy se u jeho postele šeptem bavily. Najednou je probudilo rázné zaklepání na dveře. Lukrécie otevřela a překvapeně zjistila, že venku stojí Don Michelotto.

„Bratranče Migueli… Copak tě sem vede?“ ptala se s úsměvem.

„Přišel jsem za tvým manželem v jisté úřední záležitosti,“ odpověděl a vzpomněl si dojatě na doby, kdy nosil malou Lukrécii na ramenou. Pak se mírně uklonil. „Mohl bych tě požádat o chvilku strpení? Otec si tě žádá a já bych toho času využil k soukromému rozhovoru s tvým manželem.“

Lukrécie zaváhala jen na chvilku. „Samozřejmě,“ přikývla potom, „já zajdu za papežem a Sancia zůstane tady, protože Alfonso je dnes večer nějak slabý.“

Michelottovi ani na chvilku nezmizel z obličeje milý výraz. Teď se obrátil k Sancii. „Jde o velice soukromou záležitost,“ omlouval se.

Alfonso neřekl ani slovo, předstíral, že spí, a doufal, že Michelotto odejde. Vůbec se mu nechtělo vysvětlovat, co dnes odpoledne dělal na jistém balkoně.

Lukrécie a Sancia vyšly z místnosti a namířily k papežovým komnatám, ale než dospěly ke konci chodby, přivolalo je zpět Michelottovo naléhavé volání.

Vběhly zpátky do pokoje a zjistily, že Alfonso leží na posteli, jako by spal, ale najednou má pokožku namodralou, tělo ztuhlé a nehybné.

„Určitě muselo nastat vnitřní krvácení,“ vysvětloval Michelotto tiše. „Najednou přestal dýchat.“ Neřekl nic o tom, že předtím stiskl silnýma rukama Alfonsův krk.

Lukrécie začala neovládané vzlykat a vrhla se na manželovo tělo. Zato Sancia ječela a nadávala, vyřítila se na Michelotta a znovu a znovu jej mlátila pěstmi do prsou. Jakmile do místnosti vešel i Cesare, okamžitě se přesunula k němu a začala škrábat a ječet ještě víc. „Ty parchante! Ty bezbožný ďáblův synu!“ křičela.

Pak si začala rvát vlasy, trhala jich celé chumáče, až jich pak malé hromádky ležely u jejích nohou na podlaze.

Joffre vstoupil, došel k ní a snášel rány jejích pěstí, dokud už nemohla ani křičet. Pak ji objal a utišoval ji, až se přestala chvět. Nakonec ji odvedl do jejich místností.

Teprve když Cesare propustil Michelotta, zvedla Lukrécie hlavu z prsou svého mrtvého muže a obrátila se k němu. Slzy jí stékaly po tváři. „Tohle ti nikdy neodpustím, bratře,“ sykla. „Vyrval jsi mi kus srdce, takže už nikdy nebudu milovat. Nikdy už to srdce nebude tvoje, protože nepatří ani mně samé. Za tohle bude trpět i naše dítě.“

Snažil se napřáhnout k ní ruku, snažil se jí vysvětlit, že Alfonso sáhl po zbrani první, že on byl v nebezpečí, ale najednou zjistil, že tváří v tvář jejímu zoufalství mu slova váznou v hrdle.

Lukrécie vyběhla ven, do otcových komnat. „Už nikdy to mezi námi nebude jako dřív, otče,“ prohlásila výhružně. „Způsobil jsi mi víc bolesti, než si sám dokážeš představit. Pokud tenhle zlý skutek někdo spáchal na tvůj rozkaz, pak bys musel brát ohled na mě, kdybys mě miloval. A pokud to udělal můj bratr, měl jsi jej zastavit. Ani jednoho z vás už nikdy nebudu milovat, protože jste zradili moji důvěru.“

Papež Alexandr se na ni díval naprosto překvapeně. „O čem to mluvíš, Lukrécie? Co se ti vlastně stalo?“

Světlé oči měla zatažené smutkem jako mračny. „Vyrval jsi mi srdce z hrudi,“ prohlásila, „a přeťal jsi svazek, který byl spojen nebesy.“

Alexandr vstal a pomalu šel ke dceři, ale zabránil si ve snaze obejmout ji a ukonejšit, protože věděl jistě, že by před ním ucukla. „Moje milé dítě, nikdy jsem nechtěl tvému muži ublížit, ale on se pokusil zabít tvého bratra Cesareho. Nařídil jsem, aby tvého muže chránili…“ prohlásil, pak ale sklonil hlavu. „Nemohl jsem ale tvému bratru bránit, aby hájil vlastní život,“ dodal.

Lukrécie spatřila v otcově tváři smutek a padla na kolena k jeho nohám. Přikryla si tvář rukama. „Tatínku,“ vzlykala, „pomoz mi to pochopit. Co že je tolik zla v tomhle světě? Co je to za Boha, když dovolí, aby byla zničena taková láska?

To je šílené! Můj manžel že se pokoušel zabít mého bratra a můj bratr že zabil mého manžela? Jejich duše skončí v pekle, budou zatraceny. Už ani jednoho z nich neuvidím a tímhle jedním tragickým skutkem je ztratím oba.“

Alexandr položil dceři ruce na hlavu a snažil se ukončit její pláč. „Pšššt, pšššt. Bůh je milosrdný. Oběma jim odpustí. Jinak by nebyl důvod pro jeho existenci. A jednoho dne, až skončí všechna naše neštěstí na tomto světě, budeme zase všichni spolu.“

„Nedokážu čekat na štěstí věčnost,“ vykřikla Lukrécie, vstala a vyběhla z místnosti.

Tentokrát nebyly žádné pochyby. Všichni věděli, že za vraždu je odpovědný Cesare. Přesto se ale roznesly i řeči o tom, jak se jej pokusili zabít v zahradě, a tak většina Římanů považovala jeho skutek za oprávněný. Zakrátko chytili dva Neapolitány, ti se přiznali a byli pověšeni na náměstí.

Když ale Lukrécii přešla počáteční otupělost, zmocnil se jí vztek. Vešla k Cesaremu a křičela na něj, že nejdřív zabil svého bratra a teď i švagra. Alexandr nabádal Cesareho, ať nepropadá zuřivosti, protože nechtěl, aby mezi jeho dvěma oblíbenými dětmi nastal rozkol. Obvinění z Juanovy vraždy však Cesareho vyvedlo z míry a ohromilo. Nikdy jej nenapadlo, že se před ní bude muset hájit, protože nikdy nepomyslel, že by jej podezřívala.

Po několika týdnech už Alexandr ani Cesare nesnesli pohled na plačící Lukrécii a nechtěli být svědky její bolesti, a tak se jí začali nejprve vyhýbat a pak ji přehlížet. Ale když ji chtěl Alexandr poslat s dětmi zpátky do Santa Maria in Portico, Lukrécie nedala jinak, než že odjede z Říma do Nepi a vezme děti i Sancii s sebou. Pověděla otci, že tam ráda uvidí Joffreho, ale z bratrů jako jediného. A než odjela, oznámila Alexandrovi, že si nepřeje s Cesarem už nikdy mluvit.

Cesare se jen silou mocí bránil, aby za Lukrécii nejel, protože jí strašně chtěl všechno vysvětlit. Věděl ale, že by to k ničemu dobrému nebylo, a tak si zaměstnával hlavu plány a strategií dalšího tažení. Bylo mu jasné, že nejdříve ze všeho bude muset zajet do Benátek, aby se ujistil, že se mu do věci nebudou za žádných okolností plést. Rimini, Faenza i Pesaro totiž byly všechny právě pod ochranou Benátčanů.

Po několika dnech plavby po moři Cesare konečně z paluby uviděl Benátky; veliké a chvějící se pastelové město postavené na pilotách se nořilo z temných vod jako bájný drak. Pak spatřil náměstí svátého Marka a dóžecí palác.

Z přístavu jej dovezli do majestátního Maurského paláce na Canale Grande, kde jej přivítalo několik předních Benátčanů. Pomohli mu s ubytováním. Cesare si odpočal a brzy požádal o schůzku s členy Velké rady. Tam vyložil papežovy záměry a nabídl odškodnění: papežské jednotky budou bránit Benátky před Turky, kdyby došlo ke vpádu. Benátky na oplátku stáhnou ochrannou ruku z Rimini, Faenzy a Pesara.

Rada mu pak při nádherném a barvitém obřadu předala příznivou odpověď a Cesaremu navlékli šarlatový plášť čestného občana. Byl teď benátským velmožem.

Ty dva roky, co byla s Alfonsem, byly nejšťastnější dobou Lukréciina života. Právě v té době se jí zdálo, že se naplňují sliby, které jí otec od dětství dával. Teď ale cítila větší zármutek, než jaký jí způsobovala pouhá ztráta manželova milého úsměvu, jasných očí a dobrého rozmaru. Ztratila víc než jen jejich společný smích, víc než jen svou nevinnost, jako když poprvé spala s Cesarem. Tehdy totiž důvěřovala otci, věřila v bratrovu lásku a v moc Svatého otce spojovat a odčiňovat hřích. Od Alfonsovy smrti však o tohle vše přišla. A teď cítila, že ji opustil její otec i její Bůh.

Do Nepi přijela se Sancií, se syny Giovannim a Rodrigem a s pouhou padesátkou těch nejprověřenějších dvořanů.

Před pouhým rokem se tu s Alfonsem celé hodiny milovali, vybírali si k zařízení zámku hezký nábytek a krásné závěsy, procházeli se na venkově pod vysokými tmavými duby a mezi houštinami.

Samo Nepi bylo jen městečko, mělo uprostřed malé náměstí, na ulicích gotické budovy, a v těch několika málo palácích a zámečcích žila šlechta. Také tu byl kostel, pěkný kostel, který vystavěli na místě Jovova chrámu. Po těchhle ulicích se procházeli s Alfonsem a smáli se tomu, jak tu je všechno zvláštní. Teď Lukrécii celé Nepi připadalo stejně melancholické jako její myšlenky.

Ať už se podívala z okna na tmavý sopečný vrcholek Bracciana, anebo na modrý řetěz Sabinských hor, bylo jí do pláče. Ve všem viděla Alfonsa.

Jednoho slunečného dne šly se Sancií po venkově a nesly děti. Lukrécie vypadala smířeněji než kdy v poslední době, ale najednou ji bečení ovcí a plačtivé tóny pastýřovy píšťalky zase uvrhly do melancholie.

Byly noci, kdy by přísahala, že všechno byl jen zlý sen, že když se otočí, její manžel bude ležet vedle ní, ale pak napřáhla ruku a našla jen chladné a prázdné povlečení a byla zase sama. Steskem po něm ji bolely tělo i duše. Ztratila chuť k jídlu a nedokázala se už radovat. Každé ráno se probouzela ještě unavenější, než večer ulehla, a za těch pár úsměvů, na které se zmohla, vděčila jedině dětem. Za celý první měsíc v Nepi udělala jedno jediné, totiž poručila, aby chlapcům ušili nějaké šaty; dokonce i hrát si s nimi jako by ji zcela vyčerpávalo.

Nakonec se Sancia rozhodla, že své švagrové musí se zotavením pomoct. Odložila vlastní bolest a oddala se Lukrécii a dětem. Hodně jim pomáhal i Joffre, který uměl utěšit Lukrécii, když se rozplakala, a trávil s nimi dlouhé hodiny na zámku i na loukách, hrál si s dětmi, četl jim pohádky, každou noc jim před spaním zpíval.

Lukrécie se tou dobou začala zabývat tím, co vlastně cítí k otci, bratru a k Bohu.

Cesare byl v Benátkách přes týden a chystal se vrátit se do Říma a pokračovat ve válečném tažení. Večer před odjezdem proto povečeřel s několika spolužáky z univerzity v Pise. Dopřál si dobrého vína, oživil si staré vzpomínky a zabral se do zajímavého hovoru.

Jak jasné a skvělé se Benátky jevily za dne, kdy byly plné lidí a pěkných výhledů na pastelově zbarvené paláce a zlacené střechy, veliké chrámy a nádherně klenuté mosty, tak pochmurné byly, když se setmělo.

Vlhkost stoupající z kanálů zahalila město do husté, táhnoucí se mlhy, ve které se těžko hledala cesta. Mezi budovami a průplavy se jako pavoučí nohy rozlézaly uličky, v nichž se ukrývali zloději a jiní lotři, kteří přes den nevylézali.

Cesare šel po uličce, která vedla k jeho paláci, a najednou byl přinucen zpozornět, protože přes kanál vyšlehl jasný proud světla.

Rozhlédl se a zjistil, že někdo otevřel dveře.

Než se ale zorientoval, vyřítili se na něj tři muži v otrhaných a obnošených venkovských šatech. V šeru zahlédl, jak se lesknou nože.

Rychle se otočil a spatřil, jak se k němu z opačného směru blíží další muž; i tady se v polotmě blýskala čepel nože.

Cesare byl v pasti a neměl kudy uniknout. Oba konce uličky mu přehradili muži, chystající se jej napadnout.

Bez přemýšlení skočil po hlavě do bahnité vody kanálu. Byla v ní spousta městských splašků a odpadků. Plaval pod vodou a zadržoval dech tak dlouho, až si myslel, že mu pukne hrud. Konečně se skoro u protějšího nábřeží vynořil.

Zahlédl, jak dva další muži upalují přes úzký vyklenutý most na tu stranu kanálů, kam se dostal. Kromě nožů měli v rukou i pochodně.

Cesare se znovu co nejvíc nadechl a znovu se ponořil. Podplaval pod mostem až na místo, kde byly uvázané dvě gondoly. Zůstal co nejponořenější ve vodě mezi jejich trupy a modlil se, ať si jej nevšimnou.

Muži běhali kolem kanálů sem a tam a snažili se jej najít. Nahlíželi s pochodněmi v rukou do všech koutů a škvír.

Pokaždé, když se dostali do jeho blízkosti, Cesare zaplul pod vodu a zadržoval dech, dokud mohl.

Připadalo mu, že to už trvá snad věčnost, ale pak se muži shlukli právě na mostě nad jeho hlavou. „Říman nikde,“ uslyšel jednoho zavrčet. „Nejspíš se utopil, parchant.“

„Než plavat v těchhle sračkách, to je lepší se utopit,“ souhlasil jiný.

„Sbalíme to,“ prohlásil ještě další hlas panovačně. „Nero nám zaplatil, ať mu podříznem krk, ne za to, že tu budeme pro nic za nic běhat až do rána.“

Poslouchal, jak se kroky rozléhají na mostě nad ním, muži se jeden pod druhém rozcházeli, a pak už nebylo slyšet nic.

Protože jej napadlo, že mohli nechat v nějakém okně nebo na balkoně hlídku, tichounce plaval podél temného nábřeží úzkého kanálu až do samotného Canale Grande a nakonec se tak dostal až k přístavišti paláce, kde bydlel. Nočnímu strážnému, kterého mu přidělil dóže, mohly vypadnout oči z důlků, když spatřil, jak jejich vážený host vylézá z vody celý rozklepaný zimou a otřesně smradlavý.

Doma si Cesare dal horkou lázeň, oblékl si čisté šaty a vypil hrnek horkého sherry. Hodně dlouho jen zamyšleně seděl. Pak vydal rozkazy, že vyjedou hned za úsvitu. Až se dostanou ve Venetu na pevnou zem, přesedne do svého kočáru.

Tu noc Cesare nespal. Když nad lagunu vyšlo slunce, nasedl do veliké gondoly, kterou obsluhovali tři dóžecí vojáci s meči a kušemi. Už chtěli odrazit, ale vtom přiběhl k přístavišti podsaditý chlapík v tmavém stejnokroji.

„Excelence,“ lapal po dechu. „Musím s vámi ještě před odjezdem mluvit. Jsem kapitánem policie a mám na starosti tento městský obvod. Chtěl bych se vám hlavně omluvit za včerejší incident. Benátky jsou plné zlodějů a banditů, kteří okradou každého cizince, co má tu smůlu, že se nechá v noci překvapit.“

„Tak to aby se vaši muži častěji vyskytovali tam, kde je najdou,“ utrousil Cesare ironicky.

„Byl bych vám velice vděčen,“ nechal to být kapitán, „kdybyste laskavě odjezd odložil a šel se mnou na místo, kde došlo k přepadení. Váš doprovod jistě počká. Když obejdeme několik nedalekých domů, možná útočníky poznáte.“

Cesare zaváhal. Nejradši by už byl na cestě, ale také se toužil dozvědět, kdo atentát na něj vymyslel. Vyšetřování by ale mohlo trvat hodiny a on má příliš mnoho práce. Kdepak, musí se vrátit do Říma.

„Pane kapitáne,“ odpověděl, „za normálních okolností bych vám pomohl s největší radostí, ale čeká na mě kočár. Chci být do soumraku ve Ferraře, protože silnice jsou právě tak nebezpečné jako vaše uličky. Takže mě laskavě omluvte.“

Urostlý policista se usmál a narovnal si přilbu. „A vrátíte se do Benátek brzy, Excelence?“

„Doufám,“ přikývl také s úsměvem Cesare.

„Tak to nám možná pomůžete pak. Mě najdete v sídle policie poblíž Rialta. Jmenuji se Bemardino Nerozzi, ale všichni mi říkají Nero.“

Cesare měl celou dlouhou zpáteční cestu do Říma na to, aby přemítal, kdo asi tak mohl v Benátkách najmout na jeho vraždu zdejšího policejního kapitána. Bylo to ale marné, protože i tak bylo možností nepřeberně. Pomyšlení, že kdyby jej zabili, podezřelých by byly spousty a zločin by nebyl nikdy objasněn, jej pobavilo.

Ale stejně mu to vrtalo hlavou. Nemohl by to být nějaký pomstychtivý Alfonsův příbuzný? Anebo že by Giovanniho Sforzu ještě nepřešel vztek a ponížení nad rozvodem a prohlášením o tom, že je impotentní? Anebo někdo z Riariů, kterého rozzuřilo zajetí Kateřiny Sforzové? Nebo Giuliano della Rovere, který nenávidí všechny Borgie, ať už jakkoli předstírá umírněnost? A rozhodně to mohl být i některý pán z Faenzy, Urbina nebo jiného města, který by rád zarazil jeho tažení a předešel útoku. Nebo kdokoli z těch stovek lidí, co mají spadeno na jeho otce.

Když už kočár přijížděl ke branám Říma, dospěl k tomu, že jisté je jen jedno. Musí si dávat pozor, koho má za zády, protože někdo si velice přeje jeho smrt.

Tehdy při prvním milování s Cesarem si připadala v ráji, ale zato teď, po Alfonsově smrti, jako by Lukrécii z ráje vyhnali. Přinutilo ji to, aby se podívala na život svůj i své rodiny očima pravdy. Připadalo jí, že ji zavrhl nejen její a Svatý otec, ale i otec na nebesích.

Ztráta nevinnosti ji ničila. Jako by dřív žila a milovala v kouzelném, bájném světě, který se teď vytratil. Jak jen se jí po něm stýskalo. Snažila se rozpomenout, jak to začalo, ale přitom jí připadalo, že to tak bylo vždycky. Žádný začátek nebyl…

Když byla maličká, otec ji doma držíval na klíně a ohromoval ji báječnými pověstmi o olympských bozích a o Titánech. A sám jako by byl Diem, tím největším z Olympanů. Jeho hlasem byl hrom, jeho slzami déšť, jeho úsměvem sluneční svit opírající se jí do tváře. A ona byla jako Athéna, bohyně a dcera, která mu vyskočila v plné zbroji a dospělá z hlavy. Anebo že by snad spíš sama Venuše, bohyně lásky?

Když jí otec čítal z knihy Genesis, doprovázel to košatými komentáři a rozmáchlými gesty. Stávala se krásnou Evou, kterou pokouší had, a jindy zase cudnou Madonou, matkou všeho dobra.

V otcově náručí jí nic nemohlo ublížit, v náručí Svatého otce měla ochranu před zlem, a tak se nikdy neobávala smrti. Věděla jistě, že stejně v bezpečí bude i v objetí nebeského otce. Copak ti dva nejsou jedna a tatáž bytost?

Teprve teď, kdy nosila vdovský černý závoj, jí vlastně z očí spadla temná rouška iluzí.

Když se sklonila a políbila manželovy chladné a ztuhlé rty, cítila prázdnotu smrtelné bytosti a věděla, že život je samé utrpení a že po něm jednou přijde smrt. Pro otce, pro Cesareho, pro ni. Až do té chvíle je v hloubi duše brala jako nesmrtelné. Proto je teď všechny oplakávala.

Některé noci nebyla schopna spát a přes den chodila po svých komnatách a nedokázala si odpočinout či najít chvilku míru. Nechala se svést stíny strachu a tmou pochybností. A nakonec pochopila, že ztrácí víru. Zpochybňovala vše, čemu dřív věřila. Neměla se proto čeho zachytit.

„Co se to se mnou děje?“ ptala se Sancie, když už do hrůz beznaděje upadala po dlouhé dny. Někdy zůstávala na loži a jen tesknila po Alfonsovi a bála se sama sebe.

Sancia sedávala u ní na kraji postele, hladila ji na čele a líbala na tváře. „Začalo ti docházet, že jsi jen figurka v otcově hře,“ přispěchala s vysvětlením. „Nejsi pro rozmach rodiny Borgiů důležitější než to, kolik území dobude tvůj bratr. A taková pravda se těžko snáší.“

„Ale tatínek takový není,“ bránila se ještě Lukrécie. „Vždycky mu záleželo na mém štěstí.“

„Tak vždycky?“ řekla Sancia poněkud ironicky. „Tahle stránka povahy tvého otce mi zůstala nějak utajena. Ale hlavně se musíš sebrat a musíš být silná. Děti tě potřebují.“

„Je tvůj otec hodný?“ zeptala se Lukrécie. „Zachází s tebou slušně?“

Sancia potřásla hlavou. „Teď ke mně není ani hodný, ani krutý. Od francouzského vpádu je nemocný, někteří říkají, že i ztratil rozum, ale přitom mám pocit, že je hodnější než dřív. Drží ho ve věži rodinného paláce v Neapoli. A vždycky, když začne v hrůze křičet ‚Slyším Francii! Stromy a kameny na mě volají hlasem Francie!‘, někdo z rodiny se o něj stará. Ale ačkoli je šílený, obávám se, že je hodnější než tvůj otec. Když mu ještě nic nebylo, nebyla jsem celý jeho svět a on nebyl můj. Byl to prostě můj otec, nic víc, a tak mě láska k němu neoslabovala.“

Lukrécie se rozplakala ještě víc, protože v Sanciiných úvahách byla pravda, kterou si už nedokázala zastírat. Znovu se zachumlala do pokrývek. A snažil se přijít na to, jak moc se její otec změnil.

Vykládal jí o Bohu, který je milosrdný a veselý, ale jako Svatý otec byl vykonavatelem přání jiného Boha, trestajícího a často i krutého. Srdce se jí rozbušilo rychleji. „Jak by tolik zla mohlo být k dobru… a sloužit Bohu?“ zeptala se.

V té chvíli začala pochybovat o otcově moudrosti. Je správné a poctivé vše, čemu ji učili? Je její otec opravdu náměstkem Kristovým na zemi? A jsou soudy Svatého otce soudy božími? Věděla určitě, že laskavý Bůh, kterého má v srdci, se velice liší od trestajícího Boha, který našeptává jejímu otci.

Ani ne měsíc po Alfonsově smrti začal papež Alexandr hledat nového manžela pro Lukrécii. Mohlo se to snad zdát poněkud bezcitné, ale on byl stále pevně odhodlán rozhodovat o její budoucnosti, protože nechtěl, aby z ní byla bezbranná vdova, kdyby zemřel, a nechtěl, aby pak místo ze stříbra musela jíst z pálené hlíny.

Povolal si k sobě Duarteho, že si promluví o různých možnostech sňatku. „Jak se ti jeví Louis de Ligny?“ nadhodil Alexandr. „Je to koneckonců bratranec francouzského krále.“

„Myslím, že Lukrécii by nepřipadal vhodný,“ odpověděl zpříma Duarte.

Papež poslal Lukrécii do Nepi dotaz.

Pak dostal odpověď, v níž stálo jen tohle: „Ve Francii žít nebudu.“

Nato navrhl Alexandr Franciska Orsiniho, vévodu z Graviny.

„Nechci se vdát,“ stálo v Lukréciině odpovědi.

A na další dotaz, co ji k tomu vede, odpověděla prostě.

„Všechny moje manžely pronásleduje smůla a já nechci mít na svědomí dalšího.“

Papež si znovu zavolal Duarteho. „Je prostě nesnesitelná,“ rozčiloval se. „Ta paličatost mě dráždí. Nebudu na světě věčně, a kdybych zemřel, mohl by se o ni postarat už jen Cesare.“

„Vypadá to, že s Joffrem i se Sancii vychází dobře,“ podotkl Duarte. „Možná potřebuje na zotavení se ze zármutku víc času. Povolejte ji zpátky do Říma, pak budete mít možnost chtít po ní, aby si vaše návrhy promyslela. Nový manžel by přišel příliš brzy po tom starém a Nepi je příliš daleko od Říma.“

Týdny pomalu ubíhaly, Lukrécie se snažil zotavit ze zármutku a najít důvod, proč dál žít. A jednoho večera, když ležela a četla si při svíčce, za ní zašel Joffre. Posadil se k ní na pelest. Bylo už pozdě, ale neprobudil ji, stále se jí usínalo těžce a dlouho.

Joffreho slámově plavé vlasy ukrývala zelená sametová čapka. Světlé oči měl zarudlé nevyspáním. Lukrécie věděla, že se dožadoval, ať jdou spát brzy, a proto jí připadlo zvláštní, že je oblečený do čistých šatů, jako by se chystal si vyjet. Než ale dostala možnost se jej na to zeptat, dal se do řeči, jako by jej k tomu někdo silou nutil.

„Udělal jsem něco, za co se stydím,“ začal. „A za co sám sebe odsuzuji. Žádný Bůh by mě tolik odsuzovat nemohl. A je to věc, za kterou by mě odsoudil i otec, i když já jsem se na jeho skutky nikdy tak přísně nedíval.“

Lukrécie se vsedě na posteli trochu napřímila a podívala se na něj očima napuchlýma od pláče. „Copak jsi mohl udělat takového, aby tě za to otec odsoudil, bratříčku? Vždyť jsi z nás čtyř byl ten, o kterého se starali nejméně, a přece ten nejhodnější.“

Joffre se na ni podíval a ona si všimla, že svádí sám se sebou boj. Čekal na zpověď tak dlouho a jí věřil ze všech nejvíc. „Už nedokážu ten hřích nést na duši,“ vzdychl si. „Držel jsem to v tajnosti příliš dlouho.“

Lukrécie si vzala jeho hlavu do dlaní. Všechen zmatek a vina, které viděla v jeho očích, jako by zmenšovaly její vlastní bídu. „Co tě tak znepokojuje?“ optala se.

„Za tuhle pravdu mnou budeš pohrdat,“ prohlásil. „Kdybych o tom promluvil s kýmkoli jiným než s tebou, přišel bych o život. Jenže mám strach, že pokud se toho břemene nezbavím, zešílím anebo ztratím duši. A z toho mám ještě větší hrůzu.“

Lukrécie byla zmatená. „Co je to za hřích tak strašný, že se celý chvěješ?“ zeptala se. „Mně můžeš důvěřovat. Přísahám, že tvoje tajemství nikdy neprozradím a že ti nebude hrozit žádné nebezpečí.“

Joffre se podíval na sestru. „Našeho bratra Juana,“ zakoktával se, „nezabil Cesare.“

Lukrécie mu spěšně položila prsty na rty. „Už ani slovo, bratře. Neříkej to, co stejně slyším v srdci, protože tě znám od dob, kdy jsi byl maličký a já tě chovala. Ale neodepřu si otázku, co ti vlastně bylo tak drahé, že si to vyžádalo takový čin.“

Joffre si položil hlavu sestře na prsa. „Sancia,“ zašeptal. „Jsem k ní připoutaný tak, že tomu sám nerozumím. Bez ní jako bych ani dýchat nemohl.“

Lukrécie si vzpomněla na Alfonsa a pochopila. Pak pomyslela na Cesareho. Jak musí být ztrápený. Náhle cítila veliký soucit ke všem, komu ublížila láska, a láska sama se jí v té chvíli zdála být zrádnější než válka.

Cesare nemohl v tažení po Romagni pokračovat, nejdřív potřeboval navštívit sestru. Musel ji vidět, všechno jí vysvětlit, poprosit ji za odpuštění, znovu získat její lásku.

Když přijel do Nepi, Sancia se snažila jej zadržet, ale odstrčil ji a vrazil do sestřiných komnat.

Lukrécie seděla a hrála na loutně plačtivou melodii, ale když spatřila Cesareho, prsty jí strnuly na strunách a nápěv ustal v půli.

Doběhl k ní, poklekl před ní, položil jí hlavu do klína. „Proklínám den, kdy jsem se narodil, když jsem ti musel způsobit tolik bolesti. Proklínám den, kdy jsem zjistil, že tě miluji víc než život. Chtěl jsem tě ještě jednou, na chvilku vidět – než svedu další bitvu, protože bez lásky nikdy žádnou bitvu nestálo za to vybojovat.“

Lukrécie mu vjela rukou do kaštanových vlasů, uhladila mu je a on konečně byl s to hlavu zvednout a podívat se na ni. Stále ale nic neřekla.

„Můžeš mi kdy odpustit?“ zeptal se.

„Jak bych nemohla?“

Oči se mu zalily slzami. „Miluješ mě stále nade všechno na světě?“

Zhluboka se nadechla a zjistila, že chviličku váhá. „Miluji tě, bratře,“ vydechla potom. „Protože i ty jsi spíš figurka ve hře než hráč, a proto cítím lítost za nás oba.“

Cesare vstal a zatvářil se udiveně, ale přesto jí poděkoval. „Když jsem tě viděl, bude se mi snadněji bojovat a dobývat nová území pro Řím.“

„Jeď a buď opatrný,“ řekla Lukrécie. „Další velkou ztrátu bych už nesnesla.“

Ještě mu dovolila, aby ji před odchodem objal, a uvědomila si, že i přes všechno, co se stalo, ji to uklidňuje. „Vydávám se sjednotit papežské státy,“ oznámil jí. „Doufám, že až se znovu sejdeme, dosáhnu všeho, co jsem slíbil.“

Lukrécie se usmála. „Při troše štěstí jednoho dne zase budeme oba v Římě a už tam zůstaneme.“

V posledních měsících v Nepi Lukrécie strávila každou volnou chvilku, kdy nebyla s dětmi, čtením. Četla si životopisy světců, prožívala dobrodružství s hrdiny a hrdinkami, studovala velké filozofy. Hltala vědění a nakonec pochopila, že jí zbývá jedno jediné rozhodnutí.

Bude žít – nebo si život vezme?

A pokud bude žít, jak najde mír? Už se odhodlala, že ať si ji otec prodá do manželství, kolikrát chce, nikdy víc nebude milovat, jako milovala Alfonsa.

Věděla ale, že aby našla mír, musí dokázat odpustit těm, kdo jí ublížili, protože kdyby to nesvedla, vztek, který chová v srdci, by se jí zmocnil, přinutil by ji nenávidět a oloupil by ji o svobodu.

Tři měsíce po příjezdu konečně pootevírala dveře paláce v Nepi, začala se stýkat s lidmi, naslouchat jejich stížnostem a začala pracovat na správě zdejších záležitostí, která by posloužila stejně tak chudým jako majetným. Rozhodla se, že zasvětí sebe sama, celý svůj život bezmocným, trpícím jako ona. Těm, jejichž osudy spočívají v rukou jiných, mocnějších než oni.

Když se chopí moci, kterou jí poskytl otec, a užije jména Borgiů v dobrém, stejně jako jej Cesare užívá k válce, snad jednou zjistí, že stojí za to žít. Stejně jako světci, kteří věnovali život Bohu, zasvětí ona ode dneška ten svůj pomoci druhým a bude tak činit s co největší velkodušností a laskavostí, takže až dospěje ke konci, Bůh se na ni bude usmívat.

A právě v tu dobu začal otec naléhat, aby se vrátila do Říma.

23. kapitola

Cesare po návratu do Říma začal chystat vojsko k tažení. Tentokrát většinu jeho vojáků tvořili Italové a Španělé. Jeho italští dělostřelci byli dobře vycvičení. Nosili kovové přilby a šarlatové a zlaté kabátce, na nichž byl vyšit Cesareho erb. Vojsku veleli nadaní španělští kapitáni, ale také zkušení kondotiéři, jako byli Gian Baglioni a Paolo Orsini. Cesare vybíral z kapitánů pečlivě toho, který bude velet štábu: zvolil Vita Vitelliho, jenž s sebou přivezl jedenadvacet skvělých děl. Celkem měl dva tisíce dvě stě jízdních a čtyři tisíce tři sta pěších vojáků. Své muže na Cesareho novou výpravu přivedl i Dino Naldi, někdejší Kateřinin vojevůdce.

Prvním cílem bylo Pesaro, kde ještě stále vládl Lukréciin bývalý manžel Giovanni Sforza. Toho Alexandr exkomunikoval, když vyšlo najevo, že o obraně před papežským vojskem vyjednával s Turky.

Ani tady nebyli, stejně jako v Imole a Forli, obyvatelé nijak nadšeni myšlenkou, že by měli obětovat životy za majetky svého násilnického vládce. Když se rozneslo, že Cesare táhne k nim, někteří přední měšťané zatkli Giovanniho bratra Galliho, ale sám Giovanni, než aby čelil svému obávanému někdejšímu švagrovi, raději rychle utekl do Benátek a nabídl své území jim.

Cesare vstoupil do Pesara za deště, provázen svou osobní jednotkou o sto padesáti mužích v červenožlutých stejnokrojích, a přivítal jej spokojený dav a fanfáry. Město se bez meškání vzdalo a měšťané předali Cesaremu klíče od něj. Teď byl pánem z Pesara.

Cesare bez boje obsadil hrad Sforzů, kde si zřídil hlavní stan: právě v těch komnatách, kde svého času žila jeho sestra

Lukrécie. Spal v její bývalé posteli dvě noci, nechal si o ní zdát, a druhý den ráno s Vitellim konfiskovali před dalším úsekem tažení sedmdesát kanónů z pesarské zbrojnice.

Na cestu do Rimini proto Cesareho artilerie posílila na devadesát děl. Nejsložitější překážkou, kterou museli při dlouhém přesunu po silnici vedoucí podél moře překonat, byly urputné deště. Než se ale Cesare dostal na dohled bran, i tady se měšťané o jeho příchodu doslechli a vyhnali nenáviděné utlačovatele, bratry Pana a Carla Malatestovy. Další město se mu vzdalo.

Cesareho vítězství nadchla, ale uvědomoval si, že příští část tažení přinese obtíže a bude značně namáhavá. Jeho cílem byla Faenza, kde vládl oblíbený Astorre Manfredi. Nejen že město bylo mocnou pevností obklopenou vysokými hradbami s cimbuřím, navíc v něm žili odvážní a loajální obyvatelé. A chránila je nejlepší pěchota z celé Itálie. Faenza se nevzdá bez tuhého boje.

Bitva nezačala pro Cesareho vůbec dobře. Vitelliho děla střílela znovu a znovu do pevnostních hradeb, ale podařilo se je prolomit jen málo. A když se tudy Cesareho muži pokusili dostat dovnitř, místní italští pěšáci Astorra Manfrediho je odrazili a způsobili jim vážné ztráty.

A v Cesareho táboře vypukly nešváry mezi veliteli italských žoldnéřů a španělskými kapitány: jeden házel vinu za neúspěch na hlavu druhému.

S blížící se zimou začalo být nepříjemně chladné počasí. Vojáci začali reptat. A proslulý condottiere Gian Baglioni, který měl španělské kritiky plné zuby, se sebral a odjel se svými muži domů do Perugie.

Cesare věděl, že při všech těchto potížích v zimě nezvítězí a bude muset s bitvou počkat na jaro. Proto zanechal u města jen menší obléhací sbor a ostatní vojáky vyslal po vesnicích roztroušených podél silnice na Rimini. Pověděl jim, ať si chystají ubytování na celou dlouhou zimu a ať jsou připraveni pokračovat v boji na jaře.

Sám se vydal do Ceseny. V městě dřív vládli Malatestové, ti ale při zprávě o tom, že se blíží, prchli. Byl tu krásný hrad a zdejší lidé po celé Itálii prosluli jako zdatní válečníci, ale zároveň i milovníci zábavy. Cesare si zabral si palác Malatestů a bavil se tím, že zval měšťany, ať se přijdou podívat, v jak okázalých a přezdobených příbytcích žili jejich bývalí páni. Jen ať se podívají, k čemu se použily výsledky jejich těžké práce a obětování.

On se chtěl od bývalých vládců odlišit, a tak hrál na lidovou strunu. Přes den se účastnil turnajů, dokonce se utkával i s těmi několika zbylými šlechtici. Velice jej těšilo chodit na jejich slavnosti, tancovačky a trhy, a lidem z Ceseny se to líbilo a jeho společnost jim lichotila.

Jednou večer si zašel Cesare na trh a zjistil, že velký sál vyhradili pro zápasníky. Podlahu vyložili slámou a uprostřed postavili dřevěný kruh, kde se svalnatí mladíci snažili dostat jeden druhého na lopatky, potili se a nadávali si.

Cesare hledal v davu důstojného soupeře. Pak spatřil, jak poblíž kruhu stojí veliký plešatý chlapík jako vytesaný z kamene. Byl o hlavu vyšší než Cesare a dvakrát tak široký. Když se Cesare zeptal, kdo to je, pověděli mu, že je to sedlák, kterému říkají Zappitto, a zrovna je přeborníkem města.

Měšťan, který to Cesaremu vyložil, však jedním dechem rychle dodal: „Dneska večer ale nezápasí.“

Cesare se rozhodl, že Zappitta osloví sám. „Dobrý muži,“ začal, „doslechl jsem se o vaší pověsti. Nechtěl byste mě jako přeborník města poctít tohoto hezkého večera utkáním?“

Zappitto se zakřenil a ukázal začernalé zuby. Ve městě z něj bude napůl bůh, jestli porazí papežova syna. A tak souhlasil.

Cesare i Zappitto si sundali kazajky, košile a boty. Cesare byl svalnatý, ale přeborník města měl bicepsy a paže dvakrát větší než on. Právě takovou výzvu Cesare potřeboval.

Oba vkročili do kruhu.

„Dvakrát na lopatky ze tří,“ ohlásil hlasitě rozhodčí – a diváci najednou ztichli.

Oba muži kolem sebe několikrát zakroužili a obr se najednou vyřítil na Cesareho, ten se ale skrčil a celou vahou se Zappittovi vrhl na nohy. Vlastní silou i díky té protivníkově jej zvedl a přehodil přes sebe. Zappitto hlučně dopadl na zem na záda. A dokud ležel omráčený, Cesare mu klekl na prsa a okamžitě zaznamenal první bod.

„Jednou na lopatky pro vyzývatele!“ zakřičel rozhodčí.

Překvapené obecenstvo chvilku mlčky sedělo, ale pak začalo znovu pokřikovat a povzbuzovat.

Cesare a Zappitto si opět stoupli každý na jeden kraj kruhu.

„Boj!“ houkl rozhodčí.

Znovu okolo sebe začali kroužit. Zappitto ale nebyl žádný hlupák. Tentokrát se do ničeho slepě nepohrne. Dával si na čas a dál kroužil dokola.

První vyrazil Cesare. Švihl nohou proti soupeřovým kolenům, chtěl mu podrazit nohy. Bylo to ale jako kopat do kmene stromu. Nic se nestalo.

A Zappitto, který se uměl pohybovat rychleji, než Cesare očekával, jej chytil za nohu a začal s ním točit, až se mu motala hlava. Pak si obr přehmátl na Cesareho stehno, zvedl si jej na ramena a otočil se s ním ještě třikrát. Nakonec praštil Cesarem tváří dolů do slámy. Nato jej omráčeného otočil a přitiskl mu záda na zem.

Diváci se mohli zbláznit. „Jednou na lopatky pro přeborníka!“ hlásil rozhodčí.

Cesaremu trvalo pěknou chvilku, než se mu zase v hlavě projasnilo.

Pak byl připraven.

A když je rozhodčí znovu vyzval k boji, rychle vyrazil.

Měl v plánu chytit Zappittovi ruku a prsty chvatem, kterému se naučil v Janově. Páčil by prsty dozadu, a až by velikán ukročil zpět, aby se zbavil bolesti, rychle by mu nastavil pod koleno nohu a srazil jej na záda.

Opravdu se mu podařilo sedlákovu velikou ruku zachytit.

Vší silou se opřel do prstů a tlačil je dozadu. Překvapeně ale zjistil, že drží jako kovové kolíky.

A pak Zappitto pomalu, celý zpocený tou námahou, sevřel prsty na Cesareho ruce, až mu zapraskaly klouby. Cesare div nevykřikl bolestí a pokusil se volnou rukou sevřít soupeři hlavu do chvatu, ale obr mu chytil i druhou paži. A teď Zappitto se zamračeným a velice vážným výrazem začal Cesaiemu drtit pěsti na obou rukou.

Bolest byla tak silná, že Cesare jen lapal po dechu, ale ještě naposledy sebral sílu, trhl pažemi nahoru a podařilo se mu sevřít protivníkův široký pas. Vší silou se pokusil jej sevřít a zbavit jej dechu. Sedlák ale s hlubokým zavrčením jen vrhl celou váhu vpřed a snadno porazil Cesareho na záda.

A za chvilku už jej tiskl k podlaze.

„Lopatky. Vítěz!“ řval rozhodčí.

Když zvedl Zappittovi ruku nad hlavu, diváci se spokojeně roztleskali. Jejich přeborník vyhrál.

Cesare Zappittovi potřásl rukou a poblahopřál mu. „Pěkný souboj,“ pochvaloval si. Pak sáhl po kazajce, kterou si odložil ke kruhu, a našel v ní měšec.

Hluboce se uklonil a s milým úsměvem jej podal Zappittovi.

Teď už byli diváci bez sebe nadšením. Křičeli a jásali. Nejen že velký pán s nimi slušně zachází, on má dokonce stejné zábavy! Tančí, zápasí, a co víc, dokáže šlechetně přijmout porážku.

Cesare se podobných slavností a soutěží neúčastnil je pro zábavu, i když jej těšily, ale proto, že součástí jeho plánu bylo získat si srdce místních. To mu pomůže sjednotit kraj a přinést všem poddaným mír. Jenže nebudou stačit jen projevy dobré vůle. Především zakázal svým vojákům na dobytých územích jakékoli znásilňování, drancování a násilí.

Proto se rozzuřil, když mu jednoho chladného zimního rána, jen asi týden po zápase se Zappittem, jeden z gardistů přivedl tři pěšáky v řetězech.

Desátník gardy, Ramiro da Lorca, byl zocelený veterán. Oznámil mu, že ti tři celý den chlastali. „Ale hlavní je, pane vrchní veliteli,“ pokračoval, „že se pak vloupali do řeznictví, ukradli dvě kuřata a jehněčí kýtu, a když se jim v tom řezníkův syn snažil zabránit, do krve ho zbili.“

Cesare popošel k těm třem, kteří se teď žalostně krčili na schodech jeho paláce. „Provinili jste se tím, co tvrdí desátník?“

Nejstarší z nich, skoro třicetiletý voják, se ozval falešnickým a prosebným tónem. „Vaše ctihodnosti, my si jenom vzali trochu mizemýho žrádla. Měli jsme hlad, ctihodnosti, a jenom jsme…“

Do řeči mu skočil desátník da Lorca. „Nesmysl, pane. Dostávají pravidelně žold jako všichni ostatní. Vůbec krást nepotřebovali.“

Alexandr odjakživa říkával synovi, že když je člověk vůdcem, musí konat rozhodnutí. I těžká rozhodnutí. Teď se Cesare podíval na ty tři a po nich na dav měšťanů, kteří se shlukli na náměstí. „Pověsit,“ nakázal.

Zajatec promluvil, jako kdyby Cesareho neslyšel. „Dyť to byly jenom dvě kuřata a kus masa, ctihodnosti. To není nic hroznýho.“

Cesare došel až k němu. „Tys mi asi nerozuměl. Nejde o nějaká kuřata. Na rozkaz Svatého otce jsou všichni vojáci jeho armády velmi dobře placeni. Proč asi? Přece proto, aby neolupovali obyvatele dobytých měst a nedopouštěli se na nich násilí. Moji vojáci dostávají dost jídla a pěkné bydlení právě proto, aby se místním lidem nic nedělo. Udělal jsem první poslední pro to, aby obyvatelé získaných měst neměli proč nenávidět papežské vojsko. Nemusejí nás milovat, ale doufám, že nás aspoň nebudou nenávidět. A vy jste tak hloupí, že mi křížíte plány a porušujete rozkazy samotného Svatého otce.“

Ještě ten večer za soumraku pověsili tři zajatce a papežské vojáky na náměstí jako výstrahu všem ostatním z vojska a omluvu všem měšťanům cesenským.

Potom se v hospodách a domech po celém městě a ve vesnicích u venkovských cest lidé radovali a věřili, že přicházejí lepší časy. Nový vládce Cesare Borgia je totiž spravedlivý.

S blížícím se jarem posílil Cesareho jednotky francouzský oddíl, který vyslal král Ludvík. A jeden přítel z Milána také Cesaremu vřele doporučil malíře, mechanika a vynálezce Leonarda da Vinciho, který je prý odborník na „moderní válčení“.

Když da Vinciho uvedli do paláce Malatestů, Cesare se právě skláněl nad mapou opevnění ve Faenze. „Tyhle hradby odrážejí naše ostřelování, jako když si pes vytřásá vodu z kožichu. Jak vytvořit dost velký průlom, kterým by mohly zaútočit jízda a pěchota?“

Da Vinci měl kudrnaté hnědé vlasy a jejich dlouhé prameny mu málem zakrývaly tvář. „Nic těžkého,“ usmál se. „To není vůbec nic těžkého, pane vrchní veliteli.“

„Můžete to laskavě vysvětlit, maestro?“ vyzvídal zaujatě Cesare.

Da Vinci začal s výkladem. „Jednoduše použijete mou pohyblivou obléhací věž. Já vím, teď si myslíte, že věže se používají už po staletí a k velkému užitku nejsou. Moje věž je ale jiná než ty ostatní. Je zhotovena ze tří oddělených částí, takže je možné ji ke hradbám pevnosti dovézt až v poslední fázi útoku. Má uvnitř žebře, které vedou na krytou plošinu dost velkou, aby pojala třicet mužů. Ty zepředu chrání pobitá dřevěná zábrana, kterou je možné spustit na vrcholek hradeb asi jako padací most, čímž vznikne rampa, po níž se těch třicet vyřítí do pevnosti. A zatímco tam se zbraněmi v rukou pronikají, na plošině je rychle nahradí dalších třicet. Do tří minut může být za hradbami devadesát mužů a bít se s nepřítelem. Za dalších deset minut jich tam proniknou tři stovky, všichni, které moje věž pojme,“ zakončil da Vinci.

„Maestro, to je úžasné!“ vyrazil Cesare nadšeně a nahlas se pyšně zasmál.

„Ale tím nejúžasnějším rysem mé věže,“ utrousil da Vinci, „je, že ji vlastně vůbec nebudete muset použít.“

„Nechápu,“ divil se Cesare.

Da Vinciho přísný obličej poněkud roztál. „Podle vašich nákresů vidím, že hradby ve Faenze jsou třicet pět stop vysoké. Musíte tedy dát několik dnů před bitvou rozhlásit, že se chystáte mou věž nasadit, a to tak, aby se to dozvěděl nepřítel. A že věž je s to prorazit otvor v jakýchkoli hradbách do výšky čtyřiceti stop. Dá se to zařídit?“

„Samozřejmě,“ krčil rameny Cesare. „Všechny hospody u silnice na Rimini jsou plné chlapů, co s tou zprávou zatepla poběží do Faenzy.“

„Pak tedy začnete se stavbou věže a dáte si záležet, aby to nepřítel mohl vidět.“ Da Vinci rozbalil pergamen, na kterém byla krásně načrtnuta masivní věž ze tří dílů. „Nákres mám s sebou,“ pokračoval. Cesare si ale všiml, že doprovodný komentář k nárysu je napsán nějakou řečí, které nerozumí.

Da Vinci se všiml jeho zmateného výrazu a krátce se zasmál. „To je můj zvláštní trik, jak oklamat špehy a plagiátory,“ vysvětlil. „Člověk nikdy neví, kdo by mu chtěl ukrást jeho nápady. Na většině nákresů píšu tak, že se text dá přečíst jen v zrcadle. Pak je písmo jasně čitelné.“

Cesare se usmál, protože opatrnosti si dovedl cenit. „Takže dále, pane vrchní veliteli,“ pokračoval da Vinci. „Nepřítel se doslechl o naší obávané věži. Dívá se, jak ji stavíme. A ví, že nemá mnoho času. Věž dojede k hradbám, a jestli budou jen pětatřicet stop vysoké, dobude je. Co s tím udělají? Přece dostavějí hradby, začnou vršit nahoru kámen za kamenem, až zvýší stěnu o deset stop. Tím se ale dopustili osudné chyby. Na co zapomněli? Na to, že tak navýšená hradba už není stabilní, protože to by ji při té dodatečné váze museli odpovídajícím způsobem posílit i u základů. Ale než jim to dojde… zahájí palbu vaše dělostřelectvo.“

Cesare shromáždil vojsko z okolních měst a jeho muži kdekomu vykládali, jakou že si to jejich velitel opatřil novou úžasnou obléhací věž.

A podle da Vinciho návrhu ji začali jeho lidé stavět na dohled od Faenzy. A když vojsko zaujalo pozice kolem města a na dohled byla přivezena děla, začalo se za hradbami zběsile stavět. Lidé pobíhali kolem opevnění, vláčeli a umisťovali velké kameny jeden na druhý. Cesare pobaveně oddálil útok, aby na to měli víc času.

Nato si poslal pro kapitána Vita Vitelliho. Ze stanu se dívali na nešťastné město.

„Přeji si postupovat takhle, Vito,“ začal Cesare. „Veškerou palbu povedeš k základům hradeb mezi těmihle dvěma věžemi.“ Ukázal úsek opevnění, víc než dost široký, aby jím celé jeho vojsko prošlo.

„K základům, veliteli?“ vyrazil nevěřícně Vitelli. „Právě tam jsme mířili loni – a dopadlo to mizerně. Měli bychom teď střílet na ochozy. Aspoň jich pár pobijeme.“

Cesare nechtěl, aby se kdokoli o triku s Da Vinciho věží dozvěděl. Později by se mohl hodit i u jiných měst, která bude chtít dobýt.

„Vito, udělej, jak říkám,“ nakázal. „Všechna palba k základům.“

Velitel dělostřelectva vrtěl hlavou, ale vyhověl mu. „Jak si přeješ, Cesare. Ale bude to jen plýtvání.“ Mírně se uklonil a odešel.

Cesare se díval, jak Vitelli dává rozkazy dělostřelcům, kteří pak přesunuli kanóny do míst, jež Cesare vybral. Kanonýři snížili náměr děl.

Pak Cesare nařídil pěchotě a lehké jízdě, aby se shromáždila hned za děly. Už před hodinami si navlékl černé brnění. Teď nařídil svým ozbrojencům, aby nachystali sebe i koně, protože zůstanou v sedle. Začali reptat. Obléhání se přece může táhnout měsíce. To mají zůstat na koních do léta?

Když měl Cesare jistotu, že jednotky jsou připraveny, dal Vitellimu rozkaz, ať začne s ostřelováním.

„Pal!“ zařval kondotiér.

Kanóny naráz zaburácely, pak je nabili znovu a vypálili další salvu. Cesare se díval, jak se koule tříští o stěny jen tři čtyři stopy nad zemí. Palba pokračovala neúnavně pořád dál. Dvakrát se Vitelli podíval po Cesarem, jako by si myslel, že jeho velitel zešílel. A dvakrát mu Cesare pokynul, ať dál střílejí podle rozkazu.

Najednou uslyšeli hluboké rachocení. Stále víc a víc sílilo, pak se dobrých padesát stop hradeb zhroutilo, padlo na zem a vyvrhlo do výšky obrovský oblak prachu. Slyšeli křik vojáků, kteří bránili tuhle část hradeb… nebo spíš těch nemnoha, co to přežili.

„Do útoku! Do útoku!“ zavelel okamžitě Cesare.

Lehká jízda se nadšeně vrhla do průlomu a pěchota šla hned za ní. Okamžitě za hradbami se rozprostřou do stran, aby mohli zaútočit zezadu.

Cesare čekal jen krátce. Pak dal rozkaz k útoku i svým obrněncům.

K průlomu se hrnuly všechny městské zálohy, aby zející otvor hájily, Cesareho muži je však zadupali do prachu jedním jediným náporem.

Zmatení Faenzané na těch částech hradeb, které ještě stály, najednou zjistili, že je někdo napadl zezadu. Kuše, meče a kopí Cesareho vojáků je rychle kosily.

Neuplynula dlouhá doba a jeden faenzský důstojník zakřičel: „Vzdáváme se! Vzdáváme se!!“

Cesare spatřil, jak místní vojáci odkládají zbraně a zvedají ruce. Přikývl a pak pokynul svým velitelům, aby masakr ukončili. Faenza přešla pod vládu papežského stolce.

Vládci města, mladému knížeti Manfredimu, dal Cesare záruky bezpečnosti a svolení odjet do Říma. Manfredi, na kterého velitel i jeho vojsko zapůsobili a který měl dobrodružné sklony, však místo toho požádal, zda by nemohl nějakou dobu zůstat a třeba i vstoupit do služeb Cesareho armády. Cesareho to překvapilo, ale souhlasil. Manfredimu bylo jen šestnáct, ale byl to chytrý mladík a s dobrým úsudkem. Cesaremu se zamlouval.

Po několikadenním odpočinku byl Cesare hotov vyslat své muže dál.

Da Vincimu dal nemalou sumu v dukátech, byl toho utěšeně nacpaný kožený měšec, a požádal jej, aby jel dál s vojskem.

Da Vinci ale jen vrtěl hlavou. „Musím se vrátit k umění,“ vysvětloval. „Ten upocený mladý kameník Michelangelo Buonarotti dostává dobré zakázky, a já plýtvám časem na bojišti.

Uznávám, že má nadání, ale žádná hloubka, žádná zjemnělost. Musím se vrátit.“

Cesare se s da Vincim rozžehnal, nasedl na bílého válečného koně a chystal se vyrazit k severu. Velký mistr mu však ještě předtím podal pergamen. „Je tam seznam různých mých dovedností, Principe… malba, fresky, vodovodní vedení… je toho hodně. O honorářích si můžeme promluvit později.“ Pak se usmál. „Vytvořil jsem v Miláně fresku Poslední večeře, Excelence. Byl bych nesmírně rád, kdyby ji viděl Svatý otec. Myslíte, že by to šlo?“

Cesare přikývl. „Já jsem ji sám viděl, když jsem byl v Miláně. Opravdu úžasné. Svatý otec nesmírně miluje krásu. Určitě by jej to zaujalo.“ Pečlivě složil pergamen a vložil jej do kapsy pláště. Pak da Vincimu pokynul a pobídl koně na silnici vedoucí k severu.

24. kapitola

Cesare vedl vojsko po silnici z Rimini na Bolognu a Astorre Manfredi mu jel po boku. Mladý kníže měl příjemnou povahu a uměl vzít důkladně za práci. Večer co večer jídal s Cesarem a jeho důstojníky a bavil je košilatými písničkami faenzských venkovanů. Po večeři poslouchal Cesareho rozbory situace a spolu spřádali plány na příští dny.

V této fázi tažení Cesare čelil vážným strategickým problémům. Cíle tažení, tedy vrátit papežské státy pod papežskou vládu, už téměř dosáhl, ale v dobytí Bologne doufat nemohl, protože Bologna byla pod ochranou Francouzů. A i kdyby na to měl sílu, nepřál by si rozlítit krále Ludvíka a kromě toho věděl jistě, že papež by podobný útok neschválil.

Cesare měl však v rukávu schovaný trumf: Bentivogliové, kteří v Bologni vládli, tohle vše nevěděli. Jeho skutečným cílem nebylo samo město, ale Castel Bolognese, silná pevnost za ním. Dokonce ani Cesareho vyšší velitelé nevěděli, kam míří, a z tažení na Bolognu měli těžké hlavy.

Po dlouhém rozmyšlení dospěl Cesare k chytrému plánu: dovedl své muže až pár mil od bran města. Vládce Bologne Giovanni Bentivoglio, obrovitý chlapík, mu vyjel vstříc na stejně titánském oři. Před ním jel jeho vlajkonoš se zástavou – červenou pilou v bílém poli.

Bentivoglio byl jako vůdce rázný, ale jako člověk rozumný. „Cesare, příteli,“ začal. „Musíme se utkávat? Není moc pravděpodobné, že bys zvítězil – a i kdyby se ti to podařilo, pak by tě zničili tvoji francouzští přátelé. Je nějaký způsob, jak ti můžu tenhle pošetilý nápad rozmluvit?“

Po dvaceti minutách úporného dohadování Cesare kývl na to, že nenapadne Bolognu, a Bentivoglio zase slíbil, že oplátkou dá Cesaremu Castel Bolognese. A také vyhověl Cesareho žádosti, aby jako projev dobré vůle poskytl vojáky pro budoucí papežská tažení.

Druhého dne Cesareho muži obsadili Castel Bolognese. Mocné hradby je ochrání před nepřáteli, v obrovských podzemních skladištích jsou velké zásoby munice, ubytování pro důstojníky je na pevnost nezvykle pohodlné. Cesareho a jeho velitele to potěšilo.

Téhož večera pro ně Cesare uspořádal okázalou oslavu; opečené jehně jen plavalo v omáčce z fíků a papriček. Na olivovém oleji a s místními bylinkami k němu osmažili tmavočervené hlávky místní čekanky, radicchio. Povídali si, zpívali a vypili hodné temně červeného frascati.

Oslavovali i všichni vojáci, a tak se potom mezi nimi Cesare prošel, děkoval jim a gratuloval jim k vítězství. Vojáci jej měli velice rádi a byli mu věrni, právě tak jako obyvatelé měst, která dobyl.

Po jídle shodili Cesare a jeho důstojníci šaty a naskákali do kouřící sirné koupele, kterou v pevnosti poskytovaly podzemní prameny. Pak se vesele cáchali v horké bahnité vodě, která mírně zaváněla zkaženými vejci.

Potom jeden po druhém vylézali z koupele a omývali se vědry čisté vody z blízké studně. Nakonec zůstali jen Cesare a Astorre Manfredi, jen oni dva se líně povalovali v teplé a blátivé vodě.

Po krátké chvilce Cesare ucítil na vnitřní straně stehna dotyk. Byl dost opilý, a tak reagoval pomalu a mezitím se prsty sunuly výš, hladily a pokoušely se jej vzrušit.

Konečně se probral a odstrčil Astorremu ruku. „Astorre, to není nic pro mě. Neber si to, ale já takový prostě nejsem.“

„Ale ty to nechápeš, Cesare. Nejde o žádnou zvrhlost,“ vysvětloval zapáleně Astorre. „Jsem do tebe skutečně zamilovaný, a to už nějakou dobu.“

, Cesare se posadil v bahnité vodě a snažil se uvažovat rozumně. „Astorre,“ vzdychl, „beru tě jako přítele. Mám tě rád a obdivuji tě. Ale o to ti asi nejde, co?“

„Ne,“ uznal Astorre smutně. „Nejde. Miluji tě stejně, jako

Alexandr Veliký miloval svého perského chlapce. Jako král Eduard II. Anglický miloval Pierse Gavestona. A i když to snad bude znít potměšile, vím, že to je pravá láska.“

Cesare mu odpověděl mírně, ale jednoznačně. „Jenže já ti nikým takovým být nemůžu, Astorre. Znám hodně dobrých mužů, vojáků, atletů, dokonce i kardinálů, kteří podobné vztahy navazují a které to těší. Na mě to ale neplatí, Astorre. Nic takového ti dát nemůžu. Můžu ti být dobrým přítelem, ale to je všechno.“

„Chápu, Cesare,“ kývl Astorre, vstal a najednou se tvářil zahanbeně a nejistě. „Zítra odjedu do Říma.“

„To nemusíš,“ krčil Cesare rameny. „To, že jsi mi vyznal lásku, moje mínění o tobě nijak nezhoršilo.“

„Kdepak, Cesare,“ namítl Astorre. „Nemůžu zůstat. Musím bud přijmout, co jsi mi řekl, ale pak by bylo příliš bolestné být s tebou den co den, anebo bych musel oklamat sám sebe a uvěřit, že mám nějakou naději. A pak bych se tě dál pokoušel zaujmout, až by ses nakonec rozzlobil, nebo ještě hůř, až bych se ti znechutil. To bych nesnesl. Ne, musím odjet.“ Druhý den za úsvitu si Astorre potřásl rukama se všemi veliteli. Pak objal Cesareho. „Sbohem, příteli,“ zašeptal mu do ucha. „Stejně se mi bude zdát o tom, co by mohlo být.“ Pak se Astorre Manfredi s dojatým úsměvem vyšvihl do sedla a vyjel na jih k Římu.

Toho večera seděl Cesare ve svém stanu a přemýšlel o dalším cíli. Uvědomoval si, že dosáhl všech záměrů, kvůli nimž jej otec na tažení vyslal, a že je na čase, aby se vrátil do Říma.

Jenže měl stále dobyvačné choutky – a totéž platilo o jeho velitelích, Vitovi Vitellim a Paolovi Orsinim. Teď naléhali, ať napadne Florencii. Vitelli nenáviděl Florenťany a Orsini by zase rád znovunastolil vládu Medicejských, protože ti byli po dlouhou dobu spojenci jeho rodu. Cesare měl rád jak Florencii, tak Medicejské, k nimž jej odedávna vázala oddanost. Přesto váhal.

K rozhodnutí dospěl, když už mu do stanu pronikaly zlatavé paprsky ranního slunce. Snad mají Vitelli a Orsini pravdu. Snad by dokázal dobýt město a vrátit vládu svým přátelům z rohu Medici. Ale ať byl jakkoli mladý a horkokrevný, dobře věděl, že útok na Florencii je útokem na Francii. Takové dobrodružství by bylo bláznivě odvážné, mnoho lidí by přišlo o život – a i kdyby se města zmocnil, Francouzi by mu nikdy nedovolili, aby si je udržel. Konečně se odhodlal. Než aby město napadl, uchýlí se ke strategii podobné, jakou použil před Bolognou.

Vedl vojsko k jihu, do údolí Ama, a tak dospěli stejně jako u Bologne až do vzdálenosti několika mil od městských hradeb.

Florentský vojevůdce doprovázený menší jednotkou vyjel vyjednávat; vlajky se třepetaly a slunce se lesklo na brněních. Cesare si všiml, jak neklidně Florentští pokukují po Vitelliho dělech. Bylo jasné, že se budou chtít bitvě vyhnout. Tentokrát Cesare netoužil po žádném hradě či pevnosti, a tak se spokojil se slibem, že město bude papežskému stolci co rok platit nemalou částku a poskytne mu spojeneckou pomoc proti nepřátelům.

Žádné velké vítězství. Nevrátil vládu Medicejským. Nejspíše se ale rozhodl správně. A k dobývání tu jsou jiné kraje.

Cesare vyrazil s vojskem na jihozápad, k městu Piombino, které leží na pobřeží. Protože nebylo s to se samo mocné papežské armádě bránit, rychle se vzdalo.

Stále neuspokojený Cesare se prošel po hrázích piombinského přístavu. Z břehu bylo vidět až na ostrov Elbu, kde byly proslulé a bohaté železné doly. To je cíl pro něj! Dobytí ostrova bude báječné! A kolik toho s ním otec získá! Zdálo se to však být nemožné, protože Cesare neměl s válčením na moři žádné zkušenosti.

Už chtěl na svůj čerstvý sen zapomenout, ale pak spatřil, jak k němu od Říma přijíždějí tři muži. Překvapeně zjistil, že to jsou Joffre, Michelotto a Duarte Brandao.

První se s ním přijel pozdravit Joffre a Cesaremu najednou připadalo, že je širší v ramenou a nějak starší. Joffre měl na sobě sametový kabátec a pestrobarevné, zelené a zlaté kalhoty. Zpod zeleného sametového baretu vykukovaly plavé vlasy. Oslovil jej mile, ale co měl vyřídit, vyřídil stručně a jasně. „Otec ti gratuluje ke skvělým válečným úspěchům. Netrpělivě ale očekává tvůj návrat. Přál si, abych ti vyřídil, že mu velice scházíš. A vyzývá tě, aby ses do Říma vrátil neodkladně, protože tvoje klamné manévry před Bolognou a Florencií vyvolaly nespokojenost francouzského krále. Cesare, otec varuje, aby se už nic podobného nedělo. Nic.“ Cesareho urazilo, že mu takovou zprávu poslali právě po mladším bratru. A věděl, že Michelotto a Brandao tu jsou pro případ, že by se choval paličatě a vzpouzel se.

Požádal proto Duarteho o rozhovor mezi čtyřma očima. Procházeli se po přístavištích a Cesare mu ukázal, jak se v oparu daleko na moři rýsuje Elba. „Víš, jak bohaté železné doly tam jsou, Duarte?“ nadhodil. „Nesou dost, aby se z toho dala financovat tažení proti půlce světa. Kdybych přišel na způsob, jak ostrov dobýt, otec by mi to určitě povolil. Nemám k tomu ale potřebné dovednosti; a za rok už může Elba být pod francouzskou ochranou.“

Brandao jen mlčel a vyhlížel do oparu nad mořem. Pak se otočil a zadíval se na osm janovských galér, které v přístavu kotvily. „Myslím, že tvoje přání se dá splnit,“ prohlásil, „pokud do toho budou mít tvoji muži chuť. Kdysi dávno jsem velel loďstvu a na moři jsem i vybojoval pár bitev.“

Poprvé za celý Cesareho život mluvil Duarte o minulosti toužebně. Cesare chvilku váhal. Pak se tiše optal: „V Anglii?“ Duarte ztuhl a Cesare pochopil, že zašel příliš daleko. Položil staršímu muži paži kolem ramen. „Promiň mi to. Nic mi do toho není. Hlavně mi pomoz ostrov dobýt.“

Vycítil, že Duarte se uklidnil. Ještě chvilku mlčky stáli a dívali se přes záliv na Elbu. Pak Duarte ukázal na janovské lodi. „Tahle starožitná a nešikovná plavidla jsou spolehlivá, když se s nimi člověk umí plavit,“ utrousil. „A vím jistě, že ostrované mají větší strach z pirátů než z vpádu nějakého vojska. Jejich obrana, kanóny a železné sítě a zápalné lodě, to všechno se bude soustřeďovat v přístavu, kde se dá čekat útok pirátů. My si najdeme klidnou pláž na opačné straně ostrova. Tam vylodíme dost početnou část vojska, aby byla s to ostrov dobýt.“

„Jak tu cestu vydrží koně a děla?“

„Bohužel asi nijak,“ připustil Duarte. „Koně by v hrůze vyváděli a mohli by způsobit i neštěstí. A děla by se koulela, rozbila by boky lodí a mohla by je i potopit. Ani jedno s sebou nevezmeme. Pěchota bude stačit.“

Dva dny studovali mapy Janovanů a vypracovávali plány; pak byly invazní jednotky připraveny. Na osmi galejích se namačkali pěšáci a jejich velitelé. Když lodě vypluli, vojáci zvesela mávali svým kamarádům z jízdy a od dělostřelectva, kteří zůstali v přístavu.

Veselí jim ale dlouho nevydrželo. Při zdlouhavé cestě přes záliv a kolem ostrova to hodně houpalo, mnohým z nich se udělalo hrozně zle a celou loď pozvraceli. I Cesaremu se zvedal žaludek, ale kousl se do rtu a ukrutně se snažil ani to nedat najevo. S Michelottem a kupodivu ani s Joffrem to neudělalo nic.

Naprosto uvolněný Duarte nařídil zakotvit v klidné zátoce s čistou a lesknoucí se písečnou pláží. 21a ní rostly šedozelené křoviny a pár sukovitých olivovníků; skrz vršky se klikatila stezka. Nikde ani živá duše.

Osmice galejí připlula blíž ke břehu. Ne však dost blízko. Stále tu bylo pět stop vody a pěšáci se odmítali přebrodit. Duarte jejich strach chápal, a tak nařídil, aby na každé lodi uvázali ke přídi silné lano a jeho druhý konec hodili do vody. Pak z každé galeje seskočil jeden námořník, zdatný plavec, a ten lano chytil a doplaval s ním na pláž. Na břehu je uvázal k jedné z pokroucených oliv.

Pak Duarte požádal Cesareho, ať vydá půlce mužů rozkaz přivázat si zbraně na záda. Druhá polovina měla zůstat na lodi, dokud nepřijde znamení, že město bylo dobyto.

Vojáci sice reptali, ale udělali, jak se jim velelo. Duarte sklouzl z paluby první, chytil se lana, držel je vysoko, aby je všichni viděli, a brodil se na břeh.

Cesare šel hned za ním, až je oba lano dovedlo na pláž. Vojáci se uklidnili, jeden po druhém přelézali brlení, drželi se napjatého lana a dostali se na pevnou zemi. Všechno jim připadalo lepší než zůstat na kymácejících a houpajících se lodích.

Když se vojsko vylodilo a usušilo na slunci, Cesare je vedl po strmé a klikaté stezce přes vršky. Do hodiny byli na hřebeni. Odtud měli výhled dolů na město a na přístav.

Jak Duarte předvídal, veliké litinové kanóny byly usazeny v pevných postaveních a namířeny na vstup do přístavu. Zůstali na hřebenu hodinu, ale nespatřili žádná děla, která by někdo mohl otočit na druhou stranu, a zahlédli jen malou jednotku domobrany, jak mašíruje po hlavním náměstí.

Cesare vedl vojsko tiše po horské cestě, až se dostali na kraj města.

„Do útoku! Do útoku!“ zakřičel. Vojáci se s napřaženými zbraněmi a s křikem rozběhli po hlavní ulici a pak až na hlavní náměstí. Domobranci, kterých bylo o hodně méně a kteří se nechali překvapit, se brzy vzdali.

Měšťané se vyděšeně rozbíhali do domovů.

Cesare vyslal oddíl, aby se zmocnil obrovských děl, a jiný, aby zajistil železné doly. Duarte vedl další jednotku dobýt přístav.

Nakonec Cesare poručil svému vlajkonoši, aby na prázdný stožár ve středu náměstí vztyčil vlajku s útočícím býkem Borgiů a jeho vlastní, s plamenem.

Když se na náměstí objevila delegace velmi nervózních měšťanů, Cesare se jim dal poznat a poučil je, že ostrov je teď pod vládou papežské stolice. Uklidnil je, že se nemají vůbec čeho bát.

Mezitím osm janovských lodí obeplouvalo mys.

Vojáci pak na břehu zapálili hranici na znamení, že město je dobyto a že galeje mohou bez nebezpečí vplout do přístavu. Když lodi se vztyčenou vlajkou Borgiů zakotvily u přístaviště, vylodili se i ostatní vojáci.

Jen co prohlédli doly a vybrali jednotku, která bude ostrov držet, bylo na čase vrátit se na pevninu. Cesare znovu nalodil své muže.

Tak se stalo, že Cesare a Duarte dobyli ostrov Elbu pouhé čtyři hodiny poté, co se vylodili na pláži. Michelotta, Joffreho, Cesareho a Duarteho teď čekala dlouhá zpáteční cesta do Říma.

25. kapitola

Kardinálové della Rovere a Ascanio Sforza se potají setkali. Sešli se nad růžovou a prosolenou šunkou prosciutto, pečenými červenými paprikami v oleji ze zelených oliv a s několika lesklými stroužky česneku – a nad křupavými bochníčky čerstvě upečeného pšeničného chleba. Plné a výtečné červené víno jim pomohlo rozvázat jazyky.

První si slovo vzal Ascanio. „Byla to chyba, že jsem na posledním konkláve hlasoval pro Alexandra. Být jeho místokancléřem je nevděčná dřina, protože o co bídnější jsou jeho administrativní schopnosti, o to velkorysejší je otec. Své děti rozmazluje tolik, že než se dostane na trůn nový papež, přivedou církev svatou ke krachu. Touha Cesareho Borgii dobýt a sjednotit celou Romagnu téměř vyprázdnila papežskou pokladnu, tolik stály mzdy pro vojáky. A žádná královna ani vévodkyně nemá šatník tak hojný jako tenhle papežský synek.“

Kardinál della Rovere se vědoucně usmál. „Můj milý Ascanio, jistě jste nevážil tu dlouhou cestu je kvůli hovoru o papežových hříších, protože to už není nic nového. Musí tu být jiný důvod, který mi uniká.“

Ascanio pokrčil rameny. „Co mám říkat? Mého synovce Giovanniho Borgiové ponížili, Pesaro teď patří Cesaremu. Moji odvážnou neteř Kateřinu vězní na jednom zámku Borgiů a její území dobyli také. Mého bratra Ludovicia zajali Francouzi, když dobyli Milán, a drží jej v kobce. A teď se doslýchám, že Alexandr uzavřel tajně spolek s Francií a Španělskem, podle něhož si rozdělí Neapol a Cesare získá korunu. To je ohavnost!“

„A co navrhujete?“ zeptal se della Rovere. Očekával, že za ním Ascanio přijde dříve, ale teď nehodlal připustit, aby se návrh, s nímž se Ascanio najisto vytasí, připisoval jemu; u zrady tak velké člověk nikdy není dost opatrný.

Sloužící sice odpřisáhli, že nevidí a neslyší, ale pár dukátů naneštěstí může způsobit zázrak, vrátit hluchým sluch a slepým zrak. Protože u chudých odjakživa zlato dokázalo větší zázraky než modlitba.

Ascanio promluvil šeptem. „Pokud na Petrově trůně nebude sedět Alexandr, budeme mít naději, že se naše potíže vyřeší. A není pochyb, že při novém konkláve budete zvolen vy.“ Černé oči della Rovereho vypadaly v bledé a napuchlé tváři jako škvírky. „Nevidím žádný náznak toho, že by se Alexandrovi chtělo z trůnu dolů,“ prohlásil. „Říká se, že zdraví má vcelku pevné, a i kdybychom to všechno nechali stranou, ví se, že jeho syn je šílenec. Kdo by se odvážil mu ublížit?“ Ascanio Sforza si položil ruku na srdce. „Pane kardinále,“ odpověděl naprosto upřímně, „nesmíte mě chápat špatně. Tenhle papež má nepřátele, kteří nám budou za pomoc vděčni. Nenavrhuji, abychom sami vykonali jakýkoli skutek, který by pošpinil naše duše. A nenavrhuji ani nic, co by nás uvedlo do nebezpečí. Jen žádám, abychom zvážili, jaké jiné jsou možnosti na obsazení papežského stolce, to je vše.“

„Předpokládáte, že by papež mohl náhle onemocnět, aniž se cokoli podnikne?“ zeptal se della Rovere.

Ascanio promluvil najednou dost nahlas, aby to slyšeli sloužící. „Nikdo nemůže vědět, kdy si nebeský otec k sobě povolá některé ze svých dětí.“

Della Rovere stravoval to, co mu Ascanio řekl, a v duchu se probíral seznamem nepřátel Borgiů. „Je to pravda,“ zeptal se potom, „že Alexandr chystá setkání s vévodou Ercolem ďEste z Ferrary, na kterém chce domluvit nové spojenectví prostřednictvím sňatku své dcery s Ercoleho synem Alfonsem?“

„Nic moc jsem se o tom nedoslechl,“ odtušil Ascanio. „Ale jestli je to pravda, jistě se to donese mému synovci Giovannimu, protože nedávno se do Ferrary uchýlil. A ať se bude kdokoli snažit jakkoli, nepřesvědčí jej, aby držel jazyk za zuby.

Nepochybuji, že ďEste svazek s tou nechvalně proslulou ženou nepřipustí. Lukrécie, to je použité zboží.“

Della Rovere vstal. „Cesare Borgia chce obsadit celou Romagnu a dostat ji pod vládu papeže. Ferrara je poslední území, které zbývá, a jakmile bude uzavřeno spojenectví, Borgiové nás budou mít všechny v kapse. Alexandr by určitě raději zvítězil díky lásce než díky válce. Proto bude ten svazek prosazovat velice tvrdě. A my musíme stejně tvrdě pracovat proti němu. Je totiž třeba to překazit.“

Když měl Alexandr rodinu zase v Římě, urychlil nesmírně důležitá jednání o svazku své dcery Lukrécie se čtyřiadvacetiletým Alfonsem ďEste, budoucím ferrarským vévodou.

Rod ďEste patřil mezi nejstarší a nejváženější italskou šlechtu a všichni si mysleli, že Alexandrovy snahy jistě nevyjdou. On přesto věděl, že se mu to podařit musí.

Ferrarské vévodství mělo díky své poloze velkou strategickou důležitost. Bylo nárazníkem mezi Romagnou a Benátčany, kteří se často chovali nepřátelsky a kterým se nedalo věřit. Navíc byla Ferrara dobře vyzbrojena a bráněna a byl by z ní nesmírně žádoucí spojenec.

Přesto se většině Římanů nechtělo věřit, že by aristokratický a mocný rod ďEste mohl zaslíbit obdivovaného a hýčkaného dědice vévodství někomu z Borgiů, španělských přivandrovalců, a to i přes všechen Alexandrův papežský věhlas a Cesareho bohatství a válečnické úspěchy.

Jenže Alfonsův otec Ercole ďEste, nynější ferrarský vévoda, měl zdravý rozum a byl realista. Velice dobře si uvědomoval, jak je Cesare vojensky zdatný a útočný. Ferrara by při vší své moci zažívala těžké chvíle, kdyby ji Cesareho silné vojsko napadlo. A žádnou záruku toho, že na něj Cesare příští rok nezaútočí, Ercole neměl.

Věděl, že svazek s Borgii by změnil potenciálního nebezpečného nepřítele v mocného spojence proti Benátčanům. A papež je koneckonců náměstkem Kristovým na zemi a nejvyšší hlavou církve svaté. To aspoň zčásti vynahrazuje nedostatek rodinné historie a kultivovanosti, čímž se, pravda, Borgiové vyznačují.

Rod ďEste byl závislý na Francii, a tak se snažil Francouzům zalíbit. Ercole věděl, že Ludvík je pevně odhodlán udržovat s papežem dobré vztahy a že je svazku Alfonsa s Lukrécii příznivě nakloněn. A král sám to dal před několika týdny Ercolemu zcela jasně na srozuměnou.

Obtížná a složitá vyjednávání se proto táhla po celé dny. Nakonec, jako ve většině podobných situací, zbyla otázka peněz.

Posledního dne s Alexandrem a Ercolem zasedl i Duarte Brandao; všichni doufali, že to bude poslední schůzka, která vyústí v dohodu. Tři muži seděli v Alexandrově knihovně.

„Svatý otče,“ začal Ercole, „všiml jsem si, že ve vašich nádherných komnatách jsou jen díla Pinturricchiova. Žádný Boticelli? Žádný Bellini, ani Giotto? A jaká škoda, že tu nemáte ani díla umělců tak velkých, jako jsou Perugino a Fra Lippo Lippi.“

Alexandrem to ani nehnulo. Měl na umění vlastní neotřesitelné názory. „Pinturricchio se mi líbí. Jednoho dne jej uznají za největšího umělce ze všech.“

Ercole se shovívavě usmál. „Myslím, že ne, Vaše svatosti.

A tuším, že s tímhle názorem jste v celé Itálii sám.“

Duartemu bylo jasné, že Ercoleho poznámky jsou rafinovaně maskovanou vyjednávači taktikou. Byl to způsob, jak položit důraz na vznešenost a kultivovanost rodu ďEste a jako srovnání nabídnout přízemní vkus a kulturní nevědomost Borgiů.

Proto přispěchal s vychytralou odpovědí. „Nejspíše máte pravdu, done Ercole. V městech, která jsme letos dobyli, se nacházelo mnoho děl výtečných umělců, o nichž jste se zmínil. Cesare navrhoval převézt je sem, ale Jeho svatost odmítla. Já ovšem stále doufám, že jej přesvědčím o hodnotě těch děl a o tom, jak by Vatikán zkrášlila. Ba právě nedávno jsme se bavili o tom, že ve vašem městě, ve Ferraře, je největší a nejcennější sbírka vůbec – když nemluvíme o bohatství ve stříbře a zlatě.“

Ercole na chvilku zbledl, protože Duarteho nijak zakrývanou narážku nebylo těžké pochopit. „Ovšem, ovšem,“ snažil se změnit téma. „Snad bychom se mohli vrátit k záležitosti věna.“

„Co očekáváte, done Ercole?“ zeptal se Alexandr chápavě.

„Myslel jsem na tři sta tisíc dukátů, Svatosti,“ vyklouzlo z Ercoleho hladce.

Alexandr, který chtěl začít vyjednávat na třiceti tisících, se zakuckal vínem. „Tři sta tisíc dukátů, to je urážka,“ prohlásil.

„Ne, to je minimum, co mohu přijmout bez urážky rodu,“ odrazil to Ercole. „Můj syn Alfonso je výtečný mladý muž, kterého čeká výjimečná budoucnost a který toho hodně potřebuje.“

Dohadovali se přes hodinu. Obě strany se vytasily se všemožnými argumenty prokazujícími, jak je jejich nabídka velkomyslná. Když Alexandr odmítl přihodit, Ercole pohrozil, že odejde.

Alexandr to zvážil a navrhl kompromis.

Ercole odmítl. Pak začal odchodem vyhrožovat Alexandr, ale když spatřil na vévodově tváři vyplašený výraz, nechal se umluvit, aby zůstal.

Nakonec Ercole přijal dvě stě tisíc dukátů, což Alexandr stále považoval za obrovské věno, protože Ercole navíc trval na tom, že bude zrušena každoroční daň, kterou Ferrara platí církvi svaté.

A tak byl toho dne uzavřen svazek desetiletí.

Jednou z prvních věcí, které Cesare po návratu do Říma udělal, bylo, že se soukromě sešel s otcem a vyptal se jej na svou zajatkyni Kateřinu Sforzovou. Dozvěděl se, že se pokusila o útěk z Belvederu a za trest ji teď drží na Andělském hradě, což je podstatně méně příjemné a zdraví prospěšné místo.

Cesare se na ni zašel hned podívat.

Masivní okrouhlá pevnost měla sice v horní části bohatě vybavené byty, ale většinu tvořily rozlehlé sklepy, kde byla řada velkých kobek. Cesare poslal strážné, ať Kateřinu přivedou nahoru, do velkého přijímacího sálu. Mžourala, protože slunce dlouho neviděla. Byla pořád krásná, i když doba strávená v kobce se na ní podepsala.

Cesare ji vřele pozdravil, uklonil se a políbil jí ruku. „Copak, má drahá přítelkyně,“ začal s úsměvem. „Že bys byla pošetilejší, než jsem si myslel? Ubytuji tě v tom nejlepším, co Řím nabízí, a ty mi šlechetnost splatíš pokusem o útěk? Nejsi tak chytrá, jak jsem si myslel.“

„Však jsi to dobře věděl,“ opáčila vyrovnaně Kateřina.

Cesare se posadil na brokátovou pohovku a Kateřině nabídl stoličku, ona však odmítla. „Připouštím, že mě to napadlo,“ vysvětloval Cesare, „ale počítal jsem s tvou vypočítavostí a věřil jsem, že radši budeš zajatá v pohodlí než v bídě.“

„Být v zajetí, to je bída, i když žiješ v největším přepychu,“ odsekla chladně.

Cesare se dobře bavil, protože i když s ním mluvila pohrdavě, pořád jej okouzlovala. „Ale co máš v plánu teď?“ chtěl vědět. „Určitě nechceš strávit zbytek života v Andělském hradě.“

„Co mi nabízíš na vybranou?“ zeptala se vyzývavě.

„Podepiš úřední listiny o předání území v Imole a Forli,“ navrhl. „A zavaž se, že se nepokusíš dobýt je zpátky. Pak vydám rozkazy, aby tě pustili, a ty se můžeš svobodně odebrat kamkoli.“

Kateřina se na něj mazaně usmála. „Můžu podepsat jakýkoli papír, který mi ukážeš, ale jak mi to zabrání pokusit se získat panství zpátky?“

„To by možná udělal jiný, horší vládce,“ odpověděl. „Těžko se mi ale věří, že kdyby ses s tím nesmířila, dokázala bys zradit sama sebe a podepsat. Je tu samozřejmě možnost, že porušíš dané slovo, ale my budeme s to u římského soudu prokázat, že jsme právoplatnými vládci. A tvé nečestné jednání nás posílí v právu.“

„Na to spoléháš?“ dobromyslně se zasmála. „Nemůžu tomu uvěřit. Kdepak, ještě je tu něco, co mi tajíš.“

Cesare ji obdařil okouzlujícím úsměvem. „Je to sentimentální a vůbec ne chytré, ale po pravdě řečeno se mi nelíbí představa, že bytost tak nádherná bude provždy hnít ve vězení. Připadá mi to jako hrozné plýtvání.“

Kateřinu překvapilo, že se v jeho společnosti cítí dobře, ale ubránila se a nedovolila, aby ji ty kousky, co vyvádí srdce, přivedly k přílišnému kompromisu. Měla tajemství a mohla mu je říct – ale udělá to? Na to rozhodnutí potřebovala čas. „Vrať se zítra, Cesare,“ řekla mile. „Dej mi čas, ať si to rozmyslím.“

Cesare přišel druhý den a opět si nechal přivést Kateřinu nahoru. Poslal jí služebné, které jí pomohly vykoupat se a umýt vlasy. Pořád měla na sobě stejné chatrné a otrhané šaty, ale očividně se snažila být přitažlivější.

Vykročil k ní – a ona, místo aby ucouvla, mu vyšla vstříc. Natáhl po ní ruce, stáhl si ji na pohovku a vášnivě ji políbil. Když se ale odtáhla, k ničemu ji nenutil.

Začala mu pročesávat prsty kaštanové kudrny a promluvila dřív než on. „Udělám, co jsi mi navrhl. Ale lidé řeknou, že jsi blázen, když mi věříš.“

Cesare se na ni vděčně podíval. „To už stejně říkají. Kdybych poslechl své velitele, plavala bys dávno v Tibeře. Kam ses rozhodla jet?“

Seděli spolu dál na pohovce a ona jej uchopila za ruku. „Do Florencie. Imola ani Forli už nepřipadají v úvahu a moji příbuzní v Miláně jsou k smrti otravní. Florencie je aspoň zajímavá. Třeba si tam najdu dalšího manžela… Bůh mu pomoz.“

„Šťastný muž,“ usmíval se Cesare. „Ty listiny přinesou ještě dnes večer, takže zítra můžeš být na cestě… samozřejmě v doprovodu spolehlivých strážných.“

Už se chystal k odchodu, ale ve dveřích se zarazil a otočil se k ní. „Dávej na sebe pozor, Kateřino.“

„Ty také,“ kývla.

Když Cesare odešel, kupodivu jí bylo smutno. V tom okamžiku totiž věděla jistě, že už se nesejdou a on se nedozví, že na těch listinách mnoho nezáleží. Nese totiž v lůně cosi z něj, právo, které jí nevezmou. Jako matce jeho dědice jí nakonec ten kraj stejně připadne.

Filofila byl nejlepší hanopisec a veršotepec v Římě. Tajně jej vypláceli Orsiniové a osobně jej chránil sám kardinál Antonio Orsini. Filofila vymyslel ty nejhnusnější zločiny pro ty nejsvatější muže. Ještě lépe mu to šlo u lidí, kteří opravdu prováděli ohavné skutky, ovšem pokud byli ve vysokém postavení. Dokázal pošpinit i celá města naráz: Florencie je macatá a kozatá děvka, je to město, kde je plno boháčů a velkých umělců, ale chybějí válečníci. Florenťané jsou lichváři, půjčují Turkovi a oddávají se sodomii. A jako pravá děvka si Florencie chodí pro ochranu ke kdejaké cizí mocnosti, než aby se spojovala s ostatními italskými městy.

A Benátky jsou samozřejmě tajné a neodpouštějící město dóžecí, které by kvůli kšeftu prodávalo i krev vlastních obyvatel, a které popravuje vlastní lidi jen za to, že prozradili cizímu, za kolik dukátů město nakupuje hedvábí na Dálném východě. Benátky, to je obrovský had číhající u svého velkého kanálu, jen aby uchvátil jakýkoli kousek civilizovaného světa pro vlastní zisk. Je to město bez umění a umělců, bez velkých knih a velké knihovny, město navždy uzavřené humanitním vědám. Zato je zběhlé ve zradě a dopouští se zrad velkých i malých, vše lhostejno.

Neapol je hnízdo syfilidy, francouzské nemoci, a Milán zase francouzský přisluhovač, spřaženec sodomistické zrádkyně Florencie.

Ty nejoplzlejší veršíky si však Filofila schovával pro rod Borgiů.

V rýmech básnil o jejich orgiích ve Vatikánu, o tom, kolik spáchali v Římě i všech italských městských státech vražd. Verše psal květnaté, prózu výmluvnou, rozmáchlým perem líčil, jak se papež Alexandr uchýlil ke svatokupectví, aby stolec získal, i to, že prý má dvacet nemanželských dětí. Ukradl peníze na křížovou výpravu, jež pocházely z plateb petrského haléře, za ně zaplatil Cesareho vojákům, udělal ze svého syna vládce Romagne a šlápl na krk papežským státům. A proč to? Jen aby posílil svou rodinu, své pancharty, podporoval své milenky, platil své orgie. Ba co víc, nestačilo mu, že se dopustil krvesmilstva se svou nemanželskou dcerou, ještě navíc ji vyučil v umění travičství, aby mohla jedem vraždit jeho bohaté nepřátele z kardinálského sboru, a pak ji nejednou prodal ženichům, aby utvrdil své spolky s bohatými italskými rody. Jeden sňatek zrušil, druhý skončil jejím ovdověním, což zajisti l její bratr Cesare Borgia.

Nejvíce se Filofila překonával, právě když psal básně o Cesarem Borgiovi. Do vybraných podrobností líčil, že Cesare vždycky nosí masku, aby skryl tvář znetvořenou hnisavými vřídky od francouzské choroby. Cesare oklamal španělského i francouzského krále a s oběma naráz zradil Itálii. Cesare se dopouštěl incestu jak se svou sestrou, tak se svou švagrovou. Z jednoho bratra udělal paroháče, z druhého rovnou mrtvolu. Jeho největší zábavou je znásilnění a jeho nejjemnější diplomacií vražda.

Když se teď ale rýsovala epochální svatba s následníkem rodu ďEste, Filofilovo jedovaté pero se začalo věnovat především Lukrécii. Líhala s otcem i bratrem, nejdřív zvlášť, pak s oběma v jedné posteli. Souložila i se psy, opicemi a mezky; a když ji při těchto odporných zvrhlostech přistihl její sluha, otrávila jej. Teď už dokonce ani její otec nedokáže dál snášet její chlípné výstřelky a prodává ji do Ferrary, aby upevnil své vztahy s proslulou italskou rodinou. Filofila si spokojeně říkal, že ve verších o Lukrécii rozhodně překonal sám sebe.

A také se tím proslavil. Básničky si lidé opisovali a vylepovali je po římských zdech, šířili je i ve Florencii a obzvláště velká poptávka po nich byla mezi bohatými Benátčany. Ne že by se Filofila odvažoval je podepisovat, ale pod každé dílko nakreslil svou značku, dva havrany. Podle toho je lidé poznali.

Jednoho slunečného odpoledne se básník oblékl a navoněl a chystal se jít ke dvoru svého chlebodárce kardinála Orsiniho. Kardinál mu dal k užívání domek stojící na pozemku, který patřil k paláci Orsiniů. Jako všichni velcí páni chtěl mít kardinál své příznivce a příbuzné po ruce, aby jej mohli chránit. A Filofila uměl stejně obratně jako s brkem zacházet i s dýkou.

Když uslyšel dusání kopyt a kovové řinčení zbroje, vyhlédl z okna ložnice. K domku dojela asi desítka jezdců, kteří jej hned obklíčili. Všichni měli lehké brnění, ovšem až na vůdce, který byl oblečen celý v černé: měl na sobě černou kazajku, černé kalhoty, černé rukavice a na hlavě černý baret. Filofila se staženým hrdlem pochopil, že za černou maskou bude Cesare Borgia. A všiml si, že Cesare má meč a dýku.

Pak s úlevou spatřil, že k domku se pěšky blíží skupina vojáků v žoldu Orsiniů. Cesare si jich ale nevšímal a dojel až k domu. Filofila vyšel ven.

Pomyslel si, že Cesare je vysoký a svalnatý jako Němec. Na tváří měl papežův syn rozverný úsměv. Oslovil Filofilu s přehrávanou zdvořilostí. „Vida, mistr veršotepec,“ začal. „Přišel jsem ti pomoct s rýmováním. Ale tady to nepůjde. Budeš muset se mnou.“

Filofila se hluboko uklonil. „Můj pane, tu nabídku musím odmítnout. Povolal mě pan kardinál. Přijdu k vám, až budete zase někdy mít čas.“ Rozčilovalo ho, že Borgia přijel až k němu domů, ale chopit se dýky nebo meče se neodvažoval.

Cesare neztrácel čas. Zvedl jej, jako by to byl hadrový panák, a hodil si jej přes koně. A zasadil Filofilovi jedinou ránu, po které básník ztratil vědomí.

Když zase otevřel oči, spatřil hrubé stropní trámy a stěny ověšené trofejemi – hlavami kanců, medvědů a býků. Vypadalo to, že je v jakési lovecké chatě.

Pak se rozhlédl po místnosti; poznal muže, kterého uviděl. Jen to, jak byl otřesen, mu zarazilo výkřik v hrdle, ale zato ucítil, jak se mu strachem stahuje žaludek. To je přece ten proslulý škrtič Don Michelotto. A brousí si dlouhý nůž.

Po nějaké chvíli našel dost odvahy, aby promluvil. „Kardinál Orsini a jeho stráže mě tu najdou a přísně potrestají každého, kdo by mi ublížil.“

Michelotto neřekl ani slovo a dál brousil nůž.

„Máte snad v úmyslu mě zardousit?“ vypískl nervózně Filofila.

Konečně se zdálo, že si jej Michelotto všiml. „Ne, signore básníku. Ani v nejmenším. To by bylo na muže, který si tak libuje v popisech krutostí jako ty, příliš rychlé a snadně.“ Usmál se. „Já mám v plánu vyříznout ti jazyk, pak vypíchnout oči, uříznout uši a nos, dále pohlaví, prsty, a to jeden po druhém. Pak se porozhlédnu, co ještě k uříznutí zbývá. Anebo… to ovšem jen pokud bych se nechal pohnout soucitem… anebo ti prokážu dobrodiní a zabiju tě.“

Druhý den odpoledne někdo přehodil přes zeď paláce Orsiniů veliký pytel prosáklý krví. Když jej kardinálovi strážní otevřeli, udělalo se jim zle. Uvnitř byl trup bez hlavy a bez prstů. A kromě něj tam byla jedna z Filofilových básní a v ní byly úhledně zabalené uřezané části těla: pohlaví, jazyk, prsty, nos a oči.

O té události nepadlo ani slovo. Neobjevily se už žádné další Filofilovy básně. A začalo se šuškat, že básník odjel do Německa, do lázní kvůli léčivým minerálním pramenům.

26. kapitola

To jaro bylo Stříbrné jezero nádherné. Cesare a Lukrécie tvořili pěkný pár; procházeli se po břehu, ona v drahokamy zdobeném plášti a kapucí, on ve svém černém sametu, s baretem zdobeným peřím a vzácnými kameny. Vrátili se do míst, kde prožili nejšťastnější okamžiky, protože Lukréciin sňatek s Alfonsem ďEste se blížil a od nynějška spolu mnoho času nestráví.

Cesareho kaštanové vlasy se na slunci jasně leskly. I když měl na sobě jako obyčejně masku, bylo poznat, že se usmívá a že jej sestřina společnost těší.

„Tak příští týden už budeš ďEste,“ popíchl ji. „A když člověk patří k takové ctihodné rodině, má k tomu kromě majetku i velkou zodpovědnost.“

„Vždycky budu patřit k Borgiům, Cesare,“ opáčila Lukrécie. „A u tohohle svazku není potřeba žárlit, protože si nenamlouvám, že manželství by mohlo být z lásky. Alfonso si mě bere za manželku stejně nerad jako já jeho za manžela. Jenže já jsem dcerou svého otce a on je zrovna tak synem toho svého.“ Cesare se spokojeně usmál. „Z těch všech protivenství jako bys ještě zkrásněla. A díky tomuhle manželství budeš moct dělat hodně z věcí, které máš ráda. D’Esteové milují umění, obklopují se básníky a sochaři. Ferrara vyniká kulturou a učeností, to ti vlije čerstvou krev do žil. Stejně tak pro mě je štěstí, že ten kraj leží mimo moje území v Romagni a že Ludvík tamního vévodu vede pevnou rukou.“

„Viď, že dohlédneš, aby se Giovannimu a Rodrigovi vedlo dobře, kdykoli budeš v Římě? Strašně nerada budu bez nich po tu dobu, než se usadím ve Ferraře. Budeš se o ně starat? Poskytneš jim ochranu, a to oběma rovnou měrou? Uděláš to pro mě?“ naléhala.

, Je to jasné, jedno dítě je víc moje a druhé víc tvoje, takže obě mají navěky mou lásku,“ uklidnil ji Cesare. „Lukrécie… Kdyby tě otec neprovdal za ďEsteho, strávila bys prostě zbytek života ve vdovském smutku, žila bys a vládla v Nepi?“

„Než jsem souhlasila, pečlivě jsem to zvažovala,“ přikývla. „A i když vím, že otec by byl s to mě nutit, zjistil by, že jsem se ukryla v klášteře, ba kdybych se rozhodla bránit se proti tomu svazku všemi silami, stala bych se i jeptiškou. Jenže jsem se naučila vládnout a myslím, že se tam uplatním. Kromě toho jsi tu ty a jsou tu děti… Klášter není pro děti dobré místo a já si nedovedu představit, že bych žila bez nich.“

Cesare se zastavil a s obdivem si sestru prohlédl. „Nic jsi nezapomněla zvážit? Nezbylo nic, čemu bys nebyla s to se přizpůsobit dost rozumně a elegantně?“

Na tváři se jí objevil smutek, jako by přes ni přelétl stín. „Je tu jedna malá obtíž, kterou nejsem s to vyřešit. A i když je ve srovnání s těmi ostatními titěrná, dokáže mi stále způsobovat smutek.“

„Mám tě mučit, abych z tebe dostal pravdu?“ zeptal se žertem, „Nebo se přiznáš dobrovolně, ať vidíme, jestli ti v tom budu schopen pomoct?“

Lukrécie zavrtěla hlavou. „Nedokážu manželovi říkat Alfonso, hned by se mi sevřelo srdce a musela bych ho srovnávat s tím prvním. A přitom mě nenapadá, jak si to jméno přizpůsobit.“

Cesaremu se pobaveně zalesklo v očích. „Žádný problém není tak velký, abych ho nedokázal vyřešit. Možná mám řešení i pro tebe. Když říkáš, že je to syn svého otce, tak proč ho neoslovovat Chlapečku? Když to řekneš poprvé hodně procítěně v manželské posteli, bude to brát jako lichotivou přezdívku.“

Lukrécie ohrnula nosík a nahlas se rozesmála. „Mladý pan vévoda ďEste a chlapeček?“ Čím víc na to ale myslela, tím víc se s tím už sžívala.

Došli na konec starého přístaviště, kde se jako děti potápěli, odkud odráželi na ryby a kde se cáchali nazí jako pulci ve vodě. Tehdy otec sedával opodál, pozoroval je, chránil je, a oni se cítili v bezpečí.

Teď, o mnoho let později, seděli na stejném molu sami a dívali se na zvlněnou hladinu, kde se odráželo odpolední slunce jako miliony droboučkých diamantů. Lukrécie se opřela o bratra a on ji objal.

„Cesare?“ promluvila tiše a vážně. „Slyšela jsem, jak dopadl ten nešťastný básník Filofila.“

„Hm?“ zabručel Cesare nepohnutě. „Tebe jeho smrt rozrušila? On k tobě podobné ohledy neměl, jinak by nedokázal psát tak zlé rýmovačky.“

Lukrécie se otočila a pohladila jej po tváři. „To já vím, Cesare,“ vzdychla. „A asi bych ti měla poděkovat za všechno, co děláš pro mou ochranu. I přes Alfonsovu smrt, protože to jsem už dávno pochopila. Teď mi ale dělá starosti tvoje blaho. Připadá mi totiž, že poslední dobou zabíjíš až moc snadno. To se nebojíš o svou duši?“

„Pokud je Bůh,“ vysvětloval Cesare, „a pokud je takový, jak ho popisuje Svatý otec, pak určitě nechce, abychom nikdy nezabíjeli – jinak by přece nebyly žádné svaté války. Když se říká nezabiješ, myslí se tím, že hříchem se stává jen zabíjení bez dobrého a počestného důvodu. Víme přece, že není hřích pověsit vraha.“

„A víme to jistě, Cesare?“ nadhodila. Odsunula se od něj, aby mu při řeči viděla do obličeje, protože jí téma připadalo důležité. „Není to drzost, rozhodovat sami, co je a co není dobrý a počestný důvod? Pro pohany je dobré a počestné vraždit křesťany, ale pro křesťany platí pravý opak.“

Cesare se znovu zarazil: sestra jej ohromila, jako se jí to dařilo často.

„Lukrécie,“ slíbil, „pokusím se nikdy nezabíjet pro pouhé osobní uspokojení – jen pro dobro nás všech.“

Lukrécii vhrkly do očí slzy, ale pokusila se promluvit pevně. „Takže bude další zabíjení?“

„Ve válce rozhodně ano, sestřičko. Ale i kromě války je někdy třeba brát život pro vyšší prospěch nebo pro naši ochranu.“ A pak jí popsal, jak se při posledním tažení, v Ceseně, rozhodl dát pověsit ty tři zloděje kuřat.

Lukrécie před odpovědí zaváhala, protože ji to nijak nepřesvědčilo. „Jenže mně dělá starosti, aby sis nezvykl používat ten svůj vyšší prospěch jako výmluvu, abys odstraňoval obtížné lidi. A svět je obtížných lidí plný.“

Cesare vstal a zadíval se na jezero. „Máme všichni štěstí, že nejsi muž, protože se zmítáš v pochybnostech – a to by ti zabránilo jednat, Lukrécie.“

„Určitě máš pravdu, Cesare, ale nevím tak docela určitě, jestli to je chyba…“ utrousila Lukrécie zamyšleně. Už si nebyla jistá, jestli je s to poznat zlo, zvlášť když se ukrývá ve stínech uvnitř srdcí těch, které miluje.

Když se nad stříbřitou hladinu snesl narůžovělý soumrak, Lukrécie vzala bratra za ruku a vedla jej zpátky k chatě. Uvnitř si nazí lehli na bílou kožešinu před hřejivým ohněm, který popraskával v kamenném krbu. Cesareho ohromovala plnost jejích ňader, měkkost bříška, divil se, jak moc se stala ženou a jak moc a ještě vášnivěji jej to k ní přitahuje.

„Cesare?“ ozvala se Lukrécie něžně a dojatě. „Sundáš si masku, než mě políbíš? Když ji máš na sobě, mohl bys být kdokoli.“

Z tváře mu zmizel úsměv a oči se rozpačitě sklopily. „Nedokázal bych se s tebou milovat, kdybych ti na očích viděl, jak mě za tu poznamenanou tvář lituješ,“ šeptl. „Možná jsme spolu naposledy – a já bych se z toho ani nedokázal radovat.“

„Přísahám, že se na tebe nebudu dívat s lítostí,“ slíbila. Dokonce si dovolila popíchnutí. „Třeba se ti budu i smát, jen abys už přestal mluvit hlouposti. Milovala jsem tě od chvíle, kdy jsem poprvé otevřela oči, kdy jsi nade mnou stál a usmíval ses. Když jsme spolu vyrůstali, hrála jsem si s tebou a koupala jsem se s tebou. Vídala jsem tě, když jsi vypadal tak krásně, až jsem se musela odvrátit, nebo bych se ti odevzdala, a vídala jsem tě, když jsi měl zlomené srdce a v očích tolik smutku, až se mi vhrnuly do očí slzy. Nikdy by mě ale ani nenapadlo, abych si o tobě myslela něco špatného nebo abych tě méně milovala jen proto, že máš na tváři pár jizviček.“

Sklonila se k němu, políbila jej a už se začínala celá chvět. Když jí zase zvedl hlavu, zadívala se mu do očí. „Chci se tě dotýkat,“ zašeptala, „Chci vidět, jak zavíráš rozkoší oči, chci tě hladit po obličeji, cítit tvoje rty. Nechci, aby mezi námi něco stálo, bratříčku, můj miláčku, můj příteli, protože od dnešní noci s tebou zůstane všechno, co zbylo z mojí vášně.“

Cesare se posadil a zvolna si sejmul masku.

Lukrécie se vdala za Alfonsa ďEste příští týden, ale zatím jen na dálku. Poslal do Říma svatební smlouvu a s ní malý portrét, na kterém byl k vidění vysoký, trochu upjatě se tvářící muž, ne nepřitažlivý, ale velice přísně se ovládající. Na sobě měl tmavý státní stejnokroj, který zdobila spousta medailí a stužek, a pod dlouhým tenkým nosem mu rostl knírek; ten vypadal, jako by jej na horním rtu lechtal, ale nedařilo se mu jej rozesmát. Kučeravé tmavé vlasy byly pečlivě přistřižené a nikde nevyčníval žádný pramínek. Nedokázala si představit, že by tenhle Alfonso dokázal s divokým odevzdáním mít rád nebo se milovat.

Měla se s ním sejít až ve Ferraře, kde budou žít. Přesto se už v Římě konaly svatební oslavy, a byly podstatně rozmáchlejší a dražší, než ty po její svatbě s Giovannim, ba i než ty po sňatku s jejím milovaným Alfonsem. Po pravdě řečeno byly okázalejší než jakékoli oslavy, které Římané kdy zažili.

Paláce šlechty byly už tak početné a honosné. Přesto všechny rody dostaly štědré příspěvky, aby si je pro tyto oslavy vyzdobily. Vypadalo to, že papež klidně vymete pokladnice Vatikánu, jen aby patřičně oslavil skvělý dceřin sňatek.

Vyhlásil volno pro všechny pracující obyvatele Říma a po následující týden se konaly průvody, představení a festivaly. Před Vatikánem i před všemi velkými zámky dal zapálit hranice – a ta před palácem Santa Maria in Portico byla největší ze všech.

Toho dne, kdy byla svatební smlouva podepsána a papež dal manželům požehnání, měla na sobě Lukrécie zlatý plášť pokrytý vzácnými kameny, který pak, po skončení obřadu, hodila z balkonu dolů do davu. Přistál na hlavě dvornímu šaškovi, který začal běhat po ulicích a hlasitě křičel: „Ať žije vévodkyně z Ferrary! Ať žije papež Alexandr!“

Cesare sám sehrál při sestřině svatbě významnou roli a prokázal svou jezdeckou zdatnost v čele pouličního průvodu konaného na Lukréciinu počest.

Večer se konala oslava pro rodinu a nejbližší přátele a na ní Lukrécie předvedla pro otcovo potěšení několik španělských tanců.

Alexandr jen zářil, seděl na trůně a nadšeně tleskal. Za ním vpravo stál Cesare; vzal si karnevalovou masku se zlatem a perlami a oči se mu za jejími štěrbinami jen leskly. Joffre stál vlevo za papežem.

Alexandr, oblečený do nejlepších papežských šatů, nato vstal, pomalu sestoupil se schůdků a došel přes podlahu plesového sálu ke dceři. Davem proběhlo zašumění a všechen smích ustal.

„Dopřeješ otci tenhle tanec?“ zeptal se Alexandr. „Brzy budeš daleko.“

Lukrécie udělala pukrle a vzala jej za ruku. Alexandr se obrátil k hudebníkům, poručil, ať začnou hrát, a pak vzal dceru do náručí. Užasla, že je pořád tak silný, pořád se usmívá tak neodolatelně a tančí lehce a plynule. Cítila se zase jako malá holčička, vzpomněla si, jak kdysi pokládala drobné nohy obuté v bačkorách z růžového atlasu na otcova chodidla, aby jí ukázal kroky, a jak spolu kroužili po podlaze. Tehdy otce milovala víc než vlastní život. Byly to pro ni kouzelné časy, doba, kdy všechno bylo možné. Bylo to dávno před tím, než si začala uvědomovat, jaké oběti život požaduje.

Najednou zvedla hlavu, a když se otci podívala přes rameno, spatřila za ním Cesareho. „Dovolíš, otče?“ zeptal se.

Alexandr se otočil a podíval se na Cesareho trochu překvapeně, ale hned se vzpamatoval. „Samozřejmě, synu,“ přikývl. Místo aby pustil Lukréciinu ruku a aby ji podal Cesaremu, nakázal papež hudebníkům, ať tu lehkou a veselou melodii hrají dál.

Stál mezi dětmi, za jednu ruku se držel se svou dcerou a za druhou se synem, rozesmál se zajíkavě na celé kolo a začal tančit s oběma. S neuvěřitelnou vervou se začal otáčet a přinutil je, aby se točili s ním. Zářil u toho jako u vytržení.

Ostatní se dali do smíchu. Tleskali jim a posléze se přidali, až byl celý sál plný zběsile tančících lidí.

Jen jeden stál stranou, jen jeden netančil. Vysoký a shrbený Alexandrův mladší syn Joffre stál pořád za trůnem, sledoval je a ani se neusmíval.

Krátce před tím, než měla Lukrécie vyjet do Ferrary, papež uspořádal pánský dýchánek, na který pozval všechnu římskou smetánku, přesněji řečeno její mužskou část. K obveselení pozval tanečnice a sál nachystaný k oslavě jeho nového spojenectví byl plný karetních a herních stolků.

Sám Alexandr, Cesare a Joffre seděli v čele největšího stolu se stárnoucím vévodou z Ferrary, Ercolem ďEste, a jeho dvěma mladými synovci. Ženich, Alfonso ďEste, zůstal ve Ferraře, vládl místo otce.

Večeře byla přehojná, podávaly se všemožné lahůdky, v mnoha velkých karafách bylo víno, takže veselí a dobrou náladu hostí nic nekazilo.

Když sloužící odnesli talíře, Alexandrův syn Joffre najednou vrávoravě povstal a pozvedl pohár k přípitku. „Jako dárek od mé rodiny z Neapole, dárek na počest nového příbuzenstva, rodu ďEste, jsme zařídili jistou velice nezvyklou zábavu… Cosi, co už Řím neviděl roky.“

Alexandra i Cesareho oznámení překvapilo a uštěpačný tón, s jakým Joffre pronesl slova „nové příbuzenstvo“ je znechutil. Velice úzkostně přemítali, co si to nachystal; hosté se už rozhlíželi v očekávání.

Rozletěly se veliké vyřezávané dveře a do sálu vešli čtyři sloužící. Beze slova rozházeli ve středu sálu po podlaze zlaté ořechy. Můj Bože, pomyslel si Cesare a podíval se po otci.

V okamžení si s hrůzou uvědomil, co se bude dít., Joffre, přestaň!“ křikl na bratra, ale bylo už pozdě.

Za zvuku trubek Joffre otevřel jiné dveře a dovnitř vešel průvod dvaceti nahých kurtizán s rozpuštěnými tmavými vlasy a naolejovanou a navoněnou mladou pokožkou. Každé jen u pasu visela malá hedvábná taštička.

„Jak vidíte,“ oznámil opilecký nahlas Joffre, „na podlaze jsou ořechy z ryzího zlata. Tyhle dámy se s nejvyšším potěšením sehnou, takže je uvidíte jaksi z jiného úhlu. Cosi zcela , nového… přinejmenším pro některé.“

Hosté se hlučně rozesmáli. Cesare i Alexandr se snažili přijít na to, jak tu obscénní podívanou zarazit, než bude napácháno příliš škod.

Joffre si nevšímal, jak na něj oba mávají, a pokračoval. „Vy, pánové, můžete obskočit ty klisničky, kdy se vám zachce; ovšem nezapomeňte, že musíte vestoje a zezadu. Za každé úspěšné obskočení si dáma může zvednout z podlahy jeden zlatý ořech a vložit si jej do taštičky. Samozřejmě si pak dámy tyto ořechy mohou jako odměnu za poskytnutou zábavu ponechat.“

Kurtizány se začaly předklánět a smyslně vrtěly na hosty nahými zadky.

Ercole ďEste, kterého ta ukázka vulgárnosti ohromila, zbledl jako stěna.

Nicméně římští šlechtici jeden po druhém vstávali od stolů a vyráželi k vyzývavě se předklánějícím kurtizánám. Někteří se sice nedali do díla, ale zato si chlípně ohmatávali odhalené křivky.

Jako mladík míval Alexandr podobné zábavy rád, ale teď umíral hanbou, protože věděl, že při téhle příležitosti je to až groteskně nevhodné. A věděl, že takové to je záměrně; tuhle hrozbu z Neapole dobře chápal.

Došel k Ercolemu ďEste a mamě se pokoušel omlouvat; Ercole jen potřásl hlavou a řekl mu, že kdyby se sňatek per procuram už neodehrál, okamžitě by dohodu zrušil a raději by čelil Francouzům i Cesareho armádě – dukáty nedukáty. Jenže už si zlato převzal a uložil do banky; proto jen odešel ze sálu. „Borgiovští burani,“ ucedil k synovcům.

A téhož večera, jen později, dostal Cesare zprávu, která jej znepokojila ještě víc. Z Tibery vylovili mrtvé tělo Astorra Manfrediho. Po pádu Faenzy mu Cesare zaručil volný průchod, ale teď si bude kdekdo myslet, že slovo porušil. Cesare věděl, že jej znovu budou podezřívat. Leckdo uvěří, že dal zase někoho zavraždit. Jistě, má k ruce Michelotta, mohl by. Ale kdo by udělal tohle? A proč?

Dva dny nato se papež sešel k rozloučení s dcerou v místnosti, které se říkalo Pappagallo, Papoušek. I přes všechen zármutek, co jí způsobil, byla smutná, že musí otce opustit. Sám papež se pokoušel vypadat veseleji, než jak se cítil, protože měl dceru ze srdce rád a bude ji trpce postrádat. „Kdybys byla nešťastná,“ pověděl jí Španělsky, „pošli mi zprávu a já nasadím všechen vliv, který mám, abych to napravil.

A nedělej si starosti o děti, dobře víš, že Adriana na ně umí dohlédnout.“

„Ano, tatínku,“ šeptla Lukrécie., Jenže i když jsem se naučila hodně o tom, jak rozptýlit muže a jak vládnout, stejně se bojím jet na to místo, kde mě určitě nikdo nemá rád.“

„Zakrátko tě budou milovat stejně, jako tě milujeme my,“ namítl Alexandr. „Stačí na mě pomyslet a já o tom budu vědět. A kdykoli zase já pomyslím na tebe, budeš to vědět ty.“

Políbil ji na čelo. „Jdi. Nehodí se, aby papež ronil slzy nad ztrátou jednoho ze svých dětí.“

Alexandr se díval z okna. Když se už Lukrécie chystala vyrazit, zamával jí a shora na ni křikl. „Buď veselá, po čemkoli zatoužíš, to je předem splněno.“

Lukrécie vyjela k Ferraře v doprovodu tisícovky bohatě oblečených šlechticů, sloužících, hudebníků a kejklířů. Šlechtici jeli na ušlechtilých koních nebo v krásných kočárech. Sama Lukrécie měla drobného španělského koníka s bohatou čabrakou, zlatem zdobeným sedlem a uzdou. Ostatní jeli na oslech nebo v hrubých vozech, někteří šli i pěšky.

Zastavili se ve všech krajích, které dobyl Cesare, aby si Lukrécie mohla umýt vlasy a vykoupat se. V každém městě jim nadšeně vybíhaly vstříc děti navlečené v červené a žluté. Cesareho barvy. A po celou cestu se průvod zastavoval k velikým a nehorázně drahým plesům a jiným oslavám.

Cesta byla tak rozverná, že dostat se z Říma do Ferrary jim trvalo přes měsíc, a zastávky vymetly měšec leckterému místnímu mocipánu.

Ercole ďEste, vévoda z Ferrary, byl proslulý svou lakotou. V několika dnech vyprovodil Lukréciin nákladný průvod a poslal jej poklusem zpátky do Říma. Musela těžce bojovat o každého sloužícího a pobočníka, které si chtěla nechat.

Když na vévodův příkaz odjela většina zklamaných Římanů a Španělů, kteří Lukrécii provázeli, Ercole ji velice dramaticky poučil o tom, jak to chodí ve Ferraře.

Zavedl Lukrécii po stísněném točitém schodišti do místnosti téměř na nejvyšším místě hradu. Tam ukázal na tmavohnědou skvrnu na podlaze. „Tady jeden z předchozích vévodů sťal svou ženu a svého nevlastního syna, protože zjistil, že jsou milenci. Podívejte se, má drahá,“ zasmál se kdákavě, Ještě pořád je vidět krev.“

Lukrécie se podívala na skvrnu na podlaze a zachvěla se.

Lukrécie žila s Alfonsem ďEste jen několik měsíců, když zjistila, že je těhotná. Celá Ferrara byla bez sebe štěstím, protože všichni se už za dědice dávno modlili. Naneštěstí však to léto bylo ve Ferrařě vlhké a nalíhly se spousty komárů, kteří přenášeli choroby. Lukrécie onemocněla.

Alfonso ďEste poslal papeži dopis, v němž vysvětloval, že vévodkyně ferrarská, jeho žena a Alexandrova dcera, trpí horečkami, zimnicí a pocením. Nedávno upadla do vážného deliria. Nemohl by Alexandr z Říma vyslat své lékaře?

Představa, že by Lukrécii ztratili, Alexandrem i Cesarem otřásla. Oba měli strach, jestli ji někdo neotrávil. A tak papež poslal nejen lékaře, ale s ním i vlastní rukou psané instrukce, že nikdo právě kromě tohoto doktora ji nebude léčit.

Hned první večer lékaře doprovodil k Lukréciině loži

i Cesare, převlečený za maurského venkovana.

Alfonso ani Ercole ďEste nevěděli, kdo ti dva jsou, věděli jen, že je poslali z Říma. A tak zůstali ve vlastních komnatách a nechali sloužícího, ať Cesareho i lékaře zavede po schodech nahoru do Lukréciina pokoje.

Lukrécie byla malátná a zmítala se v horečce, ale Cesareho poznala ihned. Pokožku měla bledou, skoro bílou; více než dva týdny už neustále zvracela, takže ji bolelo břicho a nikomu nedovolovala, aby se jej dotýkal. Pokusila se Cesareho pozdravit, ale hlas měla tak chraplavý a slabý, že přes rty nepřešel vlastně žádný zvuk.

Jen co sloužící odešel, Cesare se k ní sklonil a políbil ji. „Moje princezna je dnes večer trochu pobledlá,“ zašeptal. „A líčka jí už nezdobí červeň. Není to snad tím, že jí tu chybí láska?“

Lukrécie se snažila usmát a ocenit ten žert, ale nedokázala ani zvednout paži a dotknout se jeho tváře.

Bylo ale jisté, že její stav je vážný, a ještě víc se Cesare vyděsil, když mu to potvrdil i lékař.

Cesare proto došel ke stojanu s umyvadlem, shodil plášť s kápí a smyl si z obličeje černidlo. Nato poručil sloužícímu, ať sem zavolá vévodu.

Ercole dorazil ve chvilce, protože to pozvání jej vyplašilo. Okamžitě si všiml Cesareho.

„Cesare Borgia!“ zalapal po dechu. „Co tady děláte?“ Cesare se nesnažil mluvit nijak přátelsky. „Přišel jsem navštívit sestru,“ opáčil. „Nejsem tu snad vítán? Anebo tu skrýváte něco, co nesmím vidět?“

„Ne, samozřejmě ne,“ koktal nervózně Ercole. „Jen… jen mě překvapilo, že vás tu vidím.“

„Nezdržím se dlouho, drahý vévodo,“ ucedil Cesare. „Vlastně jen tak dlouho, abych předal vzkaz od otce – a stejně tak ode mě.“

„Prosím,“ vybídl jej Ercole a podezřívavě a v obavách přimhouřil oči.

Cesare položil ruku na jílec meče, jako kdyby se chystal dát do boje s celou Ferrarou naráz. Když ale pokročil k Ercolemu a promluvil, jeho hlas zněl chladně a rozvážně. „Svatý otec a já si ze srdce přejeme, aby se mé sestře vrátilo zdraví. Kdyby však zemřela, jistě to budeme klást za vinu hostitelům a celému městu. Je to jasné?“

„To má být výhružka?“ zeptal se Ercole.

„Myslím, že jste pochopil dobře,“ odtušil Cesare hlasem jistějším, než jak se uvnitř cítil. „Moje sestra nesmí zemřít. Pokud se tak stane, nezemře sama!“

Cesare s lékařem zůstali několik dnů. Konečně usoudili, že Lukrécii je třeba v rámci léčby pustit žilou. Ona však odmítla.

„Nechci, aby mi pouštěli žilou,“ křičela, sebrala celý zbyteček síly, který jí zbýval, házela hlavou ze strany na stranu a kopala.

Cesare seděl vedle ní, držel ji a konejšil, nabádal ji, ať je statečná. „Musíš, žít, kdyby jen kvůli mně,“ šeptal. „Proč bych pak zůstával sám naživu?“

Lukrécie se konečně přestala zmítat a ukryla si tvář Cesaremu na prsou, aby neviděla, co s ní dělají… a Cesare jí podržel nohu, aby lékař mohl provést několik drobných řezů u kotníku a na chodidlech. Pak nechal odtéct tolik krve, kolik podle něj mělo vést k uzdravení.

Před odchodem Cesare Lukrécii políbil a slíbil, že ji znovu brzy navštíví; žil teď v Ceseně, jen pár hodin cesty od Ferrary.

Lukrécie nezemřela. Po několika týdnech se začala sbírat. Zase jí bylo tepleji, přestalo pocení a ona byla většinou při vědomí a neupadala do hlubokého a bezesného spánku. Dítě sice potratila, ale postupně se jí vracelo zdraví a chuť do života.

A po děcku, o které přišla, tesknila jen v nejklidnějších chvilkách uprostřed noci, protože se naučila chápat, že čas strávený smutněním je promarněný čas – a v jejím životě toho bylo k truchlení hodně. Pokud chce vytěžit co nejvíc z toho, co je jí dáno, a pokud chce udělat co nejvíc dobrého, musí se soustředit na to, co je v jejích silách, ne na to, co nemůže změnit. Proto započala ctnostný život.

Když žila ve Ferraře už rok, bylo jasné, že si postupně získává stále větší lásku a úctu poddaných, ale také lásku zvláštních a mocných příslušníků rodu Este, mezi nimiž teď žila.

Její vynikající bystrost jako první ocenil sám starý vévoda Ercole. Jak ubíhaly měsíce, začal si vážit jejích rad ještě více než rad svých synů a postupně jí svěřoval významná rozhodnutí a povinnosti při správě města.

27. kapitola

Joffre a Sancia tvrdě spali ve svých komnatách ve Vatikánu, když tu dovnitř vešlo bez varování a bez vysvětlení několik papežských gardistů, kteří je vytáhli z postele. Sancia kopala a křičela, Joffre se bránil a řval.

„To je skandál!“ dorážel na mladého důstojníka. „Mluvil jste o tom snad s mým otcem?“

„Svatý otec nám osobně vydal příkaz,“ připustil voják. Joffre vtrhl do papežského bytu a našel Alexandra, jak sedí za psacím stolem. „Co to má znamenat, otče?“ zeptal se.

Papež se na něj nevraživě podíval. „Mohl bych docela dobře tvrdit,“ vysvětlil, „že to je kvůli uvolněným mravům tvé ženy, protože ona opravdu je nevychovaná potvora, anebo že to je kvůli tvé neschopnosti udržet její temperament na uzdě. Ale tentokrát se jedná o méně osobní záležitost. Vypadá to, že nejsem s to přesvědčit krále neapolského, který se spolčuje s Ferdinandem Španělským, jak důležité jsou i francouzské zájmy v Neapoli. Ludvík mě žádá, abych s tím něco udělal, a já jsem mu jako doklad dobré vůle vyhověl.“

„Co s tím má společného Sancia?“ chtěl vědět Joffre. „Je to jen žena a neudělala nic, co by se dotklo Francie.“

„Joffre, proboha! Nechovej se jako vyholený eunuch!“ rozčílil se Alexandr. „V sázce je blaho tvého bratra a i papežský stolec závisí na naší schopnosti podporovat spojence. A v tomto okamžiku jsou naším nejsilnějším spojencem Francouzi.“

„Otče,“ sykl Joffre a v očích mu zahořelo. „To nemůžu dopustit, protože Sancia by nikdy nemilovala muže, který by ji v nejvyšší nouzi nezachránil před uvězněním.“

„Tak ať pošle dopis strýci, králi neapolskému, a vyloží mu, že potřebuje pomoc,“ odtušil papež.

V tom okamžení se musei Joffre podívat stranou, protože se obával, že papež spatří v jeho obličeji nenávist. „Otče,“ začal znovu, „žádám tě ještě jednou jako tvůj syn. Musíš propustit mou ženu, protože jinak tím zničíš moje manželství. A to já nedopustím.“

Alexandr se chvilku tvářil udiveně. Co to ten kluk říká? Jeho žena Sancia dělá potíže ode dne, kdy sem přijela, a on se ji nikdy nesnažil zkrotit a ovládnout. Kde se v něm tedy teď bere tolik drzosti, aby říkal otci a zároveň Svatému otci, jak má spravovat církev svatou?

Přesto odpověděl rozvážně a bez jakéhokoli rozčilování. „Tuhle opovážlivost ti odpustím, protože jsi můj syn,“ pronesl. „Ale jestli tak promluvíš ještě jednou, nechám tvou hlavu napíchnout na píku a sám dosvědčím, že jsi byl kacíř. Jasné?“ Joffre se zhluboka nadechl. „Jak dlouho bude moje žena uvězněna?“

„Na to se zeptej krále neapolského,“ odsekl Alexandr. „Záleží to výhradně na něm. Jakmile kývne na to, že koruna patří Ludvíkovi, tvoje žena bude na svobodě. A ode dneška,“ dodal, když už se Joffre chystal k odchodu, „tě budou ve dne v noci střežit, aby tě uchránili před pokušením.“

„Můžu ji vidět?“ Nic jiného z Joffreho nevypadlo. Alexandr se zatvářil překvapeně. „Co bych to byl za otce, kdybych bránil synovi stýkat se s vlastní ženou?“ nadhodil. „Myslíš si snad, že jsem nějaká zrůda?“

Joffre ucítil, jak mu vyhrkly slzy, jak stékají po tvářích. Tuhle noc totiž neztratil jen ženu, ale i otce.

Sancii odvedli do kobky v Andělském hradě, kde byla sama.

Z vedlejších kobek slyšela křik a řev; jiní vězňové sténali nebo sprostě hulákali na papežské gardisty.

Ti, kdo ji poznali, si z ní utahovali, a ti, kdo ne, se divili, jak se tak pěkně oděná mladá žena ocitla v takovéhle situaci.

Sancia byla jako na jehlách a zuřila. Tak tentokrát to udělal. Papež ji už jednou vyhostil, ale tentokrát zpečetil svůj osud, protože ona i odsud dohlédne na to, aby byl svržen. Zapřísahala se, že na Petrove trůně už dlouho sedět nebude, i kdyby kvůli tomu měla položit život, a i kdyby to mělo stát víc, než je dukátů na celém světě.

Než přišel Joffre, stačila převrátit postel a rozházet slámu z ní po podlaze cely. Vzala vodu a jídlo, které jí přinesli, ba i víno, a házela vším na dřevěná dvířka, takže teď na nich byly přilepené kousky oběda.

Překvapilo jej, že když ji pozdravil, šla k němu a objala jej. „Jsi můj manžel, musíš mi pomoct,“ začala. „Jestli mě miluješ, pošleš zprávu mým příbuzným. Strýc se musí dozvědět, co se mnou udělali.“

„To udělám,“ slíbil Joffre, přitiskl si ji k sobě a uhlazoval jí vlasy. „Ba udělám víc než to. A do té doby strávím v téhle temnici tolik času, kolik budeš chtít.“

Pak Joffre postavil postel, oba se posadili, on ji objal kolem ramen a konejšil ji. „Přineseš mi brzy papír a dohlédneš na to, aby zpráva putovala rychle?“ zeptala se.

„Jistě,“ kývl Joffre, „přece víš, že bez tebe nemůžu být.“ Sancia se usmála a on ucítil trochu naděje.

„Jsme jako jedna bytost,“ prohlásil. „Co udělají tobě, udělali i mně.“

„Vím, že nenávidět je hřích,“ vzdychla si Sancia, „ale za tu nenávist, kterou cítím ke tvému otci, si duši hříchem ochotně pošpiním. Nesejde mi na tom, že je Svatý otec, pro mě je právě tak zlý jako nejhorší z padlých andělů.“

Joffre nijak nebažil jej bránit. „Napíšu i Cesaremu,“ prohlásil. „Určitě nám pomůže, jen co se vrátí.“

„Proč by měl? Nějak jsem na něm zatím nezaznamenala nic, kvůli čemu by mi měl být milý,“ odtušila Sancia.

„Mám k tomu své důvody,“ pokrčil rameny Joffre. „Cesare to pochopí a já věřím, že tě z tohohle pekla dostane.“ Když ji líbal na rozloučenou, svíral ji déle než obvykle. A ona se nebránila.

Jenže večer, hned jak odešel, začali do cely chodit jeden po druhém strážní a znásilňovali ji. Strhali z ní šaty, smradlavě jí dýchali do tváře a ať se bránila jakkoli, přece si jí posloužili. Jakmile ji totiž zavřeli mezi prostitutky a zloděje, nebyla už pod ochranou papeže z rodu Borgiů a oni se nebáli trestu.

Když se ráno její manžel vrátil, byla už zase oblečená a umytá, ale přestala mluvit. A nereagovala na nic, co jí Joffre říkal, protože světlo, které kdysi tak jasně zářilo v jejích jiskrných zelených očích, pohaslo, a ona se teď zraky šedými jako hlína dívala do prázdna.

Cesare Borgia teď konečně ovládal Romagnu. Pokud ale chtěli pokročit se svou představou sjednocené Itálie, ještě bylo třeba dobýt další města. Bylo tu Camerino, kde vládl rod Varano, a Senigallia, kterou ovládali della Roverové. A také Urbino, kde panoval vévoda Guido Feltra. Vypadalo to, že Urbino je příliš silné, než aby na ně Cesareho vojsko zaútočilo. Stejně ale Cesaremu dělalo těžkou hlavu, protože mu tarasilo cestu k Jadranu a mohlo mu snadno odříznout spojení s Pesarem a s Rimini.

Cesareho tažení pokračovalo…

Prvním cílem bylo Camerino. Cesare shromáždil vojsko, které vyrazí z Říma na sever. Pak se spojí s jedním z Cesareho španělských velitelů, který je se svými muži stále v Romagni.

Jestliže však chtěl svého záměru dosáhnout, musel požádat vévodu Guida Feltru, aby Vitu Vitellimu a jeho dělostřelectvu povolil projít svým územím. Po celé Itálii se ale vědělo, že Feltra cítí k Borgiům pramalou náklonnost. Guido měl nicméně pověst jako kondotiér lepší, než na jakou stačily jeho dovednosti a intelekt, a tak, aby se vyhnul okamžitému střetu, povolení Cesaremu dal. Jen tím ale zakrýval svůj skutečný úmysl, jímž bylo pomoct Alessiovi Varanovi při obraně Camerina.

Naneštěstí pro vévodu Cesareho zvědové plán odhalili a Vitelliho mocné dělostřelectvo vstoupilo do vévodství. A zároveň k branám Urbina dorazily Cesareho armády ze severu i z Říma.

Pohled na celé papežské vojsko a na Cesareho, jak ve svém černém brnění jezdí před jeho řadami na černém válečném hřebci sem a tam, byl jako varování dost výmluvný a přesvědčil Guida Feltru, aby uprchl.

Město se Cesaremu spěšně vzdalo, což překvapilo nejen Itálii, ale i celou Evropu, protože mocný vévoda z Urbina byl až do toho dne považován div ne za neporazitelného.

Cesare tedy podle plánu vyrazil ke Camerinu. Bez podpory Guida Feltry se mu i tohle město po krátké obraně vzdalo.

A po dobytí Urbina a Camerina se zdálo, že už nic nemůže Cesaremu zabránit, aby vnutil svou vůli a papežskou vládu jakémukoli městu v Itálii.

To léto vždy odpoledne slunce viselo vysoko na nebi jako rozpařený rudý kotouč, který Florencii nemilosrdně spaloval. Doširoka otevřenými okny Palazza de Signoria se dovnitř dostávalo hodně much, ale žádný vánek. Uvnitř bylo k zalknutí. Členové signorie se potili a vrtěli a čekali, kdy už bude po tomhle obtížném zasedání, aby mohli utéct domů, dopřát si chladnou koupel a dát si sklenku vychlazeného vína.

Nejdůležitějším bodem jednání byla zpráva zvláštního vyslance Florencie do Vatikánu, Niccola Machiavelliho. Mohla totiž hodně napovědět o budoucnosti jejich města.

Situace v papežských státech jim dělala stále větší starosti. Při posledním tažení Cesare Borgia ohrozil i samotnou Florencii a oni se báli, že příště by se město už nemuselo tak snadno vykoupit.

Machiavelli povstal a oslovil signoni. I přes horko měl na sobě kabátec z perlově šedého saténu a jeho jasně bílá blůza byla stále suchá a nažehlená.

„Excelence,“ začal dramatickým hlasem zkušeného řečníka, „všichni víme, že padlo Urbino a že tamní vévoda se nechal překvapit. Někteří říkají, že vinou zrady, ale pokud tomu tak je, nikoli nezaslouženě. Guido Feltra otevřeně intrikoval proti Borgiům a oni jej na oplátku smetli. Dalo by se říct, že šlo o jeden z případů, kterým se říká frodi onorevoli, poctivé podvody.“ Machiavelli pokračoval ve výkladu a při tom před nimi rázoval sem tam.

„Kde se Cesare Borgia zastaví? Jeho vojsko je velké a dobře organizované, jeho muži jsou mu oddáni. Po všech městečkách i městech, která dobyl, se ví, že Cesareho jeho vojáci zbožňují. Podrobil si Romagnu a teď i Urbino. Vyděsil Bolognu – a máme-li mluvit pravdu, vystrašil i nás.“ Teatrálně si přikryl dlaní oči, aby si radní uvědomili, jak vážně to myslí. Pak důrazně pokračoval. „Budeme-li chtít Cesareho plány zhatit, nemůžeme se spolehnout na Francouze. Je pravda, že Francie podezřívá Borgie, jestli neměli prsty ve vzpouře v Arezzu, a že se jí vůbec nezamlouvaly Cesareho výhrůžky Bologni a našemu velikému městu. Nicméně nezapomínejme, že Ludvík stále potřebuje papežovu podporu při jednání se Španělskem a Neapolí – a při síle a zdatnosti Cesareho armády se jejich postoj zdá být velice rozumný.“

Machiavelli ztišil hlas. „Teď vám svěřím cosi důvěrného. Cesare Ludvíka tajně navštívil, cestoval k němu v přestrojení a nestřežen. Vydal se francouzskému králi naprosto na milost a poprosil jej za odpuštění za Vitelliho nešťastné dobrodružství v Arezzu. Tím zahojil jakékoli roztržky, které by snad mohly mezi Francií a papežskou stolicí přetrvávat. Pokud tedy tentokrát Cesare zaútočí na Bolognu, předpovídám, že král jej v tom podpoří. Jestli by Francouzi, vstoupili do hry, pokud by napadl Florencii, to není jisté.“

Jeden ze zpocených signorů vstal a utíral si čelo zvrásněné starostmi bílým plátěným kapesníkem. „Machiavelli, vy nám vlastně říkáte, že Cesareho Borgiů nelze zastavit a že by jen ti šťastní, kdo mají vily v horách, měli hned prchnout.“

„Pochybuji, že by bylo až tak zle, Excelence,“ uklidňoval jej Machiavelli. „Naše vztahy s Cesarem jsou zatím přátelské a on má naše město upřímně rád. Musíme však vzít v úvahu i něco jiného, co by tuto rovnováhu mohlo zvrátit. Cesare Borgia porazil a ponížil mnoho nebezpečných mužů, které vyhnal z jejich území. Také je sice pravda, že vojsko je mu věrné a vojáci jej zbožňují, ale podstatně méně jsem si jist jeho kondotiéry. Jsou to lidé uvyklí násilí, nepředvídatelní, dovedou žárlit, ba ještě hůř. Mám strach, aby se proti němu jednoho dne neobrátili a nepokusili se jej svrhnout. Chápejte, Cesare Borgia se sice stal nejmocnějším mužem Itálie, ale zároveň si pořídil dlouhý seznam obávaných nepřátel… seznam, jaký by si nikdo z nás nepřál mít.“

Spiknutí se začalo rodit na Magioni, hradu na území Orsiniů. Do jeho čela byl odhodlán postavit se Giovanni Bentivoglio z Bologne. Byl to veliký svalnatý chlapík s prošedivělými vlnitými vlasy a chrapounskými rysy, snadno propukal v smích a uměl mluvit přesvědčivým hlasem. Jeho povaha ale měla i svou odvrácenou stranu. Ještě než zcela dospěl v muže, byl členem lupičské bandy a zabil ke stovce lidí. Pak jako by se dal na cestu pravou a stal se v Bologni dobrým vládcem, takže se zdálo, že jej krutost a krvelačnost opustily. A snad opravdu opustily – dokud mu Cesare nepohrozil a neponížil jej.

Bentivoglio uspořádal v Bologni schůzku, na kterou pozval vyhnaného a uraženého urbinského vévodu Guida Feltru. Feltra mluvil tak tiše, že druzí museli opatrně lapat každé jeho slovo, pokud ovšem věděli o tom, že u něj každá věta může znamenat hrozbu.

Ke spiknutí se přidali významní kondotiéři Cesareho vojska, Paolo a Franco Orsiniové; první byl šílenec a druhý stárnoucí římský prefekt; dále tu byl vévoda z Graviny, který se proslavil jako nelítostný voják, když ještě celé dny po vítězství nosil na špici svého kopí hlavu jedné ze svých obětí.

Orsinie bylo ke spiknutí proti Borgiům málokdy třeba dlouho přemlouvat.

Tihle muži že byli Cesareho nepřáteli, to nijak překvapivé nebylo. O to zvláštnější ale bylo, že se schůzky účastnili i velitelé, kteří mu tak dobře sloužili. Na hrad přijel i Oliver de Fermo, a co bylo ještě neuvěřitelnější, i sám Vito Vitelli. Vitelli zuřil, že jej přinutili vrátit Arezzo. Tihle muži byli Cesaremu dost blízcí, aby dobře znali jeho vojenskou strategii, a navíc ještě stále veleli značné části jeho vojska, takže jej mohli uvést do velkého nebezpečí.

Společně vypracovali plán. Nejprve se shodli, že budou potřebovat další spojence. Jakmile se tak stane, znovu se sejdou. Seskupí svoje síly – a co důležitějšího, rozhodnou se. kde a jak Cesareho napadnou. Zdálo se, že Cesareho dny jsou sečteny.

Cesare nic nevěděl o hrozbách, které na něj číhají, seděl u krbu ve svém novém hlavním stanu v Urbinu a pochutnával si na portském ze sklepení Guida Feltry. Vtom mu pobočník oznámil. že přijel jakýsi pán z Florencie a chce jej vidět. Signore Niccolo Machiavelli.

Machiavelliho uvedli dovnitř. Když si svlékl dlouhý šedý plášť. Cesare si povšiml, že vypadá pobledle a unaveně. Nabídl mu pohodlné křeslo a nalil mu sklenku portského.

„Copak přivádí naši jasnou hvězdu florentské diplomacie uprostřed noci do Urbina?“ zeptal se s úsměvem vzorného hostitele.

Machiavelli se stále tvářil ustaraně. „Velmi závažná záležitost. Půjdu rovnou k věci. Město Florencie obdrželo nabídku účastnit se rozsáhlého spiknutí proti vám. Účastní se jej několik vašich nejlepších velitelů. Mnozí, které možná podezříváte, ale také jeden, kterého jisté ne, Excelence. Jde o kapitána Vita Vitelliho.“ Pak Machiavelli vyjmenoval i ostatní účastníky schůzky na Magioni.

Cesare byl ohromen, ale nedal nic najevo. „Proč jste mi to přišel oznámit, Niccolo?“ zeptal se. „Nebylo by ve výsostném zájmu Florencie, aby moje tažení skončilo?“

„Právě na tohle téma jsme vedli debatu, můj pane,“ vzdychl si Machiavelli. „Jsou spiklenci méně nebezpeční než Borgiové? Nebylo to snadné rozhodování – a také k závěru nedospěla signorie, ale nouzově svolané zasedání Rady deseti.

Pověděl jsem jim, že jste velmi racionální a vaše cíle, přinejmenším ty, o kterých mluvíte nahlas, jsou rozumné. A já jsem přesvědčen, že byste vyhověl žádosti Francie a nezaútočil na Florencii.

Na druhé straně spiklenci nejsou tak docela lidé, kteří se řídí rozumem. Paolo Orsini je poloviční blázen. Celý rod Orsini nesnáší vládu Florencie a váš přítel Vito Vitelli naše město přímo nenávidí. Kdo ví, proč vlastně? Zato například víme, že právě Orsiniové a Vitelli na vás při posledním tažení naléhali, abyste napadl Florencii, ale vy jste odmítl. To byl pro nás důležitý argument.

Kdyby se těm lidem podařilo vás zničit, svrhli by i vašeho otce; pak bychom měli papeže válečníka podle jejich vkusu. Nato by se jejich moc stala přímo katastrofální. Na rozdíl od vás by neváhali Florencii nejen napadnout, ale klidně i vyplenit.

Kromě toho jsem řekl Radě, že se o spiknutí stejně dozvíte – ti lidé nejsou s to udržet tajemství – a že je pak díky těmto znalostem a své převaze v taktické vyspělosti porazíte.“ Machiavelli se zatvářil pobaveně. „Proto jsem jednoduše navrhl, abychom vás varovali jako první. Koupíme si tím vaši blahosklonnost,“ dodal.

Cesare se rozesmál a poplácal Florenťana po zádech.

„Bože, Machiavelli, vy jste k nezaplacení – opravdu k nezaplacení. Vaše upřímnost bere dech a váš cynismus, to je prostě požitek.“

I když se Cesare ocitl v nezáviděníhodném postavení, jednal bleskurychle. Odvedl ty části vojska, které mu byly věrné, z Urbina a Camerina a soustředil je severněji v dobře chráněných pevnostech.

Kromě toho vyslal posly, kteří dnem i nocí křižovali všemi směry a hledali náhradu za kondotiéry, kteří jej zradili. Potřeboval obratné nové kapitány a v bojích zkušené žoldnéře – pokud možno i s děly –, a také chtěl uvést do pohotovosti proslulou pěchotu z Val di Lamone poblíž Faenzy, kde od té doby, co kraj obsadil, vládl velice shovívavě. Zdejší pěchota byla nejlepší v celé Itálii. Také se spojil s Ludvíkem a požádal jej o francouzské vojáky.

Do týdne poslal Machiavelli zprávu Radě deseti. Stálo v ní: „Panuje tu pevná víra, že francouzský král Borgiům pomůže a že papež mu dá na válku dost peněz. Cesare má navíc tu výhodu, že nepřátelé se opozdili s jeho obkličováním. Soudím, že teď už je pozdě na to, aby Borgiovi nějak vážněji uškodili, protože všechna významná města obsadil posádkami a všechny pevnosti opatřil značnými zásobami.“

Spiklenci brzy zjistili totéž, co Machiavelli. A tak se spiknutí začalo rozpadat.

První ke křížku přilezl Bentivoglio: prosil za odpouštění a přísahal věrnost. Pak svou ochotu uzavřít mír – a kdyby se ostatní spiklenci sklonit nehodlali, zradit i je – vyjádřili i Orsiniové. Zpátky se zdržel jen Guido Feltra.

Nakonec se Cesare s nepřáteli sešel a nabídl jim velkorysé podmínky: především je ujistil, že je nepotrestá. Co se však týče Camerina a Urbina, jež obsadili, zviklat se nedá. Obě města mu musejí vrátit. Ujistil však Bentivoglia, že si může ponechat Bolognu, protože papež s ním na naléhání francouzského krále v tom smyslu podepsal smlouvu. Bentivoglio slíbil, že na oplátku poskytne pro příští tažení kopiníky a jízdu.

Omilostnění kondotiéři, Orsiniové, Vitelli, Gravina a da Fermo, dostali zpět svá místa jako velitelé Cesareho vojsk.

Mír trval šest týdnů. Pak dorazily francouzské jednotky, ale Cesare je Ludvíkovi poslal s díky zpátky.

Bylo po spiknutí.

Alexandr se však odhodlal pomoct svému synovi bez jeho vědomi. Věděl, že dokud bude naživu kardinál Antonio Orsini, nebude možné potrestat Franka a Paola. Kardinál by jako patriarcha rodiny přikročil k násilné odvetě a papež nehodlal riskovat ztrátu dalšího syna.

Proto velice přátelsky pozval kardinála do Vatikánu pod záminkou, že přemítá, jestli by neměl udělit vysoké církevní postavení dalšímu z jeho synovců.

Antonio Orsini přijal pozvání do Vatikánu s jistou dávkou podezření, ale předstíral pokoru a vděk.

Uvedli jej do papežových komnat a přinesli bohatou večeři s bezpočtem pochoutek a několika druhy vína. Přátelsky debatovali o politice a vyměnili si dokonce i několik žertů o jistých kurtizánách, o jejichž přízeň se svého času dělili. Zvnějšku to vypadalo, jako že se oba těší společnosti toho druhého, a náhodný pozorovatel by vůbec netušil, co oba svatí muži skrývají v srdcích.

Kardinál, který si na Borgie vždycky dával dobrý pozor, však odmítl víno ze strachu, že by mohlo být otrávené. Když ale viděl, že papež s chutí jí, také se chutě pustil do jídla, jen místo vína požádal o vodu, protože ta je čirá a neskryje před ním žádné zakalení nějakou cizí látkou.

Když bylo po večeři, papež pozval kardinála k sobě do pracovny, ale Antonio Orsini se najednou chytil za břicho a spadl ze židle na zem. Oči obracel v sloup jako mučedníci na freskách, které zdobily stěny papežova bytu.

„Vždyť jsem nepil,“ sípal.

„Ano, ale jedl jste ty černé olihně,“ odtušil papež.

Ještě toho večera gardisté odnesli tělo kardinála Orsiniho z Vatikánu k pohřbení. Následující den při mši se papež osobně pomodlil za kardinálovu duši, aby putovala do nebes s jeho požehnáním.

Pak vyslal papežskou gardu, aby zabavila Orsiniho majetky včetně paláce; stejně potřeboval prostředky pro další Cesareho tažení. Když do paláce přišli gardisté, zjistili, že v něm bydlí Orsiniho šedovlasá matka, a tak ji vyhodili na ulici.

„Neobejdu se bez sloužících,“ křičela vyděšeně, potácela se a opírala se o hůl. A tak vyhodili i její sloužící.

Té noci v Římě sněžilo, vítr byl řezavý a velice mrazivý. Nikdo se však neodvážil staré ženě poskytnout přístřeší, to ze strachu, že se znelíbí papeži.

Dva dny nato světil papež v kapli Vatikánu další mši. Tentokrát za matku kardinála Orsiniho, kterou postihlo neštěstí; našli ji mrtvou, schoulenou v průchodu s holí přimrzlou ke vrásčité ruce.

V prosinci se Cesare cestou do Senigallie zastavil v Ceseně, prošetřit případ zdejšího místodržitele Ramira da Lorca. Sám jej jmenoval, ale teď se mu doneslo, že místní s ním jsou nespokojeni.

A poslední zprávy o da Lorkově násilnictví přiměly Cesareho, aby svolal veřejné slyšení na náměstí, před obyvateli, kde se da Lorca bude moct hájit. „Doslechl jsem se, že jste používal proti měšťanům nesmírně brutální tresty. Je to pravda?“ ptal se Cesare.

Da Lorca, kterému neposlušné rusé vlasy tvořily kolem hlavy cosi jako kožešinový límec, pevně tiskl odulé rty a mluvil hlasem tak vysoko posazeným, že se spíš podobal pištění.

„Nemyslím, že bych byl tvrdý nepatřičně, Výsosti,“ bránil se. „Nikdo mě tu neposlouchá a nechová se podle mých rozkazů.“

„Říkali mi,“ nevšímal si jej Cesare, „že na váš rozkaz hodili do ohně přímo na náměstí jedno mladé páže a že vy jste chlapce nohou držel, aby uhořel zaživa.“

Da Lorca zaváhal. „Samozřejmě jsem k tomu měl své…“ koktal.

Cesare stál rovný jako pravítko a dlaň měl na jílci meče. „Ty důvody chci slyšet,“ ucedil.

„Ten kluk byl drzý a… a nešikovný,“ snažil se da Lorca.

„Pane místodržící, vaše obhajoba ni nepřipadá postačující,“ odtušil Cesare chladně.

Také se doslechl, že se Ramiro dohadoval se spiklenci a slíbil jim, že jej tu uvězní. Významnější však bylo, že potřeboval zachovat si přízeň obyvatel Ceseny. Jakákoli nevhodná krutost by podlomila vládu Borgiů nad jím ovládanými územími v Romagni, a tak bylo třeba da Lorku potrestat.

Na Cesareho příkaz jej ihned uvrhli do pevnostní kobky.

Poté dal Cesare poslat pro svého věrného přítele Zappitta, jmenoval jej v Ceseně novým místodržícím a dal mu měšec plný dukátů a s ním podrobné instrukce.

K překvapení místních dal Zappitto ihned po Cesareho odjezdu propustit násilnického a krutého Ramira da Lorca z temnice. Měšťanům se sice nelíbilo, že je zase na svobodě, ale zato byli rádi, že mají v Zapittovi místodržícího, který umí být milosrdný.

Den po Vánocích však lidé, kteří byli na tržišti, spatřili, jak přes ně jede Ramiro da Lorca, zbavený hlavy, stále oblečený do řvavě rudé a zlaté vánoční parády a uvázaný na koně.

Všichni usoudili, že panu bývalému místodržícímu propuštění z temnice mnoho štěstí nepřineslo.

Cesare se chystal zaútočit na Senigallii, kterou ovládal rod della Rovere. Obsazení tohoto přístavu na pobřeží Jaderského moře plánoval už dlouho. Teď vydal věrným jednotkám příkaz, aby vyrazily k moři. Tam se k němu připojí někdejší spiklenci a jejich oddíly. Ti kondotiéři, kteří mu zůstali věrní, i ti, kdo se proti němu spikli, byli rádi, že zase mohou pracovat spolu, a obě skupiny podle pokynů postupovaly podél pobřeží.

Když vojsko dorazilo k Senigallii, město se spěšně vzdalo. Velitel pevnosti Andrea Doria však trval na tom, že se vzdá jedině samotnému Cesaremu.

Cesare čekal na dobu, kdy se setkání mělo odehrát, a mezitím rozmístil své nejvěrnější jednotky nejblíže k městu, kdežto ty patřící ostatním velitelům obsadily území dál od městských bran.

Na Cesareho rozkaz se za branami Senigallie sešli jeho věrní velitelé s nepočetnou jednotkou pěchoty a chystali se přijmout kapitulaci pevnosti. S nimi byli i Paolo a Franco Orsiniové, Oliver da Fermo a Vito Vitelli.

Pod Cesareho vedením všichni vjeli do bran na schůzku s velitelem Andreou Doriou; v jednom z místních paláců se měly dojednat podmínky kapitulace.

Když vjeli dovnitř a veliká městská brána se za nimi zavřela, Cesare jen se smíchem poznamenal, že opatrní Senigalští nejspíš nechtějí riskovat, že by papežské vojsko vyplenilo město dřív, než se stihnou vzdát.

Vešli do menšího paláce a Cesare je vedl do osmiúhelníkovitého přijímacího sálu v broskvové barvě, odkud vedly čtyři dveře, kde stál veliký jednací stůl a stejně broskvově zbarveným sametem čalouněné židle.

Hovořili uvolněně, protože se na jednání posilovali místním vínem, které jim nalévali do pohárů sloužící. Dneska žádný boj nebude; někdejší spiklenci Paolo a Franco Orsini, Oliver da Fermo i Vito Vitelli byli rádi, že je Cesare vzal na milost a že jsou s ním na tažení, které se rozvíjí tak úspěšně.

Cesare došel do středu místnosti. Odepnul si meč a navrhl svým velitelům, aby vzhledem k tomu, že jsou na mírovém jednání, také odložili před příchodem velitele Dorii zbraně. Ochotně jej napodobili a odevzdali zbraně jednomu z Cesareho pobočníků. Jen Vito Vitelli se tvářil ustaraně – městské brány byly zavřené a jejich vlastní jednotky na hony daleko za hradbami.

„Račte se zase posadit, pánové,“ vyzval je Cesare. „Senigallia je odjakživa významný přístav, ale věřím, že ode dneška bude ještě významnější. Všichni jste si bohatě zasloužili odměnu – a tu také dostanete. Ted!“

Na to slovo vtrhlo do sálu ze všech stran asi dvacet po zuby ozbrojených mužů. Ani ne za minutu byli Paolo a Franco Orsiniové, Oliver da Fermo a Vito Vitelli pevně přivázáni k židlím.

Cesaremu se v černých očích nebezpečně blýskalo. „Takže zpět k vašim odměnám, panstvo,“ sykl. „Rád bych vám představil svého dobrého přítele Dona Michelotta.“

Don Michelotto se uklonil a usmál se. Zradu k smrti nesnášel. Vzal si od pomocníka garottu, pak šel od jednoho zrádného velitele ke druhému a postupně je škrtil, zatímco ostatní se v hrůze dívali.

Po návratu do Říma Cesareho přivítali vřele jak obyvatelé, tak sám papež, který jej s průvodem očekával u městských bran. Od dobytí Romagne měl Cesare více sklony usmívat se a zdálo se, že je spokojen sám se sebou právě tak, jako bývá jeho otec. Nepochyboval, že brzy ovládne celou Itálii.

Tajně s papežem dokonce mluvili o tom, že by mu předal tiáru, anebo že jej přinejmenším korunuje za krále Romagne. Nejprve však musí dobýt Toskánsko, což mu dosud otec odmítal dovolit.

Když ten večer odpočíval ve svých komnatách, byl v dobré náladě a vzpomínal si na svá vítězství, přinesli mu skříňku se vzkazem od Isabelly ďEste, sestry vévody z Urbina, kterého sesadil.

Cesare od ní dostal dopis, už když bydlel v paláci jejího bratra v Urbinu; prosila jej v něm, aby jí vrátil dvě cenné sochy, které zabavil i se zámkem. Jedna představovala Kupida, druhá Venuši. Vysvětlovala mu, že pro ni mají citovou hodnotu, a vůbec se nezmiňovala o své zálibě ve sbírání starožitností.

Byla teď ale Lukréciinou švagrovou, a tak se jejími prosbami nechal obměkčit a okamžitě vyslal několik mužů, aby jí sochy odvezli. V tomto dopise mu děkovala za laskavost a psala, že mu jistou drobnost posílá oplátkou.

Skříňka byla velká, obalená hedvábnými stužkami a zavázaná zlacenými mašlemi. Když ji otevíral, cítil stejné rozrušení, jaké zažíval při rozbalování neočekávaného dárku, když byl chlapec. Opatrně nadzvedl víko. Pak pomalu zvedl pergamen položený na vrchu a uvnitř našel stovku masek všemožných tvarů. Byly tam karnevalové masky se zlatem a drahokamy, sametové masky v červené a žluté, tajuplné masky v černé a stříbrné, jiné, které vypadaly jako tlamy draků a démonů a tváře světců.

Cesare se rozesmál; začal si všechny prohlížet, dával si na čas, nasazoval si je, prohlížel se v zrcadle a bavil se tím, kolik různých podob se mu objevuje před očima.

Měsíc nato se Cesare s Alexandrem sešli v komnatách Borgiů a čekali na Duarteho, který se právě vrátil z Florencie a Benátek.

Alexandr nadšeně líčil své nové plány na zkrášlení Vatikánu.

„S nemalými obtížemi jsem přiměl toho malíře, Michelangela, aby mi vypracoval plány na zcela novou baziliku svátého Petra. Chci vytvořit něco nádherného, co bude šířit slávu křesťanského světa.“

„Nevím, jak je nadaný coby architekt, ale podle toho amorka, kterého jsem si koupil, je Michelangelo velký umělec.“

V tom okamžiku vešel do místnosti Duarte. Pozdravil Alexandra a políbil papežský prsten.

„Tak co, našel jsi v Benátkách pachatele, Duarte?“ zeptal se Cesare. „A jestlipak si o mně dobří Florenťané kvůli Senigallii zase myslí, že jsem obr lidožrout a zvrácený škrtič neviňátek?“

„Ne, Cesare, soudí, že jsi udělal, co jsi udělat musel, a navíc chytře a obratně. Říkají tomu scelleratezza gloriosa, nádherná ničemnost. Pomstu lidé milují – a čím je dramatičtější, tím lépe.“

Najednou ale Duarte zvážněl a obrátil se k Alexandrovi. „Vaše svatosti,“ začal, „Jsem přesvědčen, že za nynějších podmínek stále přetrvává vážné nebezpečí.“

„Co tě znepokojuje, Duarte? Jsou to jen řeči, nebo jsi narazil na něco vážného?“ zeptal se Alexandr.

„Spiklenci jsou mrtvi,“ povzdychl si Duarte, „ale jejich příbuzní ne. Teď zuří ještě víc a bezpochyby se budou snažit pomstít.“ Zadíval se na Cesareho. „Silou se ti nemohou vyrovnat, Cesare, ale nikdy ti neodpustí. A vzhledem k tomu, že máš podporu papežského stolce, je s tebou ohroženo i papežství.“

28. kapitola

Kardinál Giuliano della Rovere rázoval po svém příbytku v Ostii a zuřil jako šílenec. Právě se mu doneslo, že Cesare Borgia dobyl Senigallii a jeho slovo je teď zákonem i v kraji, který patřil jeho rodu. To ale ještě nebylo to nejhorší.

Jen co Cesare odjel zpět do Říma, vojáci, které uvnitř městských bran zanechal, začali znásilňovat a rabovat a celé město vyloupili. Neunikla tomu jediná žena, dokonce ani jeho milá neteř Anna. A to jí je teprve dvanáct.

Kardinálova zuřivost dosáhla takové síly, že nepomáhala už ani modlitba. Raději se chopil brku a celý roztřesený, neschopen zastavit třas nohou i rukou, napsal vestoje vzkaz Ascaniovi Sforzovi. „Pokud se to, co je v nás dobré, ctnosti přidrží, Zlo bude vládnout dál. Pro vyšší zájmy Pána a svaté matky církve musíme nyní napravit spáchané špatnosti.“ Pak udal místo a čas, kde se sejdou.

Třesoucíma se rukama přidržel nad svíčkou pečetní vosk a díval se, jak na složený pergamen zvolna dopadají červené kapky. Nato vzal pečetidlo a do teplého vosku vtiskl hlavu ukřižovaného.

Už už se chystal povolat posla, když tu mu jako blesk projela hlavou ostrá bolest silná tak, že jej srazila na kolena. Ukryl tvář do dlaní a sklonil hlavu. Snažil se přivolat pomoc, ale vidění, které se před ním objevilo, jej zbavilo daru slova.

Zpomaleně se před ním vlnil papežský vlajkonoš a vlajka s vyšitým borgiovským rudým býkem, kterou držel v rukou, volně povlávala. Díval se – a spatřil, jak vlajku náhle spustili a přejelo přes ni tisíc koní, takže pak ležela potrhaná a v cárech na hlinité zemi. Zvedl hlavu a rozhlédl se, ale po vidění už nic nezbylo. Přesto pochopil: býk Borgiů byl skolen.

Povstal tedy, ale vidění jím otřáslo natolik, že se musel opřít o psací stůl. Když jej nohy zase pevně nesly, sáhl znovu po brku. Napsal několik dalších dopisů. A když je pečetil červeným voskem, nad každým pronesl modlitbu. Jeden poslal králi neapolskému, další Fortunatovi Orsinimu, který byl teď po smrti kardinála Antonia Orsiniho, hlavou rodu. A ještě jeden do Říma kardinálovi Coronetovi a další kardinálovi Malavogliovi do Benátek a ještě další Kateřině Sforzové do Florencie a poslední královně Isabelle do Španělska.

Musí s tím jednou skoncovat…

Joffre se i dnes, stejně jako posledních několik měsíců, vydal dolů po dlouhém točitém schodišti ke kobkám pod Andělským hradem. Prošel kolem pospávajících strážných, kteří si jej den ode dne všímali méně, a dorazil až k malé a zanedbané cele v rohu.

Sancia, němá jako socha a s rozcuchanými a zauzlovanými tmavými vlasy, seděla na prosté posteli vystlané slámou. Jen se na ni podíval, oči se mu zalily slzami, ale ona jej nespatřila.

Strážný odemkl dvířka a Joffre vešel dovnitř. Když se posadil vedle ní a vztáhl ruku, neodtáhla se, ale paži měla bezvládnou a chladnou.

„Sancio, prosím, Sancio,“ žadonil. „Prosím, tohle mi nedělej. Nevzdávej se bez boje. Poslal jsem tvému strýci dopis, určitě si tě brzy vyžádá. Mám jen strach odjet sám, aby se ti něco nestalo.“

Sancia si začala tiše pobrukovat, ale neřekla slovo.

Joffre věděl, co musí udělat. Ale jak?

Od toho dne, kdy otec dal Sancii uvrhnout do temnice, byl bezmocný, protože jej neustále střežili a sledovali každý jeho pohyb. Kromě těch chvil, kdy scházel dolů po schodech do sklepení Andělského hradu, nebyl ani na okamžik sám.

Cesare se právě vrátil a ujistil bratra, že potřebuje jen něco času a pak že papeže jistě přesvědčí, aby Sancii propustil.

Joffre se podíval na svou ženu a znovu mu do očí vhrkly slzy. Jestli si nepospíší, ona se dostane na svobodu sama, a navždy. A to by nesnesl.

V tu chvíli k němu došel jeden strážný a oslovil jej jménem. Joffre jej ale nepoznal, i když tón hlasu mu připadal nějak známý. Muž měl světle modré oči a husté tmavé vlasy, rysy byly sice hrubší, ale pravidelné a působily dojmem síly.

„My se známe?“ podivil se Joffre.

Mladík přikývl, a když napřáhl ruku k pozdravu, Joffre spatřil veliký prsten s tyrkysem a vzpomněl si.

„Vanni,“ objal jej „jak to, že jsi tady? Jak to, že tě nechytili?“

Strážný se usmál. „Je to účinné převlečení, nemyslíš? Ale teď si musíme na chvíli promluvit, než bude na všechno pozdě.“

Několik dnů nato, když nad setmělým krajem už zacházelo oranžové slunce, se před velkými stájemi sešli dva muži. Oba na sobě měli kardinálské oděvy a ten vyšší vydával rozkazy čtyřem jezdcům. Ti měli na tvářích masky a byli oblečeni do černých plášťů s kápěmi.

.Jednejte přesně podle rozkazů,“ prohlásil ten panovačnější z kardinálů. „Nesmějí zbýt žádné stopy. Žádné. Musí se s tím skoncovat… jednou provždy.“

Čtyři maskovaní jezdci se přehnali přes písečné přesypy ke statku staré ženy, které se říkalo Noni. Pomalu se k nim došourala s proutěným košíkem zavěšeným na paži.

Jeden z jezdců se sklonil ze sedla a promluvil k ní, tiše, jako by svěřoval důležité tajemství. Přikývla, rozhlédla se na všechny strany a pak se šouravě vydala do zahrady. Ve chvilce se vrátila s hrstkou černých bobulí. Zašla do stavení, nasypala bobule do koženého sáčku a ten podala jezdci, který mezitím sestoupil a čekal uvnitř.

„Grazie,“ poděkoval zdvořile. Nato vytáhl meč a jedinou ranou jí rozpoltil lebku vedví.

V několika okamžicích Nonin domek hořel a uvnitř něj hořelo její mrtvé tělo.

Jezdci zase nasedli a vyjeli přes vršky pryč.

Kardinál Cometo pořádal banket na oslavu Cesareho vítězství a jedenáctého výročí Alexandrova panování na papežském trůně. Nehorázně tělnatý kněz pozvedl pohár k přípitku Borgiům a třicítka bohatých a vlivných Římanů jej napodobila.

Pršet přestalo, a tak nechali přenést stoly do nádherných zahrad u jezera, kde z fontán tryskala křišťálově čistá voda na jasně zbarvené okvětní lístky růží. Jídlo bylo skvělé. Drobné janovské krevety s citronovou zálivkou s bylinkami, srnčí s jalovčinkovou omáčkou, nádherný medový dort s ovocem. K pobavení tu byl neapolský lidový zpěvák a skupina sicilských tanečníků.

Víno bylo plné chuti a sloužící je štědře nalévali do velikých a lesklých stříbrných číší. Alexandr měl skvělou náladu, byl bodrý a žertoval se syny. Cesare mu seděl po jednom boku, Joffre po druhém a papež je při jídle často vřele objímal kolem ramen. Náhle se Joffre naklonil, aby mohl něco říct Cesaremu, a jakousi zvláštní náhodou či úradkem vyrazil Cesaremu z ruky pohár a rozlil mu víno, rudé jako krev, po zlacené hedvábné košili.

Sloužící přiběhl a chtěl Cesareho otřít, ale ten jej netrpělivě zahnal.

Jak se ale večírek pokračoval, Alexandr začal cítit nesmírnou únavu a bylo mu strašné horko. Brzy se omluvil. Ani Cesaremu nebylo dobře, ale větší starosti mu dělal otec, který vypadal bledý jako strašidlo a začal se potit.

Alexandra doprovodili do jeho vatikánských komnat. Tou dobou už jej rozpalovala horečka, že téměř nedokázal mluvit.

Okamžitě povolali jeho lékaře, doktora Micheleho Marruzziho.

Ten si papeže prohlédl a ihned začal potřásat hlavou. „Obávám se, že je to malárie,“ oslovil Cesareho. „A ani vy sám nevypadáte dobře,“ dodal po důkladnějším pohledu. „Jděte do postele, já se ráno vrátím a podívám se na vás oba.“

Druhý den ráno už bylo jasné, že otec i syn vážně onemocněli. Oba spalovala horečka.

Doktor Marruzzi nevěděl jistě, jestli má co do činění s malárií, anebo otravou, a tak ihned předepsal nasadit pijavky. Přinesl si je s sebou. Držel v ruce lékárnickou sklenici a Cesare zahlédl, jak se tenké a tmavé pijavky mrskají u dna, podobné oživlým hnědým provázkům.

Lékař se soustředěně šklebil, až se mu husté černé obočí div nedotýkalo jedno druhého uprostřed, opatrně sáhl do sklenice kovovými klíšťkami a vyňal jednu z pijavek. Musel si dávat pozor, aby nic nezkazil, protože pijavka má na těle dvě přísavky, ale jedna se jen přichytí, zatímco druhá nasává krev, dokud jí zvíře není plné.

Přidržel pijavku na cínovém tácku a s nemalou pýchou ji ukázal Cesaremu. „Nejlepší pijavky v celém Římě,“ vysvětloval. „Nakoupili jsme je draze z kláštera svátého Marka, kde je mniši s převelikou péčí živí a pěstují.“

Cesare se zašklebil a díval se, jak lékař nasadil jednu pijavku otci na krk. Pak Marruzzi sáhl do sklenice pro další a i tu umístil vedle na masitý papežský krk. Ta první už rychle tmavla krví, dříve provázkovité tělíčko se plnilo a najednou bylo jakoby kratší a tlustší. Když doktor nasazoval čtvrtou, první už byla napitá k prasknutí a kulatá a rudá jako malina, a tak se pustila a spadla na čisté hedvábné povlečení.

Cesaremu se začínalo dělat zle, ale doktor Marruzzi jako by byl z vlastní dovednosti i z pijavek u vytržení. „Musíme jim dát čas, aby se napily,“ vykládal. „Vysají z těla vašeho otce zkaženou krev a pomůžou mu k zotavení.“

Když měl lékař pocit, že už pacientovi pustili žilou dost, odstranil pijavky. „Myslím, že Jeho svatosti je již teď lépe,“ prohlásil.

Opravdu se zdálo, že Alexandrovi klesla horečka, ale zato byl prochladlý, opocený a mrtvolně bledý.

Marruzzi se obrátil k Cesaremu. „A teď vy, synu,“ sahal už po dalších pijavkách. Cesaremu ale procedura připadala hnusná, a tak odmítl. Co mu je po moderní medicíně? A kromě toho mu bylo tak zle, že žádná léčba stejně nepomůže.

Navzdory lékařovu optimismu však do večera bylo jasné, že Alexandrův stav se zhoršuje, a někteří lidé se už obávali, jestli nepracuje k smrti.

Cesare ležel o patro výš, ve vlastních komnatách. Duarte jej informoval, že papeže navštívila Vanozza, jeho matka, a viděli ji, jak na odchodu pláče. Pak se u Cesareho zastavila, ale nechtěla, aby její slzy viděl.

Cesare začal naléhat, aby jej odnesli k otcově loži. Sám chodit nemohl, a tak jej na nosítkách dopravili dolů do zatuchlého, chorobou zapáchajícího pokoje a on se malátně svalil na křeslo vedle Alexandrovy postele. Natáhl se po otcově ruce a políbil ji.

Papež Alexandr ležel na zádech, v útrobách mu kvasily jedy a plíce měl plné hlenu, takže se mu ztěžka dýchalo. Upadal do bezesného spánku a znovu se z něj probouzel, mysl měl často zakalenou, ale chvílemi zase zcela jasnou.

Když vzhlédl, spatřil, jak u jeho lože sedí Cesare, je bledý, má strhanou tvář a kaštanové vlasy splihlé, jakoby bez života. Dojalo jej, kolik starosti na jeho obličeji spatřil.

Pomyslel na své děti. Vychoval syny dost dobře? Anebo je zkazil a odzbrojil tím, že jako otec i jako Svatý otec používal příliš mnoho moci?

Jen co si tu otázku položil, všechny hříchy, jež u dětí zaznamenal, mu začaly defilovat před očima, ty obrazy byly jasně ohraničené, viditelné a nabité city, jak je ještě neviděl nikdy. A náhle pochopil. Dostal odpověď na všechny své otázky.

Zadíval se na Cesareho. „Synu,“ oslovil jej, „ublížil jsem ti a prosím za odpuštění.“

Cesare se na otce zadíval se směsí soucitu a opatrnosti. „O čem to mluvíš, tatínku?“ zeptal se s takovou něhou, až papeže málem dohnal k slzám.

„Mluvím o zlu moci,“ pracně vyrážel Alexandr, „ale mám strach, že jsem to nikdy nevyložil dostatečně. Varoval jsem tě před ním, místo abych tě podněcoval zabývat se tím důkladněji. Nikdy jsem ti nevysvětlil, že dobrý důvod k vykonávání moci je jen jeden, a tím je služba lásce.“ Při výdechu z něj vyšel sykavý zvuk.

„A co z toho plyne, otče?“ zeptal se Cesare.

Alexandr se najednou cítil zase lehkovážný a mladý – byl kardinálem, seděl u sebe v pracovně, rozprávěl si se svými dvěma syny a dcerou a nejmladší dítě si hrálo. Ucítil, jak se mu dýchá snadněji. „Nemiluješ-li nic,“ oznámil, „pak je moc zvráceností, a co důležitějšího, i hrozbou. Moc je totiž nebezpečná a může se chvíli od chvíle měnit.“

Zdálo se, jako by zase upadl do snu, teď si vybavoval svého syna jako papežského generála, představoval si jeho bitvy, viděl krvavá zranění, nelítostné vraždění, zkázu mezi poraženými.

Uslyšel, jak na něj Cesare volá. „Copak moc není i ctností?“ slyšel svého syna jakoby z veliké dálky a z propastné minulosti. „Copak nám nepomáhá ke spáse mnoha lidských duší?“

„Můj synu,“ vykoktal papež, „sama o sobě moc neznamená nic. Je to prázdný projev vůle jednoho člověka proti vůli druhého. S ctností to nemá nic společného.“

Cesare sáhl po otcově ruce a pevně ji stiskl. „Otče, teď už nemluv, vypadá to, že ti to ubírá sílu.“

Alexandr se usmál; sám to v duchu viděl jako zářivý úsměv, ale Cesare spatřil jen grimasu. Pak papež nadechl do plic tolik vzduchu, co jen dokázal. „Bez lásky,“ pokračoval, „je člověk blíže zvířatům než andělům.“ Pokožka mu šedla a byl stále bledší a bledší, nicméně když znovu povolali doktora Marruzziho, mávnutím jej odehnal. „Tady jste svou práci odvedl,“ oznámil lékaři. „Jděte si, kam patříte.“ Pak se znovu obrátil k synovi a pracně udržoval oči otevřené, protože víčka mu připadala nesmírně těžká. „Cesare, synu, miloval jsi někdy někoho víc než sebe samotného?“

„Ano, otče,“ kývl Cesare. „Miloval.“

„A kdo to byl?“ chtěl vědět Alexandr.

„Má sestra,“ přiznal Cesare se sklopenou hlavou a v očích se mu zaleskly slzy. Připadal si jako u zpovědi.

„Lukrécie…“ vydechl papež tiše a znovu se usmál, protože mu to jméno znělo jako píseň. „Ano,“ přikývl. „To byl můj hřích. Tvoje prokletí. A její ctnost.“

„Povím jí, že ji miluješ,“ slíbil Cesare. „Bude nesmírně smutná z toho, že s tebou teď není.“

„Pověz jí,“ prohlásil Alexandr, jehož tvář teď ztratila schopnost všeho předstírání, „pověz jí, že byla nejvzácnější květinou mého života. A že život bez květin není vůbec žádný život. Krása je nezbytnější, než si domýšlíme.“

Cesare se podíval na otce a poprvé jej spatřil takového, jaký je. Muže nejistého a chybujícího. Nikdy dřív spolu nemluvili zcela upřímně a on by se teď velice rád o tom muži, který je jeho otcem, dozvěděl co nejvíc. „A co ty, tatínku, miloval jsi někdy někoho víc než sebe samotného?“

Alexandr se velice namáhavě přinutil opět promluvit. „Ano, synku, ach ano…“ pronesl velice toužebně.

„A kdo to byl?“ zeptal se Cesare stejnými slovy jako předtím otec.

„Moje děti,“ šeptl papež. „Všechny moje děti. Cítím ale, že i to byla chyba, protože u Svatého otce to bylo přílišné. Měl jsem více milovat Boha…“

„Tatínku,“ ozval se Cesare pevným hlasem, „když jsi před oltářem pozdvihal zlatý kalich, když jsi pozvedal oči k nebesům, naplňoval jsi láskou srdce věrných, protože ty sám jsi byl naplněn láskou k Pánu.“

Alexandr se celý roztřásl, začal kašlat a dusit se. Po chvíli se zmohl na ironickou odpověď. „Když jsem třímal kalich s červeným vínem, když jsem žehnal chlebu a pil víno, místo těla a krve Kristovy jsem si v duchu představoval těla a krev svých dětí. Vždyť jsem je stvořil jako Bůh. A stejně jako On jsem je i obětoval. Ta pýcha. Nikdy dosud mi to ale nebylo tak jasné jako teď. Pokud je ti třeba mojí lásky, jistě víš, že jsi ji vždycky měl…“

Pak jako by papeže cosi napadlo. „Kde je tvůj bratr Joffre?“ zeptal se s mírným zamračením.

Duarte se vydal jej najít.

Když Joffre dorazil, stoupl si za bratra, mimo otcův dohled. Oči měl chladné a tvrdé, nebylo v nich kouska zármutku.

„Přijď blíž, synku,“ ozval se Alexandr. „Vezmi mě za ruku aspoň na chvilku.“

Někdo pomohl odsunout Cesareho i s křeslem a Joffre neochotně popošel blíž a vzal otce za ruku. „Skloň se až ke mně, synu. Ještě blíž,“ šeptal papež. „Musím ti něco povědět…“

Joffre zaváhal, ale pak se sklonil. „Ublížil jsem ti, synu, a o tom, že jsi můj syn, nepochybuji, i když do dnešního dne jsem měl oči zatažené bláznovstvím.“

Joffre prohlédl skrz mračna, která jako by zastírala otcovy oči. „Nemůžu ti odpustit, otče,“ prohlásil. „Protože kvůli tobě nemůžu odpustit ani sám sobě.“

Alexandr se na svého nejmladšího syna zadíval. „Vím, že to přichází pozdě,“ odtušil, „ale je důležité, abys to ode mě slyšel, než zemřu. Měl jsi být kardinálem, protože právě ty jsi z nás byl nejlepší.“

Joffre sotva znatelně zavrtěl hlavou. „Otče, vždyť ty mě sotva znáš,“ odtušil.

Na to se Alexandr usmál, vychytrale, protože teď vše viděl tak jasně, že omyl byl vyloučen. „Bez Jidáše by Ježíš zůstal tesařem, celý zbytek život by vedl kázání, která by poslouchalo jen málo lidí, a zemřel by jako stařec.“ Najednou se krátce zasmál, protože mu život přišel velmi absurdní. Joffre ale spěšně vyběhl ven.

Jeho místo u otcovy postele znovu zaujal Cesare. Držel otcovu ruku a cítil, jak je stále chladnější, ledovější.

Alexandr upadl do bezvědomí a neslyšel opatrné zaklepání na dveře. Neviděl, jak vešla Giulia Farnese v černém plášti s kápí a s rouškou. Závoj i plášť odložila a otočila se k Cesaremu.

„Nedokázala bych nechat Svatého otce odejít, aniž bych se s ním viděla,“ vysvětlila. Pak se sklonila k papeži a políbila jej na čelo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Cesare. Ona mu ale neodpověděla.

„Tenhle muž,“ ozvala se místo toho, „to byl celý můj život. Základ celé mojí existence. Za těch mnoho let jsem poznala mnoho milenců. Většinou to byli chlapci, neotrkaní, paličatí kluci toužící po slávě. On ale přes všechny svoje chyby byl muž,“ pokynula k Alexandrovi.

Do očí jí vstoupily slzy. „Sbohem, lásko,“ zašeptala. Pak si vzala plášť a roušku a rychle odešla.

Hodinu nato povolali Alexandrova zpovědníka, který papeži udělil poslední pomazání.

Cesare se znovu přisunul blíž k otci.

Alexandr spatřil, jak mu celé zorné pole zabírá synova tvář, a pocítil, jak se jej zmocňuje veliký mír…

Pak jeho zrak spočinul na oslnivé tváři Smrti. Zjistil, že je celý zalit světlem, že prochází citrusovým hájkem u Stříbrného jezera a mezi prsty propouští zlaté korálky růžence. Tak slavný život… Nikdy se ještě necítil tak báječně…

Mrtvé tělo rychle zčernalo a nadmulo se tolik, až je museli do rakve cpát silou, a přece to vypadalo, jako by přetékalo přes kraje. Víko museli přibít hřebíky, protože ať rakev drželo kolik mužů chtělo, neudrželi ji zavřenou.

Nakonec všem připadalo, že jako mrtvý není papež Alexandr VI. jen v nadživotní, ale i nadsmrtelné velikosti.

29. kapitola

Ještě ten večer, kdy Alexandr zemřel, vyrazily do ulic Říma davy ozbrojenců, kteří mlátili a vraždili všechny, kdo byli španělského původu, všechny Catalani, jak jim říkali, a drancovali jejich domy.

Cesare se přesunul do svého vlastního paláce; byl mladší a silnější než papež, a tak bojoval, nicméně byl stále vážně nemocen. Na loži strávil celé týdny a ze všech sil se snažil zotavit, odolat volání smrti. Přesto se nezdálo, že by nabýval sil. A pak byl i přes jeho odpor a na Duarteho radu doktor Marruzzi nucen nasadit pijavky.

Příštích několik dnů byl Cesare příliš slabý, než aby si stoupl, a tak nedokázal podnikat potřebná opatření k ochraně svých majetků. Rodiny někdejších vládců území, která dobyl, se scházely a utvářely nová spojenectví, a on v téže době sotva dokázal zůstat vzhůru. Jeho nepřátelé sbírali vojska a chystali se znovu dobýt Urbino, Camerino a Senigallii, jiní místní vládci se rychle vraceli do svých měst a zase se usazovali na svých hradech – a Cesare s nimi nemohl bojovat, protože byl upoután na lože. Pak dokonce i Colonnové a Orsiniové sebrali vojáky a poslali je do Říma v naději, že tím ovlivní volbu nového papeže, a Cesare stále neměl dost sil.

Za ty roky s otcem vypracovali nejeden plán na to, jak je třeba postupovat, kdyby Alexandr zemřel, tak, aby ochránili rodinu, její bohatství, tituly a statky. On byl teď ale příliš nemocný, než aby plány uvedl v život.

Kdyby byl zdráv, dokázal by vbrzku soustředit kolem Říma své věrné jednotky. Mohl by dohlédnout, aby jeho pevnosti v Romagni byly hájeny a zásobeny, mohl by potvrdit své spojenecké svazky. Teď to vše bylo nad jeho síly. Prosil Joffreho, ale ten odmítl, protože hluboce truchlil – nikoli za otce, ale za ženu.

Sancia zemřela v temnici dřív, než ji propustili.

Cesare si povolal Duarteho a pokusili se shromáždit poblíž města vojsko, ale sbor kardinálů, kterému už teď nemohl poroučet, žádal, aby všechny jednotky okamžitě odtáhly od Říma.

Nejpřednější ze všeho je volba nového papeže a jakékoli vojenské oddíly by měly rušivý vliv, tak mu to řekli. Nežádoucně by mohly ovlivňovat volitele. Kardinálové prosazovali svou vůli tak rázně, že je poslechli dokonce i Colonnové a Orsiniové. Brzy z Říma zmizeli všichni vojáci.

Sbor kardinálů měl teď ohromnou moc. Cesare proto vyslal posly a dožadoval se pomoci Francie a Španělska. Situace se ale dramaticky změnila a mocnosti už nebyly ochotny zasahovat v jeho prospěch. Raději hodlaly vyčkat, jak vše dopadne.

Duarte Brandao Cesareho často navštěvoval a přinášel mu zprávy o tom, jaké nové nabídky přišly od nepřátel. „Není to tak tvrdé, jak by mohlo být,“ vysvětloval. „Všechen osobní majetek si můžeš ponechat, jen bude třeba vrátit všechna města a kraje jejich předchozím vládcům.“

Vládci dobytých měst nebyli ani tak velkomyslní, jako spíš opatrní. Cesare byl stále naživu a místní mocipáni se jej stále obávali. Dokonce měli strach, jestli slabost jen nepředstírá, aby je nalákal do další pasti – jako v Senigallii.

Kromě toho byli obyvatelé měst v Romagni s Cesareho vládou spokojeni. Byl spravedlivější a velkorysejší, než bývalo jejich předchozí panstvo, a pod jeho vládou se jejich život výrazně zlepšil. Kdyby Cesare přistoupil na jejich nabídku, možná si ušetří to ponížení a posměch, jaký by sklidili, pokud by jejich někdejší podaní volili buď Cesareho, nebo vzpouru.

Cesare odpověď oddaloval, ale věděl, že bude muset přijmout, leda by se stal nějaký zázrak. Nevěděl, jak z toho ven.

Ten večer se přinutil usednout ke psacímu stolu. Nejdříve ze všeho napsal dopis Kateřině Sforzové do Florencie. Když už musí vrátit dobyté hrady, vrátí alespoň její jako první. Připojil příkaz, aby byly Imola a Forli ihned navráceny Kateřině a jejímu synu Riariovi. Ráno mu ale bylo lépe, a tak se rozhodl vrátit ještě dopis i příkaz do zásuvky. I s tímhle počká, co se bude dít.

Papež je mrtev! Papež je mrtev! Hlasatelé projížděli ulicemi Ferrary a rozkřikovali to na všechny strany. Lukrécie ospale vylezla z postele a podívala se ven z okna. Než se ale mohla zcela probrat a pochopit, že to není sen, stál před ní prochladlý a roztřesený Michelotto. Štval koně bez zastávky až z Říma a dorazil těsně před novinou o papežově smrti.

„Miqueli?“ ptala se Lukrécie. „Je to pravda? Opravdu tatínek zemřel?“

Michelotto smutkem nebyl s to promluvil a klopil hlavu.

Lukrécie měla pocit, že její výkřik snad musel být slyšet po celé Ferraře, ale přitom ze sebe nedostala ani hlásku.

„Kdo to udělal?“ zeptala se a samotnou ji udivilo, jak mluví vyrovnaně.

„Zdá se, že to byla malárie,“ odpověděl Michelotto.

„A ty tomu věříš?“ chtěla vědět. „A co Cesare, věří tomu taky?“

„Tvůj bratr onemocněl také,“ oznámil. „Sám sotva unikl smrti.“

Lukrécie najednou dýchala ztěžka a přerývaně. „Musím za ním,“ vyrazila a povolala komornou. Otec zemřel a bratr ji potřebuje. „Chci šaty a boty a něco černého,“ pověděla služebné.

Michelotto ale stál jako kámen. „Právě tvůj bratr mě požádal, abych tě do Říma nepustil,“ namítl. „Abych tě udržel daleko od nebezpečí. Lidé vyrazili do ulic, loupí a drancují. Není tam pro tebe bezpečno.“

„Miqueli, nemůžeš mi bránit, abych jela za ním a za dětmi a abych ještě jednou, než jej spustí do hrobu, spatřila tatínka…“ hlas se jí zlomil a oči zaplnily slzami zoufalství.

„Děti odvezli do bezpečí, do Nepi,“ ohlásil. „Stará se o ně Adriana a zakrátko za ní přijede i Vanozza. Cesare mě požádal, ať ti povím, že jakmile se zotaví, sejdete se tam.“

„Ale co tatínek?“ zoufala si. „Co tatínek?“

Michelotto neměl ponětí, co by asi Lukrécie řekla na začernalé ostatky svého otce. Ten obraz se i jemu samotnému vryl do mysli silou hlubokého smutku a odporu, tak co by asi provedl s křehkou ženou?

„Můžeš se za otce modlit odsud z Ferrary,“ poradil jí. „Bůh ví, kde jsi, a naslouchá ti.“

Do místnosti vešli Ercole i Alfonso ďEste a oba se snažili Lukrécii ukonejšit. Ona se ale uklidnit nemohla. Oslovila ještě Michelotta, řekla mu, ať si odpočine, aby mohl na druhý den vyrazit zpět k Cesaremu. A ujistila jej, že přijede do Nepi, jen co ji tam bratr povolá.

Ercole a Michelotto odešli ven, ale její manžel zůstal, což Lukrécii překvapilo. Většinu té doby, co byli svoji, totiž Alfonso strávil ani ne tak novomanželskou blažeností nebo přinejmenším v její společnosti, ale hraním si se svou sbírkou ručnic a s kurtizánami. Ona pak na oplátku po večerech otevírala dům malířům a básníkům a hudebníkům a přes den naslouchala stížnostem prostých lidí. Teď ale Alfonso stál před ní a bylo na něm vidět, že cítí nefalšovaný soucit. „Mohu vás nějak utišit, vévodkyně?“ zeptal se. „Nebo vám moje přítomnost jen přitěžuje ve smutku?“

Lukrécie nebyla s to myslet a k ničemu se rozhodnout. Nevěděla ani, jestli se má posadit nebo někam jít. Proto jen zůstala stát. Nakonec se prostě zhroutila a pohltila ji milosrdná temnota.

Alfonso ji rychle zachytil do náručí. Pak se posadil na postel, ale místo aby ji uložil, držel ji dál v rukou a mírně ji houpal.

„Říkejte mi něco, Alfonso,“ ozvala se, když zase otevřela oči. „Chci mít hlavu plnou jakýchkoli jiných myšlenek než těch, které ji naplňují teď.“ Ještě nedokázala plakat, ještě stále byly slzy někde daleko, mimo její dosah.

Alfonso s ní zůstal celou noc a pak i celé následující dny a noci, kdy ji drtil žal.

Volby nového papeže už nešlo víc oddalovat. Přesto Cesare musel přijít na způsob, jak porazit Giuliana della Rovere, nepolevujícího nepřítele Borgiů.

Cesare si vybral kardinála Georgese ďAmboise, kterého přirozeně podporovali ostatní francouzští kardinálové. Co se většiny italských kardinálů týče, ty Cesareho názory nezajímaly, protože podporovali della Rovereho. Cesare se pokusil přesvědčit španělské kardinály, aby dali hlasy ďAmboisemu, ale měli vlastního kandidáta. Pak zbývali ti, kdo zůstali věrní Cesaremu, a ti aspoň byli proti hlavnímu protivníkovi.

Florenťané milují hazard. A nejradši jsou, když mohou uzavírat sázky na volbu papeže. Když nepočítáme soukromé sázky mezi lidmi, valnou část peněz vsazených na volbu papeže spravovaly florentské banky. A byly to obrovské sumy.

Na ďAmboise byl kurz pět ku jedné. Della Roveremu se dávaly větší šance, až tři ku jedné. A zdálo se, že jiní jsou do jednoho mimo hru, protože všichni ostatní kandidáti měli přes dvacet ku jedné. Jenže papežská volba je nevyzpytatelná. Mnohokrát se stalo, že kdo byl na počátku konkláve favoritem, za jeho konci stejně zůstal jen kardinálem.

A tohle konkláve nemělo být výjimkou. Po prvním skrutiniu byly sečteny hlasy a začalo být jasné, že ani ďAmboise, ani della Rovere dostatečnou většinu nezískají.

Po dalších dvou skrutiniích se konečně z komína vznesl bílý kouř. Sbor kardinálů kupodivu zvolil jako nouzové řešení postaršího a nemohoucího kardinála Franceska Piccolominiho. Cesare s tím nebyl dokonale spokojen, ale ulevilo se mu.

Piccolomini si při korunovaci zvolil jméno Pius III. Ne vždy s Alexandrem souhlasil, ale byl to poctivý a velkorysý muž. Cesare věděl, že bude s Borgii nakládat čestně a že je ochrání, jak nejvíc bude moci, pokud ovšem taková ochrana nebude protiřečit zájmům církve svaté. Nějakým zázrakem bylo nebezpečí volby nepřátelského papeže odvráceno.

V týdnech po papežově volbě Cesare postupně nabýval sil, nejdřív se procházel jen po svých komnatách, pak vycházel do zahrad a nakonec už byl s to i jezdit na svém bílém válečném oři po venkově. Pak začal připravovat plány, jak si udržet dobytá území v Romagni a rozdrtit nepřátele.

A když se jednoho dne vrátil po dlouhé a namáhavé vyjížďce a zrovna sesedal z koně, zjistil, že už na něj čeká Duarte Brandao.

Tvářil se dost vylekaně. „Nemám právě dobrou zprávu, Cesare,“ prohlásil. „Pius III. zemřel.“

Piccolomini byl papežem jen dvacet sedm dnů.

Cesareho vyhlídky teď byly prachbídné. Po Piově smrti byla naděje na papežskou ochranu, ba i na papežův poctivý přístup velice malá. Cesareho nepřátelé to chápali stejně dobře jako on a přikročili k činu. Orsiniové přemluvili Colonny, aby se s nimi proti Cesaremu spojili.

Cesare se s několika věrnými jednotkami stáhl do Andělského hradu, který byl stále považován na nedobytnou pevnost. Poslal Vanozzu do bezpečí do Nepi, protože si pomyslel, že její život je důležitější než její hostince a vinohrady.

Kardinála Giuliana della Rovereho už nešlo zastavit. Od posledního konkláve se stal výrazným favoritem. Ani se už nehovořilo o nějakém vážnějším protivníku. S blížícím se termínem konkláve mu banky daly nejvyšší kurz. A ten brzy ještě klesl, až na dvě ku jedné. Cesare věděl, že se musí smířit s porážkou, shromáždit všechny síly a pokusit se přestát nadcházející drtivý úder.

Proto se s Giulianem della Roverem sešel, vytasil se s hrozbou, že má vliv na španělské a francouzské kardinály a že drží Andělský hrad, a díky tomu se mu podařilo uzavřít dohodu.

Nabídl, že bude při volbách della Rovereho podporovat, za což mu bude umožněno, aby si ponechal hrady a města v Romagni. Také se domohl toho, že zůstane gonfalonierem a vrchním velitelem papežské armády.

A aby měl jistotu, že kardinál svým slibům dostojí, trval na veřejném prohlášení. Della Rovere souhlasil, protože už nechtěl, aby volby cokoli zdrželo.

Díky Cesareho podpoře byl pak della Rovere zvolen tak rychle, že něco podobného nikdo nepamatoval – bylo po všem hned po prvním skrutiniu, jakoby chvíli poté, co se dveře konkláve zavřely.

Idolem kardinála della Rovereho – stejně jako Cesareho Borgii – byl Julius Caesar. Proto si jako papež zvolil jméno Julius II. Bože, jak dlouho musel čekat na tento zázrak – a jak mnoho představ teď měl o reformě církve svaté.

Papež Julius sice už nebyl mlád, ale po tělesné stránce byl stále silný dost, a když nyní získal postavení, o němž si myslel, že mu patří, zdál se být méně ukřivděný a vzteklý. Je až ironické, že plány, které měl s papežskými státy, se velice podobaly těm Alexandrovým a Cesareho, tedy sjednotit všechny kraje a podřídit je centrální vládě. Samozřejmě že součástí plánu nebyla vláda Borgiů.

Julius sice usedl na trůn, ale nemohl se rozhodnout, co s Cesarem. Ne že by se cítil povinován dodržet slovo, to vůbec nehrálo roli. Chápal ale, že musí soustředit svou moc, upevnit své postavení a udržet si od těla nepřátele.

Tou dobou se stejně jako moci Borgiů obával i moci Benátek a Cesare jako spojenec mohl být rázným obráncem proti benátské expanzi do Romagne. Bylo možné, že bude Cesareho potřebovat, a tak se zpočátku vztahy mezi těmi dvěma muži, kteří byli po celý život nepřáteli, jevily jako přátelské.

Cesare se snažil mezitím upevnit své postavení, uklidňoval velitele svých zbývajících hradů a měst a ujišťoval je, že i přes nepřízeň nového papeže je na tom dobře. A aby se posílil ještě víc, spojil se se svým přítelem Machiavellim a žádal o pomoc Florencii.

Ti dva se setkali jednoho promrzlého prosincového dne v zahradách Belvederu, odkud byl výhled na věže a věžičky Říma. Procházeli se alejemi vysokých cedrů a pak se posadili na ošoupanou kamennou lavičku, z níž se jim výhled na město doširoka otevíral. Vítr odehnal všechen kouř a prach, a tak byly terakotové i mramorové budovy vidět tak jasně, jako by je někdo vyřízl a nastrčil proti jasně modrému nebi.

Machiavelli si povšiml, že Cesare je při řeči neklidný, tváře má zarudlé a rty pevně semknuté. Hodně rozhazoval rukama, trochu příliš často se smál a mluvil příliš nahlas. Machiavelliho napadlo, jestli jeho společník ještě poněkud netrpí horečkami.

„Jen se podívejte na to všechno, Niccolo,“ mávl Cesare před sebe paží. „Dřív to bylo město Borgiů. A slibuji vám, že zase bude. Znovu získat padlé pevnosti nebude o nic těžší, než bylo získat je poprvé. A bránit ty, co mi zbyly, nebude už vůbec obtížné. Moji velitelé jsou teď pevní a věrní. Lidé je podporují a já sestavuji nové jednotky složené jednak ze zahraničních žoldnéřů a jednak z pěchoty z Val di Lamone.

A jakmile se opět zpevní mé postavení v Romagni, vše zase zapadne na místo. Jistě, papež Julius byl dříve mým nepřítelem, ale to už jsme překonali. Své sliby veřejně stvrdil papežskou přísahou. Přísahal Římanům, vládě i církevním hodnostářům, že mě bude podporovat. Jsem pořád gonfalonierem. Dokonce jsme se bavili i o svazku, který by propojil naše rodiny – mohlo by jít o mou dceru Louise a jeho synovce Franceska. Jsme na novém začátku, Niccolo. Na novém začátku.“

Kam se poděl ten skvělý a paličatý velitel, kterého jsem kdysi obdivoval? napadlo Machiavelliho. Ano, musel si to přiznat, obdivoval jej…

Machiavelli se považoval za Cesareho přítele, ale pokud šlo o jeho oficiální poslání, neměl žádného přítele kromě Florencie.

Toho večera jel tak rychle, jak to jen šlo, aby se do města dostal, než bude pozdě. A tentokrát byly názory, jež předložil signorii, výrazně jiné než kdy předtím.

Když povstal k řeči, nebyl tak nažehlený a čerstvý jako vždycky a nemluvil tolik rozmáchle, protože nebyl ve své obvyklé formě. Stál uprostřed místnůstky, kterou k jednáním používala rada, a tvářil se zachmuřeně. To, co musel říct, se mu vůbec nelíbilo, ale nebylo zbytí.

„Excelence, poskytovat Cesaremu Borgiovi jakoukoli podporu by bylo vrcholem pošetilosti. Jistě, Svatý otec, papež Julius II., veřejně slíbil, že mu potvrdí právo na dobytá území a ponechá mu funkci gonfaloniera. Já jsem nicméně přesvědčen, že tenhle papež se necítí zavázán slib dodržet víc, než já se řekněme cítím povinen odejít z této místnosti předními a ne zadními dveřmi. Stále nenávidí Borgie. Cesareho zradí. V duchu se už tak rozhodl.

Co se týče samotného Cesareho, pozoruji děsivé změny. On, který nikdy neutrousil ani náznak o tom, co udělá, nyní krmí druhé podrobnostmi svých záměrů, které však nikdy nebude s to uskutečnit. Excelence, Cesare Borgia kousek po kousku sklouzává do hrobu. A Florencie tam nesmí spadnout s ním.“

Machiavelli se nemýlil. Papež Julius se nakonec přesvědčil, že jak hrozbu Benátek, tak Cesareho moc viděl příliš velkýma očima, a tak neváhal dohodu porušit. Nakázal Cesaremu, ať okamžitě vrátí všechny hrady. Nato dal Cesareho zatknout a v doprovodu postaršího kardinála a ozbrojené stráže jej poslal do Ostie, aby měl jistotu, že jeho rozkaz bude opravdu vykonán.

Cesare Borgia předal osobně první dvě pevnosti a velitelům ostatních napsal dopis, v němž jim nařídil předat je zpět někdejším vládcům. Doufal, že příkazů neuposlechnou, přinejmenším nějaký čas.

Pak požádal staršího kardinála o povolení odcestovat do Neapole, kterou teď ovládali Španělé. Kardinál měl pocit, že Cesare v zásadě vykonal papežovy příkazy, a domníval se, že čím bude dál od Romagne, tím méně bude dělat potíží, a tak jej doprovodil jen do přístavu v Ostii a posadil na galeonu plující do Neapole.

Neapoli měl Cesare ještě jeden trumf. Španělé pod velením obratného Gonsalva de Cordoby tu dosáhli obrovského vítězství a zahnali Francouze na útěk.

Nyní byli jedinými vládci Neapole a měli na Itálii větší vliv než kdykoli předtím. Cesare okamžitě požádal o pomoc Ferdinanda a Isabellu, protože věřil, že jsou stále spojenci Borgiů.

Vykládal de Cordobovi, že s jejich podporou dokážou on a jemu věrní muži bránit své pevnosti navždy, pak seberou další vojsko a přinutí Julia uzavřít a poté i dodržovat přijatelné příměří.

De Cordoba souhlasil, že žádost vládnoucímu španělskému páru předloží. Cesare byl teď na španělském území a konečně měl pocit, že je v bezpečí, mimo dosah papeže Julia. Čekal na odpověď od Ferdinanda a Isabelly a mezitím rozesílal svým zbývajícím velitelům vzkazy, v nichž je nabádal, aby pevnosti nevydávali. Také začal sbírat žoldnéře, kteří by byli ochotni bojovat bok po boku se Španěly pod de Cordobovým velením.

Vyčkával po tři týdny, ale žádná odpověď od Jejich katolických veličenstev ze Španělska nepřicházela. Začínal být neklidný a roztrpčený. Už nemohl vydržet na místě, musel něco podniknout!

A tak vyjel přes vršky při pobřeží poblíž Neapole do španělského vojenského ležení. Dovedli jej k obydlí velitele a uvedli dovnitř.

Gonsalvo de Cordoba povstal od stolu pokrytého mapami a objal jej. „Vypadáš znepokojeně, amigo,“ usmál se.

„Si, Gonsalvo, claro,“ připustil Cesare. „Snažím se vší silou udržet své pevnosti a naverbovat další muže. Potřebuji ale podporu tvého krále a potom tebe a tvoje muže.“

„Zatím žádná odpověď, Cesare,“ kroutil hlavou de Cordoba. „Ale zítra v poledne má připlout galeona z Valencie. Při troše štěstí odpověď přiveze.“

„Říkáš žádná odpověď. Přece nepochybuješ, že mi pomohou, nebo snad ano?“ zeptal se Cesare znepokojeně.

„Není to jednoduchá záležitost, Cesare, a ty to dobře víš,“ krčil rameny de Cordoba. „Král a královna musejí uvážit mnoho věcí. Papež je tvůj zapřisáhlý nepřítel – a je to muž tvrdý a mstivý.“

„O tom není pochyb,“ kývl Cesare. „Ale Ferdinand a Isabella byli po celý život mými přáteli, Gonsalvo. To můj otec svým zásahem umožnil jejich sňatek. Byl kmotrem jejich prvního dítěte. A víš, že i já sám jsem je vždycky podporoval…“ De Cordoba Cesaremu položil ruku na paži. „Jen klid, klid, Cesare,“ prohlásil. „Tohle všechno vím. A Jejich katolická veličenstva to vědí také. Tebe jistě berou jako přítele, a věrného přítele. Zítra odpoledne budeš mít jejich odpověď a dá-li Bůh, s ní i příkaz pro mě, abych tvé snaze napomohl s veškerou silou svých vojsk.“

Cesareho de Cordobova slova trochu uklidnila. „Určitě právě to v dopise bude, Gonsalvo; pak budeme muset jednat rychle.“

„To rozhodně,“ kýval de Cordoba. „A dřív, než na sebe přivoláme pozornost. Špehové jsou všude – dokonce i tady v táboře, mezi dělníky. Musíme si ke schůzkám najít místo, které nebude tak na očích. Znáš ten starý maják na pláži severně odsud?“

„Neznám, ale najdu si to,“ souhlasil Cesare.

„Dobrá,“ kývl velitel. „Sejdeme se tam zítra za soumraku. Pak naplánujeme, co dál.“

Druhý den večer, když zlatavé sluneční paprsky mizely za obzorem, se Cesare vydal po břehu moře na sever od přístavu a šel podél vodní hladiny bledé jako kosti, dokud nespatřil starý kamenný maják.

Když se přiblížil, spatřil, jak zevnitř vyšel de Cordoba. „Tak jaké jsou zprávy, Gonsalvo?“ volal nedočkavě hned z dálky.

Španělský velitel si přiložil prst na rty a promluvil tlumeně. „Tiše, Cesare. Pojď dovnitř. Opatrnosti není nikdy dost.“ Prošel za Cesarem dveřmi do majáku. Jenže jakmile Cesare vkročil do tmy, která uvnitř panovala, ihned se jej chopili čtyři muži. Ve chvilce jej odzbrojili a stejně tak rychle mu svázali ruce a nohy silným provazem.

„Co to má být za zradu, Gonsalvo?“ dožadoval se Cesare. De Cordoba zažehl svíci a Cesare spatřil, že jej obklopuje desítka po zuby ozbrojených španělských vojáků.

„Žádná zrada, Cesare,“ odtušil. „Vykonávám jen rozkazy svého krále a své královny. Uznávají, že jsi jejich starý přítel, ale také nezapomínají na tvoje spojenectví s Francií a vědí, že moc Borgiů skončila. Teď ji má papež Julius. A Svatý otec tě za přítele nepovažuje.“

„Dios mio!“ rozčiloval se Cesare. „Zapomněli snad, že mi v žilách koluje španělská krev?“

„Právě naopak, Cesare,“ namítl de Cordoba. „Stále tě považují za svého poddaného. A proto mám příkaz dát tě odvézt do Španělska. Poskytnou ti útočiště. Ve vězení ve Valencii. Je mi líto, příteli, ale jak víš, Jejich katolická veličenstva jsou nesmírně zbožní lidé. Jsou si jisti, že Bohu i Svatému otci se jejich rozhodnut bude líbit.“ De Cordoba se vydal na odchod, ale ještě se k Cesaremu otočil. „Také bys měl vědět, že vdova po tvém bratru, Maria Enriquezová, tě úředně obvinila z jeho vraždy. A Maria je královou sestřenicí.“

Cesare se cítil tak zrazen, že nebyl s to říct jediné slovo.

De Cordoba vyštěkl rozkaz a zuřivě se bránícího Cesareho bez okolků vyvlekli ven a přehodili na hřbet muly. Pak jej převezli přes ztemnělou pláž a k úpatí pahorků, kde byl španělský tábor.

Na úsvitu druhého dne Cesaremu, který byl pořád svázaný na rukou i na nohou, ještě nasadili roubík, zabalili jej do rubáše a strčili do dřevěné rakve. Tu zavřeli a na vozíku odvezli do přístavu, kde ji nalodili na španělskou galeonu mířící do Valencie.

Cesare skoro nemohl dýchat a ve stísněné truhle bylo málo místa třeba i jen na to, aby sebou zmítal. Snažil se ze všech sil bojovat s vlastním zděšením, protože věděl, že kdyby se mu podvolil, zešílel by.

Tenhle způsob přepravy zvolil de Cordoba proto, že neměl rozhodně v úmyslu umožnit někomu z Neapolitánů věrných Cesaremu dozvědět se, že Borgia byl zatčen. Byl si jist, že má dost schopných mužů, aby jakýkoli pokus o osvobození vězně odvrátil. Jak ale řekl svému pobočníkovi: „Proč pokoušet štěstí? Takhle všichni špehové v přístavu uvidí jen rakev nešťastného zesnulého Španěla, kterého vezou domů k pohřbu.“

Když byla galeona na moři už hodinu, dal kapitán konečně rozkaz, aby Cesareho pustili z rakve, sundali z něj rubáš a vyjmuli mu z úst roubík.

Stále svázaného, pobledlého a roztřeseného jej pak hodili do nákladového prostoru poblíž lodní zádě.

Skladiště bylo plné krámů a špinavé, ale aspoň tu byl ve dveřích větrací otvor a bylo to lepší než rakev, v níž se Cesare dusil posledních několik hodin.

Po celou plavbu Cesareho krmil jeden z členů posádky červivými suchary a dával mu pít vodu. Byl dobře vychovaný a zřejmě zkušený v námořní plavbě, protože vždycky každým sucharem nejdřív praštil o zem, aby červi vypadali ven, a teprve pak jej rozlámal na kousky a cpal Cesaremu do úst.

„To je mi líto, že jste svázanej,“ vykládal Cesaremu. „Ale kapitán to nakázal. Musíte zůstat zašněrovanej, dokud nebudem ve Valencii.“

Po zoufalé plavbě, samé vlnobití, hnusné jídlo a stísněné a smradlavé prostory, galeona konečně zakotvila ve Villanueva del Grao. Potměšilostí osudu právě v tom přístavu, ze kterého Cesareho prastrýc Alonso Borgia, pozdější papež Kalixtus, vyplul před více než šedesáti lety ze Španělska do Itálie.

Živý přístav byl plný vojáků ve službách Ferdinanda a Isabelly, a tak už nebylo třeba zajatce přestrojovat nebo skrývat.

Znovu Cesareho hodili jako pytel na hřbet muly a vezli po dlážděné silnici vedoucí kolem přístavu k vysokému hradu, který byl teď jeho vězením. Tentokrát se nebránil.

Uvrhli jej do maličké cely až téměř u vršku hradu; tam mu konečně za přítomnosti čtyř ozbrojených strážných sejmuli pouta.

Cesare vstal a třel si bolavá zápěstí. Rozhlédl se po cele, prohlédl si flekatou matraci na podlaze, rezavou jídelní misku a smradlavý kbelík. Tohle má být jeho domov pro zbytek života? Pokud ano, se vší pravděpodobností to nebude nadlouho, protože jeho zbožní přátelé, Ferdinand a Isabella, jsou celý žhaví se zalíbit jak novému papeži, tak Juanově vdově, a téměř jistě rozhodnou, aby byl mučen a zabit.

Utekly dny a pak i týdny. A Cesare seděl na podlaze cely a snažil se udržet si mysl bdělou tím, že počítal. Počítal šváby na stěnách, mušince na stropě, počítal, kolikrát se každý den otevře maličká špehýrka ve dveřích. Jednou týdně mu dovolili nadýchat se na stísněném vězeňském dvorku čerstvého vzduchu. A o nedělích mu vždycky přinesli mísu se zatuchlou vodou, ve které se měl omýt.

Je tohle lepší než smrt? přemítal. Nevěděl to určitě, zato si byl jist, že se to brzy dozví.

Týdny se však změnily v měsíce a jeho situace byla stále stejná. Někdy byl přesvědčen, že už zešílel, protože zapomínal, kde je, a představoval si, jak se prochází po březích Stříbrného jezera nebo jak se dobromyslně dohaduje s otcem. Pokoušel se nemyslet na Lukrécii, a přece se mu občas zdávalo, jako by stála v cele vedle něj, hladila jej po vlasech, líbala na rty a mile a konejšivě k němu mluvila.

Měl teď čas myslet na otce a porozumět mu, pochopit, o co se snažil, a ne mu jen klást vinu za chyby. Byl otec takovým velikánem, jak se Cesaremu jevil? Sám sice také chápal, že učinit z něj Lukréciina milence bylo ze strategického hlediska skvělé rozhodnutí, ale byla to jedna z věcí, jež bral jako neodpustitelné, protože jej stálo příliš. Jenže proběhl by jeho život právě tak, nebýt toho, že ji tolik miloval? Nedokázal si to představit. I když mu to zabránilo skutečně milovat jakoukoli jinou ženu. A co chudák Alfonso, nakolik tomu způsobila smrt jeho žárlivost? Tu noc plakal, ronil slzy za sebe, ale i za sestřina manžela. A přirozeně jej to přimělo myslet i na jeho milovanou ženu Charlottu. Tolik ho milovala…

Tu noc se odhodlal zbavit se vášně k Lukrécii a žít počestně s Charlottou a dcerou Louisou. Pokud kdy unikne svému osudu, pokud mu nebeský otec udělí tu milost…

Nato si Cesare vzpomněl, co otec říkal kdysi před lety, když mu pověděl, že nevěří v Boha, Pannu Marii ani svaté…

„Mnozí hříšníci,“ slyšel jej, „říkají, že nevěří v Boha, ale jen ze strachu před posmrtným trestem. Jen proto popírají pravdu.“ Papež tehdy vzal do dlaní Cesareho ruce a zapáleně pokračoval. „Něco ti povím, synu. Lidé ztrácejí víru, krutost světa je na ně přílišná a oni pochybují o věčném a milujícím Bohu. Pochybují o jeho nekonečném milosrdenství. Pochybují o církvi svaté. Víru je třeba oživit činem. Dokonce i světci byli lidé činu. Nemám valné mínění o těch svátých, kteří se jen bičují, žijí v klášteřích desítky let a pořád jen dumají o záhadných osudech lidstva. Ti nic nedělají pro živoucí církev, ti jí nepomohou přežít v tomhle hmotném světě. V tom musejí svou povinnost odvést jiní, lidé jako ty a já. I kdyby naše duše,“ zvedl panovačně papežský prst, „měly na nějakou dobu skončit v očistci. Když se modlím, když se zpovídám ze hříchů, právě to mě utěuje před některými hroznými věcmi, které jsem udělal. Nezáleží na tom, co říkají naši humanisté – ti, co věří řeckým filozofům a co si myslí, že neexistuje nic než lidstvo. Bůh všemohoucí tu je, je milosrdný a je chápající. Taková je naše víra. A věřit musíš i ty. Žij se svými hříchy, zpovídej se z nich nebo nezpovídej, ale nikdy neztrácej víru.“

Tehdy papežova slova pro Cesareho zhola nic neznamenala, nerozuměl jim. Teď sice s vírou ještě stále zápolil, ale zpovídal se jakémukoli Bohu, který snad naslouchá. Tehdy dávno ale neslyšel nic než tohle: „Nezapomeň, synu, že jsi nejjasnější naděje Borgiů na světlou budoucnost.“

Jednou krátce po půlnoci Cesare uslyšel, jak se dveře jeho cely tiše rozevřely. Očekával strážného, ale místo něj uviděl Duarteho Brandaa, který držel v ruce stočený provaz.

„Duarte, co tady ve jménu božím děláš?“ podivil se a srdce se mu divoce rozbušilo rozrušením.

„Zachraňuji tě, synu,“ odpověděl Duarte. „Ale pospěš si. Musíme hned jít.“

„Co strážní?“ chtěl vědět Cesare.

„Obratně podplaceni… v tomhle umění jsem se zdokonalil už dávno,“ odtušil Duarte a začal rozmotávat provaz.

„To máme slézat po tomhle?“ zamračil se Cesare. „Mně se zdá, že je moc krátký.“

„Taky že je,“ usmál se Duarte. „Mám ho tu jen pro parádu a aby strážní měli výmluvu. Jejich velitel uvěří, že jsi unikl po něm.“ Pak Duarte uvázal provaz ke kovovému kruhu na stěně a vyhodil jej oknem. „My ovšem zvolíme snadnější cestu,“ dodal.

Cesare šel za Duartem po točitých schodech hradu a pak vyšli ven dvířky v jeho zadní části. Nespatřili jediného strážného. Duarte přeběhl na místo, kde dost vysoko nad zemí visel konec lana. Pak sáhl do kapsy pláště a vytáhl něco, co vypadalo jako terakotová lahvička.

„Kuřecí krev,“ vysvětlil. „Rozliju ji na zemi pod lanem a pak udělám stopu na jih. Budou si myslet, že ses při skoku z konce provazu zranil a pak odkulhal tím směrem. Ty ale ve skutečnosti vyrazíš na sever.“

Cesare a Duarte se vydali přes pole a vylezli na vršek, kde je čekali dva koně, jež držel malý chlapec.

„Kam teď, Duarte?“ optal se Cesare. „Pro nás oba zbývá pramálo bezpečných míst.“

„Opravdu pramálo, máš pravdu,“ kývl Duarte. „Ale pár jich je. Pojedeš na hrad svého švagra, krále navarského. Očekává tě. Tam budeš vítán a v bezpečí.“

„A ty, Duarte?“ ptal se Cesare. „Kam pojedeš ty? V Itálii by ti hrozila smrt. Po téhle noci by ti osudné bylo i Španělsko. A Francouzům jsi nikdy nevěřil. Tak kam?“

„Na pobřeží nedaleko odsud na mě čeká loďka,“ vysvětlil se Duarte. „Popluji do Anglie.“

„Tak do Anglie, sire Edwarde?“ maličko se usmál Cesare. Duarte se zatvářil překvapeně. „Tys to tedy věděl? Celou tu dobu?“

„Otec to léta tušil,“ pokrčil rameny Cesare. „Nenarazíš ale na nepřátelského krále a nebude ti i tam hrozit smrt?“

„I to je možné. Ale Jindřich Tudor je suchar, praktický muž – a schopné lidi spíš shromažďuje, aby mu radili a pomáhali. Ba co víc, doneslo se mi, že se už vyptával, kam jsem se poděl. A také dal velice zřetelně najevo, že kdybych se vrátil do jeho služeb, dostane se mi amnestie a možná mi i vrátí někdejší postavení. Které, proč to nepřiznat, bylo vcelku výhodné. Ovšem, může to být past. Ale buďme realisté: mám snad na vybranou?“

„Myslím, že ne. Ale dokážeš se tak daleko plavit sám, Duarte?“

„Plavil jsem se i do větších dálek, Cesare, a za ty roky jsem se naučil vážit si samoty.“

Duarte se odmlčel. „Nuže, příteli, už se připozdívá,“ vzdychl. „Musíme se rozejít.“

Objali se na vršku kopce zalitém jasným španělským měsícem. Pak Cesare poodstoupil. „Nikdy na tebe nezapomenu, Duarte. Bůh ti dej rychlou a dobrou plavbu!“

Otočil se, vyskočil na koně a vyjel do Navarry dřív, než Duarte spatří, jak se mu po tvářích koulejí slzy.

30. kapitola

Cesare věděl, že si neustále musí dávat pozor, aby jej znovu nechytili španělští domobranci, kteří pročesávali krajinu, a tak se vyhýbal všem městům, jel jen v noci a přes den spal v lesích. Konečně se špinavý a vyčerpaný dostal do Navarry, říše na severním okraji Iberského poloostrova.

Král a jeho švagr jej už čekal, protože jej o tom Duarte uvědomil. Rychle jej vpustili bránou a dovedli do prostorného pokoje s výhledem na řeku.

Když se Cesare vykoupal a převlékl do šatů, které mu dali, přišel pro něj voják, který jej zavedl do královských komnat.

Král Jan Navarrský, veliký muž s opálenou kůží a hezky upravenými vousy, jej vřele objal.

„Jak jsem rád, že vás vidím, drahý bratře!“ přivítal jej. „Všechno jsem se o vás samozřejmě dozvěděl od Charlotty. Jste tu vítán. Čas od času tu máme menší půtky s neposlušnými barony, ale není to nic, co by ohrozilo vaše bezpečí a mír duše. Takže si odpočiňte, buďte klidný a bavte se. Zůstaňte, jak dlouho chcete. A také musíme, proboha, poručit královskému krejčímu, aby vám ušil nějaké šaty!“

Cesare mu byl nesmírně vděčný; ještě nikdy předtím se s ním nesetkal, a on mu teď zachraňuje život. Byl pevně odhodlán nenechat tenhle dluh nesplacený, zvlášť když navíc zanechal svou drahou Charlottu tak dlouho ve Francii.

„Děkuji, Veličenstvo, za tu vzácnou pohostinnost,“ uklonil se Cesare. „Rád bych vám však pomohl v těch menších půtkách, o kterých jste mluvil. Mám jisté zkušenosti s válkou a potěšilo by mě, kdybych je mohl uplatnit ve vašich službách.“

Král Jan se usmál. „To samozřejmě můžete. Vím o vašich výbojích.“ Vytáhl meč a hravě se jím dotkl Cesareho ramene. „Jmenuji vás velitelem královských vojsk. Ovšem neměl bych vám zatajit, že bývalého velitele minulý týden rozsekali na kousky.“ Král se rozesmál a odhalil zářivě bílé zuby.

Cesare dva dny odpočíval, protože byl k smrti unaven. Spal po celý den i noc, ale jakmile se probudil a oblékl se do nových šatů, vybral si zbraně a brnění a šel si prohlédnout vojsko, kterému měl velet. Začal jízdou a zjistil, že jsou to zkušení profesionálové, dobře vycvičení a dobře vedení. V boji si povedou dobře.

Nato Cesare přehlédl dělostřelectvo. Děl bylo čtyřiadvacet, byla čistá a ve slušném stavu. I dělostřelci vypadali, podobně jako jezdci, na bojem zocelené veterány. Možná nejsou tak dobří jako jednotka Vita Vitelliho, ale ujdou.

Jiné to bylo s pěchotou. Skládala se z valné části z místních venkovanů, kteří si pravidelně odkrucovali vojenskou službu; měli dost dobré vůle, ale byli špatně vybavení a také špatně vycvičení. Až půjde do tuhého, bude se muset spoléhat jen na jízdu a děla. Ty budou muset odvést všechnu práci.

Několik příštích týdnů proběhlo v klidu. Bylo to podivné, ale kromě času, který strávil s Charlottou, a snad i dob prožitých u Stříbrného jezera Cesare nepamatoval šťastnější chvíle. Projednou nic neohrožovalo jeho život. Nemusel proti nikomu intrikovat a nikdo nespřádal intriky proti němu.

Král Jan byl okouzlující a vypadalo to, že je za Cesareho společnost vděčen. Byl přátelský a Cesare se neobával žádné zrady. Trávili spolu celé dny, jezdili, lovili – a jeho napadalo, že k Janovi cítí, co by býval rád cítil ke svým bratrům. Po večeři sedávali u krbu, povídali si o knihách, které četli, o způsobech, jak dobře vládnout, o odpovědnosti plynoucí z vůdcovství. Dokonce spolu i jednou zápasili. Cesare sice zvítězil, ale věděl, že ne doopravdy, že se svalnatý a rytířský král nechal porazit z náklonnosti k němu.

Poprvé za roky si připadal v bezpečí. „Myslím, že je na čase, abych poslal pro svou ženu a dceru,“ řekl proto jednou králi. „Od té doby, co jsme se rozešli, jsem Charlottě psal a oběma posílal dárky a nejednou měl v úmyslu pro ně poslat, ale vždy jsem pak zase stanul před novou krizí, novým nebezpečím, které by je příliš ohrozilo.“

Jan, král navarrský, Charlottin a teď i Cesareho bratr, nadšené souhlasil. Připili si na to, aby Charlotta přijela co nejdříve.

O půlnoci se Cesare vrátil k sobě, vzal brk a napsal ženě na zámek de la Motte-Feuilly v kraji Dauphiné.

Má nejdražší Charlotto!

Konečně ti posílám tu zprávu, kterou jsem ti chtěl poslat tak dlouho. Domnívám se, že je na čase, abys přijela sem za mnou do Navarry – samozřejmě i s malou Louisou. Jan je výtečný přítel a zdejší situace nám konečně umožňuje být pohromadě. Vím, že cesta bude dlouhá a úmorná, ale jakmile budeš tady, už se nikdy neodloučíme.

Tvůj milující

C

Druhý den Cesare dopis královskou poštou odeslal. Věděl, že než Charlotta se dcerkou přijedou, utečou měsíce. Přesto měl při tom pomyšlení srdce plné radosti.

Několik dnů nato přišel Cesare k večeři a zjistil, že Jan je nevrlý a navztekaný.

„Co tě trápí, bratře?“ zeptal se.

Král byl vzteky sotva s to mluvit, ale jakmile začal, zase se nedokázal zastavit. „Hrabě Louis de Beaumonte mi dělá potíže už měsíce. Jeho muži kradou v našich vesnicích dobytek a obilí, a to je pro lid pohroma. Jeho biskup předstírá, že koná misijní činnost, ale místo toho vyhledává moje důstojníky a nabízí jim statky a peníze výměnou za to, že mě zradí.

A teď zašel ještě dál. A dost to přehnal. Jeho vojáci dnes do základů vypálili jednu vesnici, pobili všechny muže a samozřejmě znásilnili všechny ženy. A nejsou to výstřelky nějakého ožraly, Cesare. Beaumonte si dělá chutě na velkou část mého území. Jako taktiku používá šíření hrůzy. Vyděsí vesničany, aby mě opustili a podporovali jej, i když jen proto, aby si zachránili životy a domovy.“

Zrada znovu jako drak z hlubin vystrkuje hlavu; Cesare ji poznal a dostal o Jana strach.

Král udeřil pěstí do stolu, až se víno rozlilo. „Zabráním mu v tom! Okamžitě! Jako vládce Navarry musím svůj lid chránit. Lidé nesmějí žít ve strachu. Zítra povedu výpad proti jeho hradu ve Vianě. Pak jej vyženu, anebo zabiju.“

„Jsi skutečný král,“ prohlásil Cesare. „Ten výpad nařídit musíš, Jene. Ale sám jej vést nesmíš. Je to příliš nebezpečná bitva a ty jsi pro svůj lid příliš důležitý, než abys nasazoval život. Jsem ti velmi vděčen za všechno, co jsi pro mě udělal; nebýt tebe, můj život visel na vlásku. Prosím tě, abys mi dovolil vést útok. Řídil jsem jich už mnoho a zdaří se mi to.“ Král konečně souhlasil, přemožen Cesareho logikou. Tu noc oba celé hodiny studovali mapu opevnění ve Vianě a plánovali postup na zítřek.

Cesare se probudil už před úsvitem. Královo vojsko dorazilo a on čekal. Jeho kůň, ohnivý hnědák, netrpělivě podupával u brány. Vojsko vyrazilo po klikatých cestách od hradu s Cesarem v čele, přejíždělo pole, zdolávalo vršky a potoky, až konečně dorazilo ke hradbám hradu Louise de Beaumonta.

Cesare si pevnost prohlédl. Zdi byly vysoké a dobře vystavěné. Viděl už ale vyšší a lepší. Proti Forli nebo Faenze by to neměla být obtížná věc.

Cesare rozmístil své muže tak, jak to udělal už mnohokrát. Navlékl si lehké brnění a zase jednou byl připraven k boji. Vydal už rozkazy, že útok jezdectva povede sám. Protože věděl, že na pěchotu se nemůže tolik spolehnout, bylo mu jasné, že právě tenhle útok rozhodne. Že při něm půjde o vše.

Vzpomněl si, čemu se přiučil u Vita Vitelliho, a začal tím, že rozmístil děla kolem hradeb a zajistil je jednotkami jízdy a pěchoty. Jakmile to bylo hotovo, vydal rozkazy, aby pálili nejprve na cimbuří. Tak zabijí nebo vyřadí z boje hodně obránců, čímž se sníží riziko pro jednotky přichystané k útoku. Velitelé dělostřelectva jeho rozkazy předali dál a začalo ostřelování.

Šlo to dobře. Čas od času se po výstřelech z děl na všech stranách hradu hroutily a padaly dolů kusy hradby. Děla v palbě neustávala a Cesare až sem slyšel křik obránců, které vražedné střely mrzačily nebo srážely z cimbuří.

Už to ale trvalo přes hodinu, takže bylo na čase změnit taktiku. Cesare vydal příkaz, aby dovezli všechna děla na jednou stranu hradu. Pak nakázal vést palbu do jediného úseku stěny širokého ne víc než padesát stop. Tudy udeří moje jízda, pomyslel si.

Hrad nebyl tak pevně vystavěn jako ty, které Cesare obléhal v Itálii. Hradby se při každé salvě chvěly a kolísaly, takže Cesare věděl, že konec se blíží.

Tehdy přikázal jízdě, aby se přichystala zaútočit. Důstojníci jeho rozkaz předali a všichni jezdci si nasadili vražedně vyhlížející kopí pod paže, do pozice k útoku. Kromě toho měli všichni meče a byli by obávanými protivníky, i kdyby museli sesednout.

Sám Cesare nasedl na kaštanového hřebce a přichystal si kopí. Dotykem si zkontroloval meč a ujistil se, že kdyby sesedl a přišel i o něj, ještě mu u pasu visí hřeby okovaný palcát.

Probudily se jeho válečnické pudy. Ale nejen to. Nešlo jen o jednu z mnoha dobyvačných výprav. Tenhle král k němu byl laskavý, zachránil mu život a stal se jeho přítelem.

Navíc si Cesare víc než dobře dokázal představit, co může napáchat zákeřný baron, jako je Beaumonte, když mu to dovolíte. Je králi zavázán a musí Louisovo řádění ukončit. Ještě dnes večer bude hlásit svému příteli a dobrodinci, že jeho nepřítel byl zničen.

Náhle Cesare zaslechl důvěrně známý křik: „Průlom, průlom!“ Spatřil, jak se v hradbě rozevřela veliká rozeklaná trhlina, kterou budou moct jezdci nerušeně vtrhnout dovnitř a dobýt hrad.

Cesaremu se mocně rozbušilo srdce. „Do útoku!“ zakřičel. Spustil hledí přilby a pobídl koně rovnou do průlomu.

Jak se ale řítil ke hradbě, náhle pochopil, že se stalo cosi strašného. Zezadu neslyšel žádné dusání kopyt.

Nezastavil se, ale otočil se v sedle.

Celá jízda stála nehybně tam, kde ji zanechal. S hrůzou si uvědomil, že ani jeden muž ne vyrazil za ním. V každé chvíli může do průlomu vtrhnout záloha z hradu; bez útoku jízdy bude těžké je zahnat.

Cesare přiměl hřebce, aby zpomalil. Znovu se otočil k jízdě a zvedl hledí. „Do útoku, vy zbabělci!“ zaburácel.

Celá jízda se však ani teď nepohnula.

Cesare pochopil. Došlo mu, jak se věci mají. Ti mizerové se nechali koupit. Zradili svého pána… zradili jeho přítele, jeho zachránce, Jana, krále navarrského.

On jej tedy jistě nezradí!

Cesare nezaváhal. Spustil hledí, stiskl pevně kopí a vyřítil se do průlomu… samojediný.

Všude se vznášela mračna prachu a panoval zmatek. Okamžitě se k němu vrhly skupinky vojáků zálohy s píkami, kopími a meči. Vjel do jejich houfu a oni se rozprchli. Kopím však zabil jen dva. Nepřítel se přeskupil a začal se znovu rojit kolem něj.

Cesare bojoval jen pudově, s mečem v jedné a palcátem ve druhé ruce. Jeden nepřítel po druhém padal k zemi po sečné ráně nebo úderu.

Pak Cesareho kůň náhle podklesl a on se ocitl na zemi; skulil se stranou, aby se vyhnul ranám pík. Vyskočil, při pádu přišel o palcát, ale stále zasazoval do všech stran rány mečem.

Bylo jich ale příliš, příliš mnoho. Najednou byli všude kolem něj, sekali a bodali po něm. Ucítil ostrou bolest, jak se mu kopí zabodlo do podpaží. Zeslábl, ztrácel krev, byl stále slabší… Pak jako by uslyšel konejšivý hlas samotného Osudu: „Zajdeš ve zbrani a zbraní…“ Vzpomněl si na Lukrécii. Nato padl k zemi a všechny myšlenky zmizely.

Cesare Borgia byl mrtev.

Epilog

Cesare býval kardinálem, vévodou a gonfalonierem, a tak mu v Římě uspořádali okázalý obřad, který vedl osobně papež Julius, a po něm byl jeho popel uložen pod obrovský náhrobek v kostele Santa Maria Maggiore. Lidé říkali, že papež Julius jej asi chce mít i po smrti někde, kde na něj bude moct dávat pozor.

Lukrécie však poslala Michelotta, aby popel jejího bratra ukradl a dal jej do zlaté umy. Michelotto to vykonal, nějakým zázrakem zůstal naživu a pak jel dnem i nocí a přivezl jí umu do Ferrary.

Druhého dne Lukrécie vyrazila na cestu s průvodem tří set šlechticů a ozbrojenců; pohřební procesí se vydalo na dlouhou cestu ke Stříbrnému jezem.

Podél břehu stály stany. Jako obvykle tu byli kajícníci z dolů v Tolfě, které byly jen deset kilometrů daleko, a do vody cedily kajícné slzy milenky vysoce postavených církevních hodnostářů. Lukréciini muži je všechny odehnali.

Z nedalekého vršku dohlédla Lukrécie až na věžičky Říma. Vrátily se jí vzpomínky na dobu, kdy hřešila, kdy trpěla záchvaty strachu o bratra a otce, protože toho o nich příliš věděla. Jako mnozí jiní hříšníci i ona chodila k jezem, aby se očistila od hříšných tužeb; poctivě věřila, že kouzelné vody smyjí její pokušení, protože jezero podle pověsti dokázalo poskytovat útěchu a napravovat zlo.

Její otec, papež, jí však se svým lišáckým, a přesto dobromyslným úsměvem namítl, že nic není tak zrádného jako zloduch bažící po vykoupení. Takový člověk je koneckonců živým důkazem slabosti lidské povahy, třtinou ve větru se klátící.

Teď Lukrécie seděla u jezera ve svém zlatém stanu a cítila, jak jí stříbřitá hladina přináší mír, který vlastně nikdy dřív nepoznala. Otec i bratr jsou mrtvi. O jejím osudu je rozhodnuto. Bude rodit další děti, bude pomáhat s vládnutím Ferraře, bude po zbytek žití spravedlivá a nadevše milosrdná.

Nikdy se nebude rovnat otci a bratru ve světských skutcích, ale na tom nesejde, protože se zato stane tím, čím oni nikdy nebyli. Se smutkem si v hloubi duše přiznala, že oni nikdy milosrdenství neznali. Vzpomněla si, jak dal Cesare potrestat toho římského satirika, Filofilu, který sepisoval paličské verše o rodu Borgiů, verše, v nichž je vinil z krvesmilstva, travičství a rodinných orgií. Co na tom teď sejde? Co mohou ublížit slova? Kdo by tomu opravdu věřil?

Právě proto přivezla Cesareho popel ke Stříbrnému jezeru, jako kdyby i teď jeho tělesné pozůstatky podléhaly pokušení k hříchu. Nebo to možná byla zbožná pouť, jíž chce vykoupit vlastní tělesné hříchy, ty jediné, kterými se opravdu provinila, ale již proviňovat nebude. Konečně dojde vykoupení.

To ji přimělo vzpomenout si s něhou na otce. Když se narodila, byl kardinálem církve svaté, pak, jako pečlivý otec, se stal papežem a náměstkem Kristovým. Má se snad jeho duše za hříchy navěky smažit v pekle? Pokud dokáže odpustit ona, jak by mohl neodpustit Bůh všemohoucí? V tu chvíli si vzpomněla, co otec říkal, když Cesare dal zavraždit jejího manžela.

„Bůh jim oběma odpustí,“ prohlásil tehdy. „Jinak by nebyl důvod pro jeho existenci. A jednoho dne, až skončí všechna naše neštěstí na tomto světě, budeme zase všichni spolu.“

S blížícím se příchodem noci začínalo jezero vydávat stříbřitou záři. Lukrécie zvolna došla k malému kotvišti, kde jako děti plavali a potápěli se. A v duchu slyšela Cesareho hlas, takový, jaký byl, když byl ještě chlapec. „Tady ne, Lukrécie, je tu moc mělko.“

„Neboj se, Lukrécie, já bych tě zachránil.“

A později, když už byli starší, něco si prožili a zhroutily se jim některé sny, jak slibuje: „Jestli to opravdu chceš, Lukrécie, zkusím ti pomoct.“ A ještě dospělejší hlas z doby, kdy jej viděla naposledy: „Kdyby mě zabili, Lukrécie, musíš žít i za mě.“ A ona mu to slíbila.

Když došla na konec mola, noc ji už začínala zahalovat do jiskřící temnoty a ona spatřila, jak nad cedry vychází bledý měsíc. V tu chvíli Lukrécie sejmula z umy víko a pomaličku rozsypala Cesareho popel do Stříbrného jezera.

Chvíli nato, když už zase byla na břehu, si jí povšimla skupinka kajícníků, kteří po dni stráveném modlitbami a pokáním odcházeli přes vršky od jezera.

Jedna krásná dívka se obrátila k mladíkovi, který ji doprovázel, a ukázala na Lukrécii. „Kdo je ta nádherná žena?“ zeptala se jej.

„To je Lukrécie ďEste, dobrotivá a milosrdná vévodkyně z Ferrary,“ odpověděl. „Copak ty jsi o ní nikdy neslyšela?“

Doslov

Když jsem poprvé potkala Maria Puza, nejvíc mě překvapilo, že se vůbec nepodobá svým literárním postavám. Ten Mario, kterého jsem poznala, byl manžel, otec, milenec, učitel a dobrý přítel. Byl milý a velkorysý, prostě nefalšovaná lidská bytost, a také poctivý a zábavný a chytrý. Vyzařovala z něj věrnost, rovnost, soucit, o kterých psal ve svých knihách, ale ne zloba. Ta pocházela z jeho nočních můr, ne z jeho snů. Byl skromný, mluvil tiše, byl štědrý a druhé moc nesoudil. Strávili jsme spolu dvacet let, hráli jsme si, trápili jsme mozky a pracovali jsme.

Maria fascinovala renesanční Itálie a rod Borgiů především. Tvrdil neochvějně, že právě oni byli prvním zločineckým rodem a že jejich příběhy jsou plnější zrady než cokoli, co on napsal o mafii. Byl přesvědčen, že papežové byli vlastně prvními mafiánskými dony a že papež Alexandr byl největší z nich.

Po většinu doby, co jsme byli spolu, Mario vyprávěl příběhy o Borgiích. Jejich výstřelky jej šokovaly i bavily naráz, ba dokonce některé epizody z jejich života přepsal a v moderní úpravě začlenil do svých mafiánských knih.

Jednou z jeho největších radostí bylo cestování; věnovali jsme se mu často. V roce 1983 jsme navštívili Vatikán a Maria Itálie svou podobou a duchem a jídlem okouzlila natolik, a natolik jej zaujaly její dějiny, že zatoužil napsat román. Ano, tak dávno začal s prací na knize o Borgiích a už tehdy o ní mluvil jako o „obyčejném rodinném příběhu“. Mezitím mu vyšlo mnoho jiných knih, ale kdykoli měl se psaním potíže a kdykoli měl tvůrčí blok nebo ztrácel odvahu, vracel se ke knize o Borgiích pro inspiraci nebo jako k útočišti.

„Docela rád bych z tohohle materiálu napsal knihu a vydělal na ní fůru peněz,“ pověděl mi jednoho dne, kdy ležel v pracovně na gauči a díval se do stropu, jak to dělával často. „Tak proč to neuděláš?“ chtěla jsem vědět.

„Protože prosadit se, moje milá, mi trvalo až do osmačtyřiceti,“ opáčil. „Napsal jsem dvě knihy, které v novinách vychválili do nebes, ale vydělal jsem si jenom pět tisíc dolarů. Uživit psaním rodinu jsem byl s to až po Kmotrovi. Byl jsem prostě chudý až moc dlouho, než abych v tak pokročilém věku zkoušel nějaké experimenty.“

Když v roce 1992 přetrpěl infarkt, zeptala jsem se ho znovu. „Myslel jsi na tu knihu o Borgiích?“

„Nejdřív musím napsat dvě knihy o mafii, pak se uvidí,“ pokrčil rameny. „Kromě toho mě pořád baví se v těch postavách rýpat. Nevím určitě, jestli mám chuť je vypustit do světa.“ Pak se zotavoval po operaci srdce, to jsme byli v Malibu, a jakmile mu nebylo dobře nebo hledal rozptýlení, četl si knihy o italské renesanci a psal náčrty kapitol o Borgiích, které jsme si pak četli a o kterých jsme debatovali.

S Mariem byla velká zábava, protože se uměl na ledaco podívat neopakovatelným způsobem.

„Lukrécie byla hodná holka,“ prohlásil jednou, když jsme byli v jeho pracovně. Rozesmála jsem se.

„A zbytek rodiny?“ napadlo mě. „To byli lotři?“

„Cesare byl vlastenec a toužil se stát hrdinou. Alexandr byl pečlivý otec, prostě rodinný typ,“ pokračoval. „Jako většina lidí provedl pár špatností, ale jen proto ještě nebyl úplně špatný.“ Ten den jsme se o nich zvesela bavili celé hodiny a večer pak Mario dopsal scénu, v níž se Cesare hádá s papežem o to, jestli chce nebo nechce být kardinálem.

Mariovi se moc často nechtělo chodit ven z vlastního domu kvůli cizím lidem; porušil to, jedině když do města přijel Bert Fields, který nebyl jen jeho právníkem a jedním z nejmilejších přátel, ale i význačným historikem. A když jsme se potkali, ať už na východním nebo západním pobřeží Států, konverzace u stolu se vždycky stočila k Borgiům. Berta moc a zrady renesančních rodů uváděly v nadšení a bavily stejně jako Maria. „Kdy dáš tu knihu o Borgiích dohromady?“ ptával se.

„Dělám na tom,“ odpovídal Mario.

„Už toho má napsaného spoustu,“ oznamovala jsem Bertovi.

A Bert měl zřejmě radost.

Později Mario často Bertovi volal, vykládal mu epizody, vyptával se jej a vyměňoval si s ním názory. Když s Bertem domluvil, vždycky jsme pak debatovali o Borgiích a on se s novou chutí dával do práce na knize.

„Já ti tu knihu o Borgiích pomůžu dopsat,“ nabídla jsem se jednoho dne v roce 1995. Bylo to na konci obzvlášť zajímavého dne, který jsme strávili debatami o lásce, vztazích a zradách.

„Jako spoluautor budu psát jedině posmrtně,“ odbyl to žertem.

„Tak dobře,“ kývla jsem. „Co pak ale s nedopsanou knihou?“ Řekla jsem to klidněji, než jak jsem se cítila.

Rozesmál se. „Dopíšeš ji.“

„To nejde. Nepamatuju si všechno, cos mi říkal.“ Nedokázala jsem si ani představit, že budu žít ve světě, na kterém už on nebude.

Poplácal mě po rameni. „Však to zvládneš,“ prohlásil. „Celý příběh znáš. Napsal jsem už většinu a povídáme si o tom roky. To málo, co chybí, klidně doplníš.“ Pak mě pohladil po tváři. „Přece jsem tě naučil všechno, co umím.“

Dva týdny před smrtí mu už srdce začínalo vynechávat, ale mysl měl naprosto jasnou. Jednoho dne jsem za ním přišla do pracovny a sedla jsem si proti němu. Sáhl pod stůl a vyndal ze spodní zásuvky štůsek papírů se žlutými linkami, popsaný červenou fixkou. Myslela jsem si, že to bude něco z Omerty, ale nebylo. „Přečti si to,“ vybídl mě a listy mi podal.

Četla jsem a dala jsem se do pláče. Byla to poslední kapitola knihy o Borgiích.

„Dopíšeš to,“ ozval se. „Slib mi to.“

Takže jsem to dopsala.

Carol Ginová

Obsah:

Prolog

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

9. kapitola

10. kapitola

11. kapitola

12. kapitola

13. kapitola

14. kapitola

15. kapitola

16. kapitola

17. kapitola

18. kapitola

19. kapitola

20. kapitola

21. kapitola

22. kapitola

23. kapitola

24. kapitola

25. kapitola

26. kapitola

27. kapitola

28. kapitola

29. kapitola

30. kapitola

Epilog

Doslov

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s